VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá druhá

6. července 2014 v 19:23 | Katy |  Vodní lidé
Šla jsem za ním celou cestu až domů. Doma jsem hodila tašku na postel a vyběhla na zahradu, kde jsem se schovala za roh domu. Chvílemi jsem vykoukla, jestli už nejde, ale nikdo z domu nevycházel. Až po půl hodině jsem uslyšela jak někdo schází po schodech. Vystrčila jsem kousek hlavy ze svého úkrytu abych se přesvědčila kdo vyšel.
Reilly.
Potichu jsem šla po zasněženém trávníku a blížila se k brance. Reilly procházel kolem posledního domu v ulici. Otevřela jsem branku a rychlými kroky vyšla ven. Reilly právě zabočil do ulice kudy chodil vždy. Přidala jsem do kroku a nakonec jsem se rozeběhla. Byl již v jiné ulici, nemohl mě slyšet. Na rohu jsem zase šla běžnou chůzí, pár metrů za ním. Sníh lupal pod podrážkami a já se bála, aby to neuslyšel nebo aby se neotočil. To by bylo ještě horší.
Za domy u lesa začaly vykukovat temné obrysy stromů. Reiily vstoupil na písčitou lesní cestu a kráčel dál. Zarazila jsem se. Slunce už přestávalo řádně svítit a já dostala strach. Nic nezjistíš, pokud tam nepůjdeš. Promluvil ke mně hlas v hlavě. Věděla jsem, že kdybych za ním nešla tak bych o tom přemýšlela pořád. Říkala bych si kam sakra chodil? a vyčítala bych si, že jsem za ním tenkrát nešla. Ale zase co když je tam nebezpečí? Třeba úchylové nebo feťáci.
Ustoupila jsem o krok zpátky. Jsem srab. Prostě na to nemám.
Reilly už pomalu mizel v lese.
"Kruci…" zašeptala jsem a ruce jsem si spojila za hlavou. Začala jsem chodit do kolečka a snažila se něco vymyslet. Něco mi říkalo ať tam jdu, zkusím to, ať se postavím strachu, ale něco jiného mi to vymlouvalo a já nevěděla jestli raději utéct domů nebo to prozkoumat a porazit svůj strach.
Reilly zmizel.
Najednou jsem se nerozmýšlela. Rozeběhla jsem se do lesa za ním a nepřemýšlela nad tím jestli je to správné nebo ne. Míjela jsem kmeny stromů a dívala se, aby mi do očí neuhodila větev. Pod nohy se mi pletly kořeny a co chvíli jsem o ně brkala. Omylem jsem rozšlápla žížalu, co se kolem plazila, ale nechala jsem ji být. Najednou jsem uviděla obrys postavy. Dohnala jsem ho.
Šel vcelku rychle a ostražitě se díval kolem sebe. Dělala jsem velké kroky, abych nešlápla na větev nebo na ně co, co by zapraskalo a on by se otočil. Znala jsem to tady. Lesy kolem Green Hills byly sice rozlehlé, ale když tu člověk žil od malička, tak se v něm naučil orientovat. Tahle cesta po které jsme šli, vedla k lesnímu jezeru, bylo krásné, ale nikdo se k němu moc nepřibližoval, protože bylo hrozně cítit rybinou. Nechápala jsem co by tam Reilly chtěl dělat. Nejvíc pravděpodobné mi připadalo, že se tam má s někým sejít, ale nedělala jsem si obrázky.
Blížili jsme se k danému místu - mezi kmeny stromů se čeřila voda. Už z téhle vzdálenosti jsem cítila ten smrad.
"Fuj." zamračila jsem se a ucpala si nos. Když tu najednou… prask! Chvíle nepozornosti mě stála prasknutím větévky. Rychle jsem zmizela za bukem co stál u cesty. Nevěděla jsem, jestli to Reilly slyšel, ale předpokládala jsem, že ano. Bylo to dost hlasité.
Kroky.
Vytřeštila jsem oči. Jde se podívat co to prasklo. Zadržela jsem dech a doufala, že se před bukem, za kterým jsem se skrývala, otočí a půjde pryč. Slyšela jsem jak se blíží ke mně. V hlavě jsem si přehrávala co mu řeknu až mě najde. Ehm, ahoj já tě stopovala. Nebo: Jé, já se ztratila. Pomůžeš mi najít cestu domů? Ovšem nejpřijatelnější verze by byla ta, že bych ležela opřená o strom a dělala, že spím. To by nad tím snad mávnul rukou a šel dál a já bych pak vstala a pádila domů a aspoň rok bych nevylezla z pokoje.
Už jsme se chystala si sednout a dělat spící, když tu se zastavil. Slyšela jsem jak prošel listím a jak jde opět k jezeru. Uff. Oddychla jsem si. Ze srdce mi spadl velký kámen a já se musela opřít hlavou o kolena, abych se vzpamatovala. Bála jsem. Hodně jsem se bála, ale ještě víc mě děsila představa jak jdu zpátky domů lesem a tou tmou která se co nevidět rozprostře po celé obloze.
Vykoukla jsem zpoza stromu. Reilly byl skoro u břehu. Vstala jsem a oklepala si z nohou a zadku listí co se mi tam přilepilo od sezení na zemi a vyrazila jsem za ním. Mezi stromy jsem na něj krásně viděla a věděla tak o všem co dělá. Když jsem byla asi dvacet metrů od něj, tak jsem vyšla z cesty a schovala se za nejbližší strom k jezeru. Dalo mi to dost práce se tam dostat aniž bych udělala sebemenší hluk.
Reilly měl ruce v kapsách a vypadalo to, že se rozmýšlí. Po chvíli se rozhlédl, jestli tu nikdo není a svlékl si bundu.
Cože?! Proč se svléká? Zamračila jsem se. Tohle se mi nelíbilo.
Reilly si svlékl i mikinu a potom i triko. V závanu větru se oklepal zimou. Vyzul si jednu botu a rozhlédl se. Zase nikoho neviděl, přikrčila jsem se k zemi.
To se chce koupat? Proč by to kdo dělal, navíc když je zima a sněží. Třeba se otužuje, ale to se mi nezdálo. Kdo by každý den lezl do smradlavé vody a chodil kvůli tomu kilometr lesem? Něco tu nehrálo.
Reilly si vyzul druhou botu a teď zápasil s páskem u kalhot. Bože proč jsem sem chodila? Ptala jsem se, protože mě začal pořádně přemáhat strach. Ale teď jsem nemohla utéct, slyšel by mě. Byl totiž v tuhle chvíli dost ostražitý a každou chvílí probodával les zkoumavým pohledem.
Nyní měl dole i kalhoty. Zbývaly trenky nebo co to měl na sobě. Přemáhala jsem se, abych si nezakryla oči, nestála jsem o jeho holé pozadí. Ale chtěla jsem vidět co udělá. Přišpendlila jsem tedy k němu oči a bedlivě sledovala každý jeho pohyb. Znovu se rozhlídl. Začala mi být zima za něj, vítr pořádně foukal.
Stáhl si trenky. Oblečení shrnul do kupy a schoval jej pod jeden lopuchový list, kterých tam bylo nespočetně. Poté se vydal po malých hrbolatých kamínkách k vodní hladině. Nějaké části jezera již pokryla vrstva ledu, ale na břehu kde byl Reilly začínala tak pět metrů od břehu.
Reilly strčil jednu nohu do vody. Zatřásl se a nehledě na zimu přidal ještě druhou nohu. Postupoval dopředu a já na něj vyděšeně zírala. Klepal se teď jako o život, ale místo toho, aby vylezl ven z vody a oblékl se, postupoval dál. Voda mu nyní sahala až k začátku stehen. Reilly se příšerně třásl a já se musela držet, abych nevykřikla hrůzou.
Najednou jsem si všimla něčeho podivného - jak čím dál víc vlézal do ledové vody, tím víc se mu kůže začala zbarvovat do světle zelené. Každý kousek jeho těla ponořený do vody měl zelenou barvu, která se šířila nahoru k nenamočeným zádům a hlavě. Reilly se kroutil v křečích, ale dál postupoval pod hladinu. Zvedl ruce vzhůru a zabořil si je do vlasů, které nabývaly čím dál víc zelené. S hrůzou jsem si všimla blán mezi jeho prsty a neovladatelně jsem vykřikla.
Rychle jsem vstala ze svého místa a utíkala pryč. Koutkem oka jsem ho uviděla - otočil se na mě, obličej měl zelený jako celé jeho tělo a z otevřených úst mu vykukovaly zuby ostré jako břitva. Zaječela jsem a snažila jsem se v běhu vymotat z různého roští co mi stěžovalo cestu. Doběhla jsem na lesní pěšinu po které jsem přišla a pádila jsem pryč jak nejrychleji to šlo. Uslyšela jsem skřek, který vydával Reilly a do očí mi vhrkly slzy. Zakopla jsem o kořeny od vysokých stromů, co tam rostly a spadla k zemi. Chtěla jsem se co nejrychleji zvednout, ale ruce se mi klepaly a já jsem v nich nenacházela oporu. Mezi prsty mi zůstávala hlína od pokusů zvednutí a já se strašlivě bála zrůdy kterou jsem spatřila. Uslyšela jsem lámání větviček, jako kdyby mě Reilly pronásledoval a já se náhle vyhrabala ze země a znovu utíkala.
Bylo děsivě šero a já si nebyla v nejmenším jistá, jestli běžím správně, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jenom pryč, pryč z tohohle lesa. Kamkoliv jinam, jenom se už nikdy nevrátit sem.
Do obličeje mě bouchla větev, zakřičela jsem leknutím, ale nepřestávala jsem běžet. Připadalo mi, že je ten tvor těsně za mnou. Cesta se zdála nekonečná a stromy okolo vypadaly pořád stejně. Nechtěla jsem umřít. Zešílet a zemřít nebo aby mě ten proměněný Reilly roztrhal na kusy a mé ostatky zahrabal do hlíny.
"Ne, ne." vzlykala jsem a nepřestávala utíkat. Brkla jsem zase o kořen, ale tentokrát jsem se udržela na nohou.
Náhle jsem spatřila konec lesa. Vyletěla jsem z něj a běžela po silnici. Staré paní co šly okolo na procházku se svými pudly na mě zamračeně hleděly, ale já je nevnímala. Chtěla jsem domů. Schovat se do postele a doufat, že se k nám Reilly nedostane. Pozamykat všechny dveře kudy by k nám vlezl a zabednit okna. Ochránit sebe a rodinu.
Vběhla jsem do naší ulice a mezi domy hledala ten náš. Nevím proč, ale nemohla jsem ho najít. Najednou jsem ho však zpozorovala a nasměrovala jsem se k němu.
Otevřela jsem branku, nechala jí dokořán a utíkala ke vchodovým dveřím. Zalomcovala jsem s klikou - zamčeno. Rozklepanou rukou jsem sáhla do kapsy a marně hledala klíče. Neměla jsem je, musela jsem je nechat uvnitř.
Oběhla jsem dům a zabušila na okno v obýváku. Seděl tam táta u televize a teď na mě nechápavě zíral. Zoufale jsem zabušila a on se zvedl. Otočila jsem se a vrátila se ke dveřím. Táta otevřel a na něco se mě ptal. Neslyšela jsem. Neodpověděla jsem. Vyběhla jsem nahoru po schodech po svého pokoje a bez přemýšlení jsem vlezla do skříně.
Posadila jsem se a hlavu opřela o kolena. Brečela jsem. Před očima jsem stále viděla ten znetvořený obličej a ty děsivé oči. Celá jsem se třásla a hrozně se bála.
Až ve chvíli, kdy se otevřely dveře od skříně a já jsem spadla do náruče Gregorymu a tátovi, tak jsem teprve pocítila úlevu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naira | 7. července 2014 v 22:40 | Reagovat

OoO ja nemám slov, ale jako, jak řikej, jako proč, jak, jak se ti podařilo tohle napsat. Prostě nevím co mám napsat je to hustýyyyyyy........OoO

2 Keirea | 9. července 2014 v 19:07 | Reagovat

Ahoj, píšeš dobře, Tvůj příběh mne nutí se sem vracet :)
Řěkla bych, že to někdy trochu přeháníš s popisností, a konkrétně v této kapitole mi dost nesedí rozšlápnutá žížala - na sněhu? To samé lopuchy na břehu jezera a pach rybiny - v zimě?

3 Katy | Web | 9. července 2014 v 19:40 | Reagovat

Nazdárek, těší mě, jestli můj příběh čteš. :D Čím víc čtenářů tím líp, to by mi jistě potvrdil každý bloger. A s tou žížalou - jestli jsi můj příběh sledovala, tak bys měla jistě vědět, že pár dnů před tím pršelo, a navíc do smíšeného lesa jaksi nemůže pořádně nasněžit, protože v tom brání jehličnaté stromy. Takže žížalka si klidně mohla lézt kde chtěla. Dále lopuchy - viděla jsi někdy, že by všechny kytky odkvetly najednou? Všechny stromy opadaly naráz? Já tedy ne, a proto si myslím, že zatím nezmrzlé lopuchy u jezera být mohly. A v poslední řadě ta rybina. Pro ní mám jednoduché vysvětlení: smradlavý jezero.
Nevykládej si tohle špatně, jenom odpovídám na tvé otázky a doufám, že ve čtení Vodních lidí hodláš pokračovat. ;-)  :-)

4 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 22:06 | Reagovat

Je dobře, že jsi odpověděla na ty otázky, ale je pravdou, že žádný čtenář na blogu není pozorný.. Hlavně, co se kapitolovek týká -- já osobně jsem to zaregistrovala a to z jednoho prostého důvodu: čtu to teď celé naráz, abych to měla spíš jako 50 stran z knihy, než jednotlivé kapitoly... Zase naopak jsem se chtěla zeptat, jak jsi říkala, smíšený les, pršelo atd.atd...takže by si vážně lehala do bláta?? :D

Čím víc píšeš, tím mi přijde, že se jedná o starší osobu, než jsem typovala původně (16-17-18; původní typ tak 13-14), avšak občas do vážných témat hodíš tak moc patetickou scénu, že se pouze uchechtnu, ale nepřijde mi vtipná :D Celkově to nic nekazí, ale...no...prostě mě to pokaždé krapet zarazí :D :D sorry, zase dlouhej a příliš kritickej koment...kdybych se odvážila psát ještě delší, vznikl by z toho článek a v něm bych i napsala vše, co se týká kladů, jelikož tady (se mi zdá) vypichuji spíše ty nedostatky, přestože je nemyslím nikterak špatně :D tak promin, promin :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama