Březen 2015

Školku jsem nesnášela

27. března 2015 v 18:17 | Katy |  téma týdne
O svém budoucím zaměstnání jsem přemýšlela už od mateřské školky. Pamatuju si, že jsem jednu dobu chtěla být tajná agentka, podobně jako Lea Parker ve stejnojmenném seriálu, který jsme během mých šestý let s oblibou sledovaly. Taky chvilku malířka, ale jen co jsem byla v třetí třídě, tak jsem začala uvažovat o zaměstnání jako učitelka v mateřské školce.
Proč?
Většina dětí školku měly moc rády, což je naprosto normální, ale ve všem jsou občas nějaké ty vyjímky.
Ta vyjímka jsem byla já.
Jako dítě jsem ve školce vůbec nezapadala, dobu mi trvalo než jsem se vůbec začala s někým bavit. Nesnášela jsem, když nás učitelky nutily do všelijakých nemožných soutěžích, které mi absolutně nešly, a ještě jsem byla nervózní ze všech těch pokřikujících děcek kolem. Venku jsem se zabavila tím, že jsem se větvičkou hrabala v hlíně, a myslela si, že vykopu mojí prababičku nebo našeho psa, co umřel. Mamka a babi si mě musely vyzvedávat hned po obědě, protože jsem nesnesla ani pomyšlení, že bych měla usnout mezi dalšími třiceti dětmi.
Nenáviděla jsem školku.
Člověku se nad tím zvlní ústa do pochybovačného úsměvu, ale vážně - bylo to strašné. Všechny ty šílené, věčně křičící učitelky, hraní hry "chodí Pešek okolo", slintající kluk u stolečku, kde jsem jednu dobu seděla...
Možná mě právě tyto zkušenosti dovedly k rozhodnutí, o mé práci. Myslím si, že rozumím dětem, i když neznám nikoho, kdo by mi to potvrdil. Jako menší jsem hlídala jednu holčičku, jmenovala se Karolínka, a nikdy si nestěžovala, nicméně si myslím, že by mě od mého snu jen tak něco neodradilo.
K mým cílům se mimo jiné řadí i psát knížky, ale to je pro blogerku zřejmé, ne? Čím dál víc čtu, že někdo čeká, jestli mu nakladatelství vydá knížku, takže...takže tak.
Mým splněným snem by bylo psaní a učení ve školce. Vůbec, dá se tomu ještě říkat učení? Spíše hlídání, to by to víc vystihovalo. :) Ale kdybych mohla být spisovatelem a učitelkou, tak bych byla šťastná.
Ale co člověk ví o budoucnosti? Nic. Můžeme se jen a jen dohadovat o tom, co se může stát, ale budoucnost se stejně jednou objeví, a ukáže nám skutečnou verzi naši domněnek a předsudků.
Takže co bude dál?
Já se držím té nejbližší budoucnosti, co se však dost rychle blíží. Budu se snažit dostat na školu, takže moje budoucnost je teď založená na mých známkách a celkově na schopnostech. Jsem cílevědomá, takže se budu snažit vydat ze sebe maximum a uspět.
A co bude pak?
Doufejme, že ne nic špatného.

Lidi jsou prasata

20. března 2015 v 16:54 | Katy |  Trocha ode všeho
Lidé už od pradávna vládli světu. My jsme vládli. Nejdříve jsme nevěděli co je to oheň a vydávali pouhé skřeky, a teď komunikujeme i několika jazyky, taky s počítačem, mobilem.
Naše inteligence šplhá stále výš, že dokážeme vymyslet až nemožné, jak by se zdálo našim předkům. Zdokonalujeme se. Vyvíjeme se.
A s naším vývojem se vyvýjelo i všechno ostatní. Šavlozubý tygr vymřel, pes se stal domácím mazlíčkem. Jen co jsme se převýšili nad rozumem ostatních živočichů, tak jsme začali naše okolí upravovat, budovat obydlí, časem vesnice, města, velkoměsta. Přišly továrny, znečistila se voda, pozabíjeli jsme zvířata, udělali jsme všechno pro to, aby se nám dobře žilo, nehledě na to, jestli někomu ubližujeme.


Jsme posedlí sami sebou.

Chrám

15. března 2015 v 11:45 | MadelinMedy |  téma týdne
Zdravím všechny, kteří čtou náš blog. Musím se omluvit, že tak dlouho jsem nic nepsala a tak zde je taková básnička k zamyšlení.

CHRÁM

Chrám zborcených snů,
na dlani mám.
Pár významných dnů,
kdy žalář můj
svůj půvab má.

Tak trochu sám
stavím ten chrám.
Jednou i vám,
kousek z něj dám.

Vím co mi chceš říct,
než půjdeš dál.
Mlč, neříkej nic,
vím že i ty,
tenkrát ses bál.

V sutinách snů,
hledám svůj chrám.
V souhvězdí dnů,
vyhasínam
žít začínám.

DPCSN: Kapitola 2. Dopis

14. března 2015 v 12:26 | Katy |  DPCSN

Přes provazy deště jsem už ani neviděla. Všechno mi splývalo v jednu velkou šmouhu. I když jsem byla v lese, mezi stromy, tak se zdálo, že dešti nestojí v cestě nic. Ba naopak, jako kdyby mu křivé větve napomáhaly k tomu, aby mi sebraly šanci k jakékoli orientaci, a tudíž napomohly k smrti. Nechtěla jsem umřít…
A nora pod stromem vypadala jako dobrý úkryt.

Desire si už zvykla na přespávání na těch nejnepohodlnějších místech. Ve městech nebo na vesnicích se nemohla skrývat moc dlouho, protože hrozilo riziko, že by lidé odhalili, kdo ve skutečnosti je. To by bylo zlé.
Oblíbila si lesy. Připomínaly jí její rodný les, kde ji vychovávala matka Miya. Vůně půdy, mechu a hub, se stávaly jejím parfémem. Doma spávala v korunách stromů, kam se nemohli dostat rosomáci, a kde ji ráno budily první světélka nového dne. Za kore dea, Desire, říkávala jí Miya. Znamenalo to: je nový den, Desire, akorát v jazyce umasuriy, "tisíciletých", jak vílám přezdívali lidé. Ti nikdy netušili, že mají svou vlastní kulturu a historii. Brali je jenom jako zrůdy, co ničí lidské životy. Což byla pravda.
Desire se učila způsobu života, který žila její matka a sestry. Musela se ráno budit ve větvích bez sebemenšího poranění kůže, bez škrábnutí a modřin, připravena vkročit do dalšího dne. Hodiny strávila mluvením v umasuriyštině a ještě víc času mluvením v angličtině, která byla potřeba, kdyby šla mezi lidské bytosti. Učila se proklínat, aniž by se dítě vzbudilo, rozpoznávat lidský pach od zvířecího, chodit tiše, aby si ji ani moucha nevšimla.
Až jednou přišla chvíle, kdy začaly matky umírat, pomalu a bolestně, a ony byly vyslány plnit svůj osud. Necítila lítost. Musely zemřít, aby ony mohly žít. A ne všechny ještě zemřely…
Tohle jarní ráno bylo jiné, než všechny ostatní. Oproti šedým dnům, kdy zlatavý kotouč slunce byl skrytý před světem pod mraky, dnes svítil tak jasně, jako kdyby už neměl nikdy přestat. Po krásných dvou hodinách spánku, které nastávaly okolo třetí až čtvrté hned po práci a končily při svítání, se Desire probudila. Posadila se a vnímala paprsky, co k ní pronikaly skrze světlé a mladé listí. Natáhla ruku a nechávala záři, aby obalila její bílou kůži. Na denním světle pod pokožkou prosvítaly jednotlivé kosti a klouby, kolem kterých se vlnily modré žíly. Byl to fascinující pohled pro ty, kteří se ještě s ničím takovým nesetkali, avšak pro Desire to byla taková malá zrada těla, kvůli které musela vždy čekat, dokud se nesetmělo, a až pak konat svoji práci. Celé dny trávila sama a celé noci s novorozenětem v náruči. Tak už to bylo.
Vstala. Vylezla po větvích ještě výš, než byla a rozhlédla se po krajině. Uviděla v dáli dům Burkeových. V noci tam proklela trojčata. Zamyslela se. Byly to tři holčičky. Rita, Peggy a Meg. Jedna slepá, druhá hluchá, třetí s poruchou řeči.
Seskočila zase dolů na větev, kde přespávala. Měla tam věci. Sebrala drobnou tašku a seskočila ze stromu na zem. Dopadla měkce a neslyšně. Matka El ji naučila, jak skládat látky do miniaturních balíčků, takže se jí vešlo všechno i do těch nejmenších prostorů. Desire se posadila. Zafoukal vítr a rozcuchal jí vlasy. Jinak perfektní klid, občas se ozvali ptáci svým zpěvem. Něco uviděla. Zbystřila a pozorovala to. Blížilo se to. Sunulo se to pomalu po zemi, jako had, ale had to nebyl. Přikrčila se a - chňap! Chytla list, co se k ní tak podezřele plížil. Obyčejný bukový list. Nenápadný, normální. Ale přeci jenom nebyl tak docela obyčejný. Byla na něm zpráva. Desire po textu přejela prstem. Na zlomek vteřiny se jí oči zaleskly slzami. Jen na chvilku.
Les. Poslední jarní úplněk. Všechny.
Matka. Miya.
Matka Miya.
Pochopila to. Něco se děje, a musí u toho být všechny umasuriy. O úplňku. V jejich mateřském lese.


Proč

5. března 2015 v 21:34 | Katy |  téma týdne
Jdu po ulici a ledabyle koukám po okolí. Koukám, koukám - ha - co neuvidím. Vajgl, tamhle taky, tam zas petka, něco zmuchlanýho, něco neidentifikovatelnýho...
Jasně, ve městě bývá tak trochu nepořádek. Patří to k tomu, stejně jako fakt, že se do učebnic čmárá a nesmí se to. Prostě to někdo udělá. Já taky už někdy něco odhodila, nebudeme tvrdit, že ne.
Všichni jsme líní. Obzvlášť lidi ve městech, tam si myslím, že je to nejčastější. Lenost spočívá v tom, že ve městě jsou koše. Fakt, jsou tam, někde určitě. :D Bydlím v docela malém městečku, takže když trošku popřemýšlím (nastavím google maps v hlavě), tak zjišťuji, že oproti dřívějšku jsou koše na dost místech. Proto se mi moc nelíbí, když vidím, jak si nějakej kluk vykračuje po chodníku a odhodí obal. A pak o tři metry dál - hle, koš! Překvápko. Je to prostě v lenosti.
Jelikož chodím do eko školy, tak už jsem taky zažila své. Upřímně jinou stejnou školu jako je ta naše neznám, podle čehož usuzuji, že v ČR jich (asi) moc není. Nebo spíše žádnou jinou neznám.
Každej rok se pořádá takové sbírání odpadků. Jednoslovná zkratka: fujtajbl. Není to nic dvakrát příjemnýho, ale myslím, že to možná (opravdu jen možná) nějaký výsledek na naše okolí má.
Právě přitom sbírání nacházíme všelijaký odpadky, ale převážně plastové lahve a dráty. Všichni se na tuhle akci vždycky hrozně šklebí, ale i když je to nepříjemné, občas to i pěkně smrdí (zdechlá ryba a králík v řece), tak je mi potom docela dobře, myslím tím, že mám dobrý pocit.
Proto bych vás chtěla "nalákat" (jestli se tomu vůbec dá tak říkat, že?) ke sbírání odpadků ve vašem okolí. Jo, je to hrůza, lidi se na vás blbě culej, obzvlášť když táhnete velkej pytel, ale pomůže to. A když se na to vydáte se svými přáteli, tak zjistíte, že se u toho i člověk docela dobře pobaví. :)
Na závěr bych vám chtěla ukázat pár fotek jarních kytiček z mojí zahrádečky (něco mezi skalkou a záhonem), abyste - vlastně asi jen tak. I když - abyste si na ně vzpomněli, kdykoliv uvidíte buďto někoho jiného nebo i sebe (:-D) jak někam odhazujete prázdnou petku, obal od Snickers atd. Protože jak plyny z továren, tak i odpadky (překvapivě) škodí našemu okolí. Blé, to trochu zní jak ze školy :p, ale je to tak. :))




PS: Tohle tt jsem navhovala já. Mám radost. :D