Leden 2015

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtyřicátá třetí (1/2)

29. ledna 2015 v 20:49 | Katy |  Vodní lidé
Ahojte, zase jsem se ulejvala, přiznávám. :D Takže po několika týdenní pauze je tu další pokračování mého dílka. Tak si ho užijte. :)

Příštího dne jsem ve škole čekala kdy přijde Reilly. Byla jsem zvyklá, že občas nějakou tu hodinu vynechal, a ani mě to moc nezajímalo, ale dnes jsem si s ním potřebovala promluvit. Chtěla jsem vědět, jestli náhodou neví něco o těch znameních a o té dívce. O tom, co jsem včera nakreslila jsem neměla nejmenší zájem se bavit. Obzvlášť ne s ním. Neměla jsem tušení jak by reagoval, ale očividně by se stejně blbě šklebil jako Gregory když jsem mu ve školce řekla, že jsem zamilovaná do Peta Whitea. Ale o tý holce by snad něco mohl vědět… Třeba to byla jeho příbuzná co s ním bydlí v domě. Ostatně jich bylo dost, i po uplynulé době co bydleli vedle nás jsem si nebyla zcela jistá kolik jich vlastně je. A ten znak… To už mohlo být složitější. Co když to s nimi, vodními lidmi, nemá vůbec nic společného? Ta holka mohla být taky praštěná, zfetovaná a mohla si prostě jenom něco vymyslet, ale stejně.
Když jsem ráno přišla, tak v lavici přede mnou nikdo neseděl. No výborně, líp si svou nepřítomnost naplánovat nemohl. Tak jsem čekala. Většinou chodím mezi těmi posledními, takže jsem rovnou zavrhla možnost jeho příchodu. Při hodinách jsem nebyla schopná se na nic soustředit. Bylo to jako mít nahlas zapnutou hudbu při migréně, nešlo to. Příliš pomalé tikání hodin zavěšených nad tabulí mě dohánělo k šílenství. Rozčileně jsem si propiskou nakreslila na ukazovák obtočeného hada a doufala, že mi to trvalo dostatečně dlouho abych zabila zbytek hodiny. Ale uplynulo jen pět minut. Střídavě jsem se dívala na dveře plna očekávání, a na učitele, co se podle hodin střídali před katedrou. Vzpomněla jsem si, jak den ve škole uplynul až příliš rychle, když tu byla Koko a většinu předmětů jsme prokecaly. Britney. Byla to Britney. Dokázala jsem si živě představit jak se chová ke Grace stejně. Úplně stejně jako ke mně. Bylo to tak smutné a trapné, až jsem se tomu dokonce začala tiše smát. Celá je trapná.
Zbývaly poslední dvě hodiny při kterých jsem už ani nedoufala, že vůbec přijde, když tu se otevřely dveře do učebny a ze dveří se dovnitř naklonila rozčepýřená světlovlasá hlava. Přišel. Nakonec. Na něco se vymluvil proč přišel až teď a po celou dobu se tvářil hrozně v pohodě. Tvářil se tak, ale něco v jeho výrazu když si sedal na židli mi vypovědělo, že všechno není tak v pořádku jak to vypadá.
Rozhodla jsem se počkat až bude odcházet ze školy a až pak mu to říct. Přeci jenom jsme se spolu moc nebavili, takže by bylo divné kdybych ho přepadla horou otázek před všemi spolužáky. Zoufale jsem to potřebovala říct, chtěla jsem znát vysvětlení, a chvílemi jsem byla přesvědčená, že bych všechny ty "záhady" řekla prvnímu koho bych potkala. Ale to nešlo. Nejde to. Stále jsem si to opakovala a snažila se rozptýlit učením. Proto jsem se pokusila soustředit.
Venku nesněžilo. Bílý sníh byl na silnici proměněn v šedohnědou břečku co se pomalu roztékala a pod koly aut vydávala kluzké zvuky. Čekala jsem, a trochu se chvěla. Ne strachem, ale zima o sobě dávala stále vědět. Zrovna jsem přemýšlela jestli náhodou už neodešel, když tu se otevřely dveře od školy a z nich vyšel Reilly s rukama v kapsách. Nedíval se mým směrem, ale bylo mi jasné, že mě musel vidět.
"Čau." Pozdravil když kolem procházel.
"Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav. "Musím s tebou mluvit." Nandala jsem si rukavice. Vypadalo to, že mě neslyšel, protože pokračoval v chůzi. "Reilly!"
"Co?" prudce se otočil.
"Jenom říkám, že s tebou potřebuju mluvit." Zopakovala jsem a došla k němu.
"Aha. O čem?" zeptal se. "Myslel jsem, že ta věc s tou přeměnou je už vyřešená."
"To jo, samozřejmě. Chci mluvit o něčem jiným, nesouvisí to s tím. Nebo možná souvisí, já…Já nevím."
Zastavil se. "Nerozumím ti. Ještě jednou a srozumitelně, prosím."
"Potřebuju s tebou mluvit. A nedělej si z toho legraci."
"Ale já to myslel vážně." Odpověděl, a jeho hlas doopravdy nezněl jako kdyby to bral jako vtip.
"To je moc dobře."
Prošli jsme bránou, co vedla ke škole, a napojili se na klasickou trasu domů.
"Takže?"
"No…" Slova mi uvízla v hrdle. Mám to říct? Vždyť o tom nic nevím. Vzpomněla jsem si na dopoledne, jak jsem doufala aby přišel a já se ho mohla zeptat. Předpokládala jsem, že bude vědět o co jde. Ale teď jsem začala pochybovat. Nemusí vědět vůbec nic. Nemusí to s tím absolutně souviset. Třeba jsem jen byla v blbý chvíli na blbým místě. Ostatně jako u toho jezera.
Sice jsem nechybovala v matice, ale přišlo mi, že ve všem ostatním ano. Ve všech rozhodnutích.

Něco v mém nitru mi ale říkalo ať to udělám, řeknu to. Byla to intuice a tak jsem se rozhodla jí poslechnout.

DPCSN (Desire - pohádka, co se neříká): Kapitola 1. Prokletí

25. ledna 2015 v 15:43 | Katy |  DPCSN

Utíkej. Utíkej, znělo mi v hlavě stále dokola. Třásla jsem se zimou a promočené oblečení mě táhlo čím dál silněji k zemi. Déšť neustával, ba naopak - sílil. Snažila jsem se popadnou dech, ale jako kdyby to moje plíce odmítaly zkusit. Srdce mi bušilo v hrudi stejně rychle jako dusot koní za mnou. Buch, buch, buch. Stále se to blížilo, doháněli mě. Jestli se někde neschovám, tak nemám šanci přežít.
Dveře se tak prudce otevřely, až se lidé v hostinci otočili kdo že to přichází. Dovnitř vnikl silný vítr a pár oranžových lístků, kterých bylo v tomto období všude moc. Bytost zahalená v plášti teď vynakládala veškerou svou sílu, aby dokázala dveře zase zavřít. Podařilo se jí to. Lidé čekali kdy si stáhne kapuci. Ale neudělala to, místo toho mlčky odešla k jednomu ze prázdných stolů. Posadila se do rohu lavice a začala si uvědomovat, že na ni všichni zírají. Díky látce přehozené přes hlavu jí obličej zakrýval stín, jenom oči z něj vystupovaly, jako dvě jasná zelená světla.
"Budete si něco přát… ech?" zeptal se neobratně hostinský, co právě odnášel prázdné sklenice od piva.
"Hightová. Melanie Hightová." Odpověděla osoba jemným hláskem.
"A co si budete přát, slečno Hightová?"
Žena pohlédla na prázdné sklenice. "To, co měli oni."
"Pivo?" usmál se hostinský potěšeně.
"Ano. Pivo." Přikývla Melanie.
"Dobře. Za chvíli jsem zpátky." řekl muž a odešel.
Místností se opět začaly rozléhat rozhovory, co na chvíli přestaly. Melanie si nenápadně začala prohlížet muže a ženy, kteří seděli u vedlejších stolů. Snažila se, aby ji nikdo neviděl, a zatím se jí to dařilo. Tu zpozorovala to, co hledala. Muž středního věku, sedící u stolu v rohu místnosti spolu s dalšími chlapy. Jmenoval se Eduard Parker, jedna žena, čtyři děti. Vlastně pět dětí. Teď.
Melanie se od něj nemohla odtrhnout. Dítě. Nové dítě. Další dítě. Mimino. Nějaká nadpřirozená síla jí přímo zakazovala, aby se na něj přestala dívat.
"Ehm…" odkašlal si hostinský.
"Pardon, promiňte. Děkuji." Řekla Melanie a vzala si od něj svůj nápoj.
"Budete se u nás chtít ubytovat? Mohu vám nabídnout pěkný pokoj s vlastním lůžkem a petrolejovou lampou. Nachází se v prvním poschodí, vpravo. To bych vám ukázal. Je to pokoj pro pět, sdíleli by ho s vámi ještě další hosté. Ale je to ten nejlepší pokoj v celém hostinci, doporučuji." Muž čekal s nadějnou jiskrou v očích na odpověď.
"Ne. Nemám zájem." Zakroutila hlavou dívka. "Ale děkuji za nabídku."
"Ach. Ale nic lepšího neseženete, rozmyslete si to."
"Už jsem se rozmyslela, ne."
"Ale… Ale určitě jste z daleka, slečno. Musíte si někde odpočinout, než se vydáte na cestu. Vy putujete, že? Poznal jsem to podle oděvu." Rozpovídal se hostinský.
Melanie se podívala z hostinského na Eduarda Parkera. Pořád seděl. "Tak nějak." Připustila a znovu pohlédla na hostinského. Ten se tvářil značně nechápavě.
"Takže - takže vy si nedáte ani nic k jídlu?" vypadalo to, že hostinský si s touhle osobou nedokáže poradit jako obyčejně - většinou bylo pro něj snadným úkolem přesvědčit své hosty, aby se tu zdrželi. Ve svých nacvičených monolozích jim nabízel komfort a kvalitu tohohle místa, i když z toho nebyla ani polovina pravda. Zdálo se však, že tahle zahalená žena - jak že to říkala? Ano, Melanie Hightová, byla neústupná. Možná jí o tomhle hostinci někdo vyprávěl, pomyslel si chlapík, a zřejmě ne moc chvalně.
"Nic víc už nepotřebuji." Přikývla Melanie.
"Jak myslíte." Zamumlal muž a znovu odešel.
Melanie se napila. Ble. Nechutnalo to ani zdaleka tak, jak očekávala. Ale matka Miya tě varovala, vzpomněla si, nic nechutná už tak dobře, jako když jednou okusíš dětský dech. A byla to pravda.
Eduard Parker se zvedl ze židle. Rukou si potřásl s chlapy, co seděli s ním u stolu, a dohodl se, že se v pondělí zase po práci sejdou. Zamířil ke dveřím. Melanie ho sledovala. Zavolal na hostinského: "Naschle, Bille!" a zmizel za těžkými dveřmi.
To už nečekala. Odložila skoro plnou sklenici a vedle ní položila malý peníz. Potom se nenápadně vykradla z místa, a zmizela, aniž by si jí někdo všiml.
Eduard Parker šel dlouhými a ráznými kroky asi deset metrů před ní. Mezi poletujícím listím ji nemohl spatřit, ani kdyby se soustředil sebevíc. Ani slyšet ji nemohl, vítr foukal tak silně, až to rvalo uši. Melanie si držela kapuci, i když už byla všude tma a nemusela se tedy obávat, že by jí někdo poznal. Ale jistota je jistota.
Zatočila za mužem, kterého pronásledovala, a těšila se. Vždycky se těšila, i když nikdy nevěděla proč. Bylo to přirozené.
Ocitli se kousek od lesa. Byli mimo město.
Eduard přidal do kroku, aby byl dřív doma. Už se těšil, jak obejme svou ženu a děti a pustí se do vyřezávání dřevěného koníčka pro Nancy. Pak si lehne a bude spát. Už uviděl světlo v dálce, vypadalo jako osamělá světluška, na kterou někdo zapomněl. Pak už stál u dveří a otevíral je.
Melanie se schovala za strom u domku. Vyčkávala. Musela počkat dokud nezhasnou světla. Může to trvat chvilku, ale klidně i několik hodin. Sedla si. Myslela na klidnou noc, kdy svítí měsíc. Má ráda měsíc. Nahrazoval jí slunce, na kterém se nemohla ukázat. Jinak by bylo vše zničeno. A zemřela by. Brzy.
Uběhlo sedmdesát dva minut. Počítala to. Domek zmizel. Ne doopravdy, jenom už žádná světla o sobě nedávala vědět, a tak se budova ponořila do temnoty.
Cítila kde je. Dítě.
Neslyšně vyskočila do vzduchu a prsty se zachytila o cihly. Držela se pevně. Kousek nad ní byl balkón, tam se musí dostat. Natáhla ruce a zachytila se výš než byla. Jedna noha jí uklouzla, byl to moc hladký povrch, ale nespadla. Vylezla výš. A pak už se chytla prkna na balkóně. Vyhoupla se - a byla na něm.
Rozhlédla se. Dveře měla na dosah ruky. Klika je z vnitřní strany. Zaklela. Byla tak blízko. Pak si ale vzpomněla na formulku co jí naučila matka Miya. Na sklo zaklepala svými dlouhými nehty. "La kala monal." Zamumlala.
Z postýlky se vzneslo novorozeně. Melanie na to s úžasem zírala. Ještě tohle nikdy nezkoušela. Dítě putovalo vzduchem směrem k ní, dokud nebylo těsně u skla. Spalo.
Dítě ti samo nevědomky pomůže. Najde cestu, jak jít k tobě.
Melanie natáhla ruce a - prošli sklem, jako kdyby tam místo něj byl prázdný rám. Uchopila miminko do náruče a sklonila hlavu k jeho obličeji. Nasála všechen jeho dech, v náručí jí zůstalo nehybné tělo. Ústa se jí zaplnila sladkou chutí, podobnou jahodové šťávě.
Ať jsi světloplachý. Pak na krátkou chvíli zapřemýšlela. Jak se jmenuje? Ať jsi světloplachý, Reasone.
A vdechla mu zpátky dech do plic. Dítě začalo znovu oddychovat, jako kdyby se nic nestalo. Sklem ho protáhla zpátky a Reason odletěl spát do své kolébky.
Pak dívka tiše seskočila z balkónku a lehce dopadla na zem. "Melanie," zamumlala si pro sebe. "Já jsem přeci Desire."

Spratci na zabití

23. ledna 2015 v 19:25 | Katy |  Trocha ode všeho
Člověk si jen tak vykračuje po ulici, užívá si čerstvého vzduchu - který mimochodem zplna nasává do plic - a s radostí si všímá krásného žlutého sluníčka. Když v tom mu na stehno zaklepá malý chlapeček a začne se zdvořile vyptávat a vy mu jen tak odpovídáte a usmíváte se na něj...
Ehm, dovolte abych to trochu pozměnila - ale vážně, jenom maličko...
Člověk "jen tak" letí po ulici, míjí překážky v podobě důchodců nebo loudavých děcek co se plíží z obchoďáku, skáče přes kaluže (div se při tom nezabije), s malým smykem (díky těžkýmu školnímu batohu) zvládá zatáčky a no, prostě se snaží na tu zas*anou zastávku přilítnout dřív než autobus. Dýcháte špinavej smog - přičemž se pomalu ale jistě dusíte, a kdyby jste se jen podívali na oblohu jestli se tam náhodou ten žlutej flek objevil, tak by jste nejen riskovali svůj dolet do cíle, ale i možnost, že zakopnete a skončíte pod kolem nějakýho cyklisty.
A když už máte cíl na dosah, tak se zničehonic před vás postaví fracek s rukama v bok, takže musíte prudce zabrzdit, aby nedošlo k srážce. Potom se snažíte toho kluka obejít a pokračovat dál, jenže on začně rozhazovat těma svýma tlustýma rukama a naprosto zabrání možnému útěku. Pak už to jde z kopce. Vy se mračíte, snažíte se mu domluvit ať vás pustí, že je to naléhavé, ale ten malý pitomec se jen blbě tlemí a nepřestává. Začíná vás přepadat vztek, tak zvýšíte hlas - ale nic, nepustí vás. V rozčilení do toho dítěte strčíte - ono zavrávorá - a - bum.
Leží. Brečí. Škytá. Ječí.
Samozřejmě se přesně v tu chvílí vzpamatuje jeho mamina, co do té chvíle klábosila s nějakou ženskou a příšerně vás seřve za to, co jste provedli jejímu "Mikíškovi". Snažíte se jí to vysvětlit, ale ona vás samozřejmě absolutně neposlouchá, sedí vedle toho malýho smrada a fouká mu kolínko přičemž rozhazuje rukama stejně jako to malý děcko před chvílí. Vy víte, že musíte jít, takže úprkem vyrazíte kupředu a za sebou slyšíte proud nadávek, které jistojistě pochází od maminy. Lidé se na vás otáčí, ale vy máte oči přilepené na autobusu co si ladně přijíždí na místo, kam vy se ženete vaší maximální rychlostí... Nakonec vám to samozřejmě ujede a vy usedáte na lavičku s titulem toho největšího zloducha, kterému se musí každé dítě vyhýbat.
Začínám zjišťovat, kolik malých spratků se vyskytuje v naší zemičce. Už několikrát jsem se setkala s rozmazlenými dětmi, a ať už se chovaly jakkoli, můj názor na ně se nezměnil - nemám je ráda.
Není to tak, že bych je vyloženě nenáviděla, ale spíše nechápu, jak to jejich rodiče mohli dopustit.

Člověk se narodí jako mimino a pokud je vše v pořádku, tak zemře jako stařík. Hm, tak proč si život neužít? Dokonalá práce, dokonalý život...
Není tady ale žádné pravidlo, že to tak dopadne, že? Někdo má štěstí a někdo ne. Jedna z mých teorií o spratcích je právě to, že jejich rodiče neměli moc pěkné dětství. Tak se rozhodli, že ty jejich děti budou mít život sladký jako med. Nebo čokoláda, bombóny, to je jedno, samozřejmě. :) Proč jim nekoupit po čem touží? Proč je obtěžovat nějakými zákazy/rozkazy? Ať si dělají co chtějí.
Jestli však čekají, že jejich drahá děťátka jim za to budou vděčná, tak brzo přijdou na to, že ne. Berou to totiž jako samozřejmost. Nikdy si nebudou vážit něčeho, co se u nich děje normálně.
Další co rodiče těhlech dětí vede k jejich výchově plné splněných přání a míromiluvnosti jsou určitě sourozenci. Viděla jsem často, že starší bráškové nebo sestřičky byly vedeny mnohem přísnější výchovou než jejich mladší sourozenec. Myslím, že je to proto, že budoucí maminky jsou zahlceny čtením různých příruček, které jim tak akorát zaslepují zdravý rozum. Svoje dítě potom ustavičně hlídají, aby náhodou nesnědlo moc čokolády nebo si neosladilo čaj. Zatímco když pak matka čeká druhé mimino, tak už moc dobře ví, co dítě může nebo po čem mu je špatně, je hyperaktivní a nemůže spát, atd.. Takže to druhé pak nedrží tak moc na uzdě.
Teď bych ráda vznesla něco na obranu dětí bez sourozenců, tudíž jedináčků. Ano, sama nemám žádné sourozence, takže moc dobře vím jaké to je. Není to špatné. Nemám se s kým hádat, mám svůj pokoj, s nikým se o nic nemusím dělit. Mám se dobře.
Vždycky se najde někdo, kdo šíří řeči o tom, jak jsou všichni bez sourozenců rozmazlení. Obzvlášť se tohle šíří, když jsou děcka malý a pitomý. S tím zásadně nesouhlasím - nejsou. To, že v pokoji nemám bráchu neznamená, že nemám rodiče a ty mě nevychovávají. Ostatně je to podobné jako u starších sourozenců - nezapomínejte, že já jsem to první dítě, které bylo vedeno přísnou výchovou. Tak a je to. Konec tečka.
Rozmazlené děti jsou taky v bohatých rodinách. Když mám prachy, tak proč bych svým dětem nekupovala co si usmyslí? Už tak se vozí v našem superdrahém Oudi, bydlí v luxusním domě, jedí drahý jídlo... Samozřejmě NETVRDÍM, že je tak tomu u všech boháčů, ale u některých ano.
Tím se dostávám k jedné a poslední skupině rozmazlenců, kteří si už od tří let užívají svých elektronických zařízení. Jednou (shodou náhod zase v blízkosti zastávky) jsem narazila na 6ti letou holčičku co najednou zalovila ve svojí kapse a vytáhla dotykový mobil. Promiňte, ale já si ze svého dětství moc dobře pamatuju jak jsem byla ráda za tlačítkový telefon, kterej jsem získala od taťky, protože ho dostal k jednomu co si koupil. Vlastně jsem ani nebyla ráda, protože jsem něvěděla co s ním mám dělat. To se ale dětem dnešní doby stát nemůže. Ty už moc dobře ví, co je to mobil, kde najít internet, jak si stáhnout hry... A tak strašně přesvědčují svoje rodiče, až jim ten mobil nakonec koupí.
Všechny nejsou vyloženě rozmazlené a neukazují svoji elektroniku všude, ano, spousta těchto dětí je taková a na telefonu si prostě jenom hrajou. Ale některé se tím vychloubají a kdesi cosi.
Upřímně se děsím toho, až tahle generace "ajťáků" vyroste a bude ovládat náš svět. Ale víte co - mě to radši nezajímá. Nechci snad ani vědět co se v tu dobu bude dít.

Pokud jenom kroutíte hlavou a přemýšlíte nad tím, co tím ta holka myslí nebo co tím chce dokázat, tak se vám hned dostane vysvětlení: nemám ráda egoistický hajzly. Nemám ráda hlupáky, co si myslí jak jsou geniální. Nemám ráda rozmazlený spratky. K ničemu nenutím, ať si každý vychovává dítě jak je mu libo. Ostatně je to taky jeho dítě. Ale prosím vás, ať je ten váš Honzíček, Markétka, drzá jenom na vás a ne na každého. Je to vaše dítě, tak si ho užijte.

A jaký máte názor na spratky vy?


Letiště - povídka

17. ledna 2015 v 20:57 | Aranis |  Trocha ode všeho
Tady je jedna z mých povídek. Je o hokeji, o jednom z mých oblíbených témat na které píšu. Doufám, že se bude líbit.

Dort byl v ledničce, večeře na sporáku, nějaké to občerstvení bylo na stole, dárky pro Valentýnku schované a já měla jen jednu úlohu, co jsem musela udělat. Dojet si pro manžela. Tomáš je hokejista a hraje americkou NHL. Je to dost náročné ale nějak to zvládám. Valentýnka je celá po něm, má modré oči a blonďaté vlásky. "Valentýnko kde jsi?" Po čas toho co jsem chystala oslavu pro Valentýnku jsem o ni moc nevěděla. "Tady mami." Ozval se její hlásek, podle toho odkud se ozýval, jsem pochopila, že je ve svém pokojíčku. Vyšla jsem schody nahoru a vešla do pokojíčku. Valentýnka seděla u svého malého stolečku a něco si kreslila. Zrovna se jedna pastelka skutálela ze stolku a já k ní přišla a tu jednu ji položila znovu na stůl. Zvědavě jsem se podívala, co kreslí. Byla to naše rodina. Já, Valentýnka a Tomáš. Byla jsem dojatá a hodně překvapená, že 7-letá holčička, která po prázdninách půjde do první třídy a takhle přemýšlí. I když s námi Tomáš skoro většinu roku netráví čas tak Valentýnka ví že on je její tatínek. "Těšíš se na tatínka?" on vstala ze stoličky a objala mě. "Moc." Usmála se. Byla jsem šťastná, konečně po půl roce ho uvidím. Nemohla jsem se dočkat. "Tak šup jdeme se převlíkat." Usmála jsem se a Valentýnka hned šla otevřít skříň. Šla jsem za ní, vzala si stoličku a vytáhla ze skříně sukni a tričko, jsem ji do vybrala já. Když jsem byla i já připravená tak jsem sbalila výkres a mohli jsme vyrazit. Zamknula jsem byt a jeli jsme na letiště. Když jsme dojeli na tabuli ještě nic nebylo a já se bála, že se třeba něco stalo. Seděla jsem na letišti a čekala. Nemám ráda čekání, ale tentokrát jsem to musela vydržet. Seděli jsme na lavičkách a já nespouštěla oči z tabule příletů a odletů. Valentýnka seděla vedle mě a hrála na mobilu nějaké hry. Potřebovala jsem jí nějak zklidnit. Najednou naskočilo na tabuli, že letadlo z San Jose právě přistává. Rychle se postavila a uslyšela to z rozhlasu. Ta paní co to oznamovala, zněla dost nudně, ale v tu chvíli mě to bylo jedno, protože jsem věděla že budeme spolu všichni tři. "Valentýnko pojď." Šli jsme k uličce kde vycházeli lidé s kuframa. Pořád jsem se ohlížela a nikoho neviděla. Někdo mi zakryl oči rukou. Nevěděla jsem kdo to je ale když jsem slyšela: "Tatí." Od Valentýnky došlo mě to. Ruku jsem odendala a otočila se. Stál tam on. "Tomáši.." Objala jsem ho. "Jedeme domů." Zajásala Valentýnka, Tomáš je zvedl do vzduchu a objal ji. Moc jsem se těšila až si spolu užijeme léto a výlety. Valentýnka se předklonila a pošeptala mi: "Mami ten obrázek." Vzpomněla jsem si a zahrabala v tašce. Vyndala jsem ho trošku ohnutý ale Valentýnce to nevadilo, hned mi ho vzala z ruky a dala ho tatínkovi. "Děkuju." Položil Valentýnku na zem a rozevřel to. "To si kreslila ty Valentýnko?" Valentýnka se jen usmála, bylo vidět, že Tomáš je dojatý. "Děkuju." Obrázek mi podal a já ho znovu uložila do kabelky. "Máš všechny kufry?" koukla jsem na jeho kufry a zdálo se mi to všechno, ale radši jsem se ještě zeptala. "Jo. Můžeme jet." Vzal vozík s kufry a mohli jsme jít. Vzal Valentýnku za ruku a šli jsme jako šťastná rodina. Kufry se auta málem nevešli, ale nějak jsme si poradili. Do bytu jsme přijeli asi za čtvrt hodiny. Hned jsem začala chystat oslavu. Chtěla jsem aby jsme to slavoli jen my tři. Stejně bydlíme v Praze a moji rodiče bydlí v Hradci a jeho Rodiče v Liberci. Bylo by to komplikované. Tomáš hned začal vybalovat kufr. Miluju jak je samostatný. Nemusím nic dělat a on si to udělá. Šla jsem za ním do ložnice. "Já bych ti pomohla." Tomáš jen zdvihl oči ke stropu. "Vybalit si snad ještě umím." Usmál se a já ho objala. Vyndal z tašky všelijaké školní potřeby i s aktovkou. "Budou se jí líbit?" Pokývala jsem hlavou na souhlas. Já jsem zatím nic neměla a Tomáš mě aspoň zachránil. Nějak jsem neměla čas, přeci jenom starat se o 7-letou malou dceru, která pořád potřebuje pohyb, v tom bylo po Tomášovi, po mě měla to že umí být i sama se sebou, sednout si a kreslit. Je prostě přesně rozdělená na půl. "Už si něco kupovala?" Podíval se na mě se strachem v očích, jestli náhodou jsem něco kupovala. Já se jen začervenala a zakroutila hlavou jako že ne. Cítila jsem se hrozně. "To nevadí. Je to ok, ano?" On na mě všechno pozná a v tom je mi velkou oporou, protože ví že si všechno moc beru, nad žádnou věci neumím jen tak mávnout rukou. Vstal a všechny dárky vzal sebou. "Valentýnko kde jsi?" Zavolala jsem a Valentýnka hned přiběhla. "Tady!" Smála se a šla jsem ještě jednou do ložnice. Vyndala ze skříně pečlivě zabalený dárek a šla zpět do jídelny. Valentýnka hned jak viděla ty dárky v očích se jí objevili hvězdičky. Šla jsem blahopřát první a Valentýnka si můj dárek odložila a počkala až jí poblahopřeje i Tomáš což mi připadalo strašně hezký. Pak jsem jí předala i dort. Byla na ní Minnie. Ona jí milovala, a když viděla že má s nimi i tašku tak se rozbrečela. "Co se děje?" Klekl si k ní Tomáš. Ona Tomáše jen objala a pošeptala: "Já jsem šťastná. Děkuju." Tomáš ji dal pusu do vlasů a přiběhla i ke mně, pošeptala mi to stejné. Nakrájela jsem dort a Tomáš se někam vytratil. Přišel a obě ruce za zády. "No a jelikož bych si moc přál aby jste jednou jeli se mnou do New Yorku, tak aby, jste zapadly, a aby všichni poznali že patříte ke mně tak jsem vám přivezl dresy." Ještě jsem neměla jeho nový dres, v San Jose byl teprve rok a nějak jsme to nestihla. Podal nám je a já si ho vzala na sebe. Dres byl dokonalý měl na zádech jeho číslo a jeho příjmení které vlastně mám i já. Valentýnka aby nebyla pozadu tak si ho navlékla taky. "Sluší vám to, můžu si vás vyfotit?" Už vytahoval z kapsy mobil protože věděl že Valentýnka určitě bude chtít a já to přežiju. A tak jsem si klekla, aby jsme byli stejně vysoké a on si nás vyfotil. "Krása." Usmál se. V klidu jsme dojedli dort a Tomáš pro nás měl ještě jedno překvapení. "A ještě mám jedno překvapení." Takto to začalo a já se začala těšit. "Za 2 dny odlétáme do Thajska." Hned jak to dořekl, spadla mi brada. "Fakt?" On jen s úsměvem kývl. Valentýnka nevěděla vůbec o co jde a jen tak se na nás dívala. Já jsem vstala a šla ho obejmout. "Miluju tě." Pošeptala jsem mu. "Já vás víc." Usmál se. Potom co jsme večírek prohlásili za ukončený tak já šla dát do pračky Tomášovo oblečení a Tomáš šel zavolat jeho rodičům. Hodiny ukazovaly čas 16:59. A já přemýšlela jestli nevymyslet nějakou procházku. Když za mnou Tomáš přišel a byl jako sluníčko. "Jsem rád, že jsem doma." Usmál se a dal mi pusu. "My taky. Seš unavený?" Zeptala jsem se ho a Valentýnka za námi přišla. "Vůbec spal jsem v letadle." Tomáš si sedl na židli a Valentýnku si posadil na klín. "Dobře tedy, oblečeme se a půjdeme si projít Prahu." Usmála jsem se a oba dva se usmáli. "Jupí!" Zaradovala se Valentýnka. Za tu dobu co Tomáš byl v Americe, jsme se s Valentýnkou hodně krát byli na procházce Prahou. Valentýnka běžela rychle do pokojíčku, a my šli do ložnice, Tomáš se převlékl a já si na sebe vzala jen svetřík. Valentýnka za námi přišla a byla připravená. Odcházeli jsme z domu v 17:13. Do centra to máme blízko a tak jsme nejdříve šli na Václavák, pak přešli na Staromák a tak jsme se jen tak procházeli podvečerní Prahou. Přišli jsme domů asi v 19:29. Začala jsem chystat večeři. Tomáš je Čech jako poleno a jako každý Čech miluje svíčkovou. A tak jsem ji uvařila. Já pochybuju, že jsem Čech protože, svíčkovou moc ráda nemám, ale pro jednou se přemůžu. Tomáš hned jak zjistil, co připravuju tak začal být hladový. Svíčková není úplně jídlo pro hokejisty, ale Tomáš to nějak přehlížel. Když jsem to měla hotové Tomáš už netrpělivě čekal, na svém místě u stolu. Smáli jsme se a Valentýnka to nechápala, ani jsem se tomu nedivila. Po večeři jsme šli společně uspat Valentýnku a pak jsme si udělali společný večer při svíčkách a s vínem. Spát jsme šli poměrně pozdě, ale to mě ani Tomášovi nevadilo.
Celou sobotu jsem balila na dovolenou do Thajska. Bylo to náročné, a když jsem to konečně dobalila tak jsem jen tak ležela na posteli a musela si srovnat záda. Strašně mě bolela. Tomáš něco zařizoval v Praze a Valentýnka si balila hračky, které jsem pak musela stejně přebrat, aby jich bylo tolik, kolik jsme mohli vzít. Když mě Tomáš našel, jak bezvládně ležím tak se trošku zděsil ale, když viděl přichystané věci tak pochopil a šel připravit večeři. Není moc dobrý kuchař, ale tentokrát se mu to povedlo. Jelikož jsme do Thajska zítra odlétali v deset tak jsme šli všichni brzo spát.

O 10 DNÍ POZDĚJI
Když jsme se vrátili tak jsem se ani netěšila, protože Tomášovi se dovolali do Thajska, že musí po tom, co se vrátíme, přiletět zpět do Ameriky. Počasí bylo krásné a já byla otrávená z toho, že zase bude muset letět pryč a ani si neužijeme společně celé prázdniny. Když jsme dojeli domů, jen jsem si sedla ke stolu a začala brečet. Tomáš věděl, že jsem se na něho moc těšila a ani ho to nepřekvapilo. Sedl si ke mně a Valentýnka z toho byla taky smutná. "Mami, nebreč." Vlezla si ke mně na klín a utírala mi slzy, které se valili pořád dál. Objala jsem ji. Tomáš nás pořád sledoval. "Valentýnko běž si vybalit batůžek jo?" Valentýnka se rozeběhla do pokoje spolu s batůžkem kterého táhla za sebou. "Jdu ti sbalit." Vstala jsem, ale on mě zastavil. Objal mě a mě se zase slzy začali valit do očí. "Já nechci, aby si odjížděl." Tomáš mi dal pusu a vypadal taky dost zdrcený, ale nechtěl, aby to na něm bylo vidět. Potom jsme šli zabalit výstroj a oblečení, které mu ještě zbylo. Balili jsme spolu jen chvilku, máme to už nacvičené. Udělali jsme si menší výlet do okolí Prahy. Vždy jsme někam jeli a tam zastavili, prošli se a zase jeli dál. Takhle jsme se zabavili až do večera. Tomáš musel ráno odjet, takže se šel vyspat, aby byl připravený a já jen tak seděla na gauči s puštěným filmem a přemýšlela. Při tom jsem usnula.

Ráno mě probudila Valentýnka která na mě skočila. Rychle jsem se šla převléct potom Valentýnku a mohli jsme rychle jet. Řídil Tomáš, protože já bych to asi nezvládla, já tyhle situace neumím, řešit já je protrpím, a pak je to zase ok. Když jsme dojeli na letiště, musel Tomáš už jít na odbavení, nějak jsme to časově nezvládali. "Musím jít." Objala jsem ho a nechtěla ho nikdy pustit. "Pšt. Nebreč." Nešlo nebrečet. Koukl se mi do očí a dal mi pusu. Potom se rozloučil s Valentýnkou. "Nezlob maminku, má to se mnou těžký? Rozuměla si? Užij si první den školy a já se zase objevím. Ano?" Valentýnka jen kývla a Tomáš ji objal. Pak si ještě jednou stoupl přede mě. "Nebuď smutná, nesluší ti to." Usmál se a já taky. "Kdykoliv mi zavolej, hned jak dorazím do Ameriky, ozvu se ti" objal mě a musel jít. Následovalo to co jako vždycky, čekala jsem, až zmizí za kontrolou pasů, a on už se nedostane z té zóny a já ho uvidím za moc dlouho. "Tak pojď." Vzala jsem Valentýnku za ruku a šli jsme. Na oběd jsme se stavili ve městě. A pak jsme si udělali menší nákupy. Valentýnka úplně nákupy nemá ráda ale, když mám náladu tak se přemůže. Po tom co Valentýnka škemrala u pokladny, abychom šli do parku na hřiště tak jsem se rozhodla, že půjdeme, já si aspoň odpočinu a vyčistím si hlavu. Do parku jsme přijely asi ve dvě. Vyhnal nás ze hřiště déšť, který neustával. A tak jsme jely domů, doma jsem to musela uklidit, protože jsem za ty dva dny, co jsme byli doma, moc neuklízela. Potom jsme si s Valentýnkou hrály, kreslily a vzpomínaly na tatínka, kde asi je. Když v tom mi zavolalo neznámé číslo. Zvedla jsem to a byla to nějaká paní z policie. "Letadlo, v kterém letěl váš manžel, se zřítilo. Je mi to líto." Nechtěla jsem uvěřit svým uším. "To ne." Rychle jsem se posadila a nevěděla co dělat, byla jsem bezmocná. "Budeme vás informovat o průběhu vyšetřování." Takto ten telefonát skončil.
Po několika měsících se zjistilo, že letadlo mělo nějaké závady a já se ani rok po jeho smrti s tím nesmířila. Proč zrovna on?! Valentýnka na tom byla asi stejně jako já. Společně jsme docházeli na sezení k psychologovi. I přes snahu dostat se z toho, se mi to nikdy nepodaří.


Dokončujete?

4. ledna 2015 v 16:25 | Katy |  Píšeme

Vždycky jednou za čas otevřu svůj šuplík se sešity. Poslední dobou se snažím nějakým dobrým způsobem zredukovat všechno svoje psaní od dob kdy jsem si napsala jeden veršík a pak se tomu pitomě smála, jako všechny malé děti když se jim k tý slátanině ještě podaří nakreslit "čupr" obrázek, až po současnou dobu.
Když se zamyslím nad minulými lety, tak se musím usmát nad vzpomínkou, jak jsem vždycky považovala svou současnou tvorbu za tu nejlepší, jako že "Jo, tohle je mnohem lepší než to, co jsem napsala loni." Protože to si říkám každý rok. Stejně tak je komický, jak se zarážím nad některými frázemi a říkám si s nakrabaceným čelem: "Jak jen jsem tohle mohla napsat..."
Takže jsem všechny tyhle svoje první pokusy a nápady uklidila na jedno místo a jednou za čas se na ně podívám a prohlížím si je. Nevím, jak vám, ale mně tyhle věci - když otevřu starý sešit - tak mě nějakým zvláštním způsobem nabijí takovou krásnou energií a já mám pak hroznou chuť sednout ke klávesnici a něco napsat, cokoliv, ale hlavně to dokončit.
S tím zakončováním dokončováním. Jako malá když jsem začínala zjišťovat, že vlastně píšu ráda, a tak jsem rozepisovala jedno dílko za druhým, poněvadž mě to, s čím jsem se rozhodla popsat celý sešit, přestalo bavit. Nacházím spoustu sešitků o kterých jsem neměla ani páru, že je mám, a dočítám se v nich o různých postavách, o různém ději, atd., ale děj je jen opravdu v málo případech zakončen. Jsem si docela jistá, že téměř každý nedokončený příběh končí přímo uprostřed věty zrovna v okamžiku, kdy mne, jako o několik let starší já, děj začíná trošku zajímat.
A tak - v letech 2012,2013,2014 a teď ještě nově 2015 - se snažím, abych věci dopisovala. Mým tzv. "velkým projektem" jsou momentálně Vodní lidé, které se snažím dokončit ve formě které se říká kniha, ať už by se vydala a nebo mi prostě jen ležela na poličce v pevných deskách na kterých by stál název (teď chci připomenout, že Vodní lidé, je jen takový název nenázev, na tom pravém názvu stále ještě pracuju). A tak budu psát do té doby, než mě to přestane nadobro bavit. Myslím tím, že budu dokončovat. Jsem člověk co má rád v určitých věcech pořádek a nedělá mu příliš dobře když ten pořádek chybí a nahrazuje ho bordel.
Tímto bych se chtěla dopracovat k otázce co mi brouzdá hlavou a těší se, až se bude moci usadit na blogovém "papíře."

Dokončujete svá dílka?

Desire - pohádka, co se neříká (prolog)

2. ledna 2015 v 19:27 | Katy |  DPCSN

PROLOG

"Je to holčička!" usmála se porodní bába. Miminko omyla a zabalila jej do přikrývky. "Tady ji máte."
Žena si opatrně vzala křehkou dívenku do náruče a jemně jí pohladila po tváři. "Je nádherná. Nejkrásnější dítě jaké jsem kdy viděla."
"A co já!" vypískla malá Eve. "Co já?"
Matka se podívala na drobnou holčičku co pobíhala po místnosti a nyní se dožadovala odpovědi. "Ty jsi také nádherná, Eve. Ale každá jste jinak krásná. Ty jsi větší, už vypadáš jako holčička, ale ona je malé růžovoučké miminko, víš." Usmála se na ní a rukou mávla, ať k ní děvče přistoupí. "Pojď ke mně, ty malé šídlo."
"Mami," zahuhlala Eve matce do košile a přitiskla se jí ještě víc k tělu.
"A kdepak je otec?" zeptala se porodní babka s vlhkou houbičkou v ruce, jíž omývala obličej matky.
"Tatínek už není," odpověděla za rodičku Eve. "Umřel při hledání Tisícileté co proklela Huga."
"Eve," zašeptala matka. "Už jsem ti zakázala abys o tom mluvila. Nech toho, zlobíš."
"Ale je to pravda!" vykřikla Eve hlasitě. "Umřel! Umřel dřív než se tahle narodila." Prstem ukázala na svou mladší sestru co spokojeně usínala.
"Nekřič tolik. Eve, prosím přestaň." Snažila se matka uklidnit holčičku. Eve ale už po místnosti lítala jako neřízená střela. Skákala po židli, válela se po koberci, co ležel před postelí a pořád vyděšeně opakovala "tatínek umřel."
"Eve!" křikla žena a dívenka rychle zmlkla. "Eve Grace Leslie, jak se to chováš!"
"Já… já se - proč na mě ta paní tak zírá?" zeptala se tiše Eve s očima přilepenýma k zemi. "Dívá se na mne."
Matka se zběžně podívala na porodní bábu co se začala věnovat čištění svého oblečení. "Dívá se na tebe, protože nemůže uvěřit tomu, co tady předvádíš!"
"Ale já nezlobím. Já jsem hodná. Moc hodná." zašeptala holčička.
"Běž spát, Eve." Řekla unaveně matka. "Utíkej. Opláchni si obličej, a ať už spíš."
Holčička vzhlédla a dlouze se podívala své mamince do očí. Měla je hnědé, ale v záři svíček se chvílemi zdály být jantarové. "Dobrou maminko," řekla a potom se podívala na uzlíček zabalený v látce, co spokojeně oddychoval. "Dobrou sestřičko."
Potom odešla.
V místnosti bylo chvíli ticho. Jen praskání ohně v kamenném krbu vydávalo jediný zvuk. Až hlas porodní babky protnul přemýšlivý klid. "Vašeho muže je mi líto, Grace. Musel to být úžasný člověk, když si vzal tak báječnou a silnou ženu jako jste vy. Porod jste perfektně a rychle zvládla."
"Díky." Zašeptala Grace se zavřenými víčky. Pak je ale otevřela a podívala se na ženu co seděla na stoličce vedle ní. "Omlouvám se za Eve."
"Nechte to být. Teď byste si měla odpočinout. Obě byste si měly odpočinout." Znaveně se usmála na malý obličejíček co vykukoval z látky.
"Vy to nechápete," vysvětlovala Grace. "Eve - jako jejího bratra, taky i ji navštívily Tisícileté." Při posledním slově se obě ženy rozhlédly po pokoji jako kdyby očekávaly, že se temná víla skrývá někde ve stínu. "Neumí se příliš ovládat. Prostě vychrlí všechno, co si myslí a pak se najednou zničehonic uklidní. Už takhle urazila spoustu lidí…A nemůžu říct, že by si to všichni nechali jen tak líbit. Děti jí jednou natloukli, víte…" Zlomil se jí hlas. "Aspoň jedno ze tří dětí by mohlo být… By snad mohlo… Já už nechci aby další dítě bylo prokleté." Poslední větu zašeptala skoro neslyšně.
"Grace, už jsem vám slibovala, že tu budu přes noc a pohlídám ji. Nic se nestane, nemusíte se ničeho bát." Pohladila matku po vlasech. "Musíte spát."
Grace se usmála na dítě, co stále ještě držela v náruči. Holčička poklidně dýchala pootevřenou pusinkou. Matka jí opatrně podala bábě.
"Spinkej sladce, Desire." Řekla jí a brzy na to usnula.
A Desire spala sladce - dokud se ráno neprobudila a očkama se nepodívala na její novou matku. Na jednu z Tisíciletých.

Nový rok je tu!

1. ledna 2015 v 18:36 | Katy |  Píšeme
Jako každý rok, tak i ten letošní mě opět přepadla myšlenka, že ten minulý rok byl lepší než ten, co bude. Stejně tak se mračím na číslo 2015, protože mi to prostě připadá divný. Na tu 14 jsem si už nějak zvykla :-).
Mám moc ráda novoroční ohnostroj, který září ve všech městech a vesnicích a plní oblohu pestrobarevnými světly a dýmem. My jsme letos taky stříleli, ostatně jako vždycky. Naše rodina se sešla se známejma a pustili jsme se do toho. Teda - lépe řečeno chlapy, já jsem s ostatními stála dál a v ruce měla připravený mobil, abych se ihned pustila do focení a mohla sem dát ty fotky, co se mi povedly.

Jako první se odpálily ty, jak se ukázalo, nejbarevnější.


Tohle sice nebylo tak velkolepé, ale hrozně se mi líbily ty extra svítivé konce. Vypadalo to, jako meteorit. :)

Pak vyletěl tenhle obr...

...Postupně se zvětšoval...

...a pak dokonale explodoval!

A nakonec krásná tečka na závěr. B-)