VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá druhá

15. září 2014 v 15:30 | Katy |  Vodní lidé
Park byl blízko. Sama jsem nevěděla jak, ale najednou se mi objevil široký úsměv na tváři. Neměla jsem tušení proč mám takovou radost - vždyť to jsou stromy. Pár stromů u sebe, lavičky a cesta. Green Hillský park byl tak malý, že člověk okem dohlédl na jeho druhou stranu. Docela to působilo útulně, když jsem o tom začala přemýšlet, protože se tam ani tomu největšímu srabovi nemohlo stát, že by se tam bál.
Rukou jsem si prohrábla vlasy, ale poněvadž se mi silný pramen vlasů smotal se zipem, tak jsem se musela zastavit a nějakým šetrným způsoben vlasy vymotat. Ucítila jsem, že za mnou někdo kráčí. Nebylo na tom nic divného. Spousta lidí si ráda vyrazila na dopolední procházku nebo jen vyvenčit psíka.
"Katy."
Uslyšela jsem svoje jméno. Leknutím jsem zamrkala a otočila se. To ne. Ne, ne, ne.
"Běž pryč." Zašeptala jsem slabě. "Jdi."
"Počkej, chci ti to vysvětlit." Řekl Reilly a popošel ke mně blíž. Já jsem ucouvla o dva kroky dozadu.
"Já nechci s tebou mluvit." Slyšela jsem sebe jak říkám, ale vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. Zněl tak vyčerpaně a nemocně. Jako kdybych měla angínu.
"Prosím. Já ti nic neudělám. Jen ti to chci vysvětlit, neměla jsi to vidět." Naléhal a dával si pozor aby se nepřiblížil.
Dívala jsem se k zemi. Netroufala jsem si vzhlédnout. Dokázala jsem si ho vybavit jenom jako tu světlou zrůdu ve vodě. Ty zuby. A ty oči. Ty hrozné nepřítomně zírající oči lovce. A pak se na mě podíval a já utekla.
"Nech mě být." Řekla jsem a cítila slzy jak mi stékají po tváři.
"Vím, že to chceš vědět, já bych chtěl taky znát pravdu. Taky bych se bál."
Vzhlédla jsem. Díval se na mě, ale já jeho pohled ignorovala a dívala se kamsi za něj.
"Nevíš jaký to bylo. Já nevím komu mám věřit, mám strach, že se u nás objevíš a něco mi uděláš. A ty mi teď říkáš ať si o tom promluvíme. Je toho na mě moc, chápeš?" Popotáhla jsem a utřela si oči mokré od slz.Přikývl a chvíli mlčel. Oba jsem jen stáli proti sobě a přemýšleli. V hlavě se mi točily miliony myšlenek od veselých příhod s Koko až po jezero, a najednou jsem se ocitla u vozíku se zmrzlinou jako sedmiletá holčička. Táta mě vedl za ruku a něco mi říkal, ale já ho neposlouchala a byla jsem ukrutně zabraná do lízání té dobroty. Měla jsem jeden kopeček arašídové a jeden citrónové zmrzliny. Pak přiběhl nějaký velký pes a shodil mě na záda. Vzpomínám si, že jsem hodně brečela, ten pes mi totiž snědl tu zmrzlinu.
"Katy?" Podíval se na mě Reilly.
Pohlédla jsem se mu do očí. Nechtěla jsem, byla to náhoda. Vypadal ustaraně, a já náhle pocítila takový zvláštní pocit. Byla to směsice strachu, smutku a lítosti a já užasle zjistila, že tak se on určitě cítí. Stejně jako já.Rychle jsem se podívala jinam a ten divný pocit porozumění byl ten tam.
Pomalu jsem přikývla a zavřela oči. Snad si to nebudu vyčítat. "Dobře."
"Díky," řekl potichu. "Pojď, sedneme si v parku."
Mlčky jsme došli k malému parčíku kde Reilly zamířil k první lavičce co uviděl.
"Posaď se." Pobídl mě, ale já zakroutila hlavou a zůstala stát. Usadil se tedy sám na dřevěné opěradlo a rukama se opřel o nohy. Další hodnou chvíli bylo ticho. Chytla jsem si zápěstí a nervózně přešlapovala na místě dokud Reilly nezačal mluvit.
"Hele, jsme normální lidé. Úplně normální, akorát se měníme ve vodě, voda je pro nás něco jako droga. Jsme na ni navyklí a bereme ji jako naši nezbytnou součást. Ve svojí podstatě každý z nás vodu miluje."
"Každý z nás? Vás je víc?" Zeptala jsem se pomalu a zhluboka se nadechla. Už aby to bylo za mnou.
"Ano," přisvědčil Reilly. "Všichni v našem domě se měníme. Po celým světě jsme. Teda, jiný rodiny. Snažíme se to držet v tajnosti." Tu poslední větu dodal potichu a vypadal při jejím vyslovování zamyšleně.
"A jako…" zarazila jsem se a hledala správná slova. "Vy musíte chodit do vody každý den?" Znělo mi to dost hloupě, ale potřebovala jsem to vědět abych do toho lesa už nikdy nevkročila.
"No, postupem času se člověk může naučit chodit tam jednou za čas. Samozřejmě se koupeme a sprchujeme, ale stává se, že se přitom proměníme. Ono to hrozně láká se proměnit. Je to těžké." Řekl Reilly a promnul si čelo.
"Aha." Řekla jsem zdráhavě a zadívala jsem se na špičky svých bot jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc na světě.
"Nemůžeme ti ublížit když nás potkáš na ulici nebo někde mimo vodu. Věř mi, jinak jsme úplně normální."
Znělo to tak vážně. Tak moc vážně až to bylo k smíchu. Ale já věděla, že není se čemu smát. Děje se to. Něco, čemu bych nikdy neuvěřila. Zbožňovala jsem kreslení různých fantasy postaviček, ale tohle bylo moc fantasy. Neuvěřitelně moc a navíc spojeno s reálným světem.
Polkla jsem. "Na ulici. A co ve vodě? Reilly, mohlo se mi něco stát?"
Zamyšleně se podíval na cestu odkud jsme přišli. "No, kdyby ses přiblížila tak možná jo."
Otřásla jsem se hrůzou. Taková odpověď se dala očekávat. Byla samozřejmost, že by se mi něco mohlo stát, protože přeměněný Reilly nevypadal jako člověk a ani se tak nechoval.
"Podívej," pokračoval, "ve vodě jsme jiní. Probouzí se naše smysly lovce, když to tak musím říct. Ve vodě lovíme ryby - lidi ne, ale je nebezpečný k nám chodit. Mohli bychom zaútočit aniž bychom o tom věděli. Ale tobě se nemohlo nic stát, vážně."
"Hmm." Zamumlala jsem. Čekala jsem jestli ještě něco řekne, ale neudělal to. Bylo trapné ticho které se neskutečně dlouho táhlo.
"Chceš ještě něco vědět?" Zeptal se a díval se na mě těma svýma velkýma očima.
Zakroutila jsem hlavou.
"Dobře," přikývl jakoby nic. "Tak já půjdu."
Samozřejmě jsem toho chtěla vědět víc, mnohem víc, ale už jsem chtěla být někde jinde. Nejraději na úplně jiné planetě, kde bych byla sama a měla tak čas přemýšlet o všem co se stalo.
"Já taky." Řekla jsem potichu a vykročila dál po cestičce. Už mě přešla chuť zůstat v parku.
Šli jsme pár kroků od sebe až jsem se nakonec zastavila a promluvila na něj. "Reilly, byla bych ráda kdybys šel jinudy než já." Zamumlala jsem tak potichu, že jsem se bála aby nechtěl abych mu to zopakovala.
"Chápu." Přikývl a jakmile byla příležitost se ode mě oddělit tak to udělal. Neřekl mi ani ahoj a já mu za to byla upřímně vděčná. Už jsem chtěla být doma. Pryč odtud.Prsty jsem bubnovala o kapsu kabátu a rychlým krokem jsem stoupala do kopce. Po pár krocích jsem zakopla a srdce mi leknutím poskočilo až do krku. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla se. Nahoru se běželo hůř, ale já byla odhodlaná vyběhnout až na vrcholek a doma skočit do postele a usilovně štkát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama