Dopis na rozloučenou

16. září 2014 v 16:39 | Katy |  Trocha ode všeho
Milá maminko a tatínku,
připadá mi jako včera kdy jsem od vás dostala ten červený balonek na pouti a pak mě vzal taťka na labutě. Vím, že pršelo, tolik, až jsem měla dočista mokré vlasy. Potom zahřmělo, a ty mami, ses o nás hrozně bála a hučela jsi do toho pána co stroj řídí, ať to okamžitě zastaví. A já se tomu smála. Smála jsem se až mě bolelo břicho a brzo jsem nakazila smíchem i tatínka. To mi bylo pět, vzpomínáte si?
O zimních večerech jsme vždycky zapalovali v krbu. Ještě ve starém bytu, to si jistě pamatujete. Jak by ne, omlouvám se. Už jsem se vám omlouvala, ale ještě jednou. Omlouvám se za ty záclony, které kdybych je omylem nezapálila tak bychom nevyhořeli. Ach, jak to bylo ponižující a nepříjemné. Ale ten krb byl báječný, že? Jak jsme s Eliškou opatrně vkládaly polínka do jeho útrob a bály se, aby nás nepatrný plamínek nespálil.
A jak jsme byli u moře! Jé, to už je...osm let? Devět? V tu dobu mi bylo sedm, takže devět let. To bylo Turecko. Postavily jsme vám tam tu velkou chobotnici, ta jak se nám tak povedla. A pak jsi jí táto rozsed! My jsme se zlobily a brečely a maminka nám pomohla postavit novou, ale ta nebyla tak krásná. Taky jsme tam běhali a plavali a jezdili na výlety a taky jste nás jednou vzali do té krásné restaurace s obrovským akváriem, jak tam plavaly ty pestrobarevné rybky. Přišli jsme pak domů až pozdě, myslím, že v jedenáct. A to je na takové prcky hodně. Eli usnula a tak jí taťka nesl přehozenou přes rameno jako kdyby byla nějaký pytel.
Jsme ráda za vše co jsem s vámi prožila. Nikdy bych vás neměnila, to víte. Musíte to vědět, protože vám to pořád říkám. Dobře, teď je nejčastější větou mého slovníku "nenávidím vás!" a k tomu jako tečka na závěr prásknutí dveřmi, ale to je věkem, vy víte, že to nemyslím vážně. Ale kdybyste mi dovolili ten večírek, ten u Michala, tak by to nebyla chyba. Mami, vidím jak se tváříš, říkáš si kluk, bože, ona chce ke klukovi!, ale kdy konečně pochopíte, že spolu chodíme? A k ničemu by nedošlo. Ne, to je trapná věta, a navíc mi věříte.
Teď už nejspíš sedím na mostě, když čtete až sem. Ale nebojte se, zvládnete to. Já to zvládnu.
Mám vás moc ráda
Monika

Dívka přehnula papír a položila ho na stůl. Potom se oblékla do teplého kabátu a vyrazila do chladného odpoledne kde sem tam vykukovalo ospalé zimní sluníčko. Bylo krásně a jí za chviličku zčervenaly tváře. Po chvíli se otočila a vrátila domů. Znovu vzala tužku do ruky a k dopisu dopsala s úsměvem na tváři:

PS:: Jedu s Luckou na chatu, vrátím se v pondělí. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama