VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá

26. srpna 2014 v 16:38 | Katy |  Vodní lidé
"Po třicítce přicházejí nejlepší roky života. Chci mít třicet!"
Věta z filmu "Z třináctky třicítkou."

No, snad je tohle tvrzení pravdivý i o knihách. :D Teď příběh opět vypráví Katy, hlavní hrdinka. Přeju pěkné čtení.

Po snídani jsem umyla nádobí a vyběhla po schodech do pokoje, kde jsem se převlékla do džín a na triko si natáhla teplý svetr. Potom jsem šla svůj nápad na procházku parkem říct tátovi.
Táta seděl ve svojí miniaturní pracovničce, která byla dřív komora, a usilovně bušil do klávesnice. Docela mě překvapovalo, že ty jeho tlusté prsty se vůbec trefily do písmenka, které chtěl napsat.
"Tati," začala jsem a počkala až se táta otočí čelem ke mně. "Můžu jít ven?"
"Proč by ne. Dělej si co chceš." Odpověděl a promnul si čelo.
"Šla bych do parku," pokračovala jsem, "mohla bych tam najít nějakou inspiraci v kreslení."
"Inspirace. Jak fascinující věc. Můžeš jí najít ve všem a kdykoliv. Jedeš autem - ejhle, hlavní hrdina pojede pro svou choť, aby jí vyzvedl z kina. Sklenice vína - večer si otevřou lahvičku. A už se inspiruješ. Jak dokonalé." Rozvyprávěl se táta, a nejspíš by pokračoval, kdybych do toho nezasáhla."Tak můžu?"
"Co?" Řekl roztržitě a vypadalo to jako kdyby si právě všiml, že stojím v místnosti.
"Tati. Chci-jít-do-parku, můžu?" řekla jsem kouskovaně.
"Ale ano, jistě. Jen dej prosím do trouby kuře, ať se mezitím upeče."
Obrátila jsem oči v sloup. "Proč já?"
"Tak to řekni bratrovi, když nechceš." Pokrčil táta rameny a dál si mě nevšímal.
Vyšla jsem z místnosti a nakoukla do našeho pokoje. "Dej do trouby kuře." Poručila jsem Gregorymu a čekala na odpověď.
Ležel na posteli a v uších měl sluchátka. "Haló? Slyší mě někdo?" Řekla jsem a ruce si složila na prsou. Nakonec jsem k němu přišla a jedno sluchátko mu vyndala.
"Dej do trouby kuře." Zopakovala jsem.
"Jasně." Zabručel a otočil se na záda a zavřel oči. Dole jsem si nazula boty a oblékla kabát. Venku bylo příjemně, vzduch nebyl tak ledový jako v předchozích dnech a já pocítila, že sníh tu už nebude dlouho. Strčila jsem ruce do kapes a šla po chodníku kolem různých domů. Na ten Powellových jsem se podívala jen kouskem oka. Jen pro případ, že by tam někdo byl. Ale nikdo tam nestál ani na mě nevolal, a tak jsem si oddychla.
Těšila jsem se až se usadím na lavičce a budu pozorovat zimní svět a vymýšlet si věci co později nakreslím. Proto jsem přidala do kroku a s úsměvem na tváři jsem si užívala cestu k cíli. Nejradši bych se rozeběhla, ale nějak jsem se na to necítila, a proto jsem to neriskovala. V jemném vánku jsem ucítila sladkou vůni cukroví z domu, vedle kterého jsem šla, a kousek opodál jsem narazila na tři děti jak stavějí sněhuláka. To nejmenší dítě drželo v ručce mrkev a čekalo, až starší dva kluci postaví tři koule na sebe. Moc jim to však nešlo, a tak se holčička rozplakala.
"Mary, nebreč." Utěšoval jí menší chlapec a konejšivě jí hladil po hlavičce. Byl dost hubený, bunda na něm téměř visela.
"Jonny?" Zamumlala jsem a zastavila se. No jistě. Ano, je to ten kluk kterého jsem potkala cestou ke Koko, když měla odjíždět.
"Ahoj!" Otočila jsem se.
"Jé, ahoj." Odpověděl radostně a díval se mi do očí.
"Kde máš psa?" Vzpomněla jsem si na jeho kamaráda a popošla k němu blíž.
"Pošel." Řekl smutně a zahleděl se k zemi.
"Ach, to mě mrzí. Opravdu." Řekla jsem a myslela to upřímně.
"To nevadí. Nechali jsme si aspoň jedno štěně, takže má Wendy u sebe svýho syna." Usmál se a Mary přestala plakat.
"To je zase dobře." Přikývla jsem a podívala se na kluka co stál opodál, u sněhuláka.
"Ahoj, jsem Katy." Pozdravila jsem ho a on nejistě přišel k nám.
"Já jsem Lucas. Kamarád tady Jonnyho." Řekl chlapec a poklepal druhému na rameno.
"Aha," přikývla jsem. "Stavíte?"
Bylo to jasné už od pohledu, ale nějak jsem nevěděla co jim mám říct.
"Jo." Řekl Lucas a díval se dolů na své boty.
"Jo, nechceš se přidat?" pravil Jonny a očka mu zajiskřila.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Díky, ale nemám čas."
"A co děláš?" vyzvídal dál ten malý neposeda.
"Jdu do práce za mamkou." Řekla jsem a vrazila ruce do kapes. Ve své podstatě na tom byla kapka pravdy. Někam jsem šla. Bála jsem se, že kdybych řekla Jonnymu kam jdu, tak by chtěl jít se mnou.
"Hmm, my musíme hlídat Mary. Sestru." Jonny pokrčil rameny. "Máma někam jela, a tak jsem si na to hlídání pozval Lucase. Abych nebyl sám."
"Jasně. To chápu." Říkala jsem a měla v plánu jít. Nevěděla jsem o čem se s těmihle kluky bavit, a navíc jsem už chtěla být pryč."Víte co, já už půjdu."
"Tak dobře, ahoj." Řekl Lucas a vrátil se k stavění. Jonny mi jen zamával a rychle se vrátil ke kamarádovi.
Chvilku jsem se na ně dívala a potom šla dál. Bylo hezké vidět jak jsou malí.
Bezstarostní.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Co myslíte, stane se v příštích dílech něco pro Katy osudného?

Ano
Ne
Jo a napíšu ti pod článek co si myslím.

Komentáře

1 Naira | 27. srpna 2014 v 8:57 | Reagovat

Myslím si, že bude buď osudové potkání cestou do parku nebo domů a tam narazí buď na Koko, která jí bude mít za blázna nebo s ní nebude mluvit anebo potká Reillyho, který se jí to všechno pokuusí vysvětlit, nebo tam bude čtvrta neznámá osoba.
Takže těmito větami ukunčuju komentář, tím pádem se musí stát něco hustýho, když je tady anketa ^ ^

2 Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 23:28 | Reagovat

Ahoj,
omlouvám se, že jsem zde tak dlouho nebyla, ale...no...měla jsem prázdniny a tak nějak jsem blogově odpadla :D A nejen blogově, téměř ve všem, prostě špatné období ;) Ale jsem zpět a připravená douzavřít náš kontrakt (pokud máš tedy stále zájem), dočíst tvoji povídku, předělávám spousty svých... no... bude to možná s tím dočítáním chvíli trvat, už teď mám plány na pár týdnů dopředu, huf :D Každopádně jsem ráda zpět ;) A jak jsem si kousek přečetla, celkem jsi se zlepšila :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama