VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá osmá

24. října 2014 v 18:37 | Katy |  Kapitolovky
S očima přilepenýma k zemi jsem došla až k ní. Neběžela jsem. Vlastní nohy mě moc neposlouchaly, takže by bylo hloupé běžet. Začala jsem cítit šílenou únavu po tom balení věcí. Poslední dobou jsem byla pořád unavená.
Před brankou jsem se zarazila. Srdce mi bušilo jak o závod, a to jsem s ní ani nemluvila. Před očima se mi míjely znechucené výrazy na její tváři. Ty seš tady? Proč, proč Katy jsi mi lhala? Nevíš co říct, viď. Nedivím se ti, ani tě nelituju. Buď si sama.
Hlasitě jsem polkla a nervózně popošla blíž k brance. Chytla jsem za kliku a vešla na úzkou cestičku lemovanou všemožnými bylinkami z kterých si Jamesovi vařili čaj, a která vedla k domu. Zazvonila jsem a chvíli čekala. Byly slyšet tlumené kroky dolů ze schodů a než jsem si stihla v hlavě projít co jí vlastně chci říct, tak se dveře otevřely a já uviděla úplně stejnou Koko jakou jsem znala už tak dlouho.
Mlčky na mě koukala se rty staženými do úzké čárky. Na sobě měla růžový svetr a podle mírně hýbající čelisti jsem usoudila, že má žvýkačku.
"Co tady děláš?" řekla nevzrušeně.
Pokrčila jsem rameny. "Chci ti jen vysvětlit co jsem viděla."
"Na to není třeba vysvětlení. Mám oči, vím co se dělo. Nevím sice proč jsi mi to nechtěla říct, ale ani mě to nezajímá. Když chceš lhát tak lži. Vůbec, dělej si co chceš." Otočila se k odchodu, ale já jsem jí chytila za paži.
"Koko prosím, poslouchej mě." Zašeptala jsem a sevřela jí ruku ještě pevněji. Její temně modré oči kterými se na mě dívala mě přiváděly do rozpaků. V tomhle rozhovoru jsem neviděla žádnou naději.
"Fajn." Zabručela, zavřela vchodové dveře a usadila se na studené schody vedoucí z terasy. "No? Co mi chceš?"
Sedla jsem si vedle ní a ruce propletla kolem kolen. "Hele, není to tak jak si myslíš."
"Vážně?" řekla a pobaveně zvedla obočí. "Hm, a jak? Máš snad nějaké novinky? Už jste se líbali nebo co?"
"Kdybys mě nechala mluvit tak už to víš." Odsekla jsem.
"No tak dělej, mluv. Nechci tu umrznout."
Zadívala jsem se na chodník před svýma nohama a nadechla se. "Potkali jsme se náhodou. Reilly mi chtěl jen vysvětlit jak fungují. Oni. Vodní lidé. Tak jsme šli do parku. Reilly mi ujasnil co jsem vlastně viděla, abych si nepřipadala jako blázen, a pak jsme šli každý domů. Sám. Ne společně."
Koko vypadala znuděně, jako kdyby jí vůbec nezajímalo co říkám. Ucítila jsem v sobě vztek a dalo mi dost práce ho ovládnout.
Ještě chvíli mlčela a pak se ošklivě ušklíbla. "Krása Katy. Bravo, opravdu umíš půvabně vyprávět."
"Proč mi sakra nevěříš?!" Vyštěkla jsem na ni. "Copak jsem ti úplně ukradená? Po všech těch letech co se kamarádíme nejseš schopná mi věřit? Proč? Nechápu co se děje. Já ti vždycky věřila a měla jsem dojem, že ty věříš mně, ale evidentně jsem se pletla."
Její znuděný pohled ve mně vyvolal jen další vlnu vzteku. Měla jsem pocit že budu ječet. Hrozně se rozkřičím až lidé z ulice otevřou okna a budou se divit co se to děje.
"Tak už něco řekni! Mluv se mnou!" Naléhala jsem a celá se třásla přicházejícím brekem a zlostí.
"Proč jsi tak hysterická?" zeptala se klidně a začala si prohlížet svoje nehty.
Nevěřícně jsem na ní civěla. Takže je to pravda. Nezajímám ji. Jasný pohled mi zastínil závěs slz, které se mi řinuly z očí. Neměla jsem nejmenší tušení co mám dělat a připadala jsem si strašně bezmocná a věděla jsem, že když budu brečet tak se stejně nic nezmění, ale… už jsem nemohla.
"Katy, já… prostě nevěřím na nadpřirozeno. Nemám k tomu důvod." Uslyšela jsem jí.
Jako kdyby mě někdo praštil polenem do hlavy. Lítost a smutek se začaly měnit v prvotní zlost, akorát mnohonásobně silnější. Zatnula jsem pěsti až mi kloubky úplně zbělaly a zuby jsem pevně stiskla k sobě.
"Důvod! Nemáš k tomu důvod!" křičela jsem a utírala si slzy. "To se ti vážně povedlo! A co třeba že ti to tady říkám, vysvětluju, to ti nepřijde jako dobrej důvod?!"
"A jak mám asi vědět, že si nevymýšlíš!" Zvýšila hlas a vstala.
"No protože mi snad věříš!" Zaječela jsem na ni a taky vstala.
"Proboha jak mám věřit takový blbosti!"
"Třeba proto, že seš moje kamarádka!" Zařvala jsem z plných plic.
Nasupeně se na mě dívala a zakřičela: "Vypadni! Běž pryč a nevracej se!"
"Klidně! Je mi to úplně ukradený, jen si buď s tou svojí takzvanou kamarádkou na tom tvým podělaným internátě!"
"Budu! A víš co? Odjíždím tam už zítra, naschvál dřív, protože se už na tebe nemůžu ani podívat!" Samolibě se usmála a začala se vracet ke dveřím.
Sestoupila jsem na cestičku a rychlým krokem jsem odcházela pryč.
"Správně Katy, jen běž! Tady o tebe nikdo nestojí!""Táhni s tím někam!" zvolala jsem přes rameno plačtivě a rozeběhla se. Uslyšela jsem jak za sebou zavřela dveře, ale nemohla jsem se ohlédnout. Vibrovala mnou zlost a žal a už jsem nikdy v životě nechtěla vidět ten dům, ani Koko, ani její rodiče, ani nikoho.
Běžela jsem a ani nevěděla kam, ale nemohla jsem se zastavit. Zatroubilo na mě auto, když jsem mu přeběhla přes cestu, a jeho řidič na mě volal nadávky. Narazila jsem do nějaké ženy a způsobila tak, že upustila papíry co někam nesla a ty se rozletěly do všech stran a neomluvila jsem se. Klopýtala jsem po hrbolatém chodníku, v boku mě pýchalo, ale nezastavovala jsem.
V ulici blikala jediná lampa a zhasla zrovna ve chvíli, kdy jsem kolem ní z posledních sil proběhla. Pomalu jsem se zastavovala až jsem jen šla. Srdce mi bilo jako o život, a já náhle zatoužila po tom, abych dostala prudký astmatický záchvat. Tak prudký, že bych na něj zemřela a moje tělo by našli až ráno. To by možná Koko brečela.
Vyčerpaně jsem se zastavila a posadila se na obrubník. Pokrčila jsem kolena a položila na ně ruce a na ně zas hlavu. Moje vzlyky se nesly tichou ulicí tak hlasitě a strašidelně až jsem se začala bát, že na mě někdo vylítne a seřve mě. Připadalo mi, že nikdy nepřestanu brečet. Všechno bylo špatně. Teď už nemám nikoho. Vůbec nikoho. Jediný člověk se kterým jsem si někdy rozuměla mě nemusel mít vůbec rád, a já si nyní přišla strašně sama. Co když nebudu mít děti? A manžela? Nebo jen přítele? Někoho?
Slzy mi kapaly na kalhoty a prosakovaly na holou kůži. Najednou začalo sněžit. Krásně a neslyšně se ty vločky snášely na pokrývku napadaného sněhu a na mě. Chtěla bych být vločka. Nic necítí, jen padají.
Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu tak, aby se mi ty hedvábné studené věcičky snášely rovnou na obličej. Rukama jsem se zapřela o ledový chodník s námrazou, a vnímala naplno poryvy větru co mi jemně pročesávaly vlasy.
"Není ti zima?"
"Co?" trhla jsem sebou a rychle se narovnala. Zamrkala jsem a uviděla před sebou Reillyho. Chtěla jsem rychle vstát, ale nemohla jsem.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem.
Reilly zabloudil očima k místu kde se ulice napojovala na druhou a pak zas na mě. "Šel jsem okolo."
"Aha." Polkla jsem a začala se sbírat z chodníku na nohy. Nic neřekl, jen mě mlčky pozoroval. Trochu mě to znervózňovalo, ale chápala jsem, že je nejspíš trochu divné jít, a najednou spatřit ubrečenou holku jak dřepí na chodníku.
"Chceš pomoct?" zeptal se, když viděl moje nezdary ve vstávání.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "To je v pohodě."
"Na," řekl a podal mi ruku, "chytni se."
Vděčně jsem mu ruku stiskla a nechala ho, aby mi pomohl vstát. Pořád mi přišlo divné být s ním, ale už jsem se snažila smířit s tím, že se mění v něco. Ostatně na souši mi nemohl nic udělat, ne?
"Máš zmrzlou ruku," poznamenal. "Muselas tu sedět dlouho."
Přikývla jsem a pustila se ho. "Díky." Řekla jsem potichu. Teprve teď mi došlo kde jsem. Byla jsem v ulici ze které se oddělovala cesta do lesa. Ta cesta. V hlavě mi proběhl celý film událostí toho dne kdy jsem tam šla.Reilly si musel všimnout mého vyjeveného pohledu, protože se tam taky podíval. Zadívala jsem se k zemi a začala si prohlížet svoje boty. Potom jsem očima zabloudila na Reillyho boty a uviděla na nich bláto. Ucítila jsem jeho pohled a tak jsem na něj pohlédla. "Tys byl…" Nedokončila jsem větu.
"Jo, byl," řekl v klidu. "Pořád se bojíš, viď?"
Byla to tak přímá otázka až mě to zaskočilo. Bála jsem se. Ale byla jsem zvědavá. Byl to takový zvláštní pocit. Trochu jsem čekala, že se mě na to někdy zeptá, ale nečekala jsem, že teď. Ale na druhou stranu jsem to měla za sebou.
"Já nevím. Víš, kdybych měla kamaráda upíra, tak by tohle nebylo možná tak šokující." Řekla jsem a pokusila se o úsměv.
Další minutu jsme mlčeli a šli ulicemi do té naší. Pak začal Reilly vykládat něco o Green Hills a společně jsme si povídali o tom, jak se naše mini městečko snaží zarputile dostat mezi významná americká města. Nebyl to klasický rozhovor, přeci jenom jsme měli jeden společný - ne příliš milý zážitek, ale překvapilo mě, že to není zas tak strašné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama