VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá sedmá 2. část

12. srpna 2014 v 9:30 | Katy |  Vodní lidé
"Budeme pořád kamarádky?" řekla jsem slabým hlasem.
"Samozřejmě. Nic se nezmění. Katy, ať jsi provedla cokoli, tak ti to odpustím. Věřím ti." její slova mi vehnala slzy do očí. Nikdy bych si nemohla přát lepší kamarádku. Takovou si ani nezasloužím.
"Nebudeš mi věřit." Namítla jsem a konečně se zmohla podívat se Koko do tváře.
"Budu. Opravdu." Položila mi ruku na rameno a já dlouze vydechla. Rozhodla jsem se, že jí to řeknu zkráceně.
"Tak já ti to povím. Víš, ten Reilly Powell je zvláštní. Každý den ho vidím chodit pryč. Nevěděla jsem kam, a tak jsem za ním po škole šla." Všimla jsem si, že se mi klepou ruce. Někomu to říkám. Nevěděla jsem, jestli je to špatně nebo dobře.
"Dál?" řekla Koko tiše a nepouštěla mi rameno.
"Šel do lesa. Až k jezeru. Schovala jsem se za strom a dávala pozor, aby mě neviděl." Zavřela jsem oči. Opět se mi v hlavě vynořil ten strašný výjev. Nevěděla jsem, jestli mám vůbec sílu pokračovat.
"Začal se svlíkat. Všechno oblečení. Divila jsem se tomu, snad se nechce koupat, myslela jsem si, ale to už skládal oblečení a dával na místo, kde nebylo vidět. Pak vkročil do vody." Trochu jsem se přitom zakoktala. Říkám to. Začala jsem se bát, co mi na to řekne. Srdce mi bilo jako o závod. Ruce se čím dál víc klepaly. Nevěděla jsem, jestli to Britney vidí nebo cítí. Doufala jsem, že ne.
"Když byl ve vodě tak po pas, tak se začal hrozně kroutit. Jako kdyby měl křeče. Jeho kůže nabírala světle zelenou barvu, obličej se mu křivil, až se proměnil. Měl asi zelené vlasy, blány mezi prsty. Já nevím co to bylo." Najednou se mi rozklepala brada.
"Koko, bylo strašný. Nemůže to být pravda." Rozplakala jsem se a obličej schovala do dlaní. Nevěděla jsem, že když to řeknu, tak že se ve mně probudí tyhle emoce. Nechtěla jsem brečet, ale šlo to samo. Nevěděla jsem jak, ale chtěla jsem přestat. Cítila jsem jak Koko odtáhla svojí ruku z mého ramene. Podívala jsem se na ní. Nepřítomně koukala dopředu a vypadala vyděšeně a šokovaně zároveň.
"Koko?" popotáhla jsem a utřela si oči o hranu ruky. Pomalu jsem přestávala plakat. Díkybohu. Pomyslela jsem si.
Neodpověděla. Dál seděla a mlčela, jako kdyby mě neslyšela. Nevím jak dlouho to trvalo, ale vím jen, že mi to připadalo nesnesitelně dlouhé. Za tu dobu jsem litovala toho, co jsem řekla. Ale já věděla, že bych to dřív nebo později řekla. Zbláznila bych se. Cítila jsem to už teď, a to od té doby neutekl ani týden. Nedokázala jsem si představit co by to se mnou udělalo za pár týdnů nebo měsíců. Nebylo ani tolik děsivé co jsem viděla, i když to mě deprimovalo skoro pořád, ale že si to neumím vysvětlit. Díky matice jsem věděla, že pro všechno existuje logické vysvětlení, a na to jsem obvykle přišla. U magických bytostí takové vysvětlení neexistovalo, prostě jednorožec měl roh, a víly létaly díky svým křídlům. Ale bylo to vysvětlené, jednoduše to tak bylo. Ale jak si vyložit přeměnu člověka v něco? To nešlo. Zatím jsem o tomhle moc nepřemýšlela, ale protože byla Koko dlouho zticha, tak mě to napadlo. Stejně jako drak Sluneční záře, co visel na mojí nástěnce. Na něj jsem taky pomyslela.
Koko se nakonec narovnala a otočila ke mně. "Dobrej vtip." Přikyvovala. "Ale vyděsila jsi mě."
"To není vtip." Zašeptala jsem.
Zasmála se."Katy, nech toho. Podruhý ti na to neskočím."
"Opravdu to není sranda Koko." pohlédla jsem jí do očí a spatřila v nich náznak slz. Nevěděla jsem proč.
Koko rázně vstala a s rukama za hlavou chodila po pokoji sem a tam. Něco si pro sebe říkala, ale nerozuměla jsem jí. Na chvíli se zastavila u okna, kde si dala ruku pod bradu.
Zírala jsem na ní. Co se jí stalo? Byla to šokující zpráva, ale ani v nejmenším bych si netipovala takovouhle reakci. Myslela jsem si, že začne křičet, smát se mi, ale tohle jsem opravdu nečekala. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
"Britney," řekla jsem potichu, ale neslyšela mě. "Britney!" řekla jsem hlasitěji její pravé jméno. Prudce se odtrhla od okna a podívala se na mě.
"Co?" řekla a tvářila se pořád tak vyděšeně.
"Sedni si." Řekla jsem a ukázala na prázdné místo na Kyleově posteli. Pomalým krokem přišla a sedla si vedle mě.
Chvíli jsem si v hlavě srovnávala co jí řeknu, a pak otevřela pusu. "Věříš mi?"
Koko se zase dívala nepřítomně. "Já nevím." Promluvila téměř neslyšně.
"Nevíš?" zopakovala jsem.
"Jo. Já…je to…divný." Vysoukala ze sebe.
"To mi povídej." Zamumlala jsem, a myslela to smrtelně vážně.
"Asi bych měla jít domů." Řekla Britney po chvíli.
"Ne," řekla jsem. "jak mám vědět co si o tom myslíš?"
Zadívala se na svou kabelu a pak jí vzala do rukou. "Nemůžeš." Na to se začala zvedat a tašku si hodila přes jedno rameno.
"Cože?" nevěřila jsem vlastním uším. "Ty mě v tom necháš plácat samotnou? Nic jinýho mi neřekneš?"
"Podívej Katy," řekla a přitom si zkontrolovala jestli má všechny věci, "nevím, co si o tom mám myslet. Najednou jsi na mě vybalila, že jsi viděla měnit se nějakýho kluka na vodní zrůdu a po pěti minutách ode mě čekáš rozumnou odpověď nebo radu? Nenapadlo tě, že potřebuju chvilku čas, abych si to v hlavě srovnala?" Koko si založila ruce na prsou a hlavu pootočila na stranu.
"Víš, že jsem to musela někomu říct? Víš jak je těžký něco v sobě dusit? Tobě důvěřuju nejvíc na světě a čekala jsem, že mi pomůžeš." Vstala jsem a dívala se jí do očí.
"Já ti pomůžu." Zaúpěla a pohlédla na hodiny co visely na stěně.
"A kdy?" dala jsem si ruce v bok.
"Prosím tě, nemůžeš mě chvíli nechat." zamračila se, a mě to ještě víc namíchlo.
"A jak dlouho? Měsíc, půl roku, rok, nebo rovnou věčnost?!"
"Tak hele, nebudeš mi říkat co mám dělat!" obořila se na mě Koko.
"A tak mi řekni co si o tom mám sakra myslet!" vyštěkla jsem.
"Jak to mám vědět!" řekla a po tváři jí stekla slza. Tvářila se bezradně.
"Jdu domů. Zavolám ti až budu vědět." Když to dořekla tak se otočila ke dveřím.
"Jasně, zavolej si." Zabručela jsem potichu. Koko se rychle otočila.
"Copak to nechápeš?! Nejsem stroj abych ti odpověděla okamžitě, potřebuju čas! Ty bys ho taky potřebovala, bejt na mým místě. Tak mě nech žít!"" Jen co to dořekla, tak se otočila a vykráčela ze dveří pokoje.
"Fajn!" křikla jsem za ní naštvaně. "Jen si běž!"
Potom jsem jen uslyšela prásknutí vchodovými dveřmi a byla pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simix | Web | 12. srpna 2014 v 19:32 | Reagovat

Krásný blog :)

2 markeet123 | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 14:37 | Reagovat

Ahooj,U mě na blogu probíhají v rámci jeho 2.narozenin soutěže a budu moc ráda,když se aspoň do něteré z nich zapojíš. Jejich seznam najdeš na - http://markeet123.blog.cz/1408/seznam-narozeninovych-soutezi

3 Naira | 17. srpna 2014 v 23:30 | Reagovat

O tak to je šokující. No vlastně by se tak zachoval každý, kdyby na něj někdo vychrlil takováhle slova. Nějak mi příjde, že i Koko zná to tajemství déle než Katy, nebo mám jen nějaké mylné představy z nedostatku spánku? Ale doufám, že se Katy nezatáhne do nějakejch velkejch průšvihů a že se nebude bát jít do vody či tak nějak. A taky doufám, že budeš psát takto dál. S nadcházejícími kapitolami očekávám přísun Reilyho na scénu  ;D
Takže nejspíš zase napíšu až bude další kapitola. Už se těším!!

4 Katy | Web | 18. srpna 2014 v 11:09 | Reagovat

Jsem moc ráda, že si ti to líbí.:-D No, bohužel u náš doma se mi nějak sekl blog.cz, takže mi nejde nic. (ani naše stránky, vzhledem k tomu, že jsou na blog.cz zaregistrovaný). Tak mi zbývá se připojit jen u babi nebo někde jinde. A to se mi stává tak jednou do týdne. :-( ale zrovna dnes a zejtra mám možnost bejt na netu, takže dneska a zítra dám sem další díl.;-):-D

5 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 22:41 | Reagovat

Ze začátku mi taky přišlo, že o tom Koko ví... prostě nezareagovala vystrašeně, překvapeně, nic :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama