VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá třetí

13. července 2014 v 20:06 | Katy |  Vodní lidé
Tady je další kapitolka o Vodních lidech. Doufám, že se bude líbit.

Seděla jsem v tátově křesle zabalená do teplé přikrývky a snažila se nevnímat zkoumavě vyhlížející obličeje mých rodičů. Seděli naproti mně - táta opřený o opěradlo, máma s nohou přes nohu.
"Takže," začala mamka, "můžeš nám vysvětlit co se ti tak strašného stalo, že jsi zalezla do skříně a brečela na celý dům?"
Zahleděla jsem se na svá kolena opřená chodidly o sedadlo a zamyslela se. Nemohla jsem jim říct, že jsem viděla někoho jak se mění na vodní zrůdu. To by nešlo, už takhle jsem chodila k psycholožce, protože si rodiče mysleli, že nejsem normální, když si kreslím víly a často o takovýchto věcech mluvím. Přidělala bych si zbytečně další problémy, a to se mi samozřejmě nechtělo. Musela jsem si něco vymyslet.
"Katy!" řekla mamka ostrým hlasem a já se leknutím zatřásla.
"Cože?" zeptala jsem se potichu a sevřela přikrývku v ruce.
"Mluv." řekla rozčileně.
"No…já…honil mě pes." vypravila jsem ze sebe a přála si, aby mi to sežrali.
"Jaký?" zeptal se táta míň nepříjemně než matka. Spíše ustaraně - to byl celý on. Máma byla vždy ta metrnice.
"Velký. A taky černý. Jo, byl celý černý." řekla jsem.
"A to ti máme věřit?" zeptala se mamka.
"Becky." zasyčel táta a káravě se na ni podíval.
"No co je?!" vyjela na něj. "Kdybys mi pomohl tohle vyřešit, tak bychom tu neseděli už půl hodiny, ale ty musíš mlčet."
Táta se nadechoval a chtěl něco říct, ale máma ho zarazila. "Víš co? Teď už mlč."
Obrátila se opět na mě. "Takže pes?" nebyla to otázka. Věděla jsem, že mi nevěří.
"A proč tě vůbec začal honit?" zeptala se.
"Jak to mám vědět." pokrčila jsem rameny.
"Nebuď drzá! Mohlo by tě to mrzet." vyhrožovala mi.
"Ale já jsem opravdu utíkala před psem!" bránila jsem se. "Proč mi nikdo nevěří?"
"Klid, nikdo ti to nevymlouvá zlatíčko." usmál se táta a podal mi hrnek s kakaem.
"Před večeří ne." řekla máma a hrnek mi vytrhla z ruky.
Táta se ni zle podíval. "Nemíchej se do toho laskavě, buď té dobroty. Taky jsi to s ní mohl probrat dřív než jsem přišla." připomenula mu máma. Dnes to řekla již po třetí.
"Jdu udělat večeři, tam budu užitečnější." řekl taťka a vstal.
"Tati." vydechla jsem vyčítavě. To je zrada.
"Promiň Katy, mamka má pravdu."
"Jako vždy." usmála se máma.
"Dobře, jako vždy." opravil se táta a odešel do kuchyně.
Chvíli bylo ticho než promluvila mamka. "No, kde jsme to skončily?"
"Že mě doopravdy honil pes." řekla jsem.
"Ach ano, pokračuj. Dopověz to."
"Na toho psa jsem narazila při procházce k lesu," začala jsem a při slově "les" se otřásla. "Nevím jak se tam objevil, ale začal na mě štěkat a já jsem utíkala domů. Běžel za mnou. Asi ne tak dlouho jak jsem si myslela, ale ani ne krátkou dobu. Hrozně jsem se ho bála." najednou se mi před očima zjevil přeměněný Reilly a mě ukápla slza.
"Aha," máma pomalu přikývla. "dobře."
Doufala jsem, že mi věří. Musela mi věřit. Nedokázala jsem si představit, co bych jí řekla kdyby mi oznámila, že lžu.
"Věřím ti Katy, můžeš jít." řekla po chvíli přemýšlení.
"Díky. A můžu to…" ukázala jsem na hrneček kakaa co držela v ruce.
"Tak dobře. Když jsi tak vystrašená." mamka se usmála a podala mi hrnek.
"Nezapomněla jsi na něco?" zeptala se mě když jsem upila horkou dobrotu.
"Nojo, děkuju." řekla jsem. Vstala jsem z křesla stále ještě zabalená v dece, a vyšla z pokoje. Nevěděla jsem o čem bych tak s mámou mohla mluvit, a tohle mi přišlo jako dobré řešení. Nikdy jsem si s mamkou nerozuměla a ani jsem neměla důvod se o to snažit, protože tady bylo všechno podle ní a na tom se nic neměnilo.
Vyšla jsem po schodech nahoru do pokoje a posadila se na postel. Nejradši bych si strčila hlavu pod polštář a pořádně si zakřičela, ale protože u počítače seděl Gregory, tak jsem to neudělala. Neptal se mě co se stalo, jako moji drazí rodičové, a to se mi na něm vždycky líbilo. Když jsem spadla a rozbila si koleno, tak mě pomohl vstát, utřel mi kapesníkem slzy, ale neptal se. Omylem jsem na sebe shodila krabici s knížkami z nejvyšší police - uklidil rozsypané knihy, pohladil mě po hlavě a neptal se. Upustila jsem skleněný džbán - uklidil střepy, neptal se. Našel mě brečíc ve skříni - neptal se.
Těchto "dětských nehod" bylo ještě víc, a ne se všemi mi pomohl Gregory, ale i tak se nikdy neptal. Ani později jsme to neprobrali, prostě jsme nějak brali, že se to stalo a není důvod to řešit. Ovšem dnes mi to nebylo lhostejné, jako jindy, dnes mi to přišlo líto, že se nezeptal. Nevěděla jsem proč, ale když jsem pomyslela na Reillyho v jezeře tak jsem se oklepala hrůzou.
Musím to někomu říct. Pomyslela jsem si. Byla to pravda. Nemohla jsem to v sobě dusit a nakonec se z toho zbláznit, protože tak jsem řešila hodně věcí a nikdy to nezabralo, naopak jsem se cítila daleko hůř.
Podívala jsem se na bratrova záda zkroucená na židli u počítače. Jemu ne. Gregory by pro něco takového neměl pochopení, akorát by se přidal k rodičům s tím, že jsem blázen.
Kyle taky nepřipadal v úvahu. Měla jsem ho ráda, možná ještě víc než svého mladšího bratra, protože se mnou nebyl dennodenně v jedné místnosti. Taky byl věčný optimista, až na své slabé chvíle, které má jednou za čas každý. Jistě bych se mu mohla svěřit s milionem jiných věcí, které jsem nikomu nikdy neřekla, dokonce ani Koko, a se kterými by mi pomohl, ale kdybych mu vylíčila jak se člověk mění ve stvůru, tak by si zjevně také zaklepal na čelo, jako ostatně každý.
Jediný komu bych to mohla říct byla Koko. Jenže ta mi teď dva dny nevzala telefon a já teď neměla sílu jí volat. A i kdybych se odhodlala a vyklopila jí to, tak jsem si nebyla jistá její reakcí.
Lehla jsem si na postel. Nejspíš si to nechám pro sebe. Jako to dělám často.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naira | 15. července 2014 v 16:45 | Reagovat

Promiň, že píšu pozdě ://
Černý pes..hmmm. Je to moc realná podoba toho co se může stát každýmu. Palec nahoru, holka. Dobře zamaskovaná lež. Zajímalo by mě komu to řekne, ale myslím si, že by to měla probrat s hlavním zdrojem problému, ale myslím si, že by se ho bála zeptat.
Bylo by dobrý, kdyby to s níkým nerozebírala a Reily by to na ní vyklopil, s tím, že měla halucinace :DD
A tak tedy budu dál netrpělivě čekat na další vývoj situace.

2 Naira | 15. července 2014 v 16:45 | Reagovat

PS: přes to pozadí se to nedá skoro číst

3 Katy | Web | 15. července 2014 v 19:36 | Reagovat

[2]: já vím, sekl se mi počítač, pokusím se to napravit.

4 Naira | 16. července 2014 v 20:16 | Reagovat

Uz se pres to dá číst ت

5 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 22:11 | Reagovat

ROdiče měli krapet zvláštní styl... a mrzí mě, že to neřekne bráchovi, páč její bratry mám ráda :D Ani jednomu, ach jaká škoda, že tam více nebudou. A jediný, kdo mě tak nějak více napadá je Johnny :D Ale tak uvidíme, ještě mám do půlnoci čas to zjistit - pak se musím z žáby proměnit na princeznu a jít spát... no, stejně ráno zase budu dobíhat autobus v ropucha stylu :D ...proč to sem vlastně píšu??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama