Prosinec 2014

New!

31. prosince 2014 v 11:59 | Katy |  DPCSN
Ahojda!
Jak jste si určitě všimli, tak na blogu měníme ankety, ve kterých máte možnost hlasovat o různých věcech (blbostech). Podle výsledků pak zjišťujeme co se vám líbí a co zas ne, a snažíme se vylepšit vše tak, aby vám to vyhovovalo :-). A vzhledem k tomu, že v současné anketě zatím vyhrávají kapitolovky na plný čáře, tak mě tak napadlo něco zase vytvořit. Předem upozorňuju, že to rozhodně nebude tak rozsáhlé jako Vodní lidé, to určitě ne. Bude to víc nabitý akcí a navíc maximální rozsah bude 5 - 6 kapitol, což si myslím, že bohatě vystačí těm, co si chtějí trošku počíst, ale zároveň nestojí o příliš velkou rozsáhlost příběhu. Mimochodem, název je Desire - pohádka, co se neříká.No, abych to už příliš neokecávala, tak se vrhnu rovnou na anotaci. :-D

Anotace


Červená Karkulka měla rozdvojenou osobnost.
Jeníček s Mařenkou spolu měli dítě.
Popelka zabila svou sestru, aby se ona stala ženou prince.
Růženka se nikdy neprobudila...

Desire to věděla. Desire znala svůj osud. Desire to dokázala.
Desire - pohádka, co se neříká.

Jak to tak v pohádkách bývá, tak i u malé Desire byly sudičky. Bohužel u ní nebyly ty správné... Navštívily ji zlé víly, zvané Tisícileté. Ty v době Desireina narození cestovaly po světě a vybíraly si své nástupkyně, neboť jejich čas se pomalu, ale jistě, schyloval ke konci.. Desire daly do vínku nesmrtelnost na tisíc let, ve kterých bude splňovat svou povinnost, totiž proklínat novorozené děti. Život se tak pro Desire stal spletitou štvanicí na ní samotnou, ve které se jí snaží zabít kdokoli, jenž zjistí co je zač. A to není zas tak těžké, když se Tisícileté vyznačují pletí, která se v denním světla zdá být trochu průhledná... K tomu chce Desire dopadnout mladý Reason, chlapec, jehož v dětství proklela, a který se jí chce pomstít. Při svém pronásledování a poznávání Desire, však on i ona poznávají, že prvotní nenávist, co k sobě cítili, se mění v lásku. Na konci příběhu, kdy se bude zdát, že vše nakonec dopadne dobře, se však stane zvrat, který změní konec tak, jak byste ho rozhodně nečekali...

Abyste se v pozdější 1. kapitole mojí Pohádky orientovali, tak sem musím vypsat pár vysvětlivek, co vám prozradí co a jak. Nechci přece, abyste se při čtení chytali za hlavu a říkali si co to vymyslela za kravinu.
Kurzívou budu psát vždy 1. odstavec, a budou to myšlenky samotné Desire. Ale pozor! nejedná se o myšlenky současné, ale o myšlenky budoucí. Já vím, zní to maličko zmatečně, ale při čtení vše pochopíte.
Tučně budou napsány současné (pozor!) myšlenky, ale ne Desire, ale Reasona. Ty však budou vždy na konci kapitoly a navíc se dostaví až v těch pár posledních kapitolách, ve kterých se začnu zmiňovat o Reasonovi.
Normálním písmem se bude psát celá kapitola. K tomu bych chtěla dodat, že budu psát pro změnu v er formě.

To je prozatím asi tak vše, co bych vám o nové kapitolovce zdělila...No, pokud by se dostavily nějaký změny, tak vás o tom samozřejmě předem informuju. :)

Každý chce být jiný, a proto jsme všichni stejní

22. prosince 2014 v 21:25 | Katy |  Píšeme
Vánoční nákupy. Naštěstí jsem si je odbyla už na začátku prosince. Naštěstí? Někdo má vánoční nakupování rád, někdo zase ne. Já je mám ráda, i když byste to z předchozí věty pravděpodobně nepochopili. Nakupuju moc ráda, i když nejsem vyloženě vytrvalý nákupčí. A vánoční nákupy? Hračka! Stačí být celý rok ve střehu a kdykoliv někdo vysloví svoje přání tak mít po ruce blok a zapsat si ho. Každý kdo nakupuje na poslední chvíli má jistě skušenost s přeplněnými obchoďáky co se přetápějí lidským teplem co vyzařuje z tisíců návštěvníků. Fuj! V takovém prostředí vždycky omdlívám vedrem a jsem plně rozhodnuta poslat žádost o povinném nošení plavek v obchodech před Vánocemi.
Proto se snažím nakupovat včas, abych se vyhnula těmhle zmatečným dnům. Pár dní před Vánocemi se pak nerada "protlačuju" ve velkých obchodních domech když náhodou zapomenu nějaký dárek. Bohužel jsem se do obchoďáku musela vypravit i dnes, i když nešlo zrovna o dárek pod stromeček. Celá upocená jsem se snažila vyhnout tý paní s brečícím mrnětem, chlapovi s krabicemi, páru stařečků, velké rodině se čtyřmi nemožně poletujícími dětmi, co nutně museli být všude, a spoustu dalším lidem. Tohle přetlačování v obchodech má i přes značnou kupu nepříjemností přeci jen jednu výhodu, a to je, že člověk může bez problémů prohlédnout kohokoli jak zrovna vypadá. Předem upozorňuju, že jsem nikoho neočumovala, šlo jen o takový prohlížení jako je porovnávání jestli to týhle ženský sluší a jestli připadá jenom mně že, tamten chlápek vypadá jako kdyby právě vylezl na ulici tak, jak se ráno vzbudil.
Jak jsem se tak koukala, tak jsem zjišťovala, že čím dál víc lidí vypadá stejně. To by nebyla žádná novinka. Vždycky bude převaha těch, co se drží toho, co právě frčí a těch, co se snaží lišit jen menšina. No jo, co ale když chtějí být všichni jiní?
Každý druhý člověk má v uchu roztahovák, to ničící kolečko po kterém vám v uchu zůstane mega díra do konce života. Nejsem příznivec tohohle ničení, ale respektuju, když se to někomu líbí.
Potom tetování - kdo dneska nemá nějakou tu kérku? Většinou jde právě o to, že chce se ten, kdo se rozhodne pro tetování, lišit. Jenomže když má tetování každý, tak se prakticky liší už jenom ti, co ho nemají.
A kdo by se nechtěl lišit?
Je to lákavá nabídka. Řeší se to dennodenně. Mnoho lidí se chce lišit, ale málokdo má na to, aby se lišil opravdu výrazně. to nám tu pak vznikají skupinky těch, kdo měl myšlenku se něčím odtrhnout od davu, ale tenhle úžasný nápad využil jen na polovinu nebo ani ne na to.
Tak je tomu i u blogů. Spousta sem píše, že jsou snílci, melancholici, knihomolové. Myslí si, že se něčím liší, ale přitom spadají do početné skupiny těch, co si to pouze mysleli. My taky nejsme něčím jedinečný blog. Ano, fakt nejsme. :-)
Netvrdím, že ve skutečném světě se tito lidé neliší. Určitě, dovedu si živě představit jak je ostatní odstrkují a za zády je pomlouvají. Jenže na blogu je to mainstream.
To je ohromně zajímavé. Když se člověk nad tím zamyslí, tak zjistí, že každý blogger je tak trochu napůl naprosto obyčejný člověk a v druhé půlce svého já (ať už na blogu či ve skutečnosti) úžasně odlišný jedinec.
Takže kdo touží po tom, aby si ho někdo všiml a řekl: "Ty vole, ta/ten je zvláštní!", tak se musí pořádně snažit, protože v dnešním světě je těchto lidí opravdu málo.
A já vám všem držím palce. Jo a když jsme byli u těch Vánoc...šťastné a veselé! :D

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtyřicátá druhá - Rebecca

21. prosince 2014 v 21:03 | Katy |  Vodní lidé
WARNING!
V této kapitole se vyskytují brutální scény! Nevhodné pro slabší povahy!
Jinak doufám, že si kapitolku příjemně užijete. :) Je psána z pohledu nové hrdinky - Rebbeccy. Časem se postupně dozvíte o koho se jedná, takže opět zůstanu tajemná a nic víc neprozradím. :D

Země byla nepříjemně chladná. Ležela jsem za oválným keřem oblečená v maskáčovité bundě a kalhotách. Byla jsem neviditelná. Nebo tak jsem si aspoň připadala. Krásně neviditelná, neobjevená. Skrytá. Tma mi lehce omezovala výhled na krajinu před sebou. Pustila jsem pušku a snažila se rozhýbat křečovitě ztuhlé prsty. Musela jsem si dávat pozor abych nepřilehla jediný lístek, smítko, uschlou kůru nebo cokoliv co by prasklo a narušilo tak klidnou harmonii lesa.
"Měla bys bejt pořád ve střehu, ne?" uslyšela jsem Jerryho kousek opodál. Vrhla jsem na něj ledový pohled, můj oblíbený, kterým když se mi chce dokážu klidně rozbrečet nějakýho fracka v obchoďáku. "No tak promiň, že ti do toho zasahuju, no."
"To je lepší." Řekla jsem úsečně. Byla mi hrozná zima, tak velká, že kdybych se neovládala tak bych se roztřásla. Jediné co mě ty dvě pekelné hodiny drželo při životě, bylo, to, že zabiju. Další kořist. Tahle myšlenka mi vždycky vyloudila úsměv na rtech. Zemřou. Vidět jak naposledy zalapají po dechu byl lék na všechny chmury. A krev tryskající z rány co jim prozrazuje brzkou smrt, ach… A to radostné uvítání, chvála a slova "tak to má být", je ta nejlepší odměna po těžkém dni. Miluji lov.
"Proč nepřichází…" Zasténal tiše Jerry. Jerry - vysoký a hubený muž s tvrdě řezanou bradou a výrazným nosem, co si nikdy nedokázal připustit, že střílí mizerně. Já byla ta dobrá, ta lepší než on. Ta nejlepší ze všech. Hryzalo ho to v hlavě, pořád a pořád. Neříkal to, ale já věděla, že kdyby se něco stalo tak by to byl on kdo by mě zabil. I když by musel střelit několikrát aby se trefil. Takový amatér. Zabila bych ho jednou ranou i kdyby skákal a hýbal se jak nejrychleji by uměl, jen aby se vyhnul kulce. Jerry nechtěl být můj parťák a já to nechtěla také. Jenže někdo tak mizerný musel být s někým výborným. Byl sice o deset let starší než já a střílel tedy delší dobu, ale prostě se na tuhle práci nehodil. Byl příliš měkký, dokonce mu dělalo problém zabít i králíka. To byla pro mě hračka. V jedenácti mi dali nůž a musela jsem zabít slepici. Byla to základní zkouška ve výcviku, to jsem trénovala sotva rok. V tu dobu bylo potřeba abych se naučila pro začátek bojovat s nožem. Jerry nikdy nemluvil o téhle jeho první zkoušce. A už vůbec ne o těch, co následovaly.
Tu jsem zaslechla praskání větviček. Jerry zpozorněl, taky to slyšel. Připravila jsem si pušku a podívala se směrem odkud to přicházelo. Byli dobří - chodili čím dál tišeji. Zaostřila jsem oči do temnoty jak nejvíc to šlo. Ani obrys ještě nebyl vidět. Byl moc daleko. Z úst mi vyšlo zklamané zaúpění. Cítila jsem jak se Jerry zašklebil, ale nějak jsem to nekomentovala. Vyčkávala jsem. Tak jako opravdová šelma co číhá na svou kořist a čeká na okamžik kdy bude moci vyběhnout a zvíře zardousit. Srdce mi rychle bušilo a já cítila jak silně mi vystupuje tepna krku a zase mizí. Těšila jsem se na to. Těšila jsem až vystřelím a zasáhnu.
Postava se konečně začala přibližovat. Podle dlouhých vlasů jsem usoudila, že to je holka. Byla rozhodně mladší než já, mohlo jí být tak sedmnáct. Mladá a o to víc bezbranná. Jedna z našich vyhlížených obětí. Chudinka, podle upraveného vzhledu jsem usoudila, že je to taková dívka dnešní doby - určitě se neumí ani trochu bránit. Škoda že jí nemůžu napadnout dýkou, byla by to krása. Čistá a jasně rudá krev prýštící z podříznutého krku. Nůž by projel masem jako papírem, jemně a hladce. Dokonale čistá práce. Nechala bych jí jen tak vykrvácet.
Jerry už zaměřoval. "Psst! Počkej," zašeptala jsem na něj, takže zbraň maličko sklonil. "Je ještě moc daleko."
Dívka zamířila k vodě kde ze sebe elegantně shodila oblečení, přičemž dávala velký pozor zda-li tam nikdo není, a rychlým krokem se blížila k břehu jezera. Byli jsme od ní sotva dvacet metrů. Jerry se na mě podíval. Z pohledu jsem vyčetla jestli může vystřelit. Nepřikývla jsem. Tahle byla moje. Dívka byla už po kolena ve vodě a já odpočítávala kdy se začne tak nechutně kroutit a poté měnit. "Rebecco…" Zašeptal Jerry. "Becco!"
"Ještě chviličku." odpověděla jsem a nespouštěla oči z přeměny. Její kůže už začínala měnit barvu. Ano. Ano! Zamířila jsem a věděla, že Jerry udělal to samé.
Pak se ozval výstřel. Jen jeden, Jerry se opět neodvážil. Dívka zavrávorala a s přidušeným vyjeknutím spadla na záda, na část tvrdého břehu. Zasáhla jsem ji do hrudníku, měla by umřít brzo. S očekáváním jsem jí pozorovala. V žilách mi bubnoval adrenalin. Dívka lapala po dechu a zřejmě trochu vzlykala. Nechala jsem ji ať trpí. Tuhle část jsem měla nejradši. Vidět umírat. Přerývavě dýchala, ale už mnohem pomaleji. Věděla jsem, že je to pro ni namáhavé. Byla na pomezí mezi obyčejným člověkem a tím vodním, takže její plíce se ještě zcela nezmenšily a žábry zase úplně nevyrostly. V tomhle stavu člověk nejvíc trpí. Radostně jsem zírala jak se pomalu přestává třást a její ubohé tělo začíná být nehybné. Z rány jí tekla krev a v potůčcích se odklízela na tvrdou a studenou zem, kde se do ní vsakovala. Tohle by si zasloužilo obraz. Dívka měla doširoka otevřené oči a zírala kamsi nahoru. Při jejím posledním výdechu se snad ještě víc otevřely a ona zůstala bez hnutí ležet.
Jerry se na ni smutně díval. Smutně, ale tvrdě. Musela jsem se usmát. Tak mladá a krásná. A teď ještě krásnější a mrtvá. "Za to čekání…" řekla jsem a udivila se jak hlasitě zněl můj normální hlas oproti šeptání. "…To stojí." Dokončila jsem myšlenku.
"Hm," zabručel Jerry. "Tvoje padesátá oběť."
"A první oběť v tomto městě." Doplnila jsem ho. "Mimochodem, ty to počítáš?"
Nic neřekl.
"To je ohromně milé. Další kulaté číslo. Musíme to v táboře oslavit. Můžu nám přinést čínu, co na to říkáš?"
"Říkám, že nemám hlad." Znovu pohlédl na mrtvolně bílou dívku.
Dloubla jsem ho do žeber. "Ale no tak. Patří jí to. A ty to víš."
"Jo, zaslouží si to," přitakal. "Chceš jí nějak odklidit jako normálně nebo se ti dnes nechce? Jsem unavenej, chtěl bych tuhle část vynechat."
"Ne," řekla jsem rozhodně, "když ji necháme napůl ve vodě tak bude pořád napůl vodní člověk. Když bude kousek dál tak její tělo možná najde ještě trochu energie na to, aby se vrátilo do lidského stavu. To nebude pro poldy tak divný."
Přikývl, a tak jsme to udělali. Zbraně jsme nechali v křoví a celí rozlámaní z dlouhého ležení jsme se vypotáceli na místo kde ležela. Chytla jsem jí za zápěstí (samozřejmě v rukavicích) a Jerry ji chytil za nohy. Byla lehká, takže jí nakonec odnesl sám. Na bundě mu zůstalo trochu její krve. "Dnes to byl vydařený lov." řekla jsem a zasmála se. "Byla tak komická." Můj smích se rozléhal. Jerry mlčel. Po zabití se nikdy necítil moc dobře. No a co. On nikoho nezajímá. Já jsem ta hrdinka. Jerry je jen… Jerry. Nic víc.
Cestou lesem k našemu táboru jsme mlčeli, jako skoro pořád. Lovci moc nemluví. Teprve nedaleko tábora jsem se k němu obrátila a řekla: "Víš co je vtipné? Když se řekne, že na hřbitově bylo živo."

Hlava v hlavě

19. prosince 2014 v 16:14 | Katy |  téma týdne
Rohdzla jesm se nasapt - nbeo sípše votyvřit, ncěo, co by odoavdílo tmuoto tméa. Niepřdaá mi, že by se dlao pužíot na suopstu viraant, tak jesm peřýmšella a zukilsa ncěo trvůíčho. Vlaza jesm beranvé píapry, lhiáč a ncheala msyl aby ncěo zlopilda. A pevoldo se.


U thooto jesm se zmyalesla nad čsatou oátkzou - Kdo?
Kdo vaslntě jesme? Jesm to vbůec já? Nbeo: Jesm vžáně tak bblá/ej?(!)
Pro thoo kmou to ndeváá symsl tu mám vsyětvilkvy:

2 halvy - smyoilbuzjí mšyelkny
1 halva - pdetsařujve halvu thoo, kdo nad tím pýeřmlší
? - nuesjanněá oátkza



Řkela bych, že tday je sand vše jsané. Čolěvk, co sjove mšynelky - pnvoinotsi řkíá nhlaas aby je nzaenopměl. i to se dá nvzaat smoalmuovu. Nbeo ne?

Dufoám, že jtse čálknu puzoroěmnlěi a němeli jtse pborélm ve čtneí. ( Jniak si piořtďe blrýe. :D )

Tkaže pečřette to?


Tajemství (?)

14. prosince 2014 v 18:02 | Katy |  téma týdne
"Řekni mi to, prosím."
"Ne. Už jsem ti řekla, že nemůžu."
"Ale, můžeš. Já to nikomu neřeknu. Povídej."
"Ok, když jinak nedáš. Takže..."

Občas přemýšlím, jaký význam nesou tajemství. Já mám svá tajemství. Moji přátelé mají svoje tajemství. Moje rodina. Sousedi. Všichni.
Tajemství by se dala v pohodě rozdělit na dvě skupiny: ty, co patří jenom nám, a které se pravděpodobně nikdy nedostanou pryč z naší mysli nebo z deníku.
A pak ty, které řekneme svým nejbližším. Myslím, že takovýhle tajemství většinou nemají tak hluboký význam a nejsou tak závažná jako ty, co nikomu nikdy neřekneme.
Jsem docela důvěřivý člověk, a tak za své bližší přátele považuji docela velkou skupinku lidí. Bohužel se mi to už několikrát vymstilo. Jak už to tak bejvá, tak ten, komu jsem svůj malý problém, názor nebo něco jinýho, řekla s tím, že to nemá nikomu říkat, se mi asi po týdnu ozval ohlas na to, akorát od někoho jiného.
V dnešní společnosti tomu tak je. Pozor! To je chyba. Neděje se tomu pouze dnešní společnosti, ale dělo se to už dávno předtím. Vlastně už odjakživa se tajemství porušují.

Tak na co jsou?

Tak prostá otázka a přeci na ní málokdo nalezne odpověď. Možná existuje nějaký heslo co dovoluje, aby se nebrala vážně. Něco jako: Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
Nová verze:
Tajemství jsou od toho, aby se porušovala.
Ale zase - kdo to nedělá? Kdo nikdy neporušil žádné tajemství?
Já jsem porušila také. Vlastně několikrát. Ano, nebylo to správné.
Lidi porušují tajemství ať jsou závažná nebo jsou to úplný blbosti, záleží na tom, komu svoje tajemství svěříte. A taky komu jak moc věříte.
Mohli bychom se o tom bavit do nekonečna a stejně bychom nedošli k závěru. Tajemství jsou, byly a budou. Nejjednodušší cestou pro to, abychom nezažili pěknej trapas když si o vás lidi ze třídy budou špitat drby, je asi to, abychom vše drželi v sobě. Pro mě je to nemožná cesta, protože když mě něco trápí, tak považuju za nejlepší se z toho "vymluvit". Teda, ne ve všech případech. Ale ve spoustě věcí to opravdu pomáhá. Ten druhý komu to řeknete, to dokáže pochopit. A díky tomu se dá taky skvěle poznat kdo jsou vaši skuteční přátelé a kdo jen obyčejné drbny, slepice. Navíc když něco ve vás dlouho vře, tak to může nést hrozné následky.
Takže si svá tajemství chraňte, protože tajemství je jen a pouze vaše věc a je tudíž na vás komu ho svěříte. Ale vždy je důležité vědět, že dotyční člověk nemusí splnit to svoje: jasně, nikomu to neřeknu.


Sebepoškozování - nový trend?

9. prosince 2014 v 21:09 | Katy |  Píšeme
Ještě naposled. Ještě naposled to zažít. Tenkým nožem přejet po pokožce a zanechat na ní tenkou rudou čárku. A pak další a další, dokud nebudou kapičky krve stékat po mé paži.

Řeč je o sebepoškozování. V životě každého nastává někdy chvíle, kdy už nechceme žít. Chceme utéci od problémů ať už to jsou blbosti nebo doopravdy závažné věci. Když je člověk v takovéto pro něj složité situaci, je někdy těžké zanechat chladnou hlavu a podívat se na věc logicky. Prostě to vyřeším, to se vsákne.

Na světě jsou lidé silnější, kteří se nenechají ovlivňovat a kterým nevadí když si do nich někdo rýpne. Nejsou pak z toho nervózní. K těmto lidem mám velký obdiv a mám radost, když se něco takového podaří i mně. Sice nepatřím zrovna k těm, co si vše berou vážně k srdci, ale ani k těm, co se jim to hned vypaří z mysli.

A tak se dostávám k další výrazné skupině lidí - k lidem, s velmi slabou a citlivou povahou, které takové malé a často neadresné rýpnutí může vážně ranit. Jejich nervy bych mohla přirovnat k tenké skořápce vajíčka, co po dopadu na zem prostě praskne. A když prasknou nervy u lidí, tak se dotyční mohou uchýlit k činům, které by v normálním stavu nikdy nemuseli udělat.

Někdo to řeší kouřením. Já tomu přezdívám "smrt ve třiceti". Opravdu nechápu lidi co kouří. Znám některé, který kouří na efekt, aby zapadli do jejich úžasné "party". Jasně někdo to tak nebere, ale mě prostě vadí už jenom ten zápach, co je vsáklý v oblečení, a který se při sebemenším pohybu rozvýří do vzdálenosti tří metrů. Nemám ráda kuřáky. Vím, nemění to nic na kladných vlastnostech toho člověka, ale asi by mi nebylo nejpříjemnější, kdyby si můj kamarád vedle mě zapálil. Ale asi bych byla schopná si na to zvyknout.

Jiní začnou pít. To by zas tak moc nevadilo, ale problém alkoholu se skrývá právě v jeho omamujících účincích, po kterých se cítíme strašně dobře nebo naštvaně a na místě bychom dokázali zabít. Podobné účinky má tráva.

Závislost není dobrá, ale to, co považuji za mnohem nebezpečnější, je právě sebepoškozování. Nebudu tu tvrdit, že nikoho, kdo by k tomu nezašel, neznám. Řekla bych, že jich znám až příliš moc na to, že patřím k náctiletým.
Rozumím tomu, že někdo k tomu dojde když mu třeba zemře nešťastnou tragédií manžel/manželka, přítel/přítelkyně, rodina, atd. Ano, je možné se dostat až tak hluboko, tak moc se přepínat, až nervy prasknou a dojde k zhroucení a protože už člověk neví co dělat, tak začne s tímhle nebo se pokusí o sebevraždu.
To, čemu však nerozumím, je to, proč s tím začínají "děti". Mnoho z nás si teď prochází špatným období kdy mají pocit, že už nemá cenu žít, ale tohle mi připadá jako to nejhorší jak řešit problémy.

Jedna osoba ( budem jí říkat X) někam (nebudu uvádět kam) jednou přišla s čerstvými jizvami na zápěstí. Hned bylo všem jasné, od čeho to asi tak může být, a vznikl z toho kolem X docela rozruch. Asi o týden později s tím začal někdo další ( říkejme Y). Takže už byli/y dva/dvě. A o pár dní po zranění Y s tím začal/a Z (třeba). A potom jsem byla na kroužku a na zápěstí Ž ( ano, tak Ž) jsem našla vyřezaný kříž. To ale se možná už netýkalo sebepoškozování, ale toho, že to Ž chtěl/a mít jako na "okrasu".

Začínám si říkat, jestli se to nezačíná brát jak určitý trend doby. Jednu dobu měl každý Poua, tak proč se pořezat? Důvody, proč to dotyční/é udělali/y, mi nepřipadaly tak závažné na to, aby se k tomuhle uchýlili/y. Navíc to bylo jak nějaká řetězová reakce. Copak dneska udělat, hm, co třeba si trošku pustit žilou? Ale ne. Je to závažná věc, takové sebepoškozování.
Když jsem se v tu dobu, co se to stalo, zamyslela nad vzhledem jejich zranění, tak jsem zjistila, že kdyby si chtěli/y doopravdy ublížit, tak by to přece bylo mnohem hlubší, než to bylo. Takže jsem dospěla k názoru, že to museli/y udělat jenom kvůli tomu aby byli/y:
a) zajímaví/é
b) doopravdy je žralo něco hlubšího než řekli/y a nechtěli/y si tím moc ublížit

Kroutím nad tím hlavou a nerozumím. Nesnáším krev. Vážně - bohatě mi stačilo, když mi v ordinaci odebrali miniaturní zkumavku týhle odporný tekutiny a pokoušely se o mně mdloby. Já bych tohle nemohla udělat.
Ale někdo ano.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtyřicátá první

5. prosince 2014 v 17:35 | Katy |  Vodní lidé
Kvůli dlouhé neaktivitě v psaní jsem se rozhodla vložit rovnou dvě kapitoly. V této kapitole děj nabírá obrátek jsou to...Nebudu nic prozrazovat. Pokud máte zájem, tak čtěte. Tak pěkné čtení, těm co chtějí. :)

Nikdy jsem neměla ráda zápisy. A obzvlášť jsem neměla ráda nákresy zvířat podle učebnic. Vůbec, kreslení samo podle něčeho bylo dost nudné. Takové omezení. Rozepnula jsem svůj penál a začala v jeho neuspořádaném obsahu hledat svou oranžovou tužku s červeným vzorem kolem místa, kde se dříve nacházela guma. Ten vzor jsem si tam sama přikreslila, aby byla zajímavější. Nenašla jsem jí a tak jsem rozepnula zip u batohu a prohledala jeho vnitřek. Nic. Vzpomněla jsem si, že mám ještě jednu stejnou, ale pak si uvědomila, že jí mám doma. Nojo, Scott se bude muset spokojit s nákresem propiskou. Jen tak z nudy jsem se rozhlédla po třídě a uviděla Reillyho jak se na mě lišácky usmívá a jak mezi prsty točí mojí tužkou. Naoko zlostně jsem se na něj podívala. Vlastně mi nevadilo se s ním bavit, zjistila jsem překvapeně. Nepřipadalo mi, že by patřil k těm nafrněným parchantům co by si ze mě dělali srandu, dokonce mi přišlo, že mě bere vážně. To se moc často nestávalo. Vlastní rodiče mě viděli jako nepovedený výtvor a připadalo mi, že jim malinko překážím. Matce. Tátovi jsem v podstatě ukradená.
Pojď si pro ni. Odečetla jsem mu z úst. Stále se usmíval, a zjevně si užíval můj naštvaný pohled.
Nastavila jsem dlaň aby mi jí hodil, ale on to ignoroval. Místo toho s ní začal kreslit a vypadalo to, jako kdyby vůbec nevěděl, že tu jsem. Pevně jsem stiskla v ruce propisku a při kreslení se snažila myslet na to, že nekreslím nějakou biologickou blbost, která je ještě ke všemu skutečná, ale něco krásného a nereálného. Chvílemi jsem se nenápadně podívala jeho směrem jestli mě náhodou nepozoruje, ale bohužel mi takovou radost nedopřál, protože předváděl jak je plně zaměstnán soustředěním se na koktavý výklad Scotta, který nám ke kreslení něco málo říkal o nové látce, kterou budeme brzo probírat.
Po škole jsem zamířila na první hodinu výtvarky. Bylo docela teplo a já šla svižným tempem abych přišla včas. Nerada chodím pozdě. Byla jsem trochu nervózní, v břiše mi nepříjemně brnělo. Stejně tam budu jenom kreslit. Nikdo si mě nebude všímat, tak jako vždycky. Budu jenom sedět a kreslit.
Vešla jsem do šedé, napůl rostlinami porostlé budovy a rozhlédla se v hale. Byl tam vysoký strop na němž stálo krasopisně napsané Cit k umění, což jsem považovala za motto školy. Stěny byly rovněž šedé jako omítka venku na domě, a kdyby nebylo barevných obrazů na stěnách tak by to působilo depresivně. Kdysi jsem tu byla. Učilo se tu ještě hrát na hudební nástroje a já chvíli hrála na klavír, ale nikdy mě to moc nebavilo. Chtěla jsem to zkusit, ale po pár lekcích jsem toho měla dost. Navíc jsem odmítala komunikovat s mým učitelem. Bylo mi šest.
Po šipce na níž stálo "Výtvarný obor" jsem zamířila nahoru po schodech. Moje kroky se rozléhaly a já si začala připadat strašně hlučně. Náhle se naproti mně vynořila světlovlasá dívka. Měla dlouhé, opravdu dlouhé vlasy, co jí sahaly až někam pod pas. Ty byly téměř bílé, až na konečcích přecházely do růžova. Měla nepřirozeně špičatou bradu a zářivé oči lemované černým líčením. Neslyšně kolem mě proplula, ale pak se zastavila. Otočila jsem se a střetla se s jejím pohledem. Dlouze se na mě podívala. Dívala se mi přímo do očí a něco si pro sebe šeptala. Připadala jsem si jako v transu. Ty oči mě zakazovaly jít dál takovým způsobem, že jsem se nemohla ani pohnout. Zastavila jsem se a ohromeně na ni zírala. Znovu něco zašeptala a prstem nakreslila do vzduchu nějaký znak. Horečně přikyvovala, ale pořád byla tak tichá. Nic neřekla. Znak nakreslila ještě několikrát, jako kdyby mi tím chtěla něco říct a nevěděla proč mi to nedochází. Ale já ji nikdy neviděla, neznala jsem jí. Vzpamatovala jsem se a přiměla se otočit a jít dál. Cítila jsem její pohled na zádech.
Vyšla jsem do mezipatra a ten nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje, stále narůstal. Znovu jsem se otočila a čekala její upřený pohled. Ale nikdo tam nestál. Zmateně jsem otevřela pusu. Nezdálo se mi to?

Sešla jsem zpátky dolů a zvědavě se podívala do haly. Nikdo. Připadalo mi nemožné aby se někdo tak rychle a neslyšně objevil a ještě záhadnějším způsobem zase zmizel. Zamrkala jsem a promnula si oči. Není tu. Vyšla jsem po schodech nahoru a trochu čekala, že ta dívka bude stát za rohem a zase se na mě tak divně podívá. Nebylo divu když jsem sebou polekaně trhla ve chvíli kdy se otevřely dveře a z nich vyšel nějaký kluk. Nechápavě se na mě podíval, ale nijak to neřešil a odešel. V patře jsem se rozhlédla po třídě kam jsem měla jít. S rychle bušícím srdcem a zmatkem v hlavě jsem zaťukala na dveře a otevřela je. Připadala jsem si jako omámená. Slyšela jsem to, co ona šeptala, pořád dokola a dokola. Ze začátku to bylo nesmyslné, ale postupně se to zesilovalo, až jsem tomu téměř rozuměla. Představila jsem se křehké učitelce s dredy a s několika náušnicemi v uších a snažila se vnímat co říká, ale nedařilo se mi to. Několikrát jsem se musela ptát na to, co mi řekla."…Ano, každý týden v tuhle dobu na tomto místě," usmála se. "Teď si běž sednout - je jedno kam, kam chceš. Tady si vezmi čtvrtku." Učitelka ukázala na úhlednou hromádku papírů na jejím stolu. "A taky tužku. A skus nakreslit něco na téma…hm, třeba "Krása temnoty", to je dobré, ne?" znovu se usmála a podle obličeje bez jediné vrásečky jsem usoudila, že jí není moc. Musela jsem se tvářit nějak zvláštně, protože se trošku zamračila.
"Jo, děkuju. Něco…něco vymyslím." Řekla jsem bez úsměvu. Určitě si pomyslela, že nejspíš budu jeden z těch typů o kterých člověk neví co si má myslet.
Trochu váhavě jsem si vzala čistý papír a tužku co stála na rohu stolu v plechovce od nějakého energy drinku. Sedla jsem si ke stolu u okna kde hřálo topení zabudované pod parapetem. Sundala jsem si batoh a opřela ho o kraj lavice. Teprve teď jsem si uvědomila, že ve třídě krom mě a té učitelce s dredy je ještě několik dalších lidí, přibližně stejně starých jako já. Líbilo se mi, že si mě nevšímali, prostě si dělali svou práci a okolní svět jim byl v tuto chvíli lhostejný. Tak jsem si připadala vždycky u kreslení, nádherný pocit klidu. V hlavě mi stále zněl šepot. Zadívala jsem se na čtvrtku před sebou a zaposlouchala se. Ji…je…jije…je…-
Šeptání utnulo zapnuté rádio. "Je tu hrozné ticho." Poznamenala polohlasně naše vyučující a nastavila hlasitost tak akorát.
Zklamaně jsem vydechla. Už to skoro bylo. Aspoň se mi to tak zdálo. Instinktivně jsem rozepnula batoh a vyndala z něj malý penál. Teprve až když jsem ho rozepnula mi došlo, že tužku mám na stole. Stejně jsem do něj sáhla a vytáhla gumu. Překvapeně jsem zjistila, že moje tužka je zpátky. Reilly. Ani jsem nevěděla proč, ale musela jsem se usmát. Na konci tužky byl omotaný papírek. Otevřela jsem ho a přečetla co na něm stálo. Měla bys jí ořezat. Mrzutě jsem se podívala na špičku - nebo spíš placku na konci. Má pravdu.
Penál jsem zavřela a začala kreslit. Ani jsem nevěděla co vlastně kreslím, má ruka sebou škubala ze strany na stranu a tahy tužky na papíru vydávaly stále se opakující škrábavý zvuk. Pokoušela jsem se znovu slyšet to šeptání, ale písničky v rádiu mi neumožňovaly se na to plně soustředit, takže jsem skončila hned u toho, co jsem již slyšela. Slečna učitelka si pobrukovala do rytmu hudby a já pomyslela na to, že Koko tohle taky dělala. Na chvíli jsem pustila tužku z ruky a podívala se na domy přes průzračné, překvapivě čisté sklo. Sundala jsem si kabát a nedbale ho přehodila přes židli. Prsty jsem zabubnovala o desku stolu a pak pokračovala v kreslení. Před mýma očima se začala zjevovat tvář mého výtvoru. Velké, hluboké a děsivé oči. Jemná tvář, úzké rty. Vlnité krátké světlé vlasy. Začala jsem modelovat další část těla a kolem postavy rozprostřenou temnotu.
Je…č…je…čš…
Byly to jen dvě slova, zjistila jsem. Už to téměř bylo. Zavřela jsem oči a pokusila se na to plně soustředit. V hlavě mi její hlas sílil. Ucítila jsem pohled učitelky, ale odmítala jsem oči otevřít. Cítila jsem její překvapení a došlo mi, že stále kreslím. Mám zavřené oči. Kreslím. Co se to děje?
Moje ruka sebou kmitala ze strany na stranu takovou rychlostí jakou jsem ještě nic nenakreslila. Před zavřenými víčky se mi na okamžik zobrazil obličej té zvláštní holky. Čš…je…
Najednou jsem prudce otevřela oči. Zírala jsem na svou ruku co se zmítala jako v křeči. Přišlo mi, že není moje. Svírala jsem tužku divným způsobem a protáčela ji tak, abych nakreslila i ty nejmenší možné detaily na obrazu. Každou čárku, každý sval pečlivě vykreslený.
Cítila jsem, že je to téměř hotové. Dokončené. Cítila jsem se neobyčejně skvěle a v obraze jsem viděla mistrovské dílo. Už to bude. Posledních pár tahů a…
Tužku jsem pustila tak prudce až spadla ze stolu. Tlumeně jsem vykřikla a odsunula se od stolu. Všichni se na mě dívali. Nechápali co se děje. Stejně jako já. Zděšeně jsem zírala na svůj výtvor. Bylo to tak opravdové, tak skutečné až jsem se otřásla. Byla to vzpomínka. Nakreslená vzpomínka. Nikdy jsem nic tak perfektně nenakreslila. Myslela jsem, že začnu křičet, brečet nebo něco takového, ale místo toho jsem ucítila úlevu. Silnou úlevu. Hluboce jsem vydechla a pozorovala jak se přestávám třást. Pořád se na mě dívali. Učitelka přišla k mému stolu a s tázavým výrazem se na mě podívala. Věděla jsem co chce udělat. Prkenně jsem přikývla a polkla. Pak ještě jednou. Zvedla obraz a já viděla jak je překvapená. Pokyvovala hlavou a vypadala hodně zaskočeně, což se mi na ní vůbec nelíbilo. Třas ustal a já klidně dýchala. Žena položila papír zpět na stůj a řekla: "Dobrá práce. Nádhera. Myslíš, že bych to mohla ukázat dalším učitelům?"
"Ne!" vyhrkla jsem a ani nevěděla proč. "Chci si to vzít domů." Znělo to hodně vzdorně, ale učitelka se pouze slabě usmála. "Samozřejmě."
Pomalu odešla a já rychle ukořistila zpátky svůj výtvor. S vykulenýma očima jsem zírala na postavu v něm. Jak to? Je čs…
Reilly.
Reilly.
Reilly a nejen on. Vylézal z pod temné hladiny a kousek dál, tak daleko, že ta postava byla jenom flíček, ale i přes to jsem ji poznala, jsem stála já. Ne, nestála. Byla jsem taky ve vodě. Sevřelo se mi hrdlo. Plavala jsem stejně jako Reilly, přeměněná.
"Co se děje…?" zašeptala jsem. Nejhorší bylo, že mi bylo dobře. Cítila jsem se skvěle a…pohled na obraz mě uklidňoval. Opřela jsem se rukou o hranu stolu a rychle s ní zase ucukla. Au. Pálilo to. Zamračila jsem se podívala se nejdřív na ruku a pak na stůl. Na ruce nic nebylo, jen malé zarudlé místečko. To co bylo na hraně stolu mi však vyrazilo dech.
Jakoby vyryté, malé a tak známé.
Najednou mi všechno do sebe zapadlo jako správný klíč do zámku. Všechno mi v krátkém okamžiku v hlavě naskočilo, došlo. Nechápala jsem co to znamená, nevěděla jsem význam. Ale věděla jsem, že to určitě něco je. Něco důležitého. Šeptání bylo náhle srozumitelné, tak jasné a přesné, až jsem se divila, že jsem tomu před tím nerozuměla.
JE ČAS.
Napsala jsem to na stůl a přikreslila znamení co bylo vyryto do hrany desky. Vypadalo to jako trojúhelník, jehož spodní část nebyla spojena aby to byl doopravdy trojúhelník, ale místo toho se čára zakroutila do středu trojúhelníku a vytvořila tam ještě jeden menší a pak zase klesala pryč z něj dolů.
Prstem jsem po tom znamení opět přejela. Ucítila jsem zase pálení, ale vydržela jsem to a čekala až si moje kůže zvykne na větší teplo. Když jsem dala ruku pryč tak na ní zase nebyla jediná známka po silném spálení. Vyryla to ona. Pomyslela jsem si. Ano. Ta dívka co se na mě dívala. To, co kreslila nesmyslně do vzduchu bylo nepochybně tohle znamení. Žáci co na mě zírali se vrátili zpět k svojí práci. Ulevilo se mi - nebyl to až tak dramatický výstup, teda - snad. Ale ta holka…Co byla zač? A proč jsem nakreslila Reillyho? A sebe…
Ucítila jsem, že se usmívám. Bylo mi dobře. Ne dobře jako normálně, ale vážně moc dobře. V hlavě se mi zmítaly všemožné otázky na které jsem neznala odpověď. To co se děje je zvláštní, nenormální, divný, pitomý. "Nerozumím tomu."
Až po zlomku vteřiny mi došlo, že jsem to řekla nahlas. Vrhla jsem pohled na učitelku co seděla u počítače a něco psala, hledala na internetu nebo něco podobného. Zřejmě mne neslyšela. Připadalo mi, že tahle klidná žena je připravená snad i na ty nejproblémovější žáky. Což bylo moc dobře. Byla mi sympatická.
Nevěděla jsem co mám dál kreslit a nechtěla jsem se ptát, tak jsem zůstala sedět na místě a snažila se vymyslet řešení. Znak. Zvláštní holka. Reilly. Já.
Pořád jsem se usmívala a byla za to ráda. Bylo to lepší než se choulit v koutě a brečet. To se někdy dělo. Nejsem optimista. Ovšem být jím by rozhodně nebylo od věci.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtyřicátá - Reilly

5. prosince 2014 v 17:32 | Katy |  Vodní lidé
Po dlouhé době sem opět přidávám další kapitolku. Asi jste už nejspíš zapomněli o čem byla ta minulá, protože jsem na vydávání kapitol v poslední dobvě dost kašlala, takže vám stručně nastíním o co šlo:
Katy se rozhodla vloupat do domu své bývalé nejlepší kamarádky Koko, u které zůstal její sešit s náčrtky. Takže se k ní vloupala a sešit si odnesla domů. Co se ale bude dít dál, jak se bude vyvíjet situace s tajemným Reillym? To se teprve dozvíte...

"CRRRRR!"
Řinčivý zvuk školního zvonku se rozléhal po chodbách. Po chvíli co utichl se ze dveří začali valit studenti. Šel jsem na hodinu biologie co byla v biologické učebně, nedaleko od naší třídy. Fredie mi něco horečně vypravoval, ale já mu nevěnoval příliš velkou pozornost. Občas jsem na něco přikývl nebo prohodil jedno slovo. Jemu to stačilo.
Scházel jsem ze schodů do přízemí a náhle jsem uviděl záblesk tmavých dlouhých vlasů, které zahalovaly obličej dívky, co se skláněla k zemi a sbírala popadané věci, co jí nejspíš vyklouzly někde po cestě. Nebylo pochyb o tom, kdo to je.
Prošel jsem kolem ní a kousek opodál se zastavil. Fredie se připojil k dalším spolužákům co vcházeli do učebny. Díval jsem se po věcech co ležely rozházené na zemi, a o kousek dál jsem uviděl sešit. Shýbl jsem se pro něj. Byl otevřený někde uprostřed. Nenápadně jsem nakoukl co je uvnitř. Samé kresby. Většinou prapodivných stvoření, ale i krajiny. Nikdy jsem nepoznal někoho kdo by dokázal tak dobře kreslit nebo jsem aspoň to nepostřehl. V kroužkové vazbě byla zaháknutá tužka, vytáhnul jsem jí a nepozorovaně schoval do kapsy. Prstem jsem zálibně přejel po náčrtku draka a pak sešit zaklapl a otočil se k ní."Nechybí ti něco?" zeptal jsem se.
Vzhlédla ze země, posbírala poslední pastelky, co jí vypadly a pomalu vstala. "Co myslíš?"
"Tohle."
"Jé, díky." Řekla a maličko se usmála.
"Moc dobře kreslíš." Řekl jsem a podíval se na červené desky co nyní tiskla k sobě.
"Já…" Zaváhala. "Počkat, ty ses díval dovnitř?"
"Byl otevřenej," pokrčil jsem rameny. "Viděl jsem jen to na čem se to otevřelo, jestli ti na tom tak záleží."
Pomalu přikývla. "Máš štěstí. Tyhle náčrtky viděli jen dva lidi na světě."
"Já to uhodnu," řekl jsem. "Ty, a ta tvá kamarádka co odjela."
"Na to by přišel každý." Namítla a zastrčila si pramen vlasů za ucho.
"Přišel." Připustil jsem.
Pomalu se blížila ke třídě. Chvilku byla potichu a pak řekla: "A co jsi viděl?"
"Je to důležitý?""Docela jo. Je tam dost kreseb." Zatvářila se zamyšleně jako kdyby zvažovala jestli řekla pravdu.
"Ráda kreslíš?" zeptal jsem se s neskrývaným zájmem.
Podívala se na podlahu před svýma nohama. "Dalo by se to tak říct. Je to uklidňující." Pátravě na mě pohlédla. "Pořád jsi ještě neřekl co jsi viděl."
"Draka."
"Jakýho konkrétně?"
"Nechápu proč tě to tak znervózňuje." Řekl jsem s úsměvem.
Zastavila se a namířila na mě ukazovák. "Tak hele, mě to neznervózňuje."
Povytáhl jsem obočí. "Vážně?"
"Vážně."
"Hm. A co když ti to neřeknu?"
Pokrčila rameny. "Dělej si co chceš, Powele."
"Ano, to budu, Darbyová."
Trochu zamračeně se na mě podívala. Koutky úst mi cukal úsměv. Zůstal jsem však klidný a díval se na ní stejně nedůvěřivě jako ona na mě. Něco si pro sebe zamručela, ale nerozuměl jsem co.
Zašli jsme do třídy. Trochu jsem zrychlil a došel k místu kde jsem seděl. Batoh jsem si položil na zem a začal se bavit s ostatními co se kolem mě mezitím nakupili. Uviděl jsem jak se stále ještě lehce zamračená Katy posadila na lavici kde začala něco kreslit do sešitu, který si položila na kolena. Pak začala listovat stránky a očividně přemýšlela nad draky. Teď už jsem se usmál a vyndal ukradenou tužku a začal si s ní pohrávat. Zajímalo by mě kdy na to přijde.Potom zazvonilo stejně náhle jako na konci minulé hodiny a do třídy vešel John Scott, náš učitel na biologii a zároveň jeden z nejpotrhlejších lidí jaké jsem kdy poznal. Začal něco koktavě drmolit a my jsme se usadili do lavic.

Smích

5. prosince 2014 v 16:04 | MadelinMedy |  téma týdne
Ach jak přál bych vám potkat toho člověka,
co mezi lidi zasil sémě smíchu.
Svou zvláštní mocí zlobu na klíč zamyká,
a jako hůl láme lidskou pýchu.

Potkal jsem ho kdysi v černé špíně nádraží,
kdy noční můry vylézají ven.
Jeho smích si lidé s sebou odváží,
a on se ptá: "Vite kdo já jsem?"

Jsem napůl básník a napůl velký pán.
Jsem napůl chasník a napůl strarý děd.
A dnes večer já zvu vás všechny k nám.
Dneska večer my rozesmějem svět.

A já tam stál a po tvářích stékaly mi slzy,
když v betonových stěnách opěvoval krásnou noc.
O bože můj, dej aby to bylo brzy,
kdy tito lidé budou míti moc.

Strach

4. prosince 2014 v 21:15 | BeatriX |  Trocha ode všeho
Každý se něčeho bojí. A taky se každý bojí překonat strach, ale ne vždy je náš strach tak velký, pokud někdo tvrdí že se nebojí tak neví čeho se bojí. Nebo se bojí že někdo jeho strachu využije a tak se bojí více věcí najednou. Ale každý by se měl snažit svůj strach překonat. Tak aby se neřeklo tak se taky přiznám, několikrát jsem lhala že se nebojím a vlastně se bojím pořád něčeho. Bojím se číst nahlas, bojím se tmy, a to od asi 4 let do teď, bojím se, že si mě nebude nikdo všímat a to kdokoli, ale snažím se svůj strach překonat a taky se to docela daří. Stačí trénink - ze začátku je to těžké, a často porušujete "pravidla", ale pak se to postupně - velmi pomalu, dá zvládnout. Ale ne všichni jsou na tom jako já, a tak bych vás, co se bojíte, a ne zrovna málo, chtěla utěšit a navrhnout vám abyste se strachu zkusili postavit. Vím, že to není dvakrát lehké, ale i pokus se cení. Hlavně prosím vás, nenechte aby vás strach poznamenal hluboko, tak hluboko, že byste se ho už nemohli zbavit, jedině s pomocí psychiatra. Jak už jsem říkala - bojím se pořád něčeho, ale snažím se s tím bojovat. Myslím, že to dokáže každý. Sice těžce, pomalu, ale k dobrému výsledku se dá dopracovat. BeatriX