Listopad 2014

Omlouvám se, nastal problém

28. listopadu 2014 v 16:12 | Katy |  Zprávy od nás pro vás
Ráda bych se omluvila všem, co čekají na další pokračování Vodních lidí. Teda, pokud to vůbec někdo čte. Píšu dopředu a momentálně jsem se dostala k fázi kdy nemám připravený text na zkopírování sem na blog, jinak je to samozřejmě moje tvorba, pokud by tomu někdo moc nerozuměl. tahle moje menší "stávka" trvá už přibližně měsíc, tak jsem se rozhodla, že sem napíšu kdy přibližně tu bude další díl. Počítám s tím, že tak příští pátek. Nastala totiž další komplikace - u nás doma nejde blog.cz. Už mě to vážně sere, protože blog.cz je jedna z nejproblémovějších stránek na vytvoření blogů vůbec. Ano, je krásné, že si každý může udělat design podle svýho, ale proboha ať to funguje všude, ne? Takže kapitoly a různý další text píšu kde se dá. Zjistila jsem, že doma to jde, ale jen přes proxy okénka, což není moc spolehlivé řešení - z nějakého nepochopitelného důvodu se mi díky jednomu vymazal článek co jsem v něm napsala. Navíc je to takový nepřehledný, proxy asi nezná slovo "odstavec", protože kdyby ho znalo, tak to ty odstavce taky dělá. Proto jsou teď moje články tak hrozně nepřehledný. Abych to zakončila, tak se chci omluvit jak za tohle, tak i za Vodní lidi - vážně, budu se snažit aby to tu v ten pátek bylo.
Díky za případnou trpělivost.

Svět kolem nás

28. listopadu 2014 v 15:08 | MadelinMedy
Taková malá odpolední úvaha.

Poslední školní hodinu dnešního dne jsme strávili probíráním optických klamů. Když jsem poslouchala o tom jak některé tvary dokážou zmást náš mozek, uvědomila jsem si co když svět je celý jiný, co když barvy jsou jiné třeba jsou to barvy, které ještě neznáme.
Co když tráva není zelená, ale barvu má uplně jinou jen my ji vnímáme jako zelenou.
Zvířata svět vidí jinak: psi černobíle, některé myši ultrafialově a spousta zvířat i jinak. Asi bych nezvykla kdybych viděla pouze ultrafialově, šílená představa. Je to možné i dokonce pravda, že svět není takový jak ho vnímáme?
Sice se říká, že mozek nemůže nahradit počítač, že mozek je síť tisíce buňěk a nervů, ale i mozek se může mýlit. Jelikož má fantazie nemá hranic tak si jsem jistá, že aspoň z malé části je to pravda.

Uvažovali jste už někdy nad něčím takovým???

Tohle fakt nechci číst

24. listopadu 2014 v 20:14 | Katy |  Trocha ode všeho
Konečně jsem se dostala k počítači abych zapsala svoji myšlenku co mi vrtá hlavou už strašně dlouho (cca. 3 dny). Ráda si prohlížím různé blogy a ráda čtu články. Já však nepatřím k lidem co se na blozích nějak moc projevují, takže pokud se k vám někdy jdu podívat tak o tom pravděpodobně nevíte. Nebo taky u svých kolegů očumuju design. Myslím, že každý kdo se už nějakou dobu pohybuje v blogovém světě tak to taky dělá. Člověk si prohlíží práci ostaních blokujících a říká si: "tohle je dobrý," nebo: "a tohle zas ne." A právě na to "tohle zas ne", narážím neskutečně často. Zjistila jsem, že dost lidí (a čím dál víc) se považují za "podivíny" a na svých blozích se popisují jako milovníci knih, že jim nikdo nerozumí, nejsou pochopeni davem, jsou černé ovce a bla bla bla bla bla bla! Vrr! (Ano, vážně jsem zlostí zavrčela.) Prostě to nemám ráda. Ne chyba: NESNÁŠÍM TO. Sakra lidi, kdo si myslí, že někdo bude číst články kde píšete o tom, zda-li jste se dnes dobře vyspali?! To je děsný a navíc nudný. Jo, dobře, jednou za čas když má člověk depku a chce se v tom pořádně vymáchat tak si něco takovýho čte, ale jinak si nemyslím, že by to mohlo mít nějak velkou oblibu. Jo někdo to rád čte, dokonce je někdo kdo se tím baví. Ale já to nejsem. Ani náhodou. Zrovna nedávno jsem četla super článek o tom, jak správně loupat banán. Opravdu, četla jsem článek o tom, jak správně loupat banán. Ale bylo to vtipný a velmi zajímavý. A přitom taková pitomost. Můj názor je prostě takový, že lidé stojí o něco zábavného a ne o výlevy srdce. Jako každý to má jinak, ale prostě si to myslím. Teď bych asi měla doufat, že mi nějaký naštvaný "podivín" nepošle na mail jako překvápko nějakej virus, ale co…Je to můj názor. Tak, a nakonec bych se chtěla zeptat těch, co jsem nenaštvala: A co upřednostňujete vy??

Chtěla bych zažít klinickou smrt...možná

20. listopadu 2014 v 21:05 | Katy |  Trocha ode všeho
Spoustu lidí se jí bojí. Je to totiž něco, co není nijak vědecky potvrzené: jestli po ní něco je, či ne. Zjistila jsem jednu docela zajímavou věc o smrti. Vím, že se jedná o depresivní téma, ale stejně chci o tom napsat. Zjistila jsem, že existuje takový rozdíl o vnímání smrti mezi muži a ženami. Ženy jsou většinou toho názoru, že po smrti něco je, a chtějí tomu věřit aby zkrátka měly jistotu. Ano, taky tomu chci věřit, protože si neumím představit, že nic není. Je to něco tak nepředstavitelného, že to prostě nejde. Jak si mám jako představit nic?! Abych se dostala dál - muži si většinou to nic opravdu představují. Nemůžu uvěřit, že jsou tak v klidu. Prostě si umřou a nebudou existovat… Pche! Jako fakt? Něco přeci musí být. Lidé co zažili tzv. "klinickou smrt" si dobře vzpomínají jak buďto viseli nad svým tělem a pak jak jej opět přiměli k životu tak se náhle probudil zpátky ve svém těle nebo jak viděli zářivé světlo a prostupovali tunelem a pak bác a byli na zemi. Musím říct, že bych docela ráda zažila klinickou smrt. Chci vědět co tam je. Jo, jednou to zjistím, ale asi bych trošku, trošičku stála o to vědět jestli je tvrzení těch lidech co ji zažili pravda nebo ne. Prostě jsem zvědavá. Opravdu když člověk umírá tak je mu tak krásně jako když usíná? Myslím, že na tuhle otázku se špatně hledá odpověď. A proto vyzívám ty co zažili klinickou smrt - jaké to je? Pokud to někdo takový čte ( o čemž silně pochybuju) tak se prosím ozvěte. :D Díky. Snad vás ten článek moc nenavedl na smutnou náladu. Protože když jsem ho psala, tak jsem měla dobrou náladu. Mějte se.

Začátek začátku

14. listopadu 2014 v 17:01 | Katy |  téma týdne
Haha! To mě to fakt dostalo. Začátky s blogem bych nejspíš nenazvala prvními krůčky. Je pravda, že v blogovém světě fungujeme téměř rok, ale pořád je to takový, no...Začáteční. Já si nemyslím, že bychom byly už za začátkem, podle mne se začátek ještě chvilku bude táhnout.
Uvedu takový příklad. Řekněme, že jíš koláč. Velmi dobrý, borůvkový koláč. Ukousneš si jen maličko aby sis ho mohl/a pořádně vychutnat. Protože ti moc chutná tak si stále říkáš, že jsi teprve na začátku toho skvostného jídla, a vydrží ti to klidně až za polovinu. Až budeš s jídlem u konce - zbývá pouze maličký kousíček těsta - tak si uvědomíš, že ta půlka je už pryč a že ti už nezbývá ani druhá polovina, ani čtvrt, ani dva kousky, a...ani jeden, protože ho sníš. A pak už zbývá jen přemýšlet, proč člověk tak rychle jedl.
Dobře, připouštím že to znělo trochu melancholicky, ale s blogem je to v podstatě to samé, tedy jestli se nakonec rozhodneš že to nemá cenu a smažeš ho.
Ale buďme optimisti - každý si přece může koupit další lahodný borůvkový koláč. :)
Ale my si další koupit nechceme. Nechceme další blog, chceme tento vést tak dlouho jak nám to jen čas (a nervy) dovolí a taky do tý doby, dokud nás to bude bavit. Protože to je naše společná věc. To je to, co je prostě naše. Naše - čtyř holek co píšou.
Proto je to začátek. Je pořád začátek, na tak dlouhou dobu jak to bude možné. Je to začátek dlouhého začátku. Kde se budeme učit ze svých chyb a zdokonalovat se.
A vy? Začínáte?

Optické klamy (sakra, co to je..)

14. listopadu 2014 v 15:42 | Katy
Přátelé,
už nějakou dobu mi v hlav straší právě tento nápad. Optické klamy. Nechci sem dávat příliš velkou klasiku jako třeba dva obličeje u sebe co někdo vidí jako pohár. No, už nebudu zdržovat. :) tady jsou.



Takže u tohoto je zapotřebí několik instrukcí:
V téhle "šmouze" si najděte jedno místo
Poté na něj třicet vteřin zírejte (pokuste se nemrkat)
Nakonec se podívejte na bílou zeď
Co vidíte?? Možná vás překvapí když se po chvíli ze šmohy začne nořit sám Ježíš!

Vidíte to také? (teď jen jak to udělal)

Posluchači nasadili kamenný výraz...

Najdete tam jelena?

Já nevím, vidíte taky to oko?!

Odporná kočka nebo naštvaná myš?

Lidi

14. listopadu 2014 v 15:17 | Aranis |  Píšeme
Někteří lidi jsou pohodoví a někteří zase puntičkáři ale každý člověk chce zapadat do kolektivu. Ne každý má tu možnost být mezi oblíbenými někdo je na vozíku, někdo je slepý, někdo neslyší,někdo je podivín, někdo je jen trochu jiný, a to je řadí do skupiny těch se kterými je zacházeno jako s jinými, odlišnými se kterými se někdo jen tak, sám od sebe, nebaví. Někdy to jinak nejde ale někdy by se lidi mohli chovat lépe, a protože se špatně zachová každý (aspoň jednou za život určitě) a ne vždy si to uvědomí v čas, tak jsem se rozhodla napsat tento článek.
Aby si každý uvědomil co říká, a i když se to snažíme hlídat, tak ani nevíme jak navázat s danou osobou přátelský kontakt, prostě se bojíme aby jsme něco nepokazili. Takže se jen tak normálně s někým takovým bavit bojíme, nemáme na to odvahu. A může to být kdokoli kluk/holka - jak už jsem psala něčím postižení, nebo který se nám líbí, a proto to je pro nás někdo jiný, cizí, nedostupný, takže moje rada na konec je: tak běžte za dotyčným a začněte se s ním normálně bavit, pokud nezapadá do té "nejoblíbenější" skupině na škole tak ho to potěší, a všichni budete mít radost. :D

zdroje obrázků:
google obrázky

Může mít blogger fanklub?

12. listopadu 2014 v 19:43 | Katy |  Trocha ode všeho
Fanklub je známá věc. Mají ho známé osobnosti - je vytvořený fanoušky. Jenže to je skutečnost, skutečný reálný svět. V realitě se člověk nemůže vydávat za někoho jiného, prostě když někdo neumí zpívat a zpívá tak většinou se mu přívětivé odezvy nedostane. Teda, pokud není sexy svalouš po kterém šílí davy dívek a pokaždé se s jásotem rozkřičí když ho uvidí. V blogovém světě je to jinak, o tom ví každý co má blog. Holka se může vydávat za sprostýho chlapa co kritizuje modelky za malá ňadra a úzké boky a kluk zase za...No, myslím, že za holku se kluci moc nevydávají, ale co, možný to je. Přemýšlela jsem, jestli je vůbec možné aby se nějaký blogger tak proslavil, že by byly blogy které by konkrétně psaly o tom bloggerovi. Třeba by nějací jeho fandové měli na blogu jeho/její fotku nebo ikonku - samozřejmě s fotkou a adresou blogu na kterém zveřejňuje svou tvorbu. Nebo třeba by bylo spoustu rozhovorů a jako zpěváci vydávají nové desky tak bloggeři by psali na svoje blogy kdy založí nový blog s nějakým speciálním zaměřením. Když se to tak vezme, tak se z internetu dá udělat dokonalá skutečnost. Každý jde za někoho jiného. Jak na maškarním. Musím přiznat, že se někdy taky ráda vydávám za někoho jiného než ve skutečnosti jsem, protože si tak člověk může na chvíli odpočinout "od života". Ale někdy mi vadí když někdo takhle sprostě lže o celém svém životě a když zjistím pravdu tak mi většinou vrtá hlavou proč to ten člověk udělal. Ale ten fanklub pro bloggery...Hm, třeba za pár let to tak bude. A možná, že ještě za delší dobu bude svět záviset na internetu a vůbec, na počítačích a ta generace co v tom bude žít si nebude umět představit svět bez něj. Ostatně, to někteří z nás nedokážou ani teď. A vy? máte nějaké typy na bloggery co by někdy mohly mít vlastní fanklub? Nebo vám připadá, že by se to mohlo stát zrovna vám??

Koupat se či sprchovat?

9. listopadu 2014 v 19:35 | Katy |  Trocha ode všeho
Právě teď jsem si užila nádhernou koupel v horké vaně. Máme doma takovej úžasnej novej sprcháč, kterej voní jako aviváž, což je vůně co prostě miluju. A navíc je potom pokožka krásně jemná a hladká a přitom na tom sprcháči není nic napsáno o zjemňujícím účinku. Nejspíš proto, že je to plný chemikálií a jinejch sajrajtů. Ale co, hlavně že to voní, ne? Začala jsem přemýšlet o tom, proč se sakra ve všech knížkách píše o sprchování. Nevím jak vy, ale já jsem zatím v knihách na výbornou koupel nenarazila. Vždycky je tam něco jako: "A pak jsem se si šla dát horkou sprchu." A ne: "A pak jsem si šla dát horkou koupel." Já prostě nemám ráda sprchování. Člověk vleze do sprchy a pomalu se ještě klepe zimou a pak mu naskočí husina když začne téct nejdřív studená voda. Pak nakonec teče teplá a to už je fajn, protože vám je teplo a pokud máte modernější sprchový kout tak si k tomu můžete pustit ještě rádio. Jenže někdy se umejete. A teď nastává zvrat - musíte jít pro ručník. Ti chytřejší jedinci si ho připraví předem než vlezou dovnitř, ale ty hloupější (nikdo konkrétně) si ho samozřejmě nepřipraví a potom musíte vylézt ven a celí rozklepaní jít pro něj. A co je nejhorší - člověku v těch tropech co se myl bylo krásně, ale teď mu přijde jako kdyby byl na Antarktidě. Nemám ráda sprchování obzvlášť na horách. To nejenže dobu čekáte než se to uráčí spustit aspoň vlažnou vodu, ale pak se vám to nečekaně přepne a spustí se téměř smrtící, infarkt způsobující ledová voda. Brr! Jednou jsem vedla s mým tátou vášnivou diskusi o tom, zda-li je lepší se koupat nebo sprchovat. Každý stál na jiné straně. Já u koupání, táta u sprchování. Dostalo se mi od něj vysvětlení, že když se člověk koupe, tak se vlastně louhuje ve vlastní špíně. No, potom jsem se chvíli nechtěla vůbec koupat. Ale vcelku rychle mě to přešlo. Když mám romantickou náladu tak si zapálím svíčky a pustím hudbu jako třeba z filmu Nějak se to komplikuje, Deník Bridget Jonesové, atd. Ve vaně mi vždycky připadá jako kdybych byla zachumlaná v měkkoučké peřince a prostě se koupu moc ráda. Takže, u mě vede rozhodně vana, se sprchou nemám moc dobrých zkušeností. :) A co vy, raději se koupete nebo sprchujete, co je podle vás lepší??

Nebojte se tmy...

7. listopadu 2014 v 16:45 | Katy |  téma týdne
Obezřetně se rozhlížím kolem sebe. Cítím na sobě pohled někoho, koho já však nemůžu vidět. Něco zapraská a já celá ztuhnu. Rychle mi buší srdce. Ještě jedno prasknutí a... Utíkám zpět do postele.

Bavíme se o tmě.
Tma je všude. Prakticky není možné nenarazit na nějaké místo kde se tma nachází. Zapadne slunce, vyjde měsíc a krajina se zahalí do tmavé přikrývky. Ale nejen venku, ale i doma je tma. Teda, pokud si člověk nerosvítí. Ale co dělat když se člověk bojí?

Je celkem málo věcí z kterých mám opravdu hrůzu, ale jistojistě vím, že se tam řadí tma. Můžete si myslet, že je to dětinské, záleží to na vás. Znám pár holek co se bojí jít po setmění ven a když už musí jít ( třeba vynést koš s odpadky), tak pak pádí do domu a neustále se otáčejí v očekávání, že spatří vraha.
Ne. Tmy venku se nebojím. Bude to možná znít divně, ale mě neděsí tma venku, ale uvnitř.
Podle mého názoru si jistě každý prošel hrou "co to bylo" a tak si dokážete představit čeho se asi tak děsím. Pokud ne, pokračujte ve čtení. ( Kecám, pokud vás to baví tak čtěte až do konce :) ).
Úplně nesnáším když se zhasnou všechny světla a já nemám ani ponětí jak to kolem mě vypadá. Slyším hodiny, oddechování spícího psa vedle mé postele, tiché krůčky mojí kočky... Ale i občasné lupnutí při kterém mi srdce vyskočí až do krku, ba z krku. Nebo taky mi někdy přijde, že slyším kroky. Lidské kroky. To se pak rychle posadím a v šeru hledám obrys postavy. Já vím, že tam nikdo není, ale... Prostě za to nemůžu. Lidé se se dělí do dvou skupin - skřivani a sovy. Skřivani jsou ranní ptáčata a chodí brzo spát, a sovy si ráno raději pospí a v noci můžou usnout klidně až v jednu, ve dvě, ve tři.
Já patřím pochopitelně k těm sovám, a musím říct, že mě to už sere. Protože kdybych půlku noci nestrávila těmahle bojovkama tak bych ráno neusínala ve škole. Ach jak závidím těm šťastlivcům co si lehnou a za minutku usnou, bože, to by byla krása. Sen každého nespavce. :D
Jo, tuhle jsem zhlédla jeden filmík. No, měl to být trošku horor, ale říkala jsem si, že to určitě není pravda. Režisér tohoto filmu natočil Faunův labirint, můj oblíbený snímek, takže jsem od toho čekala dost.
Takže o co šlo - Manželský pár opravuje starý dům do kterého se k nim nastěhuje mužova dcera z prvního manželství, Sally. Partnerku svého otce moc nemusí a vůbec, a tak začne pro zábavu prohledávat dům, zahradu atd. Až narazí na sklep kde se skrývají taková milá, rozkošná stvořeníčka co papají sladkosti.
Kecám, žerou dětské maso a už dlouho neměly co vzít do huby...
No, víc vám toho prozrazovat nebudu, jestli se líbí, tak se mrkněte.
Vlastně jsem se spíš někdy lekla, než bych se bála. Ale věřte mi, to co jsem pak zažila za hrůznou noc mě přesvědčilo, že horory moc nemusím.
Jediné co mi pomohlo abych se trochu uklidnila, byla myšlenka, že to neexistuje. Takže, nebojte se tmy.
Nebo se bojte? ( Sally, pojď si s námi hrát...)


A co vy, bojíte se?