Srpen 2014

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třicátá

26. srpna 2014 v 16:38 | Katy |  Vodní lidé
"Po třicítce přicházejí nejlepší roky života. Chci mít třicet!"
Věta z filmu "Z třináctky třicítkou."

No, snad je tohle tvrzení pravdivý i o knihách. :D Teď příběh opět vypráví Katy, hlavní hrdinka. Přeju pěkné čtení.

Po snídani jsem umyla nádobí a vyběhla po schodech do pokoje, kde jsem se převlékla do džín a na triko si natáhla teplý svetr. Potom jsem šla svůj nápad na procházku parkem říct tátovi.
Táta seděl ve svojí miniaturní pracovničce, která byla dřív komora, a usilovně bušil do klávesnice. Docela mě překvapovalo, že ty jeho tlusté prsty se vůbec trefily do písmenka, které chtěl napsat.
"Tati," začala jsem a počkala až se táta otočí čelem ke mně. "Můžu jít ven?"
"Proč by ne. Dělej si co chceš." Odpověděl a promnul si čelo.
"Šla bych do parku," pokračovala jsem, "mohla bych tam najít nějakou inspiraci v kreslení."
"Inspirace. Jak fascinující věc. Můžeš jí najít ve všem a kdykoliv. Jedeš autem - ejhle, hlavní hrdina pojede pro svou choť, aby jí vyzvedl z kina. Sklenice vína - večer si otevřou lahvičku. A už se inspiruješ. Jak dokonalé." Rozvyprávěl se táta, a nejspíš by pokračoval, kdybych do toho nezasáhla."Tak můžu?"
"Co?" Řekl roztržitě a vypadalo to jako kdyby si právě všiml, že stojím v místnosti.
"Tati. Chci-jít-do-parku, můžu?" řekla jsem kouskovaně.
"Ale ano, jistě. Jen dej prosím do trouby kuře, ať se mezitím upeče."
Obrátila jsem oči v sloup. "Proč já?"
"Tak to řekni bratrovi, když nechceš." Pokrčil táta rameny a dál si mě nevšímal.
Vyšla jsem z místnosti a nakoukla do našeho pokoje. "Dej do trouby kuře." Poručila jsem Gregorymu a čekala na odpověď.
Ležel na posteli a v uších měl sluchátka. "Haló? Slyší mě někdo?" Řekla jsem a ruce si složila na prsou. Nakonec jsem k němu přišla a jedno sluchátko mu vyndala.
"Dej do trouby kuře." Zopakovala jsem.
"Jasně." Zabručel a otočil se na záda a zavřel oči. Dole jsem si nazula boty a oblékla kabát. Venku bylo příjemně, vzduch nebyl tak ledový jako v předchozích dnech a já pocítila, že sníh tu už nebude dlouho. Strčila jsem ruce do kapes a šla po chodníku kolem různých domů. Na ten Powellových jsem se podívala jen kouskem oka. Jen pro případ, že by tam někdo byl. Ale nikdo tam nestál ani na mě nevolal, a tak jsem si oddychla.
Těšila jsem se až se usadím na lavičce a budu pozorovat zimní svět a vymýšlet si věci co později nakreslím. Proto jsem přidala do kroku a s úsměvem na tváři jsem si užívala cestu k cíli. Nejradši bych se rozeběhla, ale nějak jsem se na to necítila, a proto jsem to neriskovala. V jemném vánku jsem ucítila sladkou vůni cukroví z domu, vedle kterého jsem šla, a kousek opodál jsem narazila na tři děti jak stavějí sněhuláka. To nejmenší dítě drželo v ručce mrkev a čekalo, až starší dva kluci postaví tři koule na sebe. Moc jim to však nešlo, a tak se holčička rozplakala.
"Mary, nebreč." Utěšoval jí menší chlapec a konejšivě jí hladil po hlavičce. Byl dost hubený, bunda na něm téměř visela.
"Jonny?" Zamumlala jsem a zastavila se. No jistě. Ano, je to ten kluk kterého jsem potkala cestou ke Koko, když měla odjíždět.
"Ahoj!" Otočila jsem se.
"Jé, ahoj." Odpověděl radostně a díval se mi do očí.
"Kde máš psa?" Vzpomněla jsem si na jeho kamaráda a popošla k němu blíž.
"Pošel." Řekl smutně a zahleděl se k zemi.
"Ach, to mě mrzí. Opravdu." Řekla jsem a myslela to upřímně.
"To nevadí. Nechali jsme si aspoň jedno štěně, takže má Wendy u sebe svýho syna." Usmál se a Mary přestala plakat.
"To je zase dobře." Přikývla jsem a podívala se na kluka co stál opodál, u sněhuláka.
"Ahoj, jsem Katy." Pozdravila jsem ho a on nejistě přišel k nám.
"Já jsem Lucas. Kamarád tady Jonnyho." Řekl chlapec a poklepal druhému na rameno.
"Aha," přikývla jsem. "Stavíte?"
Bylo to jasné už od pohledu, ale nějak jsem nevěděla co jim mám říct.
"Jo." Řekl Lucas a díval se dolů na své boty.
"Jo, nechceš se přidat?" pravil Jonny a očka mu zajiskřila.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Díky, ale nemám čas."
"A co děláš?" vyzvídal dál ten malý neposeda.
"Jdu do práce za mamkou." Řekla jsem a vrazila ruce do kapes. Ve své podstatě na tom byla kapka pravdy. Někam jsem šla. Bála jsem se, že kdybych řekla Jonnymu kam jdu, tak by chtěl jít se mnou.
"Hmm, my musíme hlídat Mary. Sestru." Jonny pokrčil rameny. "Máma někam jela, a tak jsem si na to hlídání pozval Lucase. Abych nebyl sám."
"Jasně. To chápu." Říkala jsem a měla v plánu jít. Nevěděla jsem o čem se s těmihle kluky bavit, a navíc jsem už chtěla být pryč."Víte co, já už půjdu."
"Tak dobře, ahoj." Řekl Lucas a vrátil se k stavění. Jonny mi jen zamával a rychle se vrátil ke kamarádovi.
Chvilku jsem se na ně dívala a potom šla dál. Bylo hezké vidět jak jsou malí.
Bezstarostní.

Nezapomínejte, pište pište deníky!

26. srpna 2014 v 16:20 | Katy |  téma týdne
"Tohle je ten nejkrásnější den mého života."
Ano, vzpomínka, kterou nikdy nezapomeneme. Nebo si to aspoň myslíme. Jenže uplyne rok, dva a vy si pamatujete, že ten den byl nejkrásnější, ale už jste zapomněli podrobnosti. A za pět let se nám to vypaří z paměti.
Vzpomínám na jeden den kdy hodně pršelo, bylo mi tak osm let. Byla jsem hodně malá a celý den se prakticky nic nedělo, ale já si ho pamatuju už řadu let. Byla jsem v obýváku a rodiče rozsvítili starou petrolejku, kterou jsme měli jen na okrasu a já vůbec nevěřila nebo na to nikdy nepomyslela, že by mohla hořet. A hořela a svítila. Blesky prolétaly oblohou, hromy hřměly, ale já si pamatuju jenom tu petrolejku.
Je velice zvláštní, že věci, o kterých si myslíme, že je nikdy nezapomeneme po čase vyblednou a vytratí se z našeho mozku, a věci, o kterých nás ani nenapadne že bychom si mohli zapamatovat nám v mysli uváznou a pamatujeme si je dlouhou chvíli nebo celý zbytek života.
Každým rokem se snažím zapamatovat si svoje narozeniny a svátky, ale stejně je zapomenu. Proto jsem se rozhodla udělat důležitý krok. Pořídila jsem si deník. Narozeninový deník, to jsem napsala na první stranu. Mám v něm ukryté všechny zážitky z mých minulých narozenin a svátku a mám tak jistotu, že i kdybych na to zapomněla, tak stačí jen otevřít knížku a prolistovat stránkami.

Deník jedné mrchy



Jo, ten svůj bych si tak taky mohla nadepsat. :D

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá devátá

19. srpna 2014 v 16:13 | Katy |  Vodní lidé
Reilly
Nastoupil jsem na přední sedadlo našeho auta. Stará dobrá Xsara, Citroen. Máma jí kdysi koupila od jednoho známého. Sloužila nám už dobrých šest let a ani jednou jsme za ní nemuseli platit opravu. Jezdila skvěle.
"Tak co, jedeme?" zeptal se mě Thomas a zavřel za sebou dveře. Nechával si narůst knír a vypadal dost komicky, protože vousy ještě nebyly v potřebné délce aby to vypadalo důstojně.
"Jo." Přikývl jsem a zapnul si zip u bundy. Thomas nastartoval motor a sjel z obrubníku před našim domem, kde jsme parkovali. V garáži jsme měli ještě zaparkovaný šedý Volkswagen a tmavě modrou Dacii. Ty však sloužili jen v případech kdy potřebovalo jet pryč více lidí, ne když jsme jeli na nákup jen já a Thomas.
"Do supermarketu, že jo?" zeptal se Thomas při odbočování do vedlejší ulice.

"Bude to rychlejší." Řekl jsem a opřel si hlavu o opěradlo."Taky si myslím. Odpoledne půjdu do posilovny. Chtěl jsem jít ráno, ale evidentně vyšla řada na nákup na nás dva." Říkal a díval se dopředu.

"Do posilovny? Nejseš tam nějak často?" namítl jsem a zadíval se na jeho ruce zahalené pouze v mikině, díky které se daly rozeznat obrysy jeho vypracovaného svalstva na rukou. Pro ty svaly dělal všechno, jako kdyby to byly jeho děti.

"Musím trénovat. Baby se na to lepěj." Ušklíbl se a rukou mi rozcuchal vlasy. "Však ty to taky poznáš, až jednou zkusíš nějakou sbalit takovejhle vyhublej. Pak na sobě mákneš."

Nesnáším když mi Thomas radí. Myslí si, že všechno co dělá je nejlepší, a proto by to tak měli dělat všichni.

"Každá je jiná," podotkl jsem a učesal si vlasy do původního tvaru. "Nějaký se budu líbit, jiný zas ne."

"Dělej si co chceš." Mávl rukou Thomas. Ale v duchu si jistě řekl, že mi to ještě někdy poví.
Chvíli jsme mlčeli. Thomas se na křižovatce shýbl k rádiu a naladil nějakou rockovou stanici, kde právě pouštěli Bon Joviho. Poklepával jsem prsty o ledové okénko do rytmu muziky a všímal si vloček snášející se k zemi. V autě byla zima. Měl jsem si vzít čepici, ale raději ne. Měl jsem jen takovou pletenou co mi upletla teta Florence. Ne že by nehřála, ale vypadal jsem v ní jako blbec. Proto raději zůstala schovaná v jednom z mých šuplíků.
V jednom z mých šuplíků. Lehce jsem se usmál. Ano, moje šuplíky. V dřívějším domě kde jsme žili pouze já s mamkou, bratrem a Garciovými jsem byl nacpaný v jedné malé místnůstce s pěti lidmi. Byl to malý dům, tak malinký, že i kdyby se Thomas se svou přítelkyní Helen snažili sebevíc tak by se k nám nevešli. Proto žili v nějakém bytě kousek od nás. Wolf Valley sice bylo půvabné a stokrát víc okouzlující město, ale tady v GreenHills jsme mohli žít všichni společně, mít vlastní pokoj a navíc tu bylo klidné jezero, kam moc lidí nechodilo.
Jezero. Katy. Její jméno se mi vrylo do paměti aniž bych o to stál. Byla zděšená. Nemohl jsem si odpustit svou nezodpovědnost. Kdybych byl opatrnější, nic by se nestalo.
Byli jsme už téměř na místě. Písnička dohrála a spustila se reklama. Naladil jsem tam jinou stanici, ale šuměla. Tak jsem rádio vypnul docela. Musím jí to vysvětlit. Promluvit s ní, říct jak to je. Sám jsem si nedokázal představit jak bych reagoval kdybych něco takového zažil a neměl páru o co jde. Musel jsem doufat, že to nikomu neřekla. Možná by nás přišla policie, ale spíš by jí zavřeli do nějakého ústavu, a to bych si neodpustil. Bylo by to k ní kruté. Takže jsem jí to musel vysvětlit. Byla to povinnost. Důležitá věc jak pro ni, tak i pro nás. Aby se to neprovalilo.
Thomas zabočil na parkoviště a očima hledal místo kde by auto nechal. Taky jsem se rozhlížel, ale očividně všichni z města vyrazili na povánoční nákup. Na plakátech nalepených na stěnách obchodu bylo různé zlevněné zboží - slevy na mléko, klobásy, ale i sekačky a bazény.
Bazény.
Polkl jsem. Napuštěný bazén, voda. Plavání, dýchání žábrami, blány mezi prsty. Voda.
Zatnul jsem pěsti a pokusil se nemyslet na spojitosti s vodou.
Umím se ovládnout. Umím se ovládnout. Opakoval jsem si zřetelně a cítil jak moje kůže dychtí po smočení v ledové vodě. Umím se ovládnout. Ukazováčky jsem si zatlačil na spánky a zatnul zuby. Nemyslím na to, nemyslím na to…
"Reilly?"

"Ehm." Vydal jsem ze sebe a ucítil Thomasovu ruku na svém rameni."Zvládneš to. Všichni to zvládáme. Překonáš to." Říkal mi tiše a já se na jeho slova soustředil.
Zavřel jsem oči. Sucho, poušť. Žádný déšť. Žádné trápení. Ticho a věčná harmonie písku s pouštními zvířaty. Nádech, výdech.
"No tak Reilly, chlape. Seš silnej, rozumíš, tak to překonej. Překonej tu touhu. Cejtíme jí všichni, ale ovládáme se. Jednou vydržíš bez proměny klidně tejden. Tak to překonej. Není tady voda. Je to jen obrázek. Na souši to bolí, nedělej to."
Pomalu jsem otevřel oči. Nádech. Výdech.
"No sláva." Řekl Thomas a doširoka se usmál a odhalil tak své bílé zuby.
"Jak jsem říkal, zvládls to." Při těchto slovech mě poplácal po zádech a já zamrkal. Bylo to pryč. Nic jsem necítil, nechtěl se usilovně proměnit. Tak je to správně.
Poblíž našeho vozu se uvolnilo místo k parkování a Thomas tam vjel.
"Hele Reilly," promluvil na mě když zabrzdil, "snaž se ovládat na veřejnosti. Neprozraď se, rozumíš? Je to pro tvoje, moje i ostatních dobro. Ok?"
Nevěděl jsem co na to říct. Se svou neopatrností jsem se mu pochopitelně svěřit nechtěl. Nakonec jsem přikývl.
"Fajn. Teď padej pro koš. Jenom najdu peněženku a jdu za tebou." Usmál se na mě a já otevřel dveře.
Vystoupil jsem a po asfaltovém parkovišti jsem došel k obchodu. Všichni mi důvěřují a já je zradil. Nechtěně, ale zradil. A teď všem lžu do tváře.

PRAVIDLA k akci Známá firma

18. srpna 2014 v 18:53 | Katy |  Akce Známá firma
Ahoj, bude nám ctí pokud souhlasíš s účastí v naší blogové akci Známá firma. Níže máš uvedené info.

Informace
Akce Známá firma je založena kvůli nízké návštěvnosti některých blogů. Pokud mezi ně patříš nebo si to jen chceš zkusit tak čti dál.
1. Tvůj blog je jeden ze tří blogů které si někdo vybral a který bude min. jednou týdně navštěvovat.
2. Jestli se chceš zúčastnit, tak budeš muset taky vybrat tři blogy které budeš jednou (minimálně) týdně navštěvovat spolu s tímto, protože jsem organizátoři, a spolu s blogem, jehož majitel ti zaslal účast. Taky si tyto blogy dáš do oblíbených odkazů na svém blogu. To je PĚT blogů!
3. Pokud se nechceš zúčastnit tak NAPIŠ prosím komentář o nezúčastnění! (Hned pod tento článek)
4. Pokud se CHCEŠ zúčastnit tak to taky napiš pod tenhle článek. :D
5. Jaký to má účel? Tvůj blog bude navštěvovat aspoň jeden člověk navíc. Budeš v oblíbených odkazech na tomto blogu, a na blogu toho, kdo tě vybral.

JESTLI MÁŠ ZÁJEM TAK SI PŘEČTI CO MÁŠ NYNÍ UDĚLAT:

1. VYBER SI TŘI BLOGY.
2. NAPIŠ JIM KOMENTÁŘ POD NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK POJEDNÁVAJÍCÍ O ÚČASTI.
3. DEJ DO KOMENTU ODKAZ NA TENTO ČLÁNEK!
4. DO SVÝCH OBLÍBENÝCH ODKAZŮ SI DEJ TY TŘI BLOGY, TENTO A V POSLEDNÍ ŘADĚ TEN, JEHOŽ MAJITEL TI ZASLAL POZVÁNKU NA AKCI.
5. CHVÍLI (I PÁR DNŮ) SI POČKEJ A PRŮBĚŽNĚ KONTROLUJ KOMENTY POD TÍMTO ČLÁNKEM.
6. POKUD TEBOU POZVANÉ BLOGY BUDOU SOUHLASIT S ÚČASTÍ TAK JE ZAČNI NAVŠTĚVOVAT.
7. JESTLI CHCEŠ ABYCHOM TI ODPOVĚDĚLY NA RŮZNÉ OTÁZKY OHLEDNĚ "ZNÁMÉ FIRMY" TAK NAPIŠ NA MAIL: mybuterfly@centrum.cz

(Ne)viditelné přírodní komedie

18. srpna 2014 v 17:55 | Katy |  téma týdne
Ahojky,
tak jsem se dala do úpravy fotek. Sama nevěřím, že jsem se do toho dala, ale snad to není tak hrozný. :D



"Ufo" podle mě. "Uůu New Yorku třes se!"


Já při nočním sluníčku. Nemožné se stává možným. :D


Úsměv, prosím!


"Hele, já se zrovna neusmíval!"

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá osmá 2. část

18. srpna 2014 v 13:47 | Katy |  Vodní lidé
"Dobré ráno, Katy." Vyslovila máma zřetelně, a já jsem měla hned jasno, že jsem zapomněla klasický ranní pozdrav.
"Dobrý," ucedila jsem a vyšvihla se na kuchyňskou linku. "No? Co se děje?" zeptala jsem se znovu, když jsem se usadila.
"Kyle se stěhuje." Usmál se táta, a poklepal synovi na rameno.
"Cože?!" vykulila jsem oči. "Proč?"
Oba rodiče se hlasitě zasmáli a Kyle jen pokrčil rameny. Taky asi nevěděl proč. Máma nechtěla o jeho stěhování nic slyšet, a když už se o tom mluvilo, tak máma říkala, že by s tím souhlasila jenom kdyby si našel byt sám. S tátou se o tom někdy hádali. Oni se hádají o všem. Táta byl totiž toho názoru, že je Kyle už dost starý aby žil sám. Obyčejně vyhrála hádky mamka, a tak jsem vůbec nepřepokládala, že by se Kyle odstěhoval dřív jak v pětadvaceti. Teď nejspíš změnila názor.
"Je dospělý." Řekla mamka a s úsměvem se podívala na tátu.
Štípla jsem se, jestli náhodou nespím. Rodiče se nejspíš na něčem shodli. Stal se zázrak.
"Ano, je dost starý." Přikývl táta a políbil mamku na spánek.
"A kde to vůbec je?" zeptala jsem se a všimla si, že se naši drží za ruku.
"Co kde je?" řekl Gregory a já vzhlédla od stolu, kde všichni seděli, na schodiště. Gregory po nich pomalu scházel dolů a vypadal dost znaveně. Když přišel ke kuchyni, tak se opřel ramenem o rám dveří a prohrábl si rukou své rozcuchané vlasy.
"Stěhuju se." Řekl Kyle, a Gregory se zatvářil stejně překvapeně jako před chvílí já. To mámu s tátou zase rozchechtalo.
"Je to byt s kuchyňským koutem, obývákem a jednou ložnicí. Koupili jsme ho v tý nový bytový čtvrti, kousek odtud." Pravila mamka, když se přestala smát. Všichni tři - já a bratři, jsme z té jejich dobré nálady byli trošku přešlí.
"Abych nezapomněl," řekl táta a usrkl si kávy, "tady máš klíče. Co kdybychom se tam šli všichni večer podívat?"
"Večer?" řekl Gregory a lehce se zamračil.
"Máš snad nějaký problém?" Mamka se na něj přísně podívala.
"Ále, mám rande." Odvětil bratr polohlasně.
"Vážně?" mamka povytáhla obočí. "A s kým?" Ptala se zvědavě.
"Ježiši," zamumlal Gregory. "S Beatrice."
Pousmála jsem se. Ano, Beatrice jsem znala. Načapala jsem jí s Gregorym když jí "doučoval."
"Tak to zruš." Řekla mamka jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc na světě. "Vidět Kyleovův byt je pro tebe jistě důležitější než nějaká dívka."
"Vždyť tam můžu jít za Kylem kdykoliv." Řekl Gregory vyčítavě.
"A to tam nemůžeš jít s námi? Snad se za nás nestydíš."
"Co je na tom, prostě dneska nemůžu!" rozčiloval se Gregory.
"No tak, Becky." Zamračil se táta.
"Copak pro tebe není důležitější, abychom tam šli všichni spolu?!" vyjela na tátu máma a pustila jeho ruku.
"A proč by tam nemoch jít jindy, třeba až se tam Kyle přestěhuje?" ptal se táta potichu.
Máma na něj vrhla jeden ze svých nejhorších pohledů a odkráčela z pokoje. Táta jí následoval. Potom jsme slyšeli jen tlumené hlasy v tátově pracovně.
"No, chvíle lásky je vtahu." Řekl pobaveně Kyle, a zdálo se, že je jediný kdo má dnes dobrou náladu.

"Potřebuju jim dát přihlášku na kroužek." Řekla jsem a sedla si vedla Kylea, na židli, u malého stolečku co máme v kuchyni."Mělas příležitost." Řekl Kyle a prolupával si kloubky na prstech.
"Hmm." Zabručela jsem a protáhla se. Teprve teď mi došlo, že mám hlad.
"Udělám něco k jídlu." Navrhla jsem a odebrala se k lednici.
Kyle se podíval na Gregoryho a zeptal se tlumeným hlasem: "A je pěkná?"
"Docela jo. Pokud seš na blondýny." Řekl Gregory a Kyle se zasmál. "Byly i hezčí, ale co. Ještě budou."
Nelíbilo se mi, když Gregory mluvil o holkách tak namachrovaně. Byla sice pravda, že chodil, a kdovíco dělal, skoro se všema holkama ze školy, ale neměla jsem ráda, když se tím vytahoval nebo chlubil.
"Ty seš tak nechutnej, Gregory." Otočila jsem s nožem na krájení chleba v ruce. Oba kluci měli vytlemený výraz, a tvářili se jako znalci žen.
"Mluvíš o holkách jako o zboží. Mohli byste se o tomhle bavit někde kde nejsem? Díky." Řekla jsem a vrátila se zpátky ke krájení. Za sebou jsem uslyšela tichý smích.
"Hej!" okřikla jsem je a podívala se na ně. "Nebo…" řekla jsem a ukázala na nůž, co jsem stále držela. Potom jsme se všichni začali smát.
"Těšíš se tam, viď?" ptal se Gregory - nebo spíše konstatoval, po krátké chvilce.
"Ale jo." Přikývl Kyle a promnul si bradu s mírným strništěm. Měl by se oholit.
"Ale?" řekla jsem a ukrojila krajíc chleba.
"Bude mi chybět můj pokoj."
"Cože?" řekla jsem skepticky a nevěřícně zároveň.
"Vtip," řekl lehce, "ne, jenom jsem tu dost dlouhou dobu žil, tak bude těžký si zvykat jinde."
Gregory chápavě přikývl a já hned po něm. V dalších pěti minutách jsme byli zticha. Bylo slyšet jen mě, tikající hodiny a stále se hádající mamku s taťkou. Přemýšlela jsem kdy to skončí. Jejich hádky byly někdy tiché a spor mezi nimi byl poznat jen z pohledů kterými se na sebe dívali, a mamčinými kritickými poznámkami na tátův účet. Ale mnohem častěji na sebe ječeli a přitom chodili po domě, kdy většinou ten jeden - obyčejně máma, pronásledoval toho druhého - to byl zas táta, a chtěl aby mu ten druhý, uznal jeho pravdu.
Z rychlých kroků po patře jsem si byla jistá, že se dnes jedná o ten druhý případ.
"Chce někdo chleba?" prolomila jsem ticho a pohlédla na bratry přes rameno.
"Ne," řekl Kyle. "Musím odvízt auto do opravy. Po cestě se najím."
"Zase?" podivila jsem se, protože tátův starý džíp, který dal Kyleovi když dostal řidičák, byl naposledy v servisu před dvěma měsíci."Nojo," pokrčil rameny. "Ten kdo to auto opravoval po tý tátovi bouračce byl pěkný pako. Teď se to začíná projevovat."
Táta se před čtrnácti lety strašně opil a pak se srazil s pár auty na křižovatce. Bylo štěstí že přežil, protože dva ze čtyř řidičů zemřeli. Nejenže to byla velká tragédie pro celé GreenHills, ale táta byl za tohle dlouho odsuzován, a spoustu sousedů se s ním odmítalo bavit. Bylo to zrovna v den kdy jsem se narodila, a stalo se to vlastně z části kvůli mně. Tatínek měl ze mě takovou radost, že vyzunkl dvě láhve vína a sklenku whisky. A pak jel samozřejmě navštívit mamku.
Někdy jsem nad tím přemýšlela a měla výčitky svědomí, ale později jsem si řekla, že jsem byla nemluvně, a táta mohl mít krapet rozumu.
"Já si taky nedám. V noci jsem si ohřál pizzu a nedojedl jsem jí." Přidal se Gregory, a tak jsem si snídani připravila jen pro sebe. Mamka nikdy nesnídá a táta jí každou chvílí. Určitě už měl snídani a svačinu.
"No, tak já už půjdu." Řekl Kyle a odsunul židli. Teprve teď jsem si všimla, že je oblečený a učesaný. Docela mu to slušelo: červené triko, vybledlé otrhané džíny a černý svetr, který měl ledabyle obvázaný kolem pasu.
"Padej." Zašklebil se Gregory a utrpěl dloubanec do žeber který Kyle stihl když se odebíral do chodby.
"Nazdar." Pozdravila jsem ho a dívala se jak klidným krokem odchází. Takový pohodář.
Jen co za ním klaply dveře, tak jako na lusknutí se po schodech přihnala mamka ve své upnuté černé sukni a saku. U věšáku si obula lakovky a s kabelou na rameni se rázným krokem vydala k nám.
"Tak, mějte se tady pěkně. Já už musím do práce. Koupila jsem kuře, takže máte co k obědu, brambory jsou ve sklepě, táta v pracovně. Uklízejte si po sobě, a ty Katy si vem pod ten chleba talířek ať nedrobíš. Ahoj." Na to vlepila mně a Gregorymu pusu na tvář a zmizela za dveřmi.
"Ahoj." Řekla jsem pomalu i když už mě nemohla slyšet.
"To by mě zajímalo, jak to dopadlo." Pronesl Gregory tiše a upřeně se díval na dveře.
"Řekla bych, že vyhrál táta." Podívala jsem se na něj a spolkla rozžvýkaný kousek chleba s máslem který jsem snídala.
"Hmm." Zabručel bratr a zvedl se ze židle. "Chceš taky pizzu?"
Zakroutila jsem hlavou a omyla prázdný talíř. Venku bylo bílo a já dostala chuť se projít do parku. Nacházel se uprostřed města, a v zimě působil jako z jiného světa. Větve stromů byly prokřehlé a holé a připomínaly ruce s pařáty. Keře byly proměněny v bílé kuličky - chlupatá zvířata živící se sněhem. Dutina v prastaré lípě uprostřed parku byla bránou do zámku elfů, co tam přebývali, a padající vločky představovaly malinké tančící víly, postupně se měnící v nadýchané závěje. Jejich život trval jen do chvíle než spadly na zem. Proto neměly děti.
Nad tímto výplodem své fantazie jsem se zastavila. Bylo to ode mne kruté, že jsem vločkám nedopřála štěstí rodiny. Ale už jsem to tak vymyslela.
Kdoví, třeba nebudu mít děti. Třeba mě nikdo nebude milovat, nebude ochoten se mnou strávit zbytek života. Může se stát cokoli. Na osud jsem nikdy nevěřila, protože si ho každý tvoří sám. Jenom existuje správný a špatný výsledek činu. Stejně jako v matice. Můžete přijít na výsledek nebo se splést.
A dnes se půjdu projít do parku.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá osmá 1. část

18. srpna 2014 v 13:43 | Katy |  Vodní lidé
Takže jsem se rozhodla, že jsem dnes dám dvě části. Zase. První je kratší, druhá o kus delší. A zítra jsem příjde jedna. A bude jí vyprávět někdo jiný než Katy. Tak se těšte. :D

K Vánocům jsem dostala spoustu dárků. Měla jsem z nich samozřejmě radost, a jako každý rok jsem si je všechny seřadila na svůj stůl, aby tam na mě čekaly příští ráno, a já abych pocítila ten krásný pocit štěstí a bezstarostnosti při pohledu na ně. To dnešní ráno jsem se však necítila šťastná ani bezstarostná. Necítila jsem se tak těch pár dní od dvacátého třetího prosince, kdy jsme se s Koko pohádaly. A od toho incidentu s Reillym.
Až do půl dvanácté večer jsem seděla pod oknem a přemýšlela o problémech, které se poslední dobou objevily. Nikdy jsem neměla jít za Reillym, neviděla bych tak něco, co mělo být tajemstvím. Nechtělo se mi o tom, co se stalo moc přemýšlet, ale zároveň jsem měla chuť přijít na to co se dělo a proč. Tuhle chuť jsem zpozorovala v půl jedenácté včera, a lekla jsem se jí. Nebylo divu, protože jsem stále nedokázala pohlédnout na vedlejší dům, a bohatě mi stačilo krátké setkání s Reillym když jsem přišla z nákupu dárků. Ovšem i přes děsivé zážitky jsem tomu chtěla přijít na kloub. Chtěla a zároveň nechtěla.
Další z problémů byla Koko. Znaly jsme se už od školky, a nikdy jsme se nehádaly déle jak dva dny. Vlastně jsme se jednou v první třídě ukrutně zhádaly, protože jsem si do školy přinesla plyšového pejska, a Koko se líbil a chtěla mi ho vzít. To jsme se hádaly skoro týden, dokud do toho nezasáhla učitelka a neusmířila nás. Když jsem o tom teď zpátky přemýšlela, tak mi to přišlo směšné a taky pěkně nesmyslný důvod k hádce.
Čekala jsem, že mi zavolá hned druhý den. Vůbec jsem nepočítala, že se tak nestane. Brala jsem to jako samozřejmost, a až po včerejšku mi došlo jak jsem to zvorala. Všechno. Nebylo to správné. Ale nechtělo se mi jí volat. V hlavě jsem přemítala jestli mi věřila, jestli mi věří. Okamžitě jsem si odpověděla, že ano, protože jsme si vždycky věřily, a vůbec nezpochybňovaly pravdu té druhé, ale když jsem si vzpomněla na společnou fotku jí a Grace, tak jsem si nebyla tak jistá. Co když už nejsem její nejlepší kamarádka? Vypadalo to, že si s tou Grace skvěle rozumí. Zatímco já, husa, se nedokážu s někým seznámit. Zlobila jsem se sama na sebe, protože kdybych se snažila, tak by byla možná aspoň nějaká šance, že bych se s nějakou fajn kámoškou seznámila. Jenže to bych nebyla já.
Poslední otazník byla přihláška na výtvarný kroužek. Musela jsem to už říct a ukázat rodičům. Nebyla jsem si úplně jistá, že mě tam přihlásí, ale vzhledem k tomu, že si táta psaním dost vydělával a já byla věčně zavřená doma, tak jsem si říkala, že finanční problém nehrozí a taky že naši budou spíš rádi, když jim na dvě hoďky týdně zmizím z domu. To jsem jim chtěla říct dnes.
Pomalu jsem se posadila na posteli a nazula bačkory. Tenhle seznam věcí jsem si říkala jak včera, tak i dnes dvakrát ráno. Mělo to dvojí účinek - nezapomněla jsem na svoje trable, což nebylo moc pozitivní, a dokázala jsem se vzbudit dřív než normálně.
Když jsem se pomalým rozespalým krokem vydala dolů do kuchyně, abych si připravila snídani a užila si chvíli samoty, než se všichni vzbudí, tak jsem uslyšela hlasy. Nepochybně patřily mým rodičům a jeden lehce přeskakující byl mého staršího bratra. Hodně dlouho mutoval, a já s Gregorym jsme se strašně smáli, když Kyleovi zničehonic vyskočil hlas do vysokého jedáku. Tohle byly poslední chyby jeho mužského hlasu.
"…Měl to být sice dárek pod stromeček, a my s maminkou jsme se snažili aby to bylo vyřízeno co nejdříve, ale bohužel je to až dnes. Takže takový povánoční dárek."
Slyšela jsem tátu, a nad tou větou jsem se zamračila. Zastavila jsem se na schodech a přemýšlela, o čem by se asi tak mohli bavit. Nic mě nenapadalo.
"Jste skvělý. Moc díky." Řekl Kyle a podle jeho tónu jsem poznala, že se usmívá. Překvapovalo mě, že nemá žádnou holku. Byl tak milý a usměvavý, s tmavě hnědými vlasy, jako mám já, světle hnědýma očima a svým kouzlem, kterým dokázal rozesmát i toho největšího morouse. Jako sestra jsem na něj byla patřičně hrdá. Proč taky ne. Gregory mi oproti němu nepřipadal tak hezký, ale to jen z mého pohledu, protože jsem je nedokázala porovnávat jako cizí holka. Vždycky to byli moji starší bráchové, a na tom se nic nemění.
"Jsme rádi, že máš z toho radost." Řekla mamka.

Na to jsem už sešla po schodech a vešla do kuchyně. "Co řešíte?" zeptala jsem se a zívla.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá sedmá 2. část

12. srpna 2014 v 9:30 | Katy |  Vodní lidé
"Budeme pořád kamarádky?" řekla jsem slabým hlasem.
"Samozřejmě. Nic se nezmění. Katy, ať jsi provedla cokoli, tak ti to odpustím. Věřím ti." její slova mi vehnala slzy do očí. Nikdy bych si nemohla přát lepší kamarádku. Takovou si ani nezasloužím.
"Nebudeš mi věřit." Namítla jsem a konečně se zmohla podívat se Koko do tváře.
"Budu. Opravdu." Položila mi ruku na rameno a já dlouze vydechla. Rozhodla jsem se, že jí to řeknu zkráceně.
"Tak já ti to povím. Víš, ten Reilly Powell je zvláštní. Každý den ho vidím chodit pryč. Nevěděla jsem kam, a tak jsem za ním po škole šla." Všimla jsem si, že se mi klepou ruce. Někomu to říkám. Nevěděla jsem, jestli je to špatně nebo dobře.
"Dál?" řekla Koko tiše a nepouštěla mi rameno.
"Šel do lesa. Až k jezeru. Schovala jsem se za strom a dávala pozor, aby mě neviděl." Zavřela jsem oči. Opět se mi v hlavě vynořil ten strašný výjev. Nevěděla jsem, jestli mám vůbec sílu pokračovat.
"Začal se svlíkat. Všechno oblečení. Divila jsem se tomu, snad se nechce koupat, myslela jsem si, ale to už skládal oblečení a dával na místo, kde nebylo vidět. Pak vkročil do vody." Trochu jsem se přitom zakoktala. Říkám to. Začala jsem se bát, co mi na to řekne. Srdce mi bilo jako o závod. Ruce se čím dál víc klepaly. Nevěděla jsem, jestli to Britney vidí nebo cítí. Doufala jsem, že ne.
"Když byl ve vodě tak po pas, tak se začal hrozně kroutit. Jako kdyby měl křeče. Jeho kůže nabírala světle zelenou barvu, obličej se mu křivil, až se proměnil. Měl asi zelené vlasy, blány mezi prsty. Já nevím co to bylo." Najednou se mi rozklepala brada.
"Koko, bylo strašný. Nemůže to být pravda." Rozplakala jsem se a obličej schovala do dlaní. Nevěděla jsem, že když to řeknu, tak že se ve mně probudí tyhle emoce. Nechtěla jsem brečet, ale šlo to samo. Nevěděla jsem jak, ale chtěla jsem přestat. Cítila jsem jak Koko odtáhla svojí ruku z mého ramene. Podívala jsem se na ní. Nepřítomně koukala dopředu a vypadala vyděšeně a šokovaně zároveň.
"Koko?" popotáhla jsem a utřela si oči o hranu ruky. Pomalu jsem přestávala plakat. Díkybohu. Pomyslela jsem si.
Neodpověděla. Dál seděla a mlčela, jako kdyby mě neslyšela. Nevím jak dlouho to trvalo, ale vím jen, že mi to připadalo nesnesitelně dlouhé. Za tu dobu jsem litovala toho, co jsem řekla. Ale já věděla, že bych to dřív nebo později řekla. Zbláznila bych se. Cítila jsem to už teď, a to od té doby neutekl ani týden. Nedokázala jsem si představit co by to se mnou udělalo za pár týdnů nebo měsíců. Nebylo ani tolik děsivé co jsem viděla, i když to mě deprimovalo skoro pořád, ale že si to neumím vysvětlit. Díky matice jsem věděla, že pro všechno existuje logické vysvětlení, a na to jsem obvykle přišla. U magických bytostí takové vysvětlení neexistovalo, prostě jednorožec měl roh, a víly létaly díky svým křídlům. Ale bylo to vysvětlené, jednoduše to tak bylo. Ale jak si vyložit přeměnu člověka v něco? To nešlo. Zatím jsem o tomhle moc nepřemýšlela, ale protože byla Koko dlouho zticha, tak mě to napadlo. Stejně jako drak Sluneční záře, co visel na mojí nástěnce. Na něj jsem taky pomyslela.
Koko se nakonec narovnala a otočila ke mně. "Dobrej vtip." Přikyvovala. "Ale vyděsila jsi mě."
"To není vtip." Zašeptala jsem.
Zasmála se."Katy, nech toho. Podruhý ti na to neskočím."
"Opravdu to není sranda Koko." pohlédla jsem jí do očí a spatřila v nich náznak slz. Nevěděla jsem proč.
Koko rázně vstala a s rukama za hlavou chodila po pokoji sem a tam. Něco si pro sebe říkala, ale nerozuměla jsem jí. Na chvíli se zastavila u okna, kde si dala ruku pod bradu.
Zírala jsem na ní. Co se jí stalo? Byla to šokující zpráva, ale ani v nejmenším bych si netipovala takovouhle reakci. Myslela jsem si, že začne křičet, smát se mi, ale tohle jsem opravdu nečekala. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
"Britney," řekla jsem potichu, ale neslyšela mě. "Britney!" řekla jsem hlasitěji její pravé jméno. Prudce se odtrhla od okna a podívala se na mě.
"Co?" řekla a tvářila se pořád tak vyděšeně.
"Sedni si." Řekla jsem a ukázala na prázdné místo na Kyleově posteli. Pomalým krokem přišla a sedla si vedle mě.
Chvíli jsem si v hlavě srovnávala co jí řeknu, a pak otevřela pusu. "Věříš mi?"
Koko se zase dívala nepřítomně. "Já nevím." Promluvila téměř neslyšně.
"Nevíš?" zopakovala jsem.
"Jo. Já…je to…divný." Vysoukala ze sebe.
"To mi povídej." Zamumlala jsem, a myslela to smrtelně vážně.
"Asi bych měla jít domů." Řekla Britney po chvíli.
"Ne," řekla jsem. "jak mám vědět co si o tom myslíš?"
Zadívala se na svou kabelu a pak jí vzala do rukou. "Nemůžeš." Na to se začala zvedat a tašku si hodila přes jedno rameno.
"Cože?" nevěřila jsem vlastním uším. "Ty mě v tom necháš plácat samotnou? Nic jinýho mi neřekneš?"
"Podívej Katy," řekla a přitom si zkontrolovala jestli má všechny věci, "nevím, co si o tom mám myslet. Najednou jsi na mě vybalila, že jsi viděla měnit se nějakýho kluka na vodní zrůdu a po pěti minutách ode mě čekáš rozumnou odpověď nebo radu? Nenapadlo tě, že potřebuju chvilku čas, abych si to v hlavě srovnala?" Koko si založila ruce na prsou a hlavu pootočila na stranu.
"Víš, že jsem to musela někomu říct? Víš jak je těžký něco v sobě dusit? Tobě důvěřuju nejvíc na světě a čekala jsem, že mi pomůžeš." Vstala jsem a dívala se jí do očí.
"Já ti pomůžu." Zaúpěla a pohlédla na hodiny co visely na stěně.
"A kdy?" dala jsem si ruce v bok.
"Prosím tě, nemůžeš mě chvíli nechat." zamračila se, a mě to ještě víc namíchlo.
"A jak dlouho? Měsíc, půl roku, rok, nebo rovnou věčnost?!"
"Tak hele, nebudeš mi říkat co mám dělat!" obořila se na mě Koko.
"A tak mi řekni co si o tom mám sakra myslet!" vyštěkla jsem.
"Jak to mám vědět!" řekla a po tváři jí stekla slza. Tvářila se bezradně.
"Jdu domů. Zavolám ti až budu vědět." Když to dořekla tak se otočila ke dveřím.
"Jasně, zavolej si." Zabručela jsem potichu. Koko se rychle otočila.
"Copak to nechápeš?! Nejsem stroj abych ti odpověděla okamžitě, potřebuju čas! Ty bys ho taky potřebovala, bejt na mým místě. Tak mě nech žít!"" Jen co to dořekla, tak se otočila a vykráčela ze dveří pokoje.
"Fajn!" křikla jsem za ní naštvaně. "Jen si běž!"
Potom jsem jen uslyšela prásknutí vchodovými dveřmi a byla pryč.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá sedmá 1. část

12. srpna 2014 v 9:25 | Katy |  Vodní lidé
Omlouvám se za opoždění další kapitoly. Bohužel mám doma problém s připojením k wifi, takže nevím jestli bdu dávat další díly v terín co předem stanovím. Moc se omlouvám, ale děkuji za stálou podporu.

Vždycky jsem milovala zdobení stromečků. Na Vánoce jsme mývali středně velkou jedli a zdobili jsme ji dvacátého třetího prosince. Když jsem byla menší tak jsme stromeček nezdobili, ale objevil se dvacátého čtvrtého již ozdobený v celé své kráse. Tatínek říkal, že za to můžou vánoční kouzla, která vznikají díky vůním při pečení cukroví. Když jsem však já, Kyle a Gregory vyrostli, tak bylo rodičům jasné, že na takové věci jim už neskočíme, stejně jako to záhadné zjevení dárků vždy hezky naaranžovaných pod jedlí. A tak jsme stromeček začali zdobit my, aby táta nemusel do doby než se odstěhujeme, skrývat stromek ve sklepě a pak ho ráno nosit do schodů ke krbu v obýváku.
Dnes vydatně sněžilo a já jsem měla dobrou náladu. Pouštěla jsem si známé vánoční songy a tancovala do rytmu písniček a věšela na větvičky různorodé ozdoby. Kyle dal na strom akorát světélka a šel někam s kamarády, a Gregory neměl na zdobení náladu, takže jsem na to zbyla sama. Popravdě řečeno mi to ani nevadilo, protože jsem si aspoň mohla věšet ozdobičky kam jsem chtěla a nikdo mi do toho nekecal. Což byla jedna ze společných vlastností mých bratrů.
Byl večer a já jsem vnímala Vánoce v celém svém těle. Mamka pekla vanilkové rohlíčky a tak se z kuchyně linula lákavá vůně, díky které táta každou chvílí dusal po schodech a šel do kuchyně kde si musel vzít noviny, nalít pití a další výmluvné věci, při kterých se nenápadně připlížil k upečeným sladkostem a pár si nacpal do pusy. Mamka ho přitom načapala a smála se a táta se tvářil uraženě když mu řekla: "Ty tlusťochu, tím tvým běháním po schodech bys zhubnul, ale když se tady pak láduješ, tak to zase nabereš!" Nakonec se táta taky usmál, a začali spolu tančit na jednu krásnou vánoční píseň, All I Want For Christmas Is You.
Byla to taková vánoční idylka, rodiče se nehádali, a ani na nás moc nekřičeli. Na Vánoce byli vždycky takoví, a já to nedokázala pochopit.
Pověsila jsem poslední červenou kouli s obrázkem zasněžené chaloupky, a sedla si do křesla. Mamka uvařila svařák a já si mohla trochu nalít. A tak jsem seděla a v ruce držela horký hrníček s pitím uvnitř, a přála si, aby Vánoce byly pořád. Všechno by bylo tak krásné, žádné starosti, klid a mír.
Vzpomněla jsem si na svoji poslední schůzku s paní Barnesovou. Paní Barnesová byla hubená starší žena s předkusem a světle šedými vlasy, které měla neustále v malém culíčku na temeni hlavy.
Už tři roky jsem k ní chodila, byla to moje psycholožka, a měla jsem jí ráda. Nevěřila totiž mínění mých rodičů, že je divné kreslit zvláštní bytosti, jako jsou elfové, draci a jiní, a dokonce o nich přemýšlet a snít. Přesto jsem k ní chodila. Dávala mi různé rady jak se vyvarovat hovoření o těchto věcech s někým kdo pro to nemá pochopení, a říkala mi, jak zapadnout do různých vrstev společnosti.
Nikdy jsem si nemyslela, že by se jí podařilo něco mě naučit. Připadala jsem si pořád stejná, nezajímavá tmavovlasá holka s hnědýma očima a pitomou, lehce zranitelnou osobností.
Ovšem, když jsem se teď zamyslela, tak jsem se možná trochu změnila. Nevěřila jsem každému koho jsem znala sotva měsíc, a víc jsem se uzavřela do sebe. Myslím, že ty schůzky měly pozitivní i negativní výsledek.
"Teď se delší dobu neuvidíme, Katy," slyšela jsem v hlavě hlas paní Barnesové. "budu teď pracovat jinde, a sem budu jezdit jednou týdně." usmála se, a pohladila mě po vlasech.
"Dobře." slyšela jsem sebe jak přikyvuji. Potom jsem šla domů. A paní Barnesová už nepřijela.
Opřela jsem si hlavu o opěradlo křesla a dopila svařák. Bylo ho jen malinko. Zatím mi nikoho nepřidělili. Pomyslela jsem si. Měla bych dostat novou psycholožku nebo psychologa. Už pár týdnů se nic nestalo, a tak se možná rodiče rozhodli, že ty schůzky nepotřebuju. I když mi to nepřišlo moc pravděpodobné.
Táta s mamkou dotančili a vrátili se každý na své stanovisko - táta k počítači, máma do kuchyně.
"Vypadá to pěkně." řekla mamka, a já se na ni otočila.
"Myslíš?"
"Proč jinak bych ti říkala." usmála se na mě a špinavé ruce si oklepala do své doposud neposkvrněné zástěry a zadívala se na stromeček, který v šeru pomalu končícího odpoledne nádherně zářil a spousta světýlek se tak odrážela od skleněných pestrobarevných vánočních ozdob. Takhle jsem měla maku ráda. Nebyla taková naštvaná a pesimistická jako obyčejně. Připadalo mi, že o svátcích jí zastupuje někdo jiný a ona je mezitím u nějaké cizí rodiny kterou pořád pucuje jako mě, Kylea nebo Gregoriho. Nebo tátu.
"Děkuju." řekla jsem směrem k mámě na její pochvalu. Na to jsem se přemístila z křesla na náš kožený gauč. Tahle kůže mě vždycky hrozně rozčilovala, v létě se lepila na holou kůži a v zimě byla nepříjemně studená. Nikdy jsem nepochopila proč si naši nepořídili nějaký z těch perfektně pohodlných gaučů, jako mají doma Jamesovi. Štěstí bylo, že o různých svátcích byla pohovka pokryta dekou - vánoční, velikonoční, halloweenskou, vždy podle toho, co za svátek byl.
Lehla jsem si na bok a poslouchala hudbu. Venku pořád sněžilo a pomalu nastávala tma. Zajímalo by mě, jestli Britney přijede na Vánoce. Poslední dobu jsme si moc nevolaly, a tak jsem o takových věcech skoro nic nevěděla.
Asi po deseti minutách jsem to už nevydržela a rozhodla se jít Koko zavolat. Mobil jsem měla nahoře v patře, takže mi nezbývalo nic jiného než vstát a jít tam.
Na telefonu jsem si vyhledala kontakt na Koko a s vyzvánějícím mobilem jsem se usadila na zem před koupelnou.
Počítala jsem kolikrát to zazvonilo. Pětkrát, osmkrát, patnáctkrát. Na dvacáté třetí jsem už vzdávala, že to vezme, a po dvacátém osmém jsem to položila. Chvíli jsem čekala jestli mi nezavolá zpátky, ale nic. Tady nahoře nebyla hudba z obývacího pokoje skoro slyšet. Jenom jemné šeptání, a když jsem si toho nevšímala, tak nebylo slyšet nic.
Najednou mi mobil zavrněl v ruce. Podívala jsem se na displej: nová zpráva. Otevřela jsem jí.
Počítej do dvaceti a přitom se běž pomalu podívat ke dveřím, pak otevři.
Koko
Nad tou zprávou jsem se usmála a vstala. Opravdu pomalu jsem sešla po schodech a počítala. Nakonec jsem sáhla na kliku u dveří a otevřela je.
Nikdo. Nikdo tam nestál.
"Baf!" vykřikla Koko a vyřítila se zpoza rohu našeho domu. Hrozně jsem se lekla, ale bylo mi to jedno.
"Ježiši ahoj!" smála jsem se a navzájem jsme se objaly. Na kapuci u kabátu měla jemný poprašek sněhu.
"Pojď dovnitř." Pobídla jsem jí a zavřela za námi dveře.
"Vůbec nemáš představu jak se mi po tobě stýskalo," řekla a oklepávala si boty o rohožku. "Některý holky jsou fakt děsný krávy." Pokračovala hlasitě a já doufala, že jí mamka neslyšela.
"Kvůli čemu?" zeptala jsem se.
"No, podle mě je dost pošahaný sladit si barvu nehtů s kabelkou a očními stíny. Nebo se v jednom kuse fotit." Říkala a kabát pověsila na věšák.
"A s takovejma jsi byla na pokoji?"
"Ne, naštěstí. A navíc na pokojích jsme po dvou. Dobrý den paní Darbyová!" nakoukla do kuchyně a mamka se na ní přívětivě usmála.
"Ahoj Britney, co škola?" zeptala se a pečlivě si jí prohlížela.
"Ujde to. Není to špatný, vlastně, vcelku fajn." Odpověděla Koko a mamka chápavě přikývla.
"Jdeme nahoru." Oznámila jsem mámě a s Koko jsme vyšly na chodbu a po schodech do mého pokoje. Nakoukla jsem dovnitř a spatřila bratra. Nechtěla jsem, aby nás s Koko poslouchal, i když to pro něj nebylo nic zajímavého, spíše otravného, a pravděpodobně by to neudělal. Ale i přes to jsem se rozhodla jít do Kyleova pokoje.
"Hmmm, nejspíš není uklízecí typ." Zhodnotila Koko binec v místnosti a začala si prohlížet Kyleovi medaile z hokeje.
Já jsem odhrnula kupu oblečení na posteli a usadila se do tureckého sedu.
"To víš, kluci," řekla jsem, "myslíš si snad, že kdybych nebyla s Gregorym v pokoji takže by to tam vypadalo jinak?"
"Já sourozence naštěstí nemám." Usmála se Britney a posadila se vedle mě.
"Ach Katy musím ti toho tolik říct, změnilo se strašně moc věcí." Při těchto slovech mně malinko zamrazilo.
"Tak povídej." dostala jsem ze sebe a byla trošku nervózní. Snad neuslyším nic zlého.
"Takže," začala, "moje spolubydlící je báječná. Hrozně jsem se bála, že bude nepříjemná, budou jí vadit moje rovnátka, žvejky, no já nevím co ještě, ale upřímně mi spadl kámen ze srdce když mi představili Grace."
"Grace?" povytáhla jsem obočí.
"Jo. Máme toho tolik společnýho. Tak třeba má taky rovnátka. Píše levou rukou jako já, má ráda růžovou jako já, ráda čte komiksy jako já. No není to super?" usmála se a vrhla na mě pohled plný očekávání.
Popravdě jsem z toho neměla dobrý pocit. Našla si někoho jiného. Bylo to zlomyslné, ale v hloubi duše jsem doufala, že si nenajde žádnou kamarádku, a že mi bude často volat a stěžovat si. Snažila jsem se počítat s touhle nemilou variantou, že se tam s někým skamarádí, ale moc mi to nešlo.
"Je to super." Přikývla jsem a snažila se o příjemný tón. Snad se o tom už nebudeme bavit.
"Jediný větší rozdíl mezi námi je, že je vysoká a já malá. Taky si nejsme podobné, to je samozřejmé."
Koko se radostně usmívala, a mně to začínalo vadit.
"Vlastně mám naši společnou fotku, hele." Řekla a naklonila se ke mně. Před oči mi strčila mobil na kterém zářila fotka. Držely se za ramena a usmívaly se. Pozorně jsem si tu Grace prohlédla - měla světlé rovné vlasy těsně pod ramena, drobné pihy a velký nos. Byla docela silná, její ruka vypadala v porovnání s tou Britneyinou směšně, jako kdyby byla nafukovací. Tvářila se velmi zvláštně, na tváři měla takový křečovitý úsměv, a v jedné tváři se jí dělal dolíček. Nebyla ošklivá, ale nedalo se o ní říct, že je hezká.
"Hmm, dobrý." Řekla jsem kuňkavě. Všimla jsem si, že mají na ruce stejný náramek.
"Myslím, že mě má Grace za nejlepší kamarádku," řekla Koko a zasunula si mobil do kapsy. "Pořád chodí za mnou."
"Vadí ti to?" vyhrkla jsem až moc rychle.
Koko na mě pohlédla. "Ani ne," přiznala. "Totiž - jenom někdy. Ovšem zatím jsme se nepohádaly a navíc se tam nikdo jiný se mnou nebaví. Jsme jako já a ty."
Při těch slovech jsem zatnula pěsti a hned je zase povolila. Co to dělám? Ptala jsem se sama sebe. To jsem vážně tak sobecká a nechci aby měla kamarádka radost?! Jsem. Uvědomila jsem si. Bohužel jsem sobec a navíc srab, protože jí to neřeknu.
Koko ještě hodnou chvíli mluvila o Grace a o věcech co spolu prožily, a já jsem se zmohla jen na krátká přikyvování. Moje radost z Britneyina příjezdu maličko pominula.
Když už jsem chtěla nějakým šetrným způsobem změnit téma aniž bych jí urazila, tak to Koko udělala sama.
"Jé, já tady pořád jenom mluvím o nás dvou a ani se nezeptám na tebe. Ach jo, jsem děsná. Promiň."
"V pořádku," řekla jsem automaticky, "klidně pokračuj."
Huso! Vynadala jsem si v duchu. Naštěstí chtěla abych mluvila chvilku já.
"Dám si pauzu na žvejkačku." Řekla a vytáhla balíček ze svojí proužkované kabelky.
"A co chceš abych ti řekla?" namítla jsem.
"Já nevím. Co třeba ten novej kluk, Reilly, nebo jak se jmenoval."
Polkla jsem. Teď přede mnou leželo důležité rozhodnutí. Mám jí to říct nebo ne? Co když mě bude mít za blázna?
"No, vlastně ti musím něco říct." Začala jsem vážnějším tónem než jsem měla v úmyslu. Zkusím to.
"Chodíš s ním!" vypískla Koko.
"Ne!" řekla jsem rychle, ale bylo pozdě.
"Ale chodíš. Vidím ti na očích jak seš do něj zabouchnutá. No teda, to je krása!" začala se smát a prozpěvovat: Katy a Reilly, Katy a Reilly, Katy a Reilly…
"Nechodím s ním!" zavrčela jsem a Koko se přestala smát.
"To je škoda," řekla smutným tónem. "Byli byste pár k pohledání." Ušklíbla se.
"Ty seš blbá!" řekla jsem a mrskla po ní jeden Kyleův smradlavý dres, co jsem měla u kolena.
"Fůůůj!" řekla zhnuseně a dvěma prsty si ze sebe ten hnus stáhla.
"To máš za to." zasmála jsem se.
"Ha-ha." Řekla naštvaně, ale potom se rozesmála. Smály jsme se ještě hodnou chvíli, dokud nepopadla taky nějaké oblečení a nehodila to po mně. Potom jsme po sobě házely věci hlava nehlava a nepřetržitě se hihňaly.
Když už nás bolely břicha od smíchu, tak se Koko posadila do tureckého sedu a do pusy si dala čerstvou porci žvýkaček.
"Cože jsi mi to chtěla říct?" řekla když pečlivě rozžvýkala jahodovou gumu. "Něco s tím Reillym, povídej, přeháněj."
"Opravdu s ním nechodím." Řekla jsem jí na její přihlouplé culení.
"Dobře," přikývla, "tak jo." Najednou vypadala strašně vážně. Její brýle s tlustými sklíčky náhle nepůsobila vůbec komicky, ale učitelsky. Dívala se na mě s velkým zájmem a očekáváním.
Co udělá? Dokázala jsem si představit tisíce reakcí na věc, co jsem jí chtěla říct, ale nemohla jsem s jistotou tvrdit, že jedna z nich bude správná. A vůbec, mám jí to říkat? Mám riskovat možný konec našeho přátelství? Co když tomu neuvěří?
Cítila jsem její pohled. Dívala jsem se k zemi a netroufala si vzhlédnout do jejích očí.
...pokračování příště...

další část

1. srpna 2014 v 11:34 | MadelinMedy |  Příběh
Prudce jsem otevřela oči a snažila se vzpamatovat z toho šoku, chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila že jsem u nás na chatě s milujícími rodiči. Srdce mi bušilo tak silně že jsem skoro nemohla dýchat, dokola jsem si opakovala:
"Byl to jen sen, strašný zneklidňující sen."
Pomalu jsem se nadechla a vydechla. Po chvíli jsem se posadila na postel, po dlouhých deseti minutách přemýšlení jsem se podívala na digitální hodiny na nočním stolku. Dvě hodiny a padesát dva minut tak akorát čas na ranní přemýšlení. Vstala jsem z postele, ale jelikož mám pokoj v podkroví tak má hlava zavadila o sklopenou stěnu.
"AUUUUUU!!!"
Vyjekla jsem. Po špičkách jsem došla ke dveřím a lehce jsem je otevřela. Ten vrzavý zvuk dveří byl jako dynamit uprostřed tiché noci. Tichounce jsem sešla po starých dřevěných schodech a lehla si na gauč který měl v sobě vyležený důlek. Po dalších deseti minutách ticha mě to deprimující ticho přestalo bavit. Každé lupnutí trámu nebo spadnutí nějaké věci mě dovedlo k tomu abych zvedla ovladač a zapla televizi. Po přepínání z kanálu na kanál jsem uvízla na čtyřiadvacítce programu o politice. Věděla jsem že když nemohu usnout tak posloucháním politiky se unudím a usnu. Zachvíli se mi přivíraly oči víc a víc. Ráno mě zbudil mámin milý hlas.
"Lucy jedeme s tátou na nákup snídani máš na stole."
Ospale jsem přikývla a ještě chvíli pospávala. Když jsem se probudila pod hlavou jsem měla měkký vyšívaný polštář a na sobě květovanou semišovou deku. Vstala jsem ze snad ještě vyleženějšího důlku a sedla si k dřevěnému stolu.Předemnou ležel talíř se snídaní, která se na mě koukala jako by spíš měla ona sníst mě. Chleba smáslem a s domácí rybičkovou pomazánkou.
"Hmmm "
Vyšli ze mě pocity nahlas. Otevřela jsem lednici a jediný co jsem tam mohla vidět byla okurka,rajče a prošlý jahodový jogurt. Co z toho plyne? Okurkový salát a rajče. Sedla jsem si se salátem k televizi a natáhla se k ovladači, jelikož nikdo z naší rodiny až na mě nekouká ráno na televizi tak tam stále byl stejná stanice. Čtyříadvacítka!!! Ještě ospale jsem koukala na ranní zprávy a po několika nezajímavých informacích jsem zpozornila když žena v televizi komentovala tragickou sebevraždu.
"Včera večer v letní poklidné noci se stala velmi tragická sebevražda, žena okolo 45 let se zavraždila u vlakové železnice ve směru na Opatovice. Zůstali po ní dvě malé děti ..."
V televizi byl zaběr jako v mém snu. Rychle jsem sebrala ovladač z dřevěného stolku a snažila se vypnout televizi. Po dlouhém snažení zmáčknout jedinné tlačítko se podařilo televizi vypnout. Hlasitě jsem položila skleněnou misku na stůl a utikala po schodech nahoru do pokoje. Skolčila jsem na postel a přitiskla k sobě malého bílého plyšáka. Zavrtala jsem se do barevných polštářů a snažila se to rozdýchat. Nevěřila jsem tomu. Sice mi bude za pár měsíců šesnáct ale to neznamená že nemůžu mít na posteli několik plyšáků, ale to byla asi tak jedinný co mě mohlo zajímat.
"Byla to jenom náhoda nic jiného prostě jenom náhoda."
Dlouho jsem nevycházela z pokoje, ale když jsem z okna viděla tmavý Land Rover tak jsem rychle seběhla dolů a tvářila se spokojeně abych se mohla vyhnout nepřijemným otázkám. Jako třeba : Co se stalo a proč jsem smutná.
Když jsem slyšela z chodby otvírání dveří tak jsem se snažila nahodit ten nejlepší úsměv. ...