Září 2014

"Katastrofy" aneb Co nás spojuje

26. září 2014 v 19:12 | Katy |  téma týdne
Rozhodla jsem se, že nebudu psát dlouhý kecy o tom, že je téma týdne "učím se žít", (tradá novinka!) protože to každý ví. Takže rovnou k věci.
Když se to tak vezme, tak se člověk učí žít každým okamžikem života, a proto každý ví, co se mu kdy podařilo nebo naopak nezdařilo. Já chci psát o tom, co se nezdařilo. Lépe řečeno o tom, co spojuje valnou většinu lidí. Ano, dámy a pánové, budu psát o takových mini katostrofách nebo nehodách ( záleží na tom jaké to má následky) v životě každého z nás. Aby to bylo přehledné, tak jsem to očíslovala.

1. SCHODY

Nepište mi pod komentář, že se vám to nikdy nestalo, protože se to průměrnému čechovi stane minimálně 1x za život. Takže i když vás to doposud nepostihlo, tak se můžete těšit - jistě to brzo přijde.
Takže k věci - jdete po schodech nahoru a jako na potvoru zapomenete, že tam není patnáct schodů, ale šestnáct...
nebo hůř - dolů.
Nemyslete si, že se vám nic nestane. Takový volný pád...řekněme metr dolů je docela otřesný, zvlášť když je to od zubaře a vás stále ještě bolí ten zub co vám ten šílenec vyvrtal. ( Néé, tohle se mi vůbec nestalo. :D)

2. KDE TO KRUCINÁL JE!

Ano, velice častý případ kvůli kterému by si člověk někdy nejraději vyrval všechny vlasy. Píšu samozřejmě o věcech co se jako náhodou vytratí zrovna ve chvíli kdy je nejvíc potřebujeme. To pak hledáte třeba klíče a srdce vám bije jako o život, protože vám autobus jede za pět minut a vy ho musíte stihnout děj se co děj. Potom je samozřejmě člověk objeví na místě kde je stokrát prohledal a zlobí se sám na sebe, že je slepý.
Tyhle naschvály přiřazuji k legráckám domácích strašidel, o kterých jsem přesvědčená, že se ukrývají ve zdech našeho domu, protože kdo by jinak pořád kradl tu zatracenou jednu ponožku kterou postrádám když věším prádlo?!

3. CO TO VLASTNĚ BYLO...

A jako třešinku na dortu přidám tuto kategorii. Upřímně tuhle nesnáším asi nejvíc, i když i ty ostatní jsou děsivý...Brrr!
Řekněme, že jste v obchodu. Podle lístku s nákupem ládujete vozík potřebným jídlem, a tu jdete k lahůdkám aniž byste věděli proč. Sakra, co jsem to chtěla koupit... A pak si samozřejmě nevzpomenete, a až doma - když unaveně sebou plácnete na gauč a zapnete televizi - zjistíte, že vám chybí niva kterou jste potřebovali na tu sýrovou omáčku co jste chtěli dělat k obědu.


Tohle byly tři kategorie díky nimž se můžete snadno dostat do nějakého ústavu. Opravdu lituji jedince které postihly všechny tři věci v jeden den. Pro ně mám jen slabou útěchu v podobě toto, že každý má den blbec.
No a co vy, ostatní? Máte nějaké traumatizující zážitky nebo se taky stýkáte často s těmito jako já? Ups, a už jsem se prozradila. Hm, a to ten článek na to neměl upozornit. :D No nic, tak je to venku.
Je to ode mne vše a doufám, že jste se aspoň maličko pobavili.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá čtvrtá

26. září 2014 v 15:50 | Katy |  Vodní lidé
Gregory byl v pokoji. Rychle jsem si utřela slzy co mi vytryskly po cestě nahoru a jakoby nic jsem vešla dovnitř, zalovila v šuplíku pro papír vzala tužku do ruky a začala zírat na stůl. Gregory se mě ptal co dělám, ale já neodpověděla. Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Magor, říkal si určitě.
Svírala jsem v ruce tužku takovým způsobem, jako kdybych nevěděla co to je. Chtěla jsem něco nakreslit, ale zdálo se, že všechny možné nápady odpluly na dovolenou. Listovala jsem i časopisy jestli neobjevím něco co by můj mozek nastartovalo, ale nic. Tak jsem jen tak seděla a koukala do papíru. Hlavou mi prolétla krátká scénka jak si tátovou vrtačkou přiloženou ke spánku vyvrtávám díru do hlavy, a připadalo mi to jako to nejúčinnější co by mi pomohlo, ale rychle jsem to vyvrátila.
Svraštila jsem čelo a hlavu položila na stůj. "Ach jo." Zamumlala jsem a prudce se opět zvedla.Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl, myslela jsem, že mě to dožene za nepatrnou chvíli k šílenství. Reilly mi to řekl. Napadlo mě a začala jsem přemítat o všem, co se dělo. Bylo to šílené. Všechno bylo šílené, nesmyslné a ztřeštěné. Oni se mění a je jich víc. Po celém světě jsou lidi jako oni, nikdo o nich neví, až na mě. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. to vím.
Bylo to jak zlý sen. Četla jsem mraky knih o nadpřirozenu ve kterých nespočet hrdinek zažily něco jako já, odhalily něco, co jim taky nepřipadalo pravdivé a nechtěly tomu uvěřit. A teď se to dělo. Byla to realita. Při čtení jsem si často představovala sebe v té situaci, snažila jsem se přimět vymyslet jak bych reagovala - a dokázala jsem o tom klidně i mnoho hodin levitovat, dokud nebyl čas jít spát nebo dělat úkoly nebo cokoliv jiného přičemž jsem na ten úžasný pocit být někým jiným dočista zapomněla.Nejradši bych to tak měla i nyní. Probudit se dalšího rána s myšlenkou, že to byl jen zlý sen. "Ale není to sen." Řekla jsem nahlas a čekala jestli k tomu bude mít Gregory nějaké připomínky. Přála jsem si aby se zeptal co není sen, abych mu všechno pověděla, ale zároveň jsem nechtěla aby to věděl. Byla jsem rozpůlená. Jedna část mě chtěla vykřiknout vše co jsem zažila tak nahlas aby to každý slyšel a ta druhá by nejradši potichu vzlykala v nějaké malinkaté komůrce dočista sama.
Papír jsem odsunula stranou a tužkou na něj nadrábala sprosté slovo, které jsem hned vygumovala a papír hodila do koše. Otráveně jsem vzdychla a zvedla se ze židle.
A pak ve škole. No jistě, ještě se potkáme ve škole. To snad ne. Po tom dnešním rozhovoru jsem si nedokázala představit jak bych s ním nadále dokázala mluvit.
Bouchne to. Znělo mi v hlavě. Bouchne ti hlava těma děsnejma myšlenkama.
Jo, tak to bude.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá třetí - Reilly

26. září 2014 v 15:32 | Katy |  Vodní lidé
Takže tady je další díl. Ráda bych vám oznámila, že kvůli učení a kroužkům co mám mi nezbývá moc času na psaní, a tudíž budu dávat kapitolky asi jen v pátek, to mám nejvíc času. Ale samozřejmě můžete očekávat vyjímky. :D Dnes přidávám rovnou double - tento díl a ještě třicátou čtrvtou kapitolu. Toto vypráví Reilly krátce po tom, co přišel domů z parku.

"Ahoj miláčku už jsem se bála že nepřijdeš." Řekla máma z kuchyně a láskyplně se na mě usmála.
Pozdravil jsem ji a začal stoupat nahoru po schodech ke svému pokoji.
"No nazdar!" uslyšel jsem Hollyin hlas z prvního patra. Vzhlédl jsem a střetl se s jejím zvědavým pohledem. Její zrzavé vlasy mi připadaly dnes ještě zrzavější než kdy dřív.
"Thomas říkal, žes běžel na rande." Řekla a lišácky se ušklíbla. "Ty?" hlasitě se zasmála a dál mě pozorovala.
"Sklapni." Podíval jsem se na ni.
"A proč?" pokračovala a povytáhla obočí. "Cos tam teda dělal?" Založila si ruce na prsou a jedním ramenem se opřela o zeď v mezipatře kam sešla.
"To není tvoje věc." Odsekl jsem. Nechtěl jsem se bavit s tou zákeřnou zmijí. Holly byla zvědavá a samolibá. Nikdy jsem jí neměl příliš v oblibě.
"Jasně, hmm. Jak myslíš." Řekla kousavě a začala si prohlížet své nehty. Došel jsem až k ní a pak pokračoval po dalších schodech do svého pokoje.
"Všichni jistě ocení novinku." Uslyšel jsem za sebou.
"Co po mně chceš?!" vyjel jsem na ní.
"Už nic." Řekla mírumilovně a několikrát zamrkala těmi svými dlouhými řasy. "Nezlob se na mě."
"Mrcho." Zasyčel jsem.
"Hulváte."
Ještě jsem se ohlédl přes rameno jestli něco nedělá, ale seděla v rohu na zemi a něco psala na mobilu. Měl jsem tu smůlu, že bydlela na stejném patře jako já. Holly neměla svůj pokoj, měla ho společný se svou sestrou, dvojčetem. Byly dobré kamarádky a v hodně věcech si byly podobné.
Pokoj vedle toho mého patřil mému bratrovi Jaredovi. A úplně na konci byl pokoj mojí mámy a tety Florence, která bydlela spolu se strýčkem Carlem.
Otevřel jsem dveře a vešel do místnosti. Modrá barva na stěnách vypadala šedě a omšele, díky nedostatku slunečních paprsků za zimních dnů. Sedl jsem si na postel a začal v hlavě přemítat události co se odehrály za dobu co jsem s Katy mluvil.
Bylo to divný.Nikdy v životě bych nepomyslet na to, že jednou budu naší přeměnu někomu vysvětlovat a teď jsem si připadal jako pitomec. Zadoufal jsem, že to na mně nepoznala, ale byla to nízká pravděpodobnost, protože jsem se šíleně potil a jistě byl celý rudý.
Ale už to bylo za mnou. To bylo hlavní asi jak pro mě, tak pro ni.
Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Připadal jsem si najednou hrozně unavený. Otočil jsem se na bok a několik minut se pokoušel usnout, ale marně. Znovu jsem se posadil a promnul si čelo. Na chodbě někdo prošel a teď scházel po schodech dolů. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Mezipatro. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct. A už byl dole.
Vstal jsem a došel k oknu. Musel jsem tam jít. Na chvíli vypnout, zaplavat si. Dotknout se dna a nechat se lechtal vodními řasami. Pronásledovat ryby a zkoumat díry v břehu. Poslouchat ticho které občas protne žbluňknutí, mávnutí ocasem vyděšené ryby nebo jen déšť či sníh dopadávající na klidnou hladinu jezera.
Žít druhý život.

Dopis na rozloučenou

16. září 2014 v 16:39 | Katy |  Trocha ode všeho
Milá maminko a tatínku,
připadá mi jako včera kdy jsem od vás dostala ten červený balonek na pouti a pak mě vzal taťka na labutě. Vím, že pršelo, tolik, až jsem měla dočista mokré vlasy. Potom zahřmělo, a ty mami, ses o nás hrozně bála a hučela jsi do toho pána co stroj řídí, ať to okamžitě zastaví. A já se tomu smála. Smála jsem se až mě bolelo břicho a brzo jsem nakazila smíchem i tatínka. To mi bylo pět, vzpomínáte si?
O zimních večerech jsme vždycky zapalovali v krbu. Ještě ve starém bytu, to si jistě pamatujete. Jak by ne, omlouvám se. Už jsem se vám omlouvala, ale ještě jednou. Omlouvám se za ty záclony, které kdybych je omylem nezapálila tak bychom nevyhořeli. Ach, jak to bylo ponižující a nepříjemné. Ale ten krb byl báječný, že? Jak jsme s Eliškou opatrně vkládaly polínka do jeho útrob a bály se, aby nás nepatrný plamínek nespálil.
A jak jsme byli u moře! Jé, to už je...osm let? Devět? V tu dobu mi bylo sedm, takže devět let. To bylo Turecko. Postavily jsme vám tam tu velkou chobotnici, ta jak se nám tak povedla. A pak jsi jí táto rozsed! My jsme se zlobily a brečely a maminka nám pomohla postavit novou, ale ta nebyla tak krásná. Taky jsme tam běhali a plavali a jezdili na výlety a taky jste nás jednou vzali do té krásné restaurace s obrovským akváriem, jak tam plavaly ty pestrobarevné rybky. Přišli jsme pak domů až pozdě, myslím, že v jedenáct. A to je na takové prcky hodně. Eli usnula a tak jí taťka nesl přehozenou přes rameno jako kdyby byla nějaký pytel.
Jsme ráda za vše co jsem s vámi prožila. Nikdy bych vás neměnila, to víte. Musíte to vědět, protože vám to pořád říkám. Dobře, teď je nejčastější větou mého slovníku "nenávidím vás!" a k tomu jako tečka na závěr prásknutí dveřmi, ale to je věkem, vy víte, že to nemyslím vážně. Ale kdybyste mi dovolili ten večírek, ten u Michala, tak by to nebyla chyba. Mami, vidím jak se tváříš, říkáš si kluk, bože, ona chce ke klukovi!, ale kdy konečně pochopíte, že spolu chodíme? A k ničemu by nedošlo. Ne, to je trapná věta, a navíc mi věříte.
Teď už nejspíš sedím na mostě, když čtete až sem. Ale nebojte se, zvládnete to. Já to zvládnu.
Mám vás moc ráda
Monika

Dívka přehnula papír a položila ho na stůl. Potom se oblékla do teplého kabátu a vyrazila do chladného odpoledne kde sem tam vykukovalo ospalé zimní sluníčko. Bylo krásně a jí za chviličku zčervenaly tváře. Po chvíli se otočila a vrátila domů. Znovu vzala tužku do ruky a k dopisu dopsala s úsměvem na tváři:

PS:: Jedu s Luckou na chatu, vrátím se v pondělí. :D

Ne, znova ne!

15. září 2014 v 15:58 | Katy |  téma týdne
Hop! A pád do propasti rozevřené jako ohizdná tlama čekající až ji spolkne.
Šaty jí vlály kolem ramen, jak se obrovskou rychlostí snážela dolů.
Zbývalo padesát metrů.
Dvacet.
Osm
a
nic.
Stojí na obláčku pokrytém rudými skvrnami. Naproti ní stojí ovce. Je velká, černá. Nemá oči.
Dívka čekala co se bude dít.
Béééé!
A ovce se plnou rychlostí rozeběhla naproti ní. Dívka se pustila do běhu, ale klopýtla a spadla do jedné z krvavých louží. S vřískotem se začala sbírat, jenže ovce jí začala ohryzávat nohy až na kost.
Ano ovce.
Dívka se na ni snažila otočit a když se jí to podařilo tak už běžela po schodech stále výš a výš. Ale jen co byla na vrcholku tak už zase byla dole a stoupala na horu znova.
A znova.
A znova.
Potom zjistila, že je v lese. Ležela na něčem měkkém a smradlavém. Celým lesem se nesl ten odporný puch a ona s hrůzou zjistala, že zem je pokryta tisíci bezvládných a
rozkládajících se
ptačích těl.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Její oči pohltilo bílé světlo. Byla v maličké místnůstce a neměla vlasy. Proti ní se objevilo zrcadlo a z něj vystoupil Garfield. Chvíli na ni zíral a pak škodolibě řekl: "BAF!!!"
Dívka sebou trhla a zjistila, že leží na zemi.
Ve svém pokoji.

Sny jsou každopádně mimo realitu. A hádejte koho byl tohle sen. Alenky. Z říše divů. :D Často přemýšlím jak tu říši přežila, když tam byli všichni potrhlí. Hrůůza, když TOHLE byl jen sen.
Dobrou noc

Obrázek v Vodním lidem

15. září 2014 v 15:41 | Katy |  Vodní lidé
Nazdárek,
už dlouhou dobu jsem se snažila vytvořit v jedné aplikaci obrázek k mému příběhu. Bohužel jsem vůbec nevěděla co by tam mělo být, ale jelikož a protože jsem se včera léčila a nudila, tak jsem vytvořila tohle.



Jsou to fotky z netu, google obrázky, kdyby něco. Nejvíc se mi líbí to oko, vystihuje totiž oko vodního člověka, tohle je konkrétně Reillyho. :D
Pod okem je obličej Katy který jsem hledala asi nejdéle, protože se téměř nedá sehnat fotečka co by odpovídala jejímu věku, což je čtrnáct (ale bude mít narozky!). Má mít tmavé vlasy, výrazné obočí a hnědé oči. Myslím, že to surfování na netu nebylo zas tak marné. :)
Tak ten obrázek nahoře je snad všem jasný, je to ono jezero kde se nacházejí přeměnění vodní lidé. Fuj, docela strašidelné místo, co? Okolo les, temná voda...Brr!

Toť jest vše! ( foto upraveno na mobilu, aplikace PicsArt)

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá druhá

15. září 2014 v 15:30 | Katy |  Vodní lidé
Park byl blízko. Sama jsem nevěděla jak, ale najednou se mi objevil široký úsměv na tváři. Neměla jsem tušení proč mám takovou radost - vždyť to jsou stromy. Pár stromů u sebe, lavičky a cesta. Green Hillský park byl tak malý, že člověk okem dohlédl na jeho druhou stranu. Docela to působilo útulně, když jsem o tom začala přemýšlet, protože se tam ani tomu největšímu srabovi nemohlo stát, že by se tam bál.
Rukou jsem si prohrábla vlasy, ale poněvadž se mi silný pramen vlasů smotal se zipem, tak jsem se musela zastavit a nějakým šetrným způsoben vlasy vymotat. Ucítila jsem, že za mnou někdo kráčí. Nebylo na tom nic divného. Spousta lidí si ráda vyrazila na dopolední procházku nebo jen vyvenčit psíka.
"Katy."
Uslyšela jsem svoje jméno. Leknutím jsem zamrkala a otočila se. To ne. Ne, ne, ne.
"Běž pryč." Zašeptala jsem slabě. "Jdi."
"Počkej, chci ti to vysvětlit." Řekl Reilly a popošel ke mně blíž. Já jsem ucouvla o dva kroky dozadu.
"Já nechci s tebou mluvit." Slyšela jsem sebe jak říkám, ale vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. Zněl tak vyčerpaně a nemocně. Jako kdybych měla angínu.
"Prosím. Já ti nic neudělám. Jen ti to chci vysvětlit, neměla jsi to vidět." Naléhal a dával si pozor aby se nepřiblížil.
Dívala jsem se k zemi. Netroufala jsem si vzhlédnout. Dokázala jsem si ho vybavit jenom jako tu světlou zrůdu ve vodě. Ty zuby. A ty oči. Ty hrozné nepřítomně zírající oči lovce. A pak se na mě podíval a já utekla.
"Nech mě být." Řekla jsem a cítila slzy jak mi stékají po tváři.
"Vím, že to chceš vědět, já bych chtěl taky znát pravdu. Taky bych se bál."
Vzhlédla jsem. Díval se na mě, ale já jeho pohled ignorovala a dívala se kamsi za něj.
"Nevíš jaký to bylo. Já nevím komu mám věřit, mám strach, že se u nás objevíš a něco mi uděláš. A ty mi teď říkáš ať si o tom promluvíme. Je toho na mě moc, chápeš?" Popotáhla jsem a utřela si oči mokré od slz.Přikývl a chvíli mlčel. Oba jsem jen stáli proti sobě a přemýšleli. V hlavě se mi točily miliony myšlenek od veselých příhod s Koko až po jezero, a najednou jsem se ocitla u vozíku se zmrzlinou jako sedmiletá holčička. Táta mě vedl za ruku a něco mi říkal, ale já ho neposlouchala a byla jsem ukrutně zabraná do lízání té dobroty. Měla jsem jeden kopeček arašídové a jeden citrónové zmrzliny. Pak přiběhl nějaký velký pes a shodil mě na záda. Vzpomínám si, že jsem hodně brečela, ten pes mi totiž snědl tu zmrzlinu.
"Katy?" Podíval se na mě Reilly.
Pohlédla jsem se mu do očí. Nechtěla jsem, byla to náhoda. Vypadal ustaraně, a já náhle pocítila takový zvláštní pocit. Byla to směsice strachu, smutku a lítosti a já užasle zjistila, že tak se on určitě cítí. Stejně jako já.Rychle jsem se podívala jinam a ten divný pocit porozumění byl ten tam.
Pomalu jsem přikývla a zavřela oči. Snad si to nebudu vyčítat. "Dobře."
"Díky," řekl potichu. "Pojď, sedneme si v parku."
Mlčky jsme došli k malému parčíku kde Reilly zamířil k první lavičce co uviděl.
"Posaď se." Pobídl mě, ale já zakroutila hlavou a zůstala stát. Usadil se tedy sám na dřevěné opěradlo a rukama se opřel o nohy. Další hodnou chvíli bylo ticho. Chytla jsem si zápěstí a nervózně přešlapovala na místě dokud Reilly nezačal mluvit.
"Hele, jsme normální lidé. Úplně normální, akorát se měníme ve vodě, voda je pro nás něco jako droga. Jsme na ni navyklí a bereme ji jako naši nezbytnou součást. Ve svojí podstatě každý z nás vodu miluje."
"Každý z nás? Vás je víc?" Zeptala jsem se pomalu a zhluboka se nadechla. Už aby to bylo za mnou.
"Ano," přisvědčil Reilly. "Všichni v našem domě se měníme. Po celým světě jsme. Teda, jiný rodiny. Snažíme se to držet v tajnosti." Tu poslední větu dodal potichu a vypadal při jejím vyslovování zamyšleně.
"A jako…" zarazila jsem se a hledala správná slova. "Vy musíte chodit do vody každý den?" Znělo mi to dost hloupě, ale potřebovala jsem to vědět abych do toho lesa už nikdy nevkročila.
"No, postupem času se člověk může naučit chodit tam jednou za čas. Samozřejmě se koupeme a sprchujeme, ale stává se, že se přitom proměníme. Ono to hrozně láká se proměnit. Je to těžké." Řekl Reilly a promnul si čelo.
"Aha." Řekla jsem zdráhavě a zadívala jsem se na špičky svých bot jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc na světě.
"Nemůžeme ti ublížit když nás potkáš na ulici nebo někde mimo vodu. Věř mi, jinak jsme úplně normální."
Znělo to tak vážně. Tak moc vážně až to bylo k smíchu. Ale já věděla, že není se čemu smát. Děje se to. Něco, čemu bych nikdy neuvěřila. Zbožňovala jsem kreslení různých fantasy postaviček, ale tohle bylo moc fantasy. Neuvěřitelně moc a navíc spojeno s reálným světem.
Polkla jsem. "Na ulici. A co ve vodě? Reilly, mohlo se mi něco stát?"
Zamyšleně se podíval na cestu odkud jsme přišli. "No, kdyby ses přiblížila tak možná jo."
Otřásla jsem se hrůzou. Taková odpověď se dala očekávat. Byla samozřejmost, že by se mi něco mohlo stát, protože přeměněný Reilly nevypadal jako člověk a ani se tak nechoval.
"Podívej," pokračoval, "ve vodě jsme jiní. Probouzí se naše smysly lovce, když to tak musím říct. Ve vodě lovíme ryby - lidi ne, ale je nebezpečný k nám chodit. Mohli bychom zaútočit aniž bychom o tom věděli. Ale tobě se nemohlo nic stát, vážně."
"Hmm." Zamumlala jsem. Čekala jsem jestli ještě něco řekne, ale neudělal to. Bylo trapné ticho které se neskutečně dlouho táhlo.
"Chceš ještě něco vědět?" Zeptal se a díval se na mě těma svýma velkýma očima.
Zakroutila jsem hlavou.
"Dobře," přikývl jakoby nic. "Tak já půjdu."
Samozřejmě jsem toho chtěla vědět víc, mnohem víc, ale už jsem chtěla být někde jinde. Nejraději na úplně jiné planetě, kde bych byla sama a měla tak čas přemýšlet o všem co se stalo.
"Já taky." Řekla jsem potichu a vykročila dál po cestičce. Už mě přešla chuť zůstat v parku.
Šli jsme pár kroků od sebe až jsem se nakonec zastavila a promluvila na něj. "Reilly, byla bych ráda kdybys šel jinudy než já." Zamumlala jsem tak potichu, že jsem se bála aby nechtěl abych mu to zopakovala.
"Chápu." Přikývl a jakmile byla příležitost se ode mě oddělit tak to udělal. Neřekl mi ani ahoj a já mu za to byla upřímně vděčná. Už jsem chtěla být doma. Pryč odtud.Prsty jsem bubnovala o kapsu kabátu a rychlým krokem jsem stoupala do kopce. Po pár krocích jsem zakopla a srdce mi leknutím poskočilo až do krku. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla se. Nahoru se běželo hůř, ale já byla odhodlaná vyběhnout až na vrcholek a doma skočit do postele a usilovně štkát.

Nejkratší článek k TT

12. září 2014 v 16:20 | Katy |  téma týdne
Za hranicí reality = ve světě fantazie Uff, než jsem to přečetla...

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá první - Reilly

12. září 2014 v 15:26 | Katy |  Vodní lidé
"To je zase žrádla," poznamenal Thomas když jsme s plným košíkem opouštěli prodejnu. "A samý konzervy. Hrášek, fazole, kukuřice. Kukuřice? To snad ne." "Dlouho nám to vydrží." Řekl jsem a krátkým pohledem jsem přejel po nakoupeném zbožím. Kráčeli jsme svižným tempem k autu, když tu jsem koutkem oka uviděl nějakou osobu na protějším chodníku. Připadalo mi, že jí znám a tak jsem se zastavil. Katy. Měla na sobě svůj tmavě modrý kabát a koukala k zemi. Nevěděl jsem co dělat. Thomas šel dál - nejspíš si nevšiml, že jsem zastavil, koukal do mobilu. Popošel jsem ke straně a podíval se na ní ještě jednou. Teď jsem už viděl jen její záda a husté kaštanové vlasy. Šla rychle, ruce měla zabořené v kapsách a vypadala zamyšleně. Přesto, že jsem jí neviděl do obličeje, tak jsem poznal zármutek v její náladě. Udělal jsem pár kroků k Thomasovi a pak se zarazil a vrátil se zas na to samé místo, kde jsem předtím stál. Měl jsem neuvěřitelně velké štěstí, že jsem jí potkal, mohl jsem jí všechno vysvětlit, tak jak to je. Ale zase to byla smůla, protože jsem vůbec netušil jak jí to vysvětlit, dokonce jsem ani neměl zdání co jí řeknu, pokud vůbec za ní půjdu. "Thomasi!" křikl jsem jeho směrem. Otočil se a zatvářil se nechápavě. "Co chceš?" zavolal na zpět a já za ním doběhl. Přitom jsem se přes rameno podíval kde je Katy. Stála už na rohu ulice. Nesměl jsem marnit časem. "Můžu jít pěšky?" řekl jsem a nejspíš to neznělo moc přesvědčivě, protože Thomas povytáhl obočí. "Pěšky?" pronesl pomalu. "Ty chceš jít pěšky?" Ohlédl jsem se. Už zmizela. Nezbývalo mi nic jiného než Thomasovi letmo nastínit svoje úmysly. "Fajn," odfrkl jsem si. "Jdu za holkou. Stačí?" Thomasovi se na tváři objevil široký úsměv. To snad ne, ne, nechci poučky o ženách. "Mně to hned přišlo podezřelý, ty kluku jeden. A jaká je? Vsadil bych se, že tu před chvilkou prošla." Povzdychl jsem si. Takhle už jí nedoženu. "Víš co, zapomeň na to. Nikam nejdu. Už je stejně pryč, tak co." "No to teda ne." Zamračil se a zkřížil ruce na prsou. "Padej za ní. Dělej, je to tvoje první. Neprošvihni příležitost." Už jsem se nadechoval, že to není moje holka, a že to ani nikdy nebude, ale to bylo zbytečně dlouhé vysvětlování. Místo toho jsem se rozeběhl přes ulici na druhý chodník, a brzy zmizel za rohem.