Duben 2015

Když hlad neustupuje

24. dubna 2015 v 16:06 | Katy |  téma týdne
Znáte to, ležíte už v posteli, máte zavřené oči a přemýšlíte o všem možném. Nějakým záhadným způsobem se dostanete na kapitolu jídlo. V puse se vám začnou zbíhat sliny a vy si moc dobře uvědomujete, že máte na něco chuť.
Vrtíte sebou v posteli a když se to už nedá vydržet, tak se vyplížíte z pokoje a zamíříte k ledničce nebo ke špajzce. Výsledkem je to, že ulehnete s plným žaludkem, a usínáte s provinilým pocitem, protože se to dělat nemá.
Nemá. A to je právě ten problém. Někdo to tak nastavil, a z nějakého záhadného důvodu se to udrželo a snažíme se to dodržovat.
Když jsem byla malá, tak se naši vídali s nějakými známými, už si ani nedokážu vzpomenout, jak se jmenovali. Měli malýho kluka, takový klasický typ Otesánka, tlustýho buřta s úzkými čárkami místo očí. A tenhle chlapeček rád jedl (překvapení). Dokonce to zašlo tak daleko, že mu jeho drahá maminka musela připravovat večer na noční stolek rohlík a sklenici mléka, protože když se prcek uprostřed noci probudil, tak obyčejně měl hlad, a když u sebe nenašel nic, co by se dalo sníst, tak se pustil do breku. Z toho se matka poučila, a tak, aby svému drahoušovi vyhovila, aby se on nebudil s kručejícím žaludkem, tak mu vždy přinesla něco k snědku hned večer. Kluk se šťastně usmál, protože věděl, že má občerstvení zajištěné, a usnul. V noci se probudil, "napapal" (jestli se to o tom sudu dá říci) a pak spal klidně dál. Až do rána.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtyřicátá třetí (2/2)

5. dubna 2015 v 13:00 | Katy |  Vodní lidé
Za prvé, bych se chtěla omluvit, protože jsem už přes dva měsíce sem nedala další díl Vodních lidí. A to úzce souvisí s bodem za druhé, protože díky mojí neaktivnosti se vám z hlavy jistě vypařily veškeré vzpomínky na předešlou část této kapitoly. Takže abyste si ji oživili, tak vám doporučuji si nejdříve přečíst 1. část.
A nebo rovnou začněte číst! :)


"Víš ono to asi souvisí s…vámi." Řekla jsem zdráhavě.
"S námi? S naší rodinou nebo s vodními lidmi?" zeptal se zájmem.
Povzdychla jsem si a prohrábla si rukou vlasy, které mi ustavičně padaly do obličeje. "Ne, s vaší rodinou snad ne. S vodními lidmi."
"To je dobře, že ne s naší rodinou. Už tak máme dost problémů." Zvláštně se zatvářil, jako kdyby se rozmýšlel, jestli toho neřekl příliš.
"Jde o to," pokračovala jsem, "že jsem včera potkala jednu holku a - "
"Ta ti začala zničehonic nadávat, žes jí šlápla na její nové boty. Věř mi, nic si z toho nedělej, tohle dělá Holly pořád, i když ty boty nejsou zrovna moc nový. Takže ses spletla, ona je z naší rodiny, lépe řečeno je to moje ­- "
"Reilly!"
"Copak, nebyla zrzavá?" zeptal se zaujatě.
"Ne. Chtěla bych to doříct."
"Jo, jasně, pokračuj."
"Ta holka na mě zírala. To by nebylo zas tak hrozný, ale ona při tom něco nesmyslně kreslila do vzduchu a pořád přikyvovala. Stalo se to, když jsem šla na kroužek. Potkala jsem jí na schodišti, kde se taky zastavila. Potom jsem to už nemohla vydržet, ten její pohled, a tak jsem šla dál. Ale když jsem se otočila, tak tam už nebyla."
"Když někdo někde není, tak většinou odejde, Katy." Logicky podotkl Reilly. Když si ale všiml mého rozčileného výrazu, tak rozhodil rukama do strany a pokrčil rameny. "Co je, je to tak."
"Na tohle jsem taky pomyslela. Taky jsem se šla podívat dolů, jestli tam není nebo jestli ji neuvidím vycházet z budovy. Problém je v tom, že právě tam nebyla. Nebyla ani na ulici. Prostě jako kdyby se vypařila. A potom, když jsem konečně přišla na výtvarku, tak jsem se spálila o hranu lavice. Ale ne proto, že by byla - já nevím, nějak ohřátá, třeba od lepící pistole, co by na ní mohla bejt, ale bylo tam vyryto to samý znamení, co kreslila ta holka do vzduchu. Není to divný?" tu část s tím, jak jsem nakreslila Reillyho jako vodního člověka jsem raději nezmínila. V hlavě mi začala znít otázka, jestli jsem udělala správně, že jsem mu to řekla. Prazvláštně se díval na konec ulice v dáli a očividně přemýšlel.
"Je to divný," připustil a obrátil oči ke mně. Měl je děsivě tmavé, jako dvě studny s vodou. Přesně jako ty, co jsem včera nakreslila. "Ale pořád mi nedochází, co to má společnýho se mnou."
"Takže o tom nic nevíš," zamumlala jsem. "To se dalo čekat."
"Co jsi říkala?"
"Ale nic." Zavrčela jsem. "Já si jenom myslela, že budeš o tom něco vědět. O tom znamení. Já vás neznám. Můžete mít nějakej tajnej znak, kterým se vyznačujete, já vážně nevím." Bezmocně jsem pokrčila rameny.
"Myslíš jako v Harry Potterovi? Hůlka, kámen a plášť, dohromady znak?" pobaveně se usmál. "Ne, tohle je realita."
"Myslíš, že jsem úplně pitomá? Já jenom nevěděla co si mám o tom myslet. A jedna věc se mi s tím spojila - vy, vodní lidé. Prostě jsem si myslela, že budeš vědět o co jde."
"Jo, asi ti rozumím. Nejspíš bych se taky šel ptát." Chápavě přikývl. Pak mu ale koutky úst opět vylétly nahoru do úšklebku. "Ale stejně - "
"Nemyslím si, že je to až tak vtipný." Zarazila jsem ho. Úsměv mu ztvrdl na rtech a nasadil opět přemýšlivý výraz. Zamyslela jsem se, jestli ho to doopravdy zajímá nebo je mu to úplně ukradený a chce se mě co nejrychleji zbavit. Reilly ale nedával moc najevo svoje emoce ani když se bavil se svými kamarády, takže jsem vážně neměla nejmenší tušení, co si myslí.
Zabočili jsme do ulice co už navazovala na řadu dalších, spletitých uliček. Mlčeli jsme, a zřejmě oba dva přemýšleli. Nesnášela jsem tuhle fázi rozhovoru kdy ani jeden nevěděl co má říct, a tak raději trapně vyčkával až se řeči ujme ten druhý. To obvykle nefungovalo, protože ten druhý čekal na to samé. Tak tomu bylo i teď. Ale nemuselo. Mohla jsem mu klidně říct, že je to všechno, a že už půjdu domů. Neudělala jsem to. Pomalu jsem zjišťovala, že je mi v jeho přítomnosti docela dobře. Vlastně ani ne docela, ale úplně. Jako když jsem nakreslila ten obrázek. Jo. Přesně tak. Otřásla jsem se.
Vítr mi něžně čechral vlasy, takže jsem si je musela každou chvilku rovnat. V tichu byly slyšet jen auta a klapání mých vyvýšených podrážek, kterým by se dalo říkat mini podpatky.
Náhle se však Reilly zastavil a vzhlédl ke mně. S očekáváním jsem na něj upřela oči. Třeba přece jenom o tom ví. Jen se rozmýšlí zda-li mi to říct nebo ne. Musí mi to říct. Musí mi to vysvětlit. Srdce mi rychle bilo nedočkavostí. Všimla jsem si jeho výrazu a hlavou mi bleskla myšlenka jestli je stejná nervozita jakou jsem dusila uvnitř vidět i na mé tváři. Doufala jsem, že ne.
"Jestli se o tom znaku něco dozvím," řekl a já upustila od nadějí, že to ví, "tak ti to řeknu."
Zklamaně jsem vydechla. Jestli tohle měl být slib, tak jsem tomu nevěřila. "Myslím, že bys mi to neřekl."
Zamračil se. "Proč?"
Kousla jsem se do rtu. Proč. Proč?