VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá třetí - Reilly

26. září 2014 v 15:32 | Katy |  Vodní lidé
Takže tady je další díl. Ráda bych vám oznámila, že kvůli učení a kroužkům co mám mi nezbývá moc času na psaní, a tudíž budu dávat kapitolky asi jen v pátek, to mám nejvíc času. Ale samozřejmě můžete očekávat vyjímky. :D Dnes přidávám rovnou double - tento díl a ještě třicátou čtrvtou kapitolu. Toto vypráví Reilly krátce po tom, co přišel domů z parku.

"Ahoj miláčku už jsem se bála že nepřijdeš." Řekla máma z kuchyně a láskyplně se na mě usmála.
Pozdravil jsem ji a začal stoupat nahoru po schodech ke svému pokoji.
"No nazdar!" uslyšel jsem Hollyin hlas z prvního patra. Vzhlédl jsem a střetl se s jejím zvědavým pohledem. Její zrzavé vlasy mi připadaly dnes ještě zrzavější než kdy dřív.
"Thomas říkal, žes běžel na rande." Řekla a lišácky se ušklíbla. "Ty?" hlasitě se zasmála a dál mě pozorovala.
"Sklapni." Podíval jsem se na ni.
"A proč?" pokračovala a povytáhla obočí. "Cos tam teda dělal?" Založila si ruce na prsou a jedním ramenem se opřela o zeď v mezipatře kam sešla.
"To není tvoje věc." Odsekl jsem. Nechtěl jsem se bavit s tou zákeřnou zmijí. Holly byla zvědavá a samolibá. Nikdy jsem jí neměl příliš v oblibě.
"Jasně, hmm. Jak myslíš." Řekla kousavě a začala si prohlížet své nehty. Došel jsem až k ní a pak pokračoval po dalších schodech do svého pokoje.
"Všichni jistě ocení novinku." Uslyšel jsem za sebou.
"Co po mně chceš?!" vyjel jsem na ní.
"Už nic." Řekla mírumilovně a několikrát zamrkala těmi svými dlouhými řasy. "Nezlob se na mě."
"Mrcho." Zasyčel jsem.
"Hulváte."
Ještě jsem se ohlédl přes rameno jestli něco nedělá, ale seděla v rohu na zemi a něco psala na mobilu. Měl jsem tu smůlu, že bydlela na stejném patře jako já. Holly neměla svůj pokoj, měla ho společný se svou sestrou, dvojčetem. Byly dobré kamarádky a v hodně věcech si byly podobné.
Pokoj vedle toho mého patřil mému bratrovi Jaredovi. A úplně na konci byl pokoj mojí mámy a tety Florence, která bydlela spolu se strýčkem Carlem.
Otevřel jsem dveře a vešel do místnosti. Modrá barva na stěnách vypadala šedě a omšele, díky nedostatku slunečních paprsků za zimních dnů. Sedl jsem si na postel a začal v hlavě přemítat události co se odehrály za dobu co jsem s Katy mluvil.
Bylo to divný.Nikdy v životě bych nepomyslet na to, že jednou budu naší přeměnu někomu vysvětlovat a teď jsem si připadal jako pitomec. Zadoufal jsem, že to na mně nepoznala, ale byla to nízká pravděpodobnost, protože jsem se šíleně potil a jistě byl celý rudý.
Ale už to bylo za mnou. To bylo hlavní asi jak pro mě, tak pro ni.
Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Připadal jsem si najednou hrozně unavený. Otočil jsem se na bok a několik minut se pokoušel usnout, ale marně. Znovu jsem se posadil a promnul si čelo. Na chodbě někdo prošel a teď scházel po schodech dolů. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Mezipatro. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct. A už byl dole.
Vstal jsem a došel k oknu. Musel jsem tam jít. Na chvíli vypnout, zaplavat si. Dotknout se dna a nechat se lechtal vodními řasami. Pronásledovat ryby a zkoumat díry v břehu. Poslouchat ticho které občas protne žbluňknutí, mávnutí ocasem vyděšené ryby nebo jen déšť či sníh dopadávající na klidnou hladinu jezera.
Žít druhý život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama