Únor 2015

Výčitky - platí i pro zabijáky?

21. února 2015 v 18:23 | Katy |  téma týdne
Všichni staří lidé si stěžují, že dřív byla lepší doba, všichni mladí jim na to odpovídají, že teď je jiná doba.
Možná se svět mění. Vlastně ano - mění se. A lidé se mění s ním.
Zamyslete se - vždyť kolik věcí je už jinak od dob pravěku? Před chvílí jsme byli homo habilis a lovili jsme pomocí primitivních nástrojů, nyní se u většiny prací používá počítač. Kdyby nás teď viděli vědci z dob, kdy se věřilo, že je země kulatá, tak by se divili. Vlastně by se divili všichni.
Ale lidské povahy nic změnit nemůže. Může naše názory změnit doba, móda nebo ničící katastrofa, ale naší povahu si vytváříme sami, a taky sami můžeme rozhodnout, jestli se chceme nějakým způsobem změnit nebo ne. A nic jiného.
Proto jsou taky mezi námi různí lidé, samozřejmě.

Zabili byste někoho?

Zkuste si tuhle otázku položit. Nespěchejte. Pečlivě si to promyslete, a pak až čtěte dál.
Vážně, dokázali byste to? Nebo na to nejste připravení? A když ne teď, tak co za čas?
Dokážete to?

Vrahy se stávají lidé z různých důvodů - špatné dětství, zuřivost, nešťastná náhoda...
Důvodů a podnětů je neuvěřitelné množství, tolik, až by se člověk divil. Řekla bych, že když už dojde "k činu", tak jsou na tom takoví vrazi, co to neudělali úmyslně, mnohem hůř než ti, co si to plánovali. Protože takoví jsou jen netvoři.
K těm "omylem" vrahům - místo činu obvykle nechají ve zmatku plné otisků prstů, vražedných nástrojů anebo tam rovnou zůstanou a čekají, až tam přijede policie. Když vidím, že se stalo něco takového ve zprávách, tak se mi často stává, že tyto lidi spíš lituji, než abych jim to měla za zlé. Přiznejme si to - kdo ještě nikdy nebyl tak naštvaný, že by někoho něčím nepraštil? Myslím, že snad každý tohle někdy cítil. A tak si představte, že někteří lidé takovým uhozením někoho zabili... Oni to nemysleli zle. Jen se to vymklo kontrole.
Pak si vemte čím si pak procházejí. Soudy, vězení, lidi se na ně koukaj jak to nejhorší, co kdy viděli, přijdou o rodinu, kus života... No nejsou chudáci?

Nechci lidi škatulkovat. Když někdo zabije, tak z jinýho důvodu než ten druhej. Důvodů je spousta. V tomhle článku vám jen nastiňuji koho lituju, a koho nepochopím.

Sérioví vrazi, to je něco jiného. Nebo vůbec ti, co si něčí vraždu pečlivě plánovali. Připadá mi to bezcitné. Je vtipné, že právě vraždy se dějí kvůli něčím citům, a pak každý řekne, že ten člověk nemá city. Ten člověk city má. Ale jiné. Ale mně to taky přijde bezcitné.
Vrtá mi hlavou jak ten člověk může s něčím takovým žít. Zvlášť když moc dobře ví, že to tak chtěl. Že věděl, že ten člověk umře. Copak si to nevyčítá?
Když bych měla mluvit za sebe, tak já bych to neunesla. Myslím, že bych pak zabila ještě sebe.
Jenže co když někdo jde spokojeně dál, nerozhodí ho to, je s tím smířen nebo mu to prostě přijde normální?
A existuje někdo takový?
Jasně, někdo unese v pohodě když někdo z jeho rodiny zemře, ale unesl by stejně dobře kdyby vlastnoručně sám někoho zabil? Žil by dál v pořádku?
Každý vnímá věci jinak. Ha ha. Pravda. A každý se tváří jinak, každý umí jinak zkrývat svoje rozpaky, svoji zlost, zamilovanost. A každý by jinak snášel kdyby někoho zabil.
Já si prostě nedokážu představit, že by někdo nic špatného necítil, kdyby udělal něco špatného. Myslím si, že i ti nejnecitlivější lidé mají někde uvnitř sebe nepříjemnou vzpomínku co jim aspoň maličko - maličko hlodá v hlavě.

Vím jak umřu

9. února 2015 v 19:41 | Katy |  Píšeme
Už ani nevím, jak je to dlouho, co se mi to stalo. Vím jenom, že jsem řídila auto. Neuměla jsem pořádně řídit a jela neuvěřitelnou rychlostí přímo do křižovatky. Nezpomalila jsem. Protože jsem nevěděla jak. V poslední chvíli a za zvuku troubějících aut jsem volantem nešikovně zatočila a napálila to tak do sloupu, co držel semafory. Prudký náraz, zastavení srdce, tma. Všechno se to odehrálo pouze během několika vteřin.
Abyste se zbytečně neděsili, tak vás musím upozornit, že se to ve skutečnosti nestalo. Vlastně stalo - tedy, ve skutečnosti snu.
Mně se sny moc nezdají, a když ano, tak obyčejně jsou hodně zmatené (ehm, jsou to sny, že?), takže když se ráno probudím, tak mi v hlavě uvízne jakási slátanina všeho možnýho. Někdo si sny nepamatuje, já takový případ nejsem. Většinou mi hlodají v paměti ještě nějakou dobu, a pokud se mi sen líbí a není dokončený, tak se ho někdy snažím dokončit přes den - domyslet, ne někde usnout a pokračovat v něm.
Ale zrovna jednou se mi zdál sen, který si pořád pamatuju. Sen, na který nejspíš nikdy nezapomenu. Je až děsivé, jak moc byl skutečný. Neskutečně skutečný.
Nevím, jestli to míváte taky, ale já ve svých snech jsem většinou pozorovatel. I když jsem ve snu já, tak se vidím jakoby z dálky - jako kdybych byla někdo jiný. Ale zrovna v tomhle snu, který jste četli na začátku článku, jsem všechno viděla jako v reálu. Neviděla jsem si do obličeje (samozřejmě), jenom vlasy, co mi lehce vlály okolo hlavy, a ty ruce. Ruce, kterejma jsem svírala volant.
Byl to úplně jednoduchý sen s jednoduchým dějem - řídíš auto, řítíš se na křižovatku, umřeš. Po tom, co jsem "umřela", jsem se prudce posadila v posteli a musela počkat, až se mi sklidní srdce. Připadalo mi, že se prodere všemi těmi kostmy, orgány a masem a vylítne pryč. Bylo to strašný. Nepopsatelný. Možná si říkáte, že je to jenom sen, nic víc, ale přede mnou se tyčí otázka: A co když to něco znamená?
Pokud jste si o mně někdy mysleli, že na tyhle věci nevěřím, tak vás teď musím zklamat/potěšit, protože ano. Věřím na nějaké to nadpřirozeno, minulý život, ale ne nějak extrémně, nejsem nějaký šílenec co pátrá po možných důkazech.
Ta moje otázka - poprvé jsem nad ní zapřemýšlela ve chvíli, kdy mi jistá kamarádka líčila něco podobného. Ona byla u povodně. Voda pomalu zaplavovala domy, a byla už i do půlky vyšších stromů. Na rozdíl ode mě tam byla ještě s někým, se svým manželem (ne, není vdaná, ale ve snu byla). Ten ji nutil aby podplavala spadlý kmen stromu, protože jinak by se utopili. Kamarádka ale nemá rádá podplouvání, bojí se, že už se nevynoří. Ale kvůli němu to udělala. Byla už skoro na druhé straně, natahovala k němu ruku - a najednou ji něco stáhlo zpět. Utopení, tma. Probuzení.
Jen co mi tenhle její sen vylíčila, tak mi přeběhl mráz po zádech. Jasně, možná vám to bude připadat nemožně bláznivé, ale zkuste nad tím zapřemýšlet - co když?
Co když to je třeba výjev smrti v minulém životě? Ti, co na tohle nevěří, tak se teď už musí popadat smíchem za břicho, ale vážně - co kdyby?
Verze smrti v minulém životě mi připadá docela přavděpodobná. Fajn, může to bejt jen blbej sen, co nic neznamená, co se prostě jenom odehrál v mojí hlavě zatímco jsem spala. Ale taky nemusí...
Může to být moje budoucí smrt. Zamyslete se nad tím. Existují různé věštkyně. Jo, některé tomu nerozumí, ale některým jejich věžtby vycházejí. Možná to byl nějaký výjev, objevený našim skrytým jasnovideckým já, ale to jenom hádám. Vlastně to může být úplně cokoliv. O to je to záhadnější.
Někomu je to fuk, někdo nad tím přemýšlí stejně jako já, někdo o tom přemýšlí, ale jinak než já, někdo se toho děsí. Ostatně pravdu se dozvíme až na konci našeho života...

Stalo se vám někdy něco takového? Jak tyhle věci vnímáte vy?