VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá čtvrtá

26. září 2014 v 15:50 | Katy |  Vodní lidé
Gregory byl v pokoji. Rychle jsem si utřela slzy co mi vytryskly po cestě nahoru a jakoby nic jsem vešla dovnitř, zalovila v šuplíku pro papír vzala tužku do ruky a začala zírat na stůl. Gregory se mě ptal co dělám, ale já neodpověděla. Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Magor, říkal si určitě.
Svírala jsem v ruce tužku takovým způsobem, jako kdybych nevěděla co to je. Chtěla jsem něco nakreslit, ale zdálo se, že všechny možné nápady odpluly na dovolenou. Listovala jsem i časopisy jestli neobjevím něco co by můj mozek nastartovalo, ale nic. Tak jsem jen tak seděla a koukala do papíru. Hlavou mi prolétla krátká scénka jak si tátovou vrtačkou přiloženou ke spánku vyvrtávám díru do hlavy, a připadalo mi to jako to nejúčinnější co by mi pomohlo, ale rychle jsem to vyvrátila.
Svraštila jsem čelo a hlavu položila na stůj. "Ach jo." Zamumlala jsem a prudce se opět zvedla.Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl, myslela jsem, že mě to dožene za nepatrnou chvíli k šílenství. Reilly mi to řekl. Napadlo mě a začala jsem přemítat o všem, co se dělo. Bylo to šílené. Všechno bylo šílené, nesmyslné a ztřeštěné. Oni se mění a je jich víc. Po celém světě jsou lidi jako oni, nikdo o nich neví, až na mě. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. to vím.
Bylo to jak zlý sen. Četla jsem mraky knih o nadpřirozenu ve kterých nespočet hrdinek zažily něco jako já, odhalily něco, co jim taky nepřipadalo pravdivé a nechtěly tomu uvěřit. A teď se to dělo. Byla to realita. Při čtení jsem si často představovala sebe v té situaci, snažila jsem se přimět vymyslet jak bych reagovala - a dokázala jsem o tom klidně i mnoho hodin levitovat, dokud nebyl čas jít spát nebo dělat úkoly nebo cokoliv jiného přičemž jsem na ten úžasný pocit být někým jiným dočista zapomněla.Nejradši bych to tak měla i nyní. Probudit se dalšího rána s myšlenkou, že to byl jen zlý sen. "Ale není to sen." Řekla jsem nahlas a čekala jestli k tomu bude mít Gregory nějaké připomínky. Přála jsem si aby se zeptal co není sen, abych mu všechno pověděla, ale zároveň jsem nechtěla aby to věděl. Byla jsem rozpůlená. Jedna část mě chtěla vykřiknout vše co jsem zažila tak nahlas aby to každý slyšel a ta druhá by nejradši potichu vzlykala v nějaké malinkaté komůrce dočista sama.
Papír jsem odsunula stranou a tužkou na něj nadrábala sprosté slovo, které jsem hned vygumovala a papír hodila do koše. Otráveně jsem vzdychla a zvedla se ze židle.
A pak ve škole. No jistě, ještě se potkáme ve škole. To snad ne. Po tom dnešním rozhovoru jsem si nedokázala představit jak bych s ním nadále dokázala mluvit.
Bouchne to. Znělo mi v hlavě. Bouchne ti hlava těma děsnejma myšlenkama.
Jo, tak to bude.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikka | E-mail | Web | 28. září 2014 v 22:19 | Reagovat

MMoc pěkné :-D :-D - jako vždy :-D vždycky se snažím někde najít nějakou chybu, srozumitelnost, výtku, abych mohla dotyčného upozornit a on/ ona by se tak zdokonalit, ale teď jsem nic nenašla :-D moc se mi to celé líbí :-D :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama