Mají stromy duši?

4. října 2014 v 20:16 | Katy |  Trocha ode všeho
Dnes táta pokácel strom. Můj strom. Byla to už taková jabloňová prababička, a poslední rok už vůbec neplodila. Vlastně neměla pořádná jablka nikdy. Ale já jí měla ráda. Mám na ní překrásné vzpomínky z dětství, kdy jsem si v její nízké koruně ležela. Byla totiž tak zvláštně vyrostlá, že vypadala trošku jako křeslo. Dnes padla. Možná si myslíte, že jsem úplně praštěná, ale bylo mi jí líto. Připadá mi to jako krutý osud - celý život růst a sílit a pak vás někdo jen tak pokácí. Já vím, že se trápila. Už neměla ani pořádné listy, nic. Zevnitř byla určitě shnilá. Ale stejně - co když vnímala? Co když stromy vše pozorují, akorát zcela odlišným způsobem než lidé? Představte si to. Cítí každý váš dotyk, slyší vaše slova. Akorát jinak. Je téměř nemožné si něco takového představit, ale jde to. Zkoušela jsem to celé odpoledne. Vždycky jsem měla stromy moc ráda. Ani nevím proč, ale cítila jsem se s nimi velmi bezpečně. Když jsem se jich dotkla, tak jsem cítila, že někde hluboko pod kůrou dýchají a rozumí nám. Mám ráda lesy. Když se nad tím tak zamyslím, tak je to dobře. Že je jabloň pryč. Dívala jsem se na její dřevo a není vůbec v dobrém stavu. Pokud stromy žijí - tak se moc trápila. Na její místo nasadím jinou jabloň. Možná pocítí přítomnost té předchozí nebo pod zemí se spojí s jejími starými kořeny co tam omylem zůstaly, a ty jí budou vyprávět o tom, jaká krásná jabloň tam rostla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama