VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá osmá 1. část

18. srpna 2014 v 13:43 | Katy |  Vodní lidé
Takže jsem se rozhodla, že jsem dnes dám dvě části. Zase. První je kratší, druhá o kus delší. A zítra jsem příjde jedna. A bude jí vyprávět někdo jiný než Katy. Tak se těšte. :D

K Vánocům jsem dostala spoustu dárků. Měla jsem z nich samozřejmě radost, a jako každý rok jsem si je všechny seřadila na svůj stůl, aby tam na mě čekaly příští ráno, a já abych pocítila ten krásný pocit štěstí a bezstarostnosti při pohledu na ně. To dnešní ráno jsem se však necítila šťastná ani bezstarostná. Necítila jsem se tak těch pár dní od dvacátého třetího prosince, kdy jsme se s Koko pohádaly. A od toho incidentu s Reillym.
Až do půl dvanácté večer jsem seděla pod oknem a přemýšlela o problémech, které se poslední dobou objevily. Nikdy jsem neměla jít za Reillym, neviděla bych tak něco, co mělo být tajemstvím. Nechtělo se mi o tom, co se stalo moc přemýšlet, ale zároveň jsem měla chuť přijít na to co se dělo a proč. Tuhle chuť jsem zpozorovala v půl jedenácté včera, a lekla jsem se jí. Nebylo divu, protože jsem stále nedokázala pohlédnout na vedlejší dům, a bohatě mi stačilo krátké setkání s Reillym když jsem přišla z nákupu dárků. Ovšem i přes děsivé zážitky jsem tomu chtěla přijít na kloub. Chtěla a zároveň nechtěla.
Další z problémů byla Koko. Znaly jsme se už od školky, a nikdy jsme se nehádaly déle jak dva dny. Vlastně jsme se jednou v první třídě ukrutně zhádaly, protože jsem si do školy přinesla plyšového pejska, a Koko se líbil a chtěla mi ho vzít. To jsme se hádaly skoro týden, dokud do toho nezasáhla učitelka a neusmířila nás. Když jsem o tom teď zpátky přemýšlela, tak mi to přišlo směšné a taky pěkně nesmyslný důvod k hádce.
Čekala jsem, že mi zavolá hned druhý den. Vůbec jsem nepočítala, že se tak nestane. Brala jsem to jako samozřejmost, a až po včerejšku mi došlo jak jsem to zvorala. Všechno. Nebylo to správné. Ale nechtělo se mi jí volat. V hlavě jsem přemítala jestli mi věřila, jestli mi věří. Okamžitě jsem si odpověděla, že ano, protože jsme si vždycky věřily, a vůbec nezpochybňovaly pravdu té druhé, ale když jsem si vzpomněla na společnou fotku jí a Grace, tak jsem si nebyla tak jistá. Co když už nejsem její nejlepší kamarádka? Vypadalo to, že si s tou Grace skvěle rozumí. Zatímco já, husa, se nedokážu s někým seznámit. Zlobila jsem se sama na sebe, protože kdybych se snažila, tak by byla možná aspoň nějaká šance, že bych se s nějakou fajn kámoškou seznámila. Jenže to bych nebyla já.
Poslední otazník byla přihláška na výtvarný kroužek. Musela jsem to už říct a ukázat rodičům. Nebyla jsem si úplně jistá, že mě tam přihlásí, ale vzhledem k tomu, že si táta psaním dost vydělával a já byla věčně zavřená doma, tak jsem si říkala, že finanční problém nehrozí a taky že naši budou spíš rádi, když jim na dvě hoďky týdně zmizím z domu. To jsem jim chtěla říct dnes.
Pomalu jsem se posadila na posteli a nazula bačkory. Tenhle seznam věcí jsem si říkala jak včera, tak i dnes dvakrát ráno. Mělo to dvojí účinek - nezapomněla jsem na svoje trable, což nebylo moc pozitivní, a dokázala jsem se vzbudit dřív než normálně.
Když jsem se pomalým rozespalým krokem vydala dolů do kuchyně, abych si připravila snídani a užila si chvíli samoty, než se všichni vzbudí, tak jsem uslyšela hlasy. Nepochybně patřily mým rodičům a jeden lehce přeskakující byl mého staršího bratra. Hodně dlouho mutoval, a já s Gregorym jsme se strašně smáli, když Kyleovi zničehonic vyskočil hlas do vysokého jedáku. Tohle byly poslední chyby jeho mužského hlasu.
"…Měl to být sice dárek pod stromeček, a my s maminkou jsme se snažili aby to bylo vyřízeno co nejdříve, ale bohužel je to až dnes. Takže takový povánoční dárek."
Slyšela jsem tátu, a nad tou větou jsem se zamračila. Zastavila jsem se na schodech a přemýšlela, o čem by se asi tak mohli bavit. Nic mě nenapadalo.
"Jste skvělý. Moc díky." Řekl Kyle a podle jeho tónu jsem poznala, že se usmívá. Překvapovalo mě, že nemá žádnou holku. Byl tak milý a usměvavý, s tmavě hnědými vlasy, jako mám já, světle hnědýma očima a svým kouzlem, kterým dokázal rozesmát i toho největšího morouse. Jako sestra jsem na něj byla patřičně hrdá. Proč taky ne. Gregory mi oproti němu nepřipadal tak hezký, ale to jen z mého pohledu, protože jsem je nedokázala porovnávat jako cizí holka. Vždycky to byli moji starší bráchové, a na tom se nic nemění.
"Jsme rádi, že máš z toho radost." Řekla mamka.

Na to jsem už sešla po schodech a vešla do kuchyně. "Co řešíte?" zeptala jsem se a zívla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kai | E-mail | Web | 20. října 2014 v 12:04 | Reagovat

Super :D zajima me, co resi :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama