VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá osmá 2. část

18. srpna 2014 v 13:47 | Katy |  Vodní lidé
"Dobré ráno, Katy." Vyslovila máma zřetelně, a já jsem měla hned jasno, že jsem zapomněla klasický ranní pozdrav.
"Dobrý," ucedila jsem a vyšvihla se na kuchyňskou linku. "No? Co se děje?" zeptala jsem se znovu, když jsem se usadila.
"Kyle se stěhuje." Usmál se táta, a poklepal synovi na rameno.
"Cože?!" vykulila jsem oči. "Proč?"
Oba rodiče se hlasitě zasmáli a Kyle jen pokrčil rameny. Taky asi nevěděl proč. Máma nechtěla o jeho stěhování nic slyšet, a když už se o tom mluvilo, tak máma říkala, že by s tím souhlasila jenom kdyby si našel byt sám. S tátou se o tom někdy hádali. Oni se hádají o všem. Táta byl totiž toho názoru, že je Kyle už dost starý aby žil sám. Obyčejně vyhrála hádky mamka, a tak jsem vůbec nepřepokládala, že by se Kyle odstěhoval dřív jak v pětadvaceti. Teď nejspíš změnila názor.
"Je dospělý." Řekla mamka a s úsměvem se podívala na tátu.
Štípla jsem se, jestli náhodou nespím. Rodiče se nejspíš na něčem shodli. Stal se zázrak.
"Ano, je dost starý." Přikývl táta a políbil mamku na spánek.
"A kde to vůbec je?" zeptala jsem se a všimla si, že se naši drží za ruku.
"Co kde je?" řekl Gregory a já vzhlédla od stolu, kde všichni seděli, na schodiště. Gregory po nich pomalu scházel dolů a vypadal dost znaveně. Když přišel ke kuchyni, tak se opřel ramenem o rám dveří a prohrábl si rukou své rozcuchané vlasy.
"Stěhuju se." Řekl Kyle, a Gregory se zatvářil stejně překvapeně jako před chvílí já. To mámu s tátou zase rozchechtalo.
"Je to byt s kuchyňským koutem, obývákem a jednou ložnicí. Koupili jsme ho v tý nový bytový čtvrti, kousek odtud." Pravila mamka, když se přestala smát. Všichni tři - já a bratři, jsme z té jejich dobré nálady byli trošku přešlí.
"Abych nezapomněl," řekl táta a usrkl si kávy, "tady máš klíče. Co kdybychom se tam šli všichni večer podívat?"
"Večer?" řekl Gregory a lehce se zamračil.
"Máš snad nějaký problém?" Mamka se na něj přísně podívala.
"Ále, mám rande." Odvětil bratr polohlasně.
"Vážně?" mamka povytáhla obočí. "A s kým?" Ptala se zvědavě.
"Ježiši," zamumlal Gregory. "S Beatrice."
Pousmála jsem se. Ano, Beatrice jsem znala. Načapala jsem jí s Gregorym když jí "doučoval."
"Tak to zruš." Řekla mamka jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc na světě. "Vidět Kyleovův byt je pro tebe jistě důležitější než nějaká dívka."
"Vždyť tam můžu jít za Kylem kdykoliv." Řekl Gregory vyčítavě.
"A to tam nemůžeš jít s námi? Snad se za nás nestydíš."
"Co je na tom, prostě dneska nemůžu!" rozčiloval se Gregory.
"No tak, Becky." Zamračil se táta.
"Copak pro tebe není důležitější, abychom tam šli všichni spolu?!" vyjela na tátu máma a pustila jeho ruku.
"A proč by tam nemoch jít jindy, třeba až se tam Kyle přestěhuje?" ptal se táta potichu.
Máma na něj vrhla jeden ze svých nejhorších pohledů a odkráčela z pokoje. Táta jí následoval. Potom jsme slyšeli jen tlumené hlasy v tátově pracovně.
"No, chvíle lásky je vtahu." Řekl pobaveně Kyle, a zdálo se, že je jediný kdo má dnes dobrou náladu.

"Potřebuju jim dát přihlášku na kroužek." Řekla jsem a sedla si vedla Kylea, na židli, u malého stolečku co máme v kuchyni."Mělas příležitost." Řekl Kyle a prolupával si kloubky na prstech.
"Hmm." Zabručela jsem a protáhla se. Teprve teď mi došlo, že mám hlad.
"Udělám něco k jídlu." Navrhla jsem a odebrala se k lednici.
Kyle se podíval na Gregoryho a zeptal se tlumeným hlasem: "A je pěkná?"
"Docela jo. Pokud seš na blondýny." Řekl Gregory a Kyle se zasmál. "Byly i hezčí, ale co. Ještě budou."
Nelíbilo se mi, když Gregory mluvil o holkách tak namachrovaně. Byla sice pravda, že chodil, a kdovíco dělal, skoro se všema holkama ze školy, ale neměla jsem ráda, když se tím vytahoval nebo chlubil.
"Ty seš tak nechutnej, Gregory." Otočila jsem s nožem na krájení chleba v ruce. Oba kluci měli vytlemený výraz, a tvářili se jako znalci žen.
"Mluvíš o holkách jako o zboží. Mohli byste se o tomhle bavit někde kde nejsem? Díky." Řekla jsem a vrátila se zpátky ke krájení. Za sebou jsem uslyšela tichý smích.
"Hej!" okřikla jsem je a podívala se na ně. "Nebo…" řekla jsem a ukázala na nůž, co jsem stále držela. Potom jsme se všichni začali smát.
"Těšíš se tam, viď?" ptal se Gregory - nebo spíše konstatoval, po krátké chvilce.
"Ale jo." Přikývl Kyle a promnul si bradu s mírným strništěm. Měl by se oholit.
"Ale?" řekla jsem a ukrojila krajíc chleba.
"Bude mi chybět můj pokoj."
"Cože?" řekla jsem skepticky a nevěřícně zároveň.
"Vtip," řekl lehce, "ne, jenom jsem tu dost dlouhou dobu žil, tak bude těžký si zvykat jinde."
Gregory chápavě přikývl a já hned po něm. V dalších pěti minutách jsme byli zticha. Bylo slyšet jen mě, tikající hodiny a stále se hádající mamku s taťkou. Přemýšlela jsem kdy to skončí. Jejich hádky byly někdy tiché a spor mezi nimi byl poznat jen z pohledů kterými se na sebe dívali, a mamčinými kritickými poznámkami na tátův účet. Ale mnohem častěji na sebe ječeli a přitom chodili po domě, kdy většinou ten jeden - obyčejně máma, pronásledoval toho druhého - to byl zas táta, a chtěl aby mu ten druhý, uznal jeho pravdu.
Z rychlých kroků po patře jsem si byla jistá, že se dnes jedná o ten druhý případ.
"Chce někdo chleba?" prolomila jsem ticho a pohlédla na bratry přes rameno.
"Ne," řekl Kyle. "Musím odvízt auto do opravy. Po cestě se najím."
"Zase?" podivila jsem se, protože tátův starý džíp, který dal Kyleovi když dostal řidičák, byl naposledy v servisu před dvěma měsíci."Nojo," pokrčil rameny. "Ten kdo to auto opravoval po tý tátovi bouračce byl pěkný pako. Teď se to začíná projevovat."
Táta se před čtrnácti lety strašně opil a pak se srazil s pár auty na křižovatce. Bylo štěstí že přežil, protože dva ze čtyř řidičů zemřeli. Nejenže to byla velká tragédie pro celé GreenHills, ale táta byl za tohle dlouho odsuzován, a spoustu sousedů se s ním odmítalo bavit. Bylo to zrovna v den kdy jsem se narodila, a stalo se to vlastně z části kvůli mně. Tatínek měl ze mě takovou radost, že vyzunkl dvě láhve vína a sklenku whisky. A pak jel samozřejmě navštívit mamku.
Někdy jsem nad tím přemýšlela a měla výčitky svědomí, ale později jsem si řekla, že jsem byla nemluvně, a táta mohl mít krapet rozumu.
"Já si taky nedám. V noci jsem si ohřál pizzu a nedojedl jsem jí." Přidal se Gregory, a tak jsem si snídani připravila jen pro sebe. Mamka nikdy nesnídá a táta jí každou chvílí. Určitě už měl snídani a svačinu.
"No, tak já už půjdu." Řekl Kyle a odsunul židli. Teprve teď jsem si všimla, že je oblečený a učesaný. Docela mu to slušelo: červené triko, vybledlé otrhané džíny a černý svetr, který měl ledabyle obvázaný kolem pasu.
"Padej." Zašklebil se Gregory a utrpěl dloubanec do žeber který Kyle stihl když se odebíral do chodby.
"Nazdar." Pozdravila jsem ho a dívala se jak klidným krokem odchází. Takový pohodář.
Jen co za ním klaply dveře, tak jako na lusknutí se po schodech přihnala mamka ve své upnuté černé sukni a saku. U věšáku si obula lakovky a s kabelou na rameni se rázným krokem vydala k nám.
"Tak, mějte se tady pěkně. Já už musím do práce. Koupila jsem kuře, takže máte co k obědu, brambory jsou ve sklepě, táta v pracovně. Uklízejte si po sobě, a ty Katy si vem pod ten chleba talířek ať nedrobíš. Ahoj." Na to vlepila mně a Gregorymu pusu na tvář a zmizela za dveřmi.
"Ahoj." Řekla jsem pomalu i když už mě nemohla slyšet.
"To by mě zajímalo, jak to dopadlo." Pronesl Gregory tiše a upřeně se díval na dveře.
"Řekla bych, že vyhrál táta." Podívala jsem se na něj a spolkla rozžvýkaný kousek chleba s máslem který jsem snídala.
"Hmm." Zabručel bratr a zvedl se ze židle. "Chceš taky pizzu?"
Zakroutila jsem hlavou a omyla prázdný talíř. Venku bylo bílo a já dostala chuť se projít do parku. Nacházel se uprostřed města, a v zimě působil jako z jiného světa. Větve stromů byly prokřehlé a holé a připomínaly ruce s pařáty. Keře byly proměněny v bílé kuličky - chlupatá zvířata živící se sněhem. Dutina v prastaré lípě uprostřed parku byla bránou do zámku elfů, co tam přebývali, a padající vločky představovaly malinké tančící víly, postupně se měnící v nadýchané závěje. Jejich život trval jen do chvíle než spadly na zem. Proto neměly děti.
Nad tímto výplodem své fantazie jsem se zastavila. Bylo to ode mne kruté, že jsem vločkám nedopřála štěstí rodiny. Ale už jsem to tak vymyslela.
Kdoví, třeba nebudu mít děti. Třeba mě nikdo nebude milovat, nebude ochoten se mnou strávit zbytek života. Může se stát cokoli. Na osud jsem nikdy nevěřila, protože si ho každý tvoří sám. Jenom existuje správný a špatný výsledek činu. Stejně jako v matice. Můžete přijít na výsledek nebo se splést.
A dnes se půjdu projít do parku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naira | 18. srpna 2014 v 21:36 | Reagovat

Kyle se odstěhoval..... A pořád nedořešené záležitosti. A dál se bude rozvíjet tento příběh. Ikdyž tu bude pro Katy hodně překážek, nebo se mýlím?
:D

2 Kai | E-mail | Web | 20. října 2014 v 12:21 | Reagovat

Haha, spatny usudek jit do parku hadam... a tema nosud je velmi spekulativni, ale vic nez na nej verim ma nahody...jenze hranice mezi nahodou a osudem, ktery ovlivnuje nase ciny je velmi tenka :)

3 Katy | Web | 12. prosince 2014 v 17:41 | Reagovat

jejda, teď jsem si přečetla všechny komentáře, co jsi napsala za ten jeden den. Ráda bych ti na ně odpověděla, ale už si je (promiň) ani všechny nepamatuju. Tak napíšu jediné: děkuji, děkuji, děkuji.  Musím se přiznat, že jsem si myslela, že už na to kašleš, ale teď jen vidím, že jsem se nedívala tak dozadu...Každopádně jsem ráda, že tě moje psaní pořád baví. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama