Říjen 2014

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá devátá

30. října 2014 v 18:32 | Katy |  Vodní lidé
Zbytek prázdnin se vlekl neobvykle pomalu a já byla docela ráda když mi ráno zazvonil budík a já mohla vstát a jít do školy. Byla to taková příjemná klasika, a díky ní jsem dokázala aspoň na chvíli zapomenout na všechno co se stalo. Koko mi nenapsala. Při pomyšlení na ni se mi sevřel žaludek a hlavou mi proletělo několik myšlenek jak jsem mohla zabránit naší hádce. Ani jedna se mi nelíbila, a tak jsem se snažila na Britney nemyslet.
Překvapovalo mě, že mi Reilly zničehonic přestával vadit, tedy vadit jeho přítomnost v naší třídě, v baráku vedle toho našeho nebo na různých místech kde jsem byla já a mohl být i on. Někdy se na mě dokonce usmál a já díky tomu k němu někdy cítila něco jako sympatii. Bylo to divné. Navíc od chvíle kdy mě Reilly našel na chodníku jsem přestávala mít zlé noční můry ve kterých mě většinou stahovaly do podvodních hlubin Reillyho klony.
Na konci ledna jsem začala být zvědavá jak to asi teď vypadá u Jamesových. Vzpomněla jsem si totiž na svůj starý sešit s náčrtky, co jsem někdy v létě půjčila Koko. Chtěla jsem ho zpátky, a trápilo mě že je uvězněný v jejich domě a to možná už nadobro. Nedokázala jsem si představit naštvanou Koko jak stojí u nás a podává mi můj sešit za který jí jen tak ledabyle děkuju a jen co je to možné tak zmizím za dveřmi a hlasitě s nimi prásknu. Podobně jako to udělala Koko, to s těmi dveřmi.
A tak jsem se rozhodla k riskantnímu činu - vloupu se k Jamesovým.
Cestou k nim mi v hlavě hučelo spoustu skeptických upomínek, ale byla jsem rozhodnutá.
Věděla jsem, že to není správné, že se to dělat nemá, že mě může někdo vidět nebo že mě můžou dokonce chytit policisté, ale taky jsem věděla o rozbitém okénku vedoucím do sklepa, kudy bych se mohla po dřevěných schodech dostat do přízemí a odtamtud do patra.
Bylo kolem páté když jsem se zastavila před jejich domem. Neměla jsem tušení proč vlastně tak strašně toužím po tom, abych měla ten zatracený sešit, ale nejspíš to souviselo s tím, že jsem v něm měla jeden pěkný náčrtek temné noci kde je vidět jen černý obrys draka prolétajícího před měsícem.
Nejspíš.
Neváhala jsem. Rozhlédla jsem se, jestli mě náhodou někdo nepozoruje, a potichu vklouzla na pozemek Jamesových. Zločin, napadlo mě a musela jsem se škodolibě usmát. Co kdyby se v jejím pokoji stala taková malá nehoda, třeba zmizení jejích oblíbených knih? Ne, to by nebylo správné. Navíc by jí jistě došlo kdo se k nim dokázal neslyšně vloupat aniž by musel rozbít okno nebo něco podobného.
Zmizela jsem hned za prvním velkým keřem co jsem uviděla. Přikrčila jsem se a začala plánovat kudy půjdu dál. Asi o patnáct metrů dál byl další keř. Jamesovi měli vcelku holou zahradu a já zalitovala toho, že jsem si tuhle akci nenaplánovala dopředu.
Najednou jsem uslyšela hlasy. Byly to hlasy dvou starších žen a pomalu se blížily. Zmocnila se mě panika, že jsem z nějaké strany vidět, a tak jsem si zalezla ještě hlouběji pod keř tak, jak jen to bylo možno. Od nepříjemného sedu mě začalo bolet celé tělo, ale nemohla jsem nic dělat, poněvadž obě ženy byly už téměř u mě.
Hlasy zesílily a já podle toho poznala, že právě procházejí kolem mě. Musela jsem se modlit abych neudělala nějaký hlučný pohyb, protože ze strany, kudy pokračovaly dál bylo na mě trošku vidět, a bylo by proto velmi nepříjemné kdyby se otočily a uviděly mě.
Naštěstí se nic takového nestalo, a když byly dostatečně daleko, tak jsem se rychlým, ale tichým během dostala k dalšímu keři. Ten byl naštěstí blíže k domu a bylo už snadné doběhnout ke zdi a podél ní se odplížit až k okénku do sklepa. Připadala jsem si jako opravdový lupič a docela mě těšilo, že se zatím nic nezvrtalo.
Není to správné. Ne, není.
Znělo mi to v hlavě po celou dobu co jsem hledala správnou stranu - tu, na jejíž místě bylo okno prazvláštně povoleno a kudy mi byl zpřístupněn vchod do domu. Když jsem jí našla tak stačilo jen mírně zatlačit a dřevěný rám plněný sklem se s mírným zavrzáním otevřel. Do nosu mě okamžitě uhodil zatuchlý pach, který bývá na místech kam se moc nechodí a neuklízí a nevětrá. Nakrčila jsem nos a protáhla se úzkým otvorem dovnitř.
Všude byla tma. V hlavě mi začaly strašit temné myšlenky co všechno tu může být, co mě sleduje. Ale po pár minutách ticha co se nic nedělo jsem usoudila, že je tu dost bezpečno, a proto jsem se vydala najít vypínač. Věděla jsem, že je u dveří, ale potíž byla v tom, že jsem neměla zdání kde jsou dveře. S rukama vpřed jsem šla rovně a jen mírné světlo z okénka mi umožňovalo vidět aspoň ty ruce. Slunce už nesvítilo silně, spíš se stmívalo. Přeci jenom v zimě je dříve tma. Dorazila jsem ke zdi a při svém hledání jsem omylem něco shodila, a to s hlukem spadlo k zemi. Trochu jsem poskočila a zadoufala aby to nebylo nic drahého. Vypínač byl kousek dál a já zamrkala nad tím náhlým světlem když jsem ho zmáčkla. Ohlédla jsem se jestli jsem za sebou zavřela okno kterým jsem vlezla a co to vlastně spadlo. Byla to jen kravice se šroubky, a tak jsem jí narovnala. Pak jsem začala stoupat po schodech nahoru.
Potichu jsem otevřela horní dveře od sklepa a rozsvítila malou lampičku na chodbě. Tady jsem si nemohla dovolit rozsvítit něco většího, protože by bylo venku poznat, že je někdo uvnitř. Bylo tu strašidelné ticho a já se zasmála. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere. Dostala jsem hroznou chuť něco rozbít, polámat, prostě zničit. Opravdická kamarádka. Ha! Tak proč mi neuvěřila?
Dveře do sklepa byly na pomezí kuchyně a chodby, na které bylo malé úzké schodiště co vedlo k ložnici rodičů a jejímu pokoji. Nahoru jsem téměř vyběhla a strach ze společnosti někoho nebo něčeho co tu je, zmizel.
Můžu si dělat co chci. Chodit s kým chci. Ano, můžu s ním klidně začít chodit a naschvál jí zaslat naší společnou fotku jak se objímáme a líbáme.
Zle jsem se usmála a vešla do pokoje. Dveře byly otevřené. Obešla jsem celý pokoj a pak teprve začala prohledávat šuplíky. Byl by ze mě perfektní zločinec.
"Kruci!" zamumlala jsem si. Do háje co je to se mnou? Opřela jsem se o hranu postele a zaposlouchala se do ticha. Proč jsem tak škodolibá, nepřátelská?
"Protože jsem sama." Odpověděla jsem nahlas. Můj hlas se nesl místností tak vznešeně a rozléhal se snad po celém domě. "Jsem sama." Řekla jsem znovu, akorát o něco hlasitěji.
Nikdy mi nevadilo být nějaký čas sama. Odjakživa jsem byla víc uzavřená než všechny děti co jsem znala, ale když jsem chtěla tak tu pro mne byla Koko. Moje kamarádka. Bývalá?
Ohnula jsem si ukazováček až v něm zakřupalo a tak pokračovala dál se zbylými devíti. Došlo mi, že potřebuju někoho. Kamarádku, kamaráda, prostě někoho kdo mi rozumí. Koko mi rozuměla aspoň z části.
Vrátila jsem se zpět k jejímu stolu a dalších deset minut ticho protínalo jen šustění věcí kterými jsem se přehrabovala. Nijak zvlášť jsem je nezkoumala, přeci jenom už tak bylo dost nevychované se někomu vloupat do domu.
Konečně jsem našla co jsem chtěla. Spokojeně jsem si prohlížela svůj sešit a cítila svoje výčitky co se co nevidět dostaví. Je to špatné. Špatné, moc špatné. Taková blbost. Sešit.
Oknem ve sklepě jsem se dostala zpátky ven. Byla už tma a tak jsem se nebála, že by mě někdo viděl. Kolem keřů jsem se dostala k plotu z keřů a rychlým krokem jsem opustila ulici.
Před naším domem jsem začala vážně litovat toho, co jsem udělala. Ale nebyla to krádež, ne? Vzala jsem si jen svůj majetek. Z okna v mém pokoji jsem viděla do okna Powelových, na jejich chodbu. Uviděla jsem Reillyho jak tudy prochází a jak mizí za dveřmi. Už jsem se ho nebála. Jen…
Ulehla jsem s pocitem provinilosti, asi jako štěně když se počurá na koberec a ví, že nemělo. Ale pak jsem si vzpomněla, že zítra jdu na svůj nový kroužek. Na uměleckou školu, budu kreslit. Zítra je první hodina. První velké pozitivum po dlouhé době.

Podzim je děsivý

30. října 2014 v 16:22 | MadelinMedy |  Trocha ode všeho



Káva v šálku pomalu chladne,
na talíři leží poslední koláček,
květina ve váze chřadne,
ve větru se vznáší světlý obláček.

Staré kolo opřené o zeď reziví,
listy se barví do zlata,
konec podzimu je děsivý,
mou bolest v srdci nezalepí jen záplata.

Srdce mi buší jako kapky, které dopadají na zem,
podzimní světlo mě palí do očí,
ta bolest bude navždy tvým vzkazem,
vzpomínka na tebe a hlava se mi zatočí.

Podzim je děsivý čas,
ale vždy tu bude zas a zas.

Konec světa

30. října 2014 v 10:02 | Katy |  téma týdne
Je to jako voda. Někdy je kalná a někdy zase tak čirá až je vidět třeba na dno potoka, a teče různými zákrutkami co sama, svou silou vytvořila. Tak je to i s mlhou. Někdy je slabá, jindy je bílá a neprůhledná jako stěna. Když je kolem mě mlha tak mám špatný pocit. Je to jako kdyby mě někdo pozoroval. Nebo něco...


Utíkala lesem. Na mýtině se zastavila. Nic neviděla. Jediné místo co ještě nezmizelo pod bělobou bylo velké sotva dva metry.
Zaslechla vytí. Hrozné, strašlivé vytí. Blížili se.
Přikrčila se a položila hlavu na studenou lesní zeminu. Byla zima. Uslyšela dunění. Byli blíž než si myslela. Otřásla se. Po tvářích jí stekla slza. Je poslední, poslední oběť.
Lehla si na zem a čekala až přijdou. Dunění se blížilo až bylo slyšet jasný zvuk, tlapy s drápy jak se rychle ženou po měkkém mechu. Zastavili se kolem ní. Zemře.
Nejsilnější z nich k ní pomalým krokem došel. Byl uřícený, slyšela jeho dech, a i ho patřičně cítila. Hniloba. Rozkládající se těla. Zavřela oči a čekala na rychlou smrt.
Vlk jí začal olizovat krk, hledal pulzující krční tepnu. Až ji najde tak kousne. A pak jeho druzi se nasytí jejího masa a opijí její krví.
Dívka našla kámen. Byl zarostlý v mechu. Naděje. Potichu se jej snažila vyprostit.
Náhle uslyšela zavrčení z řad vlků co stáli za ní. Zpozorovali to. Musela chvíli čekat. To neměla dělat.
Ucítila prudkou bolest vystřelující z krku. Vlk se zahryzl do masa. Prsty nahmatala kámen a vyrvala ho zpod mechu. Nebylo na co čekat.
S vyděšeným a zároveň odhodlaným výkřikem uhodila svého vraha kamenem do obličeje až on žalostně zavyl. Ostatní se na ní vrhli. Dívka se začala ohánět kamenem a poslouchala jak jím rozbíjí lebky vlků. Všude tekla krev.
Najednou nastalo ticho. Kolem ní ležela mrtvá těla. Upustila kámen a pohlédla na své dílo.
Přežila. Zvítězila. Na tváři se jí objevil chabý úsměv.
Zachránila se. Mlha začala ustupovat.

...Ale vím, že mlha vždycky zmizí a vše bude zase tak, jak má být.

Anotace Vodní lidé

24. října 2014 v 19:03 | Katy |  Vodní lidé
Já vím, mělo to být už dříve, ale prostě se mi do toho nechtělo. Taky vím, že to nejspíš nikdo moc nečte, ale kdo ano a chce vědět jen tak letem světem o čem to tak bude tak si může přečíst. A nebo ten kdo to chce začít číst a nemá páru o tom, o co vlastně jde.

Název: VODNÍ LIDÉ ( jen pracovní verze)

Počet stran: zatím přes 100, předpokládaný počet okolo 250 stran (psáno ve wordu)

Předpokládaný počet kapitol na blogu: 60? ( + - pár dalších)

Děj: Čtrnáctiletá Patnáctiletá Katy Darbyová žije v obyčejném americkém ( vymyšleném) městě Green Hills. Nemá příliš vydařenou rodinu a její celkový život jí moc nevyhovuje. Jednoho dne se však do vedlejšího domu přistěhuje neznámá rodina Powelových, ze které se seznámí s tajemným Reillym. Po odchodu Katyiny kamarádky Britney (Koko) na internát, je Katy sama. Jenže již po několikáté zahlédné Reillyho jak se vydává stejnou cestou na záhadné místo. Proto se za ním vydává a objevuje tajemství, které nemělo být nikdy objeveno: že záhadní lidé, co dýchají pod vodou, existují. Ze vztahu mezi Katy a Reillym, který se skládal pouze z pozdravů, se po čase společně stráveného při hledání odpovědí na nezodpovězené otázky vyklube něco hlubšího, silnějšího.
Navíc po smrti jednoho člena Reillyho rodiny Katy s Reillym objevují zabijácké zrůdy, co se z neznámého důvodu snaží dostat další vodní bytosti. A co kreslíři znaků jenž se objevují ve městě? Zdá se, že vodní lidé budou muset odhalit svoje dávno dané poslání, to, kvůli čemu byli stvořeni.
Podaří se jim to? Nebo nezabrání hrozící zkáze? To by rádi veděli i samotní vodní lidé.

KAPITOLY DOČASNĚ POZASTAVENY.
(To ale neznamená konec...)

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá osmá

24. října 2014 v 18:37 | Katy |  Kapitolovky
S očima přilepenýma k zemi jsem došla až k ní. Neběžela jsem. Vlastní nohy mě moc neposlouchaly, takže by bylo hloupé běžet. Začala jsem cítit šílenou únavu po tom balení věcí. Poslední dobou jsem byla pořád unavená.
Před brankou jsem se zarazila. Srdce mi bušilo jak o závod, a to jsem s ní ani nemluvila. Před očima se mi míjely znechucené výrazy na její tváři. Ty seš tady? Proč, proč Katy jsi mi lhala? Nevíš co říct, viď. Nedivím se ti, ani tě nelituju. Buď si sama.
Hlasitě jsem polkla a nervózně popošla blíž k brance. Chytla jsem za kliku a vešla na úzkou cestičku lemovanou všemožnými bylinkami z kterých si Jamesovi vařili čaj, a která vedla k domu. Zazvonila jsem a chvíli čekala. Byly slyšet tlumené kroky dolů ze schodů a než jsem si stihla v hlavě projít co jí vlastně chci říct, tak se dveře otevřely a já uviděla úplně stejnou Koko jakou jsem znala už tak dlouho.
Mlčky na mě koukala se rty staženými do úzké čárky. Na sobě měla růžový svetr a podle mírně hýbající čelisti jsem usoudila, že má žvýkačku.
"Co tady děláš?" řekla nevzrušeně.
Pokrčila jsem rameny. "Chci ti jen vysvětlit co jsem viděla."
"Na to není třeba vysvětlení. Mám oči, vím co se dělo. Nevím sice proč jsi mi to nechtěla říct, ale ani mě to nezajímá. Když chceš lhát tak lži. Vůbec, dělej si co chceš." Otočila se k odchodu, ale já jsem jí chytila za paži.
"Koko prosím, poslouchej mě." Zašeptala jsem a sevřela jí ruku ještě pevněji. Její temně modré oči kterými se na mě dívala mě přiváděly do rozpaků. V tomhle rozhovoru jsem neviděla žádnou naději.
"Fajn." Zabručela, zavřela vchodové dveře a usadila se na studené schody vedoucí z terasy. "No? Co mi chceš?"
Sedla jsem si vedle ní a ruce propletla kolem kolen. "Hele, není to tak jak si myslíš."
"Vážně?" řekla a pobaveně zvedla obočí. "Hm, a jak? Máš snad nějaké novinky? Už jste se líbali nebo co?"
"Kdybys mě nechala mluvit tak už to víš." Odsekla jsem.
"No tak dělej, mluv. Nechci tu umrznout."
Zadívala jsem se na chodník před svýma nohama a nadechla se. "Potkali jsme se náhodou. Reilly mi chtěl jen vysvětlit jak fungují. Oni. Vodní lidé. Tak jsme šli do parku. Reilly mi ujasnil co jsem vlastně viděla, abych si nepřipadala jako blázen, a pak jsme šli každý domů. Sám. Ne společně."
Koko vypadala znuděně, jako kdyby jí vůbec nezajímalo co říkám. Ucítila jsem v sobě vztek a dalo mi dost práce ho ovládnout.
Ještě chvíli mlčela a pak se ošklivě ušklíbla. "Krása Katy. Bravo, opravdu umíš půvabně vyprávět."
"Proč mi sakra nevěříš?!" Vyštěkla jsem na ni. "Copak jsem ti úplně ukradená? Po všech těch letech co se kamarádíme nejseš schopná mi věřit? Proč? Nechápu co se děje. Já ti vždycky věřila a měla jsem dojem, že ty věříš mně, ale evidentně jsem se pletla."
Její znuděný pohled ve mně vyvolal jen další vlnu vzteku. Měla jsem pocit že budu ječet. Hrozně se rozkřičím až lidé z ulice otevřou okna a budou se divit co se to děje.
"Tak už něco řekni! Mluv se mnou!" Naléhala jsem a celá se třásla přicházejícím brekem a zlostí.
"Proč jsi tak hysterická?" zeptala se klidně a začala si prohlížet svoje nehty.
Nevěřícně jsem na ní civěla. Takže je to pravda. Nezajímám ji. Jasný pohled mi zastínil závěs slz, které se mi řinuly z očí. Neměla jsem nejmenší tušení co mám dělat a připadala jsem si strašně bezmocná a věděla jsem, že když budu brečet tak se stejně nic nezmění, ale… už jsem nemohla.
"Katy, já… prostě nevěřím na nadpřirozeno. Nemám k tomu důvod." Uslyšela jsem jí.
Jako kdyby mě někdo praštil polenem do hlavy. Lítost a smutek se začaly měnit v prvotní zlost, akorát mnohonásobně silnější. Zatnula jsem pěsti až mi kloubky úplně zbělaly a zuby jsem pevně stiskla k sobě.
"Důvod! Nemáš k tomu důvod!" křičela jsem a utírala si slzy. "To se ti vážně povedlo! A co třeba že ti to tady říkám, vysvětluju, to ti nepřijde jako dobrej důvod?!"
"A jak mám asi vědět, že si nevymýšlíš!" Zvýšila hlas a vstala.
"No protože mi snad věříš!" Zaječela jsem na ni a taky vstala.
"Proboha jak mám věřit takový blbosti!"
"Třeba proto, že seš moje kamarádka!" Zařvala jsem z plných plic.
Nasupeně se na mě dívala a zakřičela: "Vypadni! Běž pryč a nevracej se!"
"Klidně! Je mi to úplně ukradený, jen si buď s tou svojí takzvanou kamarádkou na tom tvým podělaným internátě!"
"Budu! A víš co? Odjíždím tam už zítra, naschvál dřív, protože se už na tebe nemůžu ani podívat!" Samolibě se usmála a začala se vracet ke dveřím.
Sestoupila jsem na cestičku a rychlým krokem jsem odcházela pryč.
"Správně Katy, jen běž! Tady o tebe nikdo nestojí!""Táhni s tím někam!" zvolala jsem přes rameno plačtivě a rozeběhla se. Uslyšela jsem jak za sebou zavřela dveře, ale nemohla jsem se ohlédnout. Vibrovala mnou zlost a žal a už jsem nikdy v životě nechtěla vidět ten dům, ani Koko, ani její rodiče, ani nikoho.
Běžela jsem a ani nevěděla kam, ale nemohla jsem se zastavit. Zatroubilo na mě auto, když jsem mu přeběhla přes cestu, a jeho řidič na mě volal nadávky. Narazila jsem do nějaké ženy a způsobila tak, že upustila papíry co někam nesla a ty se rozletěly do všech stran a neomluvila jsem se. Klopýtala jsem po hrbolatém chodníku, v boku mě pýchalo, ale nezastavovala jsem.
V ulici blikala jediná lampa a zhasla zrovna ve chvíli, kdy jsem kolem ní z posledních sil proběhla. Pomalu jsem se zastavovala až jsem jen šla. Srdce mi bilo jako o život, a já náhle zatoužila po tom, abych dostala prudký astmatický záchvat. Tak prudký, že bych na něj zemřela a moje tělo by našli až ráno. To by možná Koko brečela.
Vyčerpaně jsem se zastavila a posadila se na obrubník. Pokrčila jsem kolena a položila na ně ruce a na ně zas hlavu. Moje vzlyky se nesly tichou ulicí tak hlasitě a strašidelně až jsem se začala bát, že na mě někdo vylítne a seřve mě. Připadalo mi, že nikdy nepřestanu brečet. Všechno bylo špatně. Teď už nemám nikoho. Vůbec nikoho. Jediný člověk se kterým jsem si někdy rozuměla mě nemusel mít vůbec rád, a já si nyní přišla strašně sama. Co když nebudu mít děti? A manžela? Nebo jen přítele? Někoho?
Slzy mi kapaly na kalhoty a prosakovaly na holou kůži. Najednou začalo sněžit. Krásně a neslyšně se ty vločky snášely na pokrývku napadaného sněhu a na mě. Chtěla bych být vločka. Nic necítí, jen padají.
Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu tak, aby se mi ty hedvábné studené věcičky snášely rovnou na obličej. Rukama jsem se zapřela o ledový chodník s námrazou, a vnímala naplno poryvy větru co mi jemně pročesávaly vlasy.
"Není ti zima?"
"Co?" trhla jsem sebou a rychle se narovnala. Zamrkala jsem a uviděla před sebou Reillyho. Chtěla jsem rychle vstát, ale nemohla jsem.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem.
Reilly zabloudil očima k místu kde se ulice napojovala na druhou a pak zas na mě. "Šel jsem okolo."
"Aha." Polkla jsem a začala se sbírat z chodníku na nohy. Nic neřekl, jen mě mlčky pozoroval. Trochu mě to znervózňovalo, ale chápala jsem, že je nejspíš trochu divné jít, a najednou spatřit ubrečenou holku jak dřepí na chodníku.
"Chceš pomoct?" zeptal se, když viděl moje nezdary ve vstávání.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "To je v pohodě."
"Na," řekl a podal mi ruku, "chytni se."
Vděčně jsem mu ruku stiskla a nechala ho, aby mi pomohl vstát. Pořád mi přišlo divné být s ním, ale už jsem se snažila smířit s tím, že se mění v něco. Ostatně na souši mi nemohl nic udělat, ne?
"Máš zmrzlou ruku," poznamenal. "Muselas tu sedět dlouho."
Přikývla jsem a pustila se ho. "Díky." Řekla jsem potichu. Teprve teď mi došlo kde jsem. Byla jsem v ulici ze které se oddělovala cesta do lesa. Ta cesta. V hlavě mi proběhl celý film událostí toho dne kdy jsem tam šla.Reilly si musel všimnout mého vyjeveného pohledu, protože se tam taky podíval. Zadívala jsem se k zemi a začala si prohlížet svoje boty. Potom jsem očima zabloudila na Reillyho boty a uviděla na nich bláto. Ucítila jsem jeho pohled a tak jsem na něj pohlédla. "Tys byl…" Nedokončila jsem větu.
"Jo, byl," řekl v klidu. "Pořád se bojíš, viď?"
Byla to tak přímá otázka až mě to zaskočilo. Bála jsem se. Ale byla jsem zvědavá. Byl to takový zvláštní pocit. Trochu jsem čekala, že se mě na to někdy zeptá, ale nečekala jsem, že teď. Ale na druhou stranu jsem to měla za sebou.
"Já nevím. Víš, kdybych měla kamaráda upíra, tak by tohle nebylo možná tak šokující." Řekla jsem a pokusila se o úsměv.
Další minutu jsme mlčeli a šli ulicemi do té naší. Pak začal Reilly vykládat něco o Green Hills a společně jsme si povídali o tom, jak se naše mini městečko snaží zarputile dostat mezi významná americká města. Nebyl to klasický rozhovor, přeci jenom jsme měli jeden společný - ne příliš milý zážitek, ale překvapilo mě, že to není zas tak strašné.

ďábelské zprávy aneb myslíš to vážně?

24. října 2014 v 17:01 | Katy |  téma týdne
Myslím, že existují špatní a dobří lidé. Samozřejmě je víc lidí, dělí se podle povah, vzhledu, atd., ale já rozeznávám tyhle základní nejdřív. Třeba když jedu v autobuse - jistě jste to už taky někdy zkusili - se nenápadně dívám na lidi co sedí či stojí kolem mě. Vnímám co se děje, o čem hovoří (ne, vážně neodposlouchávám, ty staré hlasité dámy si za to mohou samy!), jak vypadají. Říkám si třeba: "Tak takhle bych vypadat nechtěla." nebo: "Hm, to je určitě chytrý člověk."
Někdy si i jen tak v duchu říkám právě jestli to jsou hajzlové nebo hodní a vychovaní lidé.
A právě se dostávám k jádru tohohle psaní. Příčinou konfliktů mezi lidmi často bývají zprávy. Mám to z vlastní zkušenosti. Člověk něco odešle a vrátí se mu odpověď která ho příliš nenadchne. Všechno je v tom, že každý si to vyloží jinak.
Dejme tomu že napíšu kámošce ze srandy: "Tys to u tý tabule podělala tak schválně? Protože jsi byla první kdo Kláskový vyrazil dech!"
Já to klidně můžu myslet jako jen takovou legrácku, dám tam ještě smajlík, ale té druhé to může vyznít jako posměšek a proto mi odepíše nčím, čím by mi tu narážku vrátila: "Já prostě nemůžu za to jaká jsem! A vůbec, proč mi to píšeš? Myslíš si snad, že o tom nevím!?"
A je to. Hádka může začít. Esemesky jsou zrádné právě v tomhle, že každý vnímá zprávu jinak. Dalším dobrým příkladem je třeba úchyl. Píše ti třeba nějaký pěkný kluk přes Facebook a jednoho krásného dne ti mile napíše: "Lásko, známe se už dlouho. Co kdybychom se sešli na nádraží, v půl páté? Prosím přijď. Moc tě miluju a chci náš vztah posunout dál."
A holka letí na nádraží a místo urostlého mládence na ní čeká zarostlej slizák.
Prostě zprávám se nedá plně věřit. A proto je lepší dotyčnému zavolat, když si nejsme s jeho zprávou jistí, a optat se na to. Třeba vám poví něco úplně jiného než jste se domnívali. :)


SMS

Inzerát

24. října 2014 v 16:25 | Katy |  Trocha ode všeho
Takže jsem se rozhodla napsat takovou povídku, jež nese název Inzerát. Fakt! Doopravdy je to inzerát. Takže si hezky počtěte. :)


Prosím čtěte!
HLEDÁM dobrého přítele.
POTŘEBNÉ VLASTNOSTI: Usměvavý, vtipný (důležité!), aby dokázal potěšit. Aby dodržoval sliby, byl spolehlivý. Abych věděla, že cokoliv mu povím nepustí dál dál do světa. Aby bral mé strachy vážně, dokázal mi pomoct a překonat těžké životní situace. Aby mě chránil před posměšky, šikaně, prostě čemukoliv. Avych pro něj byla důležitá stejně, jako on pro mne. Aby si ze sebe dokázal udělat legraci. Aby nebyl urážlivý. Abych se s ním cítila dobře. Aby mi řekl do očí když mu něco vadí. Aby věděl co je pro mě důležité. Aby mě neschazoval. Aby nokázal pochopit, když nedodržím slíbené plány. Aby na mě nebyl sprostý. Aby mě zastavil dřív než udělám neco, čeho bych mohla litovat. Aby mi odpouštěl drobné dluhy u něj. Aby se ze mě nezbláznil. Aby mě zval na zmrzlinu. Abych rád četl. Aby mi nechával vzkazy.
VZHLED: -
ZNAČKA: Životně důležité!!

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá sedmá

22. října 2014 v 19:45 | Katy |  Vodní lidé
Následujícího dne mě rodiče plně zaměstnali zabalováním Kyleových věcí do krabic, a následného nošení dolů a nakládání do auta. Byla to nudná a zdlouhavá práce a kolem čtvrté odpoledne jsem měla pocit, že lepící páska, kterou jsem vše zalepovala, se mi už natrvalo přisála ke kůži. Kyle měl v pokoji tolik zbytečností, že bych nejraději vzala odpadkový koš a vše do něj s potěšeným úšklebkem naházela. Tahle práce nám zabrala celé odpoledne, táta s mámou byli u Kylea v bytě a věci tam rozdělávali, Kyle jezdil sem a tam a věci převážel a Gregory stál u Kylea před domem a věci co přivezl nosil po schodech nahoru. Nepřipadalo mi to jako nejlepší způsob jak věci stěhovat, spíš mi přišlo, že nás naši rodičové chtějí umučit k smrti. Celou tu dobu co jsem pracovala jsem myslela na zprávu od Koko. Nerozuměla jsem tomu. Jak nás mohla vidět? Protože já ji neviděla, to je jisté. Musela si teď myslet, že jsem jí lhala. Ale proč? To by jí nepřipadalo divné? Taková blbost. Jakože bych si vymyslela, že jsem viděla měnit v zrůdu nějakého kluka jen tak? Jako sranda? Nebo si myslela, že jí něco tajím? Několikrát jsem se pokoušela zformulovat zprávu co bych jí poslala zpátky, ale jako kdyby mi někdo vymyl mozek. Nenapadalo mě vůbec nic co bych jí mohla napsat. Prokrista Koko, ty ses snad zbláznila. Proč bych ti lhala? Reilly mi jen vysvětloval to, co jsem viděla. Zakroutila jsem hlavou a vzala papír abych si ty nejlepší fráze z mých myšlenek zapsala. Potom jsem dolepila poslední z osmi krabic co jsem zabalila a odnesla ji k vozu. Otec s Kylem nakládali skříň do vozíku co připevnili k autu. Moc jim to nešlo. Táta na bratra pořád něco nesrozumitelně drmolil - nejspíš co má udělat - a Kyle mu říkal něco jako "prostě to tam dáme tati."
O půl šesté mamka začala připravovat večeři a já jí pomáhala. Měli jsme obalované řízky s bramborem a kompot. Chtěla jsem myslet na něco jiného, ale v hlavě mi pořád zněla slova určená Koko. Večeře se neskutečně dlouho táhla a mamka měla víc přísnou náladu než kdy jindy. Stačilo jenom aby si Gregory trochu nahlas usrkl džusu a mamka na něj vrhla jeden obzvlášť nepříjemný pohled, díky kterému jsem se vždycky cítila jako ten největší idiot. Polykala jsem kousky masa co nejvíc opatrně abych nevydala žádný zvuk a byla jsem nanejvýš zaměstnaná civěním na plnou skleničku přede mnou. Dala jsem příbor k sobě a utřela si ústa ubrouskem. "Díky mami. Půjdu nahoru."
Mamka si mě prohlédla a pak mlčky přikývla. "Dala jsi mu ty peníze?" uslyšela jsem taťku když jsem šla po schodech nahoru.
"Ano. Při stěhování. Snad si nemyslíš, že bych ho poslala do obchodu jen tak, bez ničeho. Má si koupit nábytek, tak dostal peníze."
Kyle jel ještě před jídlem do Nábytku, jednoho z větších obchodů za městem, aby si nakoupil co bylo třeba. Doopravdy by mě zajímalo jestli dají něco i mně. Gregorymu určitě, mámin mazlíček dostane cokoliv by si zamanul, spíš já jsem byla ta, na kterou mamka shlížela se zklamaným výrazem. Nevím co ode mne očekávala, odjakživa jsem byla tichá. A tátovi je všechno jedno. Nebo většinou. V pokoji jsem si sedla na postel a vzala mobil do ruky. Chvíli jsem s ním jen tak žonglovala, ale po nezdařeným pokusech jsem se konečně odhodlala odepsat. Nic. Nemůžu jí napsat. Musím jít za ní. Myslela jsem na to už dlouho, ale nebylo to správné. Nebo ano? Začala jsem pochybovat jestli s tím vůbec mám něco dělat, protože by bylo mnohem jednodušší jí nechat při své pravdě. Jenomže to by mohlo ohrozit naše přátelství, a o to nechci přijít. Nikoho jinak nemám. Nikoho kdo by mi rozuměl. Nikoho koho bych zajímala. Rozhodla jsem se, že za ní půjdu. Ostatně když už byly nějaké spory - malé či velké, tak jsem to vždycky vyřešila tak, že jsem za ní šla. A tak jsem to chtěla vyřešit i teď.

Výplod unavené školačky

17. října 2014 v 17:58 | Aranis |  Píšeme
Každý měsíc školy mnoho,
okno malé pro někoho.
Slunce svítí, pero píše,
vše je málo pro rodiče.
Domů spěchám času málo,
TV pořad začne ráno.

Jak jsem se zamilovala

17. října 2014 v 17:18 | Katy |  téma týdne
Jak jsem se zamilovala.
To je docela matoucí název, ale částečně to je pravda. Ale já se nezamilovala do člověka, ale do zvířátka. Od soboty máme velice přátelského tvora, kocourka s honosným jménem Darian, kterému s úšklebkem přezdíváme Číro. Je to totiž takový střapáček. V naší výhradně ženské společnosti našich domácích zvířatek se Darinkovi daří velmi dobře - musím ho pochválit, je to velmi statečný kocour. Zato Bibiána ( jeho snad budoucí kamarádka) je z toho drobečka celá nervózní a mám pocit, že z něj má snad strach. Ale postupem času se to zlepší, už nyní se od něj vzdaluje sotva na vzdálenost půl metru. Neustále ho pozoruje.
Když jsem čekala až Dariana přivezou ( žil totiž v opuštěné krabici v nebezpečné továrně, celý špinavý), tak jsem při sebemenším zašustění letěla k oknu a hlídkovala s pohledem upřeným na silnici co k nám vede. Ale den se vlekl a stále nic. Kdyby se dal vrátit čas, tak bych v tu dobu nebyla tak nervózní, a užívala si soboty. Ale protože to nejde, tak jsem v ten den jenom lítala k oknu a zpátky k televizi. Ne že by mi to vadilo, ale když jsem to počítala tak jsem šest hodin promrhala u telky! A to mi teď přijde jako úplně zbytečně promarněná doba života, který tak rychle běží.
Níže vám na fotkách představuji naše koťátko.




Omlouvám se za horší kvalitu snímků, obrázky byly pořízeny večer a Darinek se hrozně kroutí. Hlavně na té poslední fotce jsou vidět jeho velké uši a bradička do špičky. Hrozně se mi líbí jeho oči, působí strašně mile a roztomile. Ostatně co je malé je vždycky roztomilé. Teda, pokud nejde o nějakou havěť. :)

PS: Slibuji další várku obrázků, akorát při lepším světle. :D