VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá první

1. července 2014 v 19:06 | Katy |  Vodní lidé
Vánoce. Blížily se tak rychle, že jsem se ani nenadechla a bylo devatenáctého prosince. Rachel po škole rozdávala letáčky s pozváním na "Vánoční nakupování na Kulatém náměstí." Její sestra pracovala v jednom krámečku a tak Rachel dostala za úkol šířit tyhle věci, aby ona mohla její sestra zavírat obchůdek o hodinu dříve a nemít starosti s touhle vánoční akcí. Aspoň tak jsem to pochopila, když o tom mluvila s Ginger. Neodposlouchávala jsem, Ginger mluví moc nahlas. Obyčejně jsem na tuhle "vánoční senzaci" chodila s Koko a nakupovaly jsme zvýhodněné věci jako dárky k Vánocům, ale teď jsem nevěděla, jestli rodině nedám nějaký společný dárek co bych vyrobila. Samotné se mi tam jít nechtělo. Stačilo mi projít uličkou kolem náměstí a vyvolalo to ve mně pocit smutku. Vlastně jsem smutek trochu potlačovala, protože jinak bych měla unavené oči od nespavosti, prázdný výraz od nevnímání a pochroumané zuby od nervózního žvýkání konce tužky. Koko mi napsala naposledy před třemi dny, a nebrala mi telefon. Nejspíš si tam našla kámošku nebo měla hodně učení. Spíše jsem se přikláněla k té první variantě, Koko nepatřila k holkám co by se držely stranou a čekaly až se s nimi začne někdo bavit, jako já, ona se dokázala protlačit k někomu zábavnému a skamarádit se s ním. Chodila na aerobic a tam měla dost kamarádek, sice byly stejně trhlé jako ona, ale aspoň si rozuměly. Se mnou si rozuměla jenom Koko. Ostatní kamarádky mě opouštěly postupem času a teď mě opustila i ta poslední. Zbývalo mi doufat, že narazím na někoho jako já a dám se s ním do řeči.
"Půjdem tam hned po obědě, ok?" zeptala se Ginger.
"Fajn, stejně jsem to tak měla v plánu." odpověděla Rachel a vrátila do tašky štos papírů s natisknutými pozvánkami na to Vánoční nakupování. Tyhle byly do butiku Stylová móda, kde pracovala Racheliina sestra a odkud jsem měla většinu oblečení. Byl to v podstatě jediný obchod s velkým výběrem hadříků ve městě.
Byla přestávka a většina členů naší třídy seděla u topení a hřála si záda. Já si kreslila různé útvary do sešitu fyziky, která měla následovat po pauze. Z kluků jediný Reilly tam nestál, ale seděl na protější lavici.
Kdoví jestli dnes zase půjde pryč. Zajímalo mě kam chodí a měla jsem chuť to zjistit.
Taky jsem musela vymyslet kdy koupím dárky. Měla jsem v úmyslu koupit tátovi kravatu a Kyleovi nový chránič na zuby na hokej, ale pro Gregoriho a mámu jsem nic vymyšleného neměla. Tu kravatu a chránič jsem si zapsala na útržek papírku a schovala ho do penálu, abych na to nezapomněla.
Najednou zazvonilo na hodinu. Zandala jsem do tašky sáček se svačinou a vyčkávala na příchod učitele. Do třídy vešel Brown, vysoký zrzavý chlap s dlouhým strništěm na tvářích. Učil nás fyziku a z učitelů jsem ho měla asi nejvíc ráda. V ruce držel letáčky s nějakými slovy natištěnými na přední straně. Z mojí vzdálenosti se však nedalo přečíst co tam je napsáno.
Brown se postavil před tabuli. "Ještě než se posadíte, tak bych vám rád oznámil, že kdo by se chtěl přihlásit na výtvarný kroužek tak má teď jedinečnou příležitost si vzít přihlášku a vyplnit ji. Hodina by probíhala od tří hodin do půl páté každou středu. Je to na umělecké škole Georgia, takže to není žádné amatérské kreslení, ale opravdu by vás tam něco pořádného naučili. Je to přihláška na příští pololetí. To je vše."
Nikdo se nechystal vyzvednout lístek. Tyhle přihlášky jsme dostávali na začátku roku a pololetí a většina žáků se přihlásila již dříve, ovšem v naší třídě se nikdo nehlásil.
Učitel to s přihláškami vzdal a začal něco psát na tabuli. Chvíli jsem se dívala na lavici kam položil papíry. Přihlásím se. Napadlo mě. Aspoň to zkusit. Od chvíle kdy Koko odjela jsem se cítila strašně sama. Jednou týdně někam chodit by mi možná pomohlo se odpoutat od různých výčitek, problémů a mít na hodinu a půl čistou hlavu. Jen sedět a kreslit. Přemýšlet nad jiným světem, na světem, kde je všechno podle mých představ a tužeb.
Vstala jsem ze židle. Loudavým krokem jsem došla k přihláškám a jednu si vzala. Učitel odvrátil zrak od tabule a radostně přikývl.
"Odevzdat do pátku." řekl a já jsem kývla hlavou na souhlas.
Vrátila jsem se na své místo a list papíru si prohlédla.
Umělecká škola Georgia poskytuje zájmové studium výtvarného umění. Žáci se zde naučí (ve výtvarném oboru) nejrůznější techniky co jim předvede jejich vyučující a zkusí si i počítačovou grafiku a malbu sprejem na zdi na konci školního roku. Pokud by se dítě chtělo věnovat sprejování nebo grafice, tak škola nabízí tyto hodiny samostatně jednou týdně (čtvrtek nebo pátek) od 16.00 do 17.30 hod.. Hodiny všeobecného výtvarného umění probíhají také jednou týdně, ovšem ve středu od 15.00 do 16.30 hod.
Bližší informace o zájmovém studiu naleznete na druhé straně spolu s přihláškou.
Dočetla jsem přední stranu přihlášky a strčila jí do kapsy. Podívala jsem se na tabuli a otevřela jsem sešit abych si zapsala co Brown říká a píše. Ve výhledu mi mírně bránily Reillyho vlasy. Poslední dobou seděl přede mnou, protože to bylo blíže k učitelům a ti tak měli přehled jestli kluci nedělají neplechy. Ne, že by Reilly něco někomu udělal, ale vedle něj seděl Fredie a ten měl problému dost. Takže bylo lepší je oba posadit dopředu. Reiily obyčejně dával při výuce pozor, jenže teď držel v ruce mobil. Naklonila jsem se dopředu abych zjistila co dělá. Psal esemesku.
Naklonila jsem se ještě víc - chtěla jsem vědět co píše. Musela jsem však být v pozoru, aby mě nikdo neviděl.
Po škole tam zajdu. Přečetla jsem. To bylo celé. Jenom čtyři slova, všechno. Reilly zmáčkl tlačítko odeslat a shýbl se k batohu, aby tam telefon potichu vrátil. Raději jsem si zase sedla pořádně na židli.
Zbytek hodiny jsem přemýšlela kam Reilly půjde. Chce tam kam chodí každý den nebo se jedná třeba o nákup jídla pro rodinu? Možností bylo spousta a já nemohla v nejmenším vědět jaká je správná. To, co jsem však věděla, bylo to, že to zjistím.
Budu ho sledovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naira | 1. července 2014 v 22:21 | Reagovat

Dobrá kapitolka, dokáže navnadit jen čtyřmi slovy a přihláškou na uměleckou. :D závidím jí. I tobě ;)

2 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 21:53 | Reagovat

Jojo, souhlasím s Nairou - 4 slova jsou občas víc než dost a tady jsou doopravdy dost k přepnutí na další kapitolu. Spíš mě jen zaráží, že se Koko neozvala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama