VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá devátá

19. srpna 2014 v 16:13 | Katy |  Vodní lidé
Reilly
Nastoupil jsem na přední sedadlo našeho auta. Stará dobrá Xsara, Citroen. Máma jí kdysi koupila od jednoho známého. Sloužila nám už dobrých šest let a ani jednou jsme za ní nemuseli platit opravu. Jezdila skvěle.
"Tak co, jedeme?" zeptal se mě Thomas a zavřel za sebou dveře. Nechával si narůst knír a vypadal dost komicky, protože vousy ještě nebyly v potřebné délce aby to vypadalo důstojně.
"Jo." Přikývl jsem a zapnul si zip u bundy. Thomas nastartoval motor a sjel z obrubníku před našim domem, kde jsme parkovali. V garáži jsme měli ještě zaparkovaný šedý Volkswagen a tmavě modrou Dacii. Ty však sloužili jen v případech kdy potřebovalo jet pryč více lidí, ne když jsme jeli na nákup jen já a Thomas.
"Do supermarketu, že jo?" zeptal se Thomas při odbočování do vedlejší ulice.

"Bude to rychlejší." Řekl jsem a opřel si hlavu o opěradlo."Taky si myslím. Odpoledne půjdu do posilovny. Chtěl jsem jít ráno, ale evidentně vyšla řada na nákup na nás dva." Říkal a díval se dopředu.

"Do posilovny? Nejseš tam nějak často?" namítl jsem a zadíval se na jeho ruce zahalené pouze v mikině, díky které se daly rozeznat obrysy jeho vypracovaného svalstva na rukou. Pro ty svaly dělal všechno, jako kdyby to byly jeho děti.

"Musím trénovat. Baby se na to lepěj." Ušklíbl se a rukou mi rozcuchal vlasy. "Však ty to taky poznáš, až jednou zkusíš nějakou sbalit takovejhle vyhublej. Pak na sobě mákneš."

Nesnáším když mi Thomas radí. Myslí si, že všechno co dělá je nejlepší, a proto by to tak měli dělat všichni.

"Každá je jiná," podotkl jsem a učesal si vlasy do původního tvaru. "Nějaký se budu líbit, jiný zas ne."

"Dělej si co chceš." Mávl rukou Thomas. Ale v duchu si jistě řekl, že mi to ještě někdy poví.
Chvíli jsme mlčeli. Thomas se na křižovatce shýbl k rádiu a naladil nějakou rockovou stanici, kde právě pouštěli Bon Joviho. Poklepával jsem prsty o ledové okénko do rytmu muziky a všímal si vloček snášející se k zemi. V autě byla zima. Měl jsem si vzít čepici, ale raději ne. Měl jsem jen takovou pletenou co mi upletla teta Florence. Ne že by nehřála, ale vypadal jsem v ní jako blbec. Proto raději zůstala schovaná v jednom z mých šuplíků.
V jednom z mých šuplíků. Lehce jsem se usmál. Ano, moje šuplíky. V dřívějším domě kde jsme žili pouze já s mamkou, bratrem a Garciovými jsem byl nacpaný v jedné malé místnůstce s pěti lidmi. Byl to malý dům, tak malinký, že i kdyby se Thomas se svou přítelkyní Helen snažili sebevíc tak by se k nám nevešli. Proto žili v nějakém bytě kousek od nás. Wolf Valley sice bylo půvabné a stokrát víc okouzlující město, ale tady v GreenHills jsme mohli žít všichni společně, mít vlastní pokoj a navíc tu bylo klidné jezero, kam moc lidí nechodilo.
Jezero. Katy. Její jméno se mi vrylo do paměti aniž bych o to stál. Byla zděšená. Nemohl jsem si odpustit svou nezodpovědnost. Kdybych byl opatrnější, nic by se nestalo.
Byli jsme už téměř na místě. Písnička dohrála a spustila se reklama. Naladil jsem tam jinou stanici, ale šuměla. Tak jsem rádio vypnul docela. Musím jí to vysvětlit. Promluvit s ní, říct jak to je. Sám jsem si nedokázal představit jak bych reagoval kdybych něco takového zažil a neměl páru o co jde. Musel jsem doufat, že to nikomu neřekla. Možná by nás přišla policie, ale spíš by jí zavřeli do nějakého ústavu, a to bych si neodpustil. Bylo by to k ní kruté. Takže jsem jí to musel vysvětlit. Byla to povinnost. Důležitá věc jak pro ni, tak i pro nás. Aby se to neprovalilo.
Thomas zabočil na parkoviště a očima hledal místo kde by auto nechal. Taky jsem se rozhlížel, ale očividně všichni z města vyrazili na povánoční nákup. Na plakátech nalepených na stěnách obchodu bylo různé zlevněné zboží - slevy na mléko, klobásy, ale i sekačky a bazény.
Bazény.
Polkl jsem. Napuštěný bazén, voda. Plavání, dýchání žábrami, blány mezi prsty. Voda.
Zatnul jsem pěsti a pokusil se nemyslet na spojitosti s vodou.
Umím se ovládnout. Umím se ovládnout. Opakoval jsem si zřetelně a cítil jak moje kůže dychtí po smočení v ledové vodě. Umím se ovládnout. Ukazováčky jsem si zatlačil na spánky a zatnul zuby. Nemyslím na to, nemyslím na to…
"Reilly?"

"Ehm." Vydal jsem ze sebe a ucítil Thomasovu ruku na svém rameni."Zvládneš to. Všichni to zvládáme. Překonáš to." Říkal mi tiše a já se na jeho slova soustředil.
Zavřel jsem oči. Sucho, poušť. Žádný déšť. Žádné trápení. Ticho a věčná harmonie písku s pouštními zvířaty. Nádech, výdech.
"No tak Reilly, chlape. Seš silnej, rozumíš, tak to překonej. Překonej tu touhu. Cejtíme jí všichni, ale ovládáme se. Jednou vydržíš bez proměny klidně tejden. Tak to překonej. Není tady voda. Je to jen obrázek. Na souši to bolí, nedělej to."
Pomalu jsem otevřel oči. Nádech. Výdech.
"No sláva." Řekl Thomas a doširoka se usmál a odhalil tak své bílé zuby.
"Jak jsem říkal, zvládls to." Při těchto slovech mě poplácal po zádech a já zamrkal. Bylo to pryč. Nic jsem necítil, nechtěl se usilovně proměnit. Tak je to správně.
Poblíž našeho vozu se uvolnilo místo k parkování a Thomas tam vjel.
"Hele Reilly," promluvil na mě když zabrzdil, "snaž se ovládat na veřejnosti. Neprozraď se, rozumíš? Je to pro tvoje, moje i ostatních dobro. Ok?"
Nevěděl jsem co na to říct. Se svou neopatrností jsem se mu pochopitelně svěřit nechtěl. Nakonec jsem přikývl.
"Fajn. Teď padej pro koš. Jenom najdu peněženku a jdu za tebou." Usmál se na mě a já otevřel dveře.
Vystoupil jsem a po asfaltovém parkovišti jsem došel k obchodu. Všichni mi důvěřují a já je zradil. Nechtěně, ale zradil. A teď všem lžu do tváře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naira | 19. srpna 2014 v 17:34 | Reagovat

Takže Reilly si to nechtěně zkomlikoval a i k tomu mu to zkomlikovala Katy- tím že ho viděla a tím že to rekla Koko. Takže nitka se v příběho už dlouho zamotává a teď břibyl další uzel. (Znám ze života)
No doufám, ze se z toho oba vysekají, ale nemyslím si, že to bude extra jednoduché  :|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama