Červenec 2014

Caesar a jiná nespravedlnost

31. července 2014 v 15:07 | Katy |  téma týdne
Jak to kdysi bývalo v té zlaté říši římské?
všude samé bohatsví,
Caesar vonil po kolínské.

Odpusťte mi prosím, jestli to popletu,
roznáším jen zprávy prosté,
tomu celému světu.

Tak tedy - začínáme,
zlaté brány otvíráme,
přijíždí náš milý vládce,
ovšem je i bezva rádce!
Přivítejte Caesara,
římského nezmara.

Davy lidí ho vítají,
radostným jásotem,
drbny si o něm šeptem povídají,
prý smrdí potem!

Nikdo by se neměl diviti,
vždyť tvrdě bojoval.
On s druhy museli vše pleniti,
ovšem večer hodoval.

Ženy oplakávají mrtvý,
Caesar okusuje kost,
kdyby to byly děti tvý,
ty zmije, mám tě dost!

Vždy dobrý,
vždy čestný,
kdopak to je?
prý je to hrdina,
však tvář má od boje.

Nelítostně zabil,
ty lidičky prosté,
cizí panovník ho zlostí nabil,
od odou to bylo sprosté.

Copak za to můžou ti nevinní lidé?
zabijte se navzájem,
vy zákeřní pánové!

Proč do toho zasahují vojáci?
tolik krve teklo,
jste jen ubožáci!

Pak se všechno rozděluje na dobro a zlo,
a víte co vám na to řeknu?
chcete slyšet kouzlo?

Čáry máry fuk,
nic takového není,
stačí urozený kluk,
hádka, rvačka a všechno se změní.

Jeho tatík táhne do boje,
a všechno jen proto,
že kluka strčili do hnoje.

Zkrátka za to můžou,
ti bojoví muži,
ať si tedy zkusí,
být ve vdovské kůži!

Kdyby si to vyřídili sami,
mezi čtyřma očima,
neptaly by se děti: "Kde je táta, mami?"
neplakal by pak smutný klučina.

Dobro a zlo není,
a nikdy nebylo,
Caesar opět vyhrál,
málem ho to zabilo.

Zvony zvoní,
všude radost,
ovšem já mám,
ukrutnou zlost.














Prázdninový Šálek Kávy - nejpraštěnější jména

31. července 2014 v 14:00 | Katy
Ahojky,
jak už jste byli informovaní, tak jsem se rozhodla připravit si takové prázdninové zamyšlení pod názvem Prázdninový Šálek Kávy. Dnes bych vás chtěla seznámit s pár bláznivými případy českých jmen.
Takže, jednou jsem surfovala na internetu a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku se staročeskými jmény. Musím říct, že jestli se někdo takto jmenoval, tak si musel v dětství pěkně užít. Byly tam totiž dosti zajímavá jména, z nichž jsem vybrala ty nejvtipnější, nejhorší atd. Tady jsou:

1. DVA V JEDNOM

Sice zvláštní název, ale jména zařazená v této kategorii tomu odpovídají.

Stojhněv - Vypadá to, že tvůrce tohoto jména zastavil hněv, nebo dokonce samotného nosiče jména pověřil ůkolem zastavovat hněv. Bylo by to vcelku užitečné, ale musím říct, že bych se tak nemusela nutně jmenovat.
Stojhněv = stojí + hněv

Šulislav - Někdo tady zanedbával slavnosti. Nebo ho mamka tak pokřitila, protože všechno moc šulil.

Častoslav - O tomto jménu mám takovou svoji legendu. Jednou, za dávných časů se nad kolébkou sklonily tři sudičky. Každá měla totiž chlapečkovi dát něco do vínku. První řekla: "Stůj si za svým cílem." Druhá povídala: "Buď pravdomluvný." A ta třetí, protože byla hrozně nervózní, tak jen hrozně rychle řekla: "Často slav!"
Později, když sudičky zmizely, seděli rodiče nemluvněte u stolu a bavili se o tom, co sudičky říkaly. Ale protože ani otec ani matka nerozumněli té poslední sudičce, tak se domnívali, že jejich děťátko pokřitila jménem Častoslav.
No, a tak to jméno vzniklo. :D

Tichoslav - Zřejmě tady někdo tiše slaví... Tak pšššt! Ať ho nerušíme!

Zeměmysl - Toto jméno nejspíš myslí za samotnou planetu Zemi!

Ludevít - Aha, tady se rodiče neshodli na jméně - jeden chtěl Luďka, druhý Víta. Proč to nespojit?

Bohuchval - Chval boha, praví toto jméno.

Božidar - Hmmm, někdo je tak hodný, že je přímo "boží dar."

Vševlad - Nejspíš vládne všemu.

Žitomír - Drží mír s žitem.

A teď už k druhé kategorii! Hurá!

2. POSTAVY

Ano, čtete dobře. V této kategorii se nalézají jména představující skutečné osoby.

Tetka - U tohohle jména jsem se mohla potrhat smíchy. Nic proti Tetkám - chi chi, pardon už zase.

Pejo - No, nepatřím sice k těm, co by se chtěli jmenovat jako umělci, ale jestli někdo chce, tak může nosit jméno tvůrce Šmoulů.

3. OPRAVDU PŘÍŠERNÉ

Jinak se to nedá nazvat. Všichni co toto čtěte, prosím, nedávejte svým dětem tyto jména. Mohli by mít po nástupu do školky a školy problémy, a později by to zanechalo doživotní trauma.

Všemil - Lepší je už ten Emil.

Skarbimír - Ech. Co k tomu říct?

Ohňan - Už pták Ohnivák by bylo lepší.

Volimíra - Cha cha cha!

Nemír - Někdo tady nechce mír - že by budoucí terorista?

Radna - Není to zkratka radnice?

Kunhuta - No potěš pánbu.

Náum - Pomóc, mimozemťan!

Myslena - Ta na to myslela.

Bohovid - On viděl boha!

Svalovidoslava - Cože?!

Bratromila - Ta má ráda bratra.

Blizota - Brrr!

Bogija - ?

Šťastný - Nemělo by to být čistě náhodou příjmení?

Dobrilo - Hmm, je to dívčí nebo chlapecké jméno?

Radbod - Zní to trochu jako RedBull. Možná je to česká verze. :D

A to je ode mne vše, přátelé. Pokud se vám toto líbilo, tak nezapomeňte na další Prázdninový Šálek Kávy. Zatím Pa pa!

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá šestá

30. července 2014 v 20:31 | Katy |  Vodní lidé
Omlouvám se, za pozdější zveřejnění dalšího dílu. Ovšem doufám, že potěší.

Byla jsem na kraji naší ulice, a zrovna když jsem si vzpomněla, že jsem nekoupila balící papír, tak jsem uviděla Reillyho. Stál u jejich branky a zřejmě mě uslyšel jak jdu, protože se otočil.
Ztuhla jsem. Stála jsem na místě jako přibitá a oči upírala na něj. Před obličejem se mi zase zjevil výjev včerejška.
"Katy." uslyšela jsem Reillyho. Promluvil na mně. Odstoupil od branky a zamířil ke mně.
"Ne." zašeptala jsem a začala couvat. Koutkem oka jsem se podívala na náš dům a rozeběhla se k němu.
"Katy!" křikl Reilly. "Počkej, prosím!"
Nezastavila jsem. Hned jak jsem se dostala k vchodovým dveřím tak jsem je rychle otevřela a vpadla dovnitř. Dárky jsem nechala u věšáku a proběhla celým bytem, jestli jsou zavřena všechna okna. Potom jsem se přiblížila k dveřím a vykoukla malým okýnkem ven.
Stál před brankou.
Žaludek se mi stáhl, a opřená o dveře jsem sjela k zemi. Objala jsem rukama kolena a hlavu zabořila mezi ruce. Snažila jsem se rozdýchat začínající pláč, a utřela jsem si slzu strachu, co se mi vydrala z oka. Seděla jsem a doufala, že už odešel, že se nesnaží dostat ke mně nebo že nečeká až se setmí, aby se k nám vloupal a zabil mě.
"Ne, ne." vydala jsem ze sebe a bylo mi jedno, že se mi hlas mění ve vzlykání. Chtěla jsem, abych neviděla včera tu hroznou scenérii a aby mě vůbec nenapadlo se za Reillym vydávat.
Po pár minutách jsem se odhodlala podívat ven. Reilly tam nebyl.
"Díkybohu." vydechla jsem a utřela si mokré oči. Nakoupené věci jsem strčila pod postel a sešla jsem dolů kde jsem se uvelebila u televize. Potřebovala jsem se odreagovat.
Asi za čtvrt hodiny přišel Gregory. Cesta domů se mi protáhla na hodinu a tři čtvrtě, což se mi ještě nikdy nestalo. Kyle přišel chvíli po něm a spolu jsme si zahráli šachy.
Většinou když jsme hráli šachy tak jsem ho porazila, ale dnes jsem prohrála rovnou čtyři hry za sebou.
"Co je s tebou? Nejseš dneska ve formě." řekl a začal uklízet figurky, protože jsem už odmítla hrát dál.
"Hmmm." zabručela jsem a podívala se k zemi. "Bolí mě hlava."
"Aha," přikývl Kyle, "nemusela jsi hrát, jestli ti není dobře."
"Já vím. Chtěla jsem." řekla jsem.
"V tom případě," Kyle mi podal ruku, "děkuji za hru. Hrála jsi dobře, ale já byl lepší."
Stiskla jsem jeho ruku. "No hezky ses pochválil." ušklíbla jsem se.
Kyle se na mě usmál a odešel uklidit šachy kam patřily. Lehla jsem si na gauč a zavřela oči.
Prázdniny začínaly už zítra. Byla jsem ráda, že se nemusím učit na příští školní den, a doufala jsem, že Powellovi odjedou někam hodně daleko, tak daleko, abych Reillyho nemohla potkat.

Motýlí křídla

25. července 2014 v 15:09 | Katy |  téma týdne


Když jsem se dozvěděla o tomto TT tak jsem vůbec nevěděla o čem psát. Podobně jako někteří lidé co měli článek k tomuto tématu, tedy tak mi to přišlo. Nesnáším články kde lidé napíšou: Ahoj, já vlastně nevím o čem tu mám psát, ale zkusím to. Tak teda uvězněn ve vlastní kůži - co je to?
Ne, na tohle opravdu nejsem zvědavá.
A tak jsem přemýšlela o něčem co bylo seriózní k napsání, žádná blbost. No, a potom jsem si vzpomněla na jednu příšernou nemoc - jak už z názvu mého článku vyplývá, motýlí křídla. Pro ty, kteří tuto nemoc neznají, se jedná o dědičnou chorobu při níž se sloupává kůže a člověk má po celém těle puchýře. Záleží také na tom, jak těžký stupeň je této nemoci.
Zdravý člověk si nedokáže představit kolik bolesti protrpí tito lidé, kterých je v ČR naštěstí jen kolem 200. Člověk se závažným onemocněním motýlích křídel se nemůže opřít aniž by mu nějaká část kůže nepraskla. Nemůže se podrbat aniž by si něco nerozdrbal, a nezpůsobil si tak bolest. Lidé s tímto onemocněním se musí mazat různými mastičkami, aby se jim kůže tolik nevysušovala a tudíž se neloupala.
V dnešní době existuje dost združení pro pomoc těmto lidem, jako je združení Debra. Jestli máte zájem dát jim pomocnou ruku, můžete přispět a nést si tak dobrý pocit, že vaše peníze šly podpořit léčbu.
Původně jsem chtěla dát k tomuto článku obrázek, ale neměla jsem sílu, je to drsné. Připadá mi nesprávné, že se narodí nevinné miminko a má tuto nemoc, protože si myslím, že by se tohle nemělo nikomu přát.
Vím, že je to velmi krátký článek, ale o této nemoci bych nedokázala napsat skoro nekonečné zamyšlení.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá pátá

23. července 2014 v 20:31 | Katy |  Vodní lidé
Následující den jsem strávila doma. Nařídila mi to mamka, a já jsem byla jenom ráda. Říkala, že po tom šoku bych si mohla jeden den odpočinout, a já jsem jí to s radostí schválila a znovu si vlezla do postele a usnula.
Spala jsem do půl desáté a snídani jsem si snědla u televize. Nic nedávali, jenom nějaký pořad o vaření, jinak samé teleshopingy. Tak jsem se raději dívala na recept na kuřecí závitky, než abych se rozčilovala u mixéru s číslem na studio, kam můžete zavolat a stroj si objednat. Jedla jsem míchaná vajíčka s chlebem a pila k tomu pomerančový džus, což byla strava co má matka vyloženě nesnášela. Ta by mi přinesla cereální tyčinku a sklenici mléka.
Dopoledne příjemně plynulo, až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že bych měla sehnat vánoční dárky. Vůbec se mi nechtělo vyjít z domu na zahradu, natož abych lítala po městečku a sháněla dárky pro čtyři lidi. Ale nakonec jsem se převlíkla z pyžama do riflích, trika, svetru a kabátu a nazula boty a vykročila z domu.
Sněhu bylo čím dál víc, a díky tomu narůstala i zima. Připadalo mi, že venku je tak minus padesát, i když to nebylo možné, a na ruce jsem si navlíkla rukavice. Okolo Reillyho domu jsem šla s velkým odstupem a nedívala jsem se na něj.
Pro dárky jsem neměla namířeno nikam jinam než na Kulaté náměstí. Čekala jsem, že bude narvané, a že u pokladen budou dlouhé fronty, jako obyčejně, když jsme šly s Koko nakupovat před Vánocemi, ale nikde nic takového nebylo. Zapomněla jsem, že bylo dopoledne, a většina nakupujících byla v práci. Teď byl v každém obchůdku tak jeden člověk, nanejvýš dva lidé.
Nejdříve jsem šla do knihkupectví, protože v knihách jsem dost často objevila dárky pro ty, kterým jsem neměla vymyšlený dárek. Otřela jsem si podrážky o rohožku před krámem, a otevřela dveře. Zavanula ke mně krásná vůně nových knih, které čekají na své majitele, nebo při nejmenším na ty, kteří otevřou jejich stránky a zalistují jimi.
Nasála jsem onu vůni a rozhlédla se. Všude knihy. Podle nápisů na obalech jsem hledala různá oddělení. Kuchařky, dětské knížky, sport, komiksy. Našla jsem i jednu tátovu knihu, Krása noci. Ta pojednávala o třicátníkovi, který se po nocích poflakoval po barech a hledal tu pravou dívku pro něj, ale nedařilo se mu, až jednou kolem půlnoci šel na mol opilý domů a potkal ženu, která když viděla v jakém je stavu, tak ho odvedla k sobě domů. Dále tam byly různé zápletky s touto ženou a na konci knihy, když se daný muž do této ženy zamiluje a ona do něj, tak mu dívka oznámí, že má rakovinu a že jí zbývá rok života, potom zemře. Chlapíkovi to nevadí a rozhodne se být s ní až do konce. Ona samozřejmě zemře a nešťastný pán se rozhodne vzít si život a tak skočí z mostu a zabije se.
Tahle kniha se mi nikdy moc nelíbila, ale táta za ni dostal spoustu cen, takže byla úspěšná. Ostatně, v regálu kde jsem jí našla byla poslední.
"Krásná kniha." uslyšela jsem hlas za sebou. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stála drobná postarší prodavačka. Měla tmavé oči a milý úsměv.
"Poslední kus. Udělej radost mamince a kup jí knížku k Vánocům, bude nadšená ze schopností tohoto spisovatele." řekla paní a knihu vyndala z regálu.
"Ne, děkuji." usmála jsem se. Jenže paní to tak lehce nevzdávala.
"Proč ne?" zeptala se a maličko se zakabonila.
"Napsal jí můj táta." řekla jsem a byla zvědavá na odpověď. Paní pootevřela ústa a pomalu přikývla. Nebyla jsem si jistá, jestli mi neřekne, že si vymýšlím nebo mi uvěří.
"Táta?" zopakovala pomalu.
"Ano," přikývla jsem. "Frank Darby."
"Oh, tvůj tatínek je skvělý spisovatel." řekla prodavačka ještě pořád trochu překvapeně.
"Říká se to o něm." řekla jsem, i když jsem nebyla stejného názoru. Ani jsem neměla chuť se bavit o tátovi, chtěla jsem jen vybrat knížku. A v žádném případě jsem nechtěla být od někoho vyslýchána ze soukromých záležitostech mého otce.
Popošla jsem k jiným regálům, ke kuchařkám. Možná by se mámě jedna hodila. Měla by se naučit pořádně vařit. Většinu jídel u nás vařil táta, nebylo divu když byl celé dny doma. Kromě dneška, dnes byl na nějaké slavnosti.
Paní taky popošla. Už jsem si připravovala co jí řeknu. Něco jako že mi táta nakázal nikomu neprozrazovat jeho osobní informace, když vtom paní odešla ke kase. Oddychla jsem si a vybrala kuchařku pro mamku. Byla docela pěkná a i za přijatelnou cenu.
Pomalým krokem jsem se vydala k pokladně a knihu položila na stůl. Paní se na mě mile usmála. "Je to všechno?" zeptala se s úsměvem. Přikývla jsem. Na to mi řekla cenu a já jsem otevřela peněženku a peníze jí dala na otevřenou dlaň.
Ještě jednou jsem se podívala po regálech jestli neuvidím něco pro bratra, ale protože jsem nic nenašla, tak jsem pomalým krokem zamířila ke dveřím ven.
"Pozdravujte ode mne tatínka." uslyšela jsem hlas ženy.
"Budu." usmála jsem se na ni přes rameno a vyšla na mráz. Dveře za mnou pěkně cinkly.
Nakonec jsem Gregorymu koupila pánský deodorant v dárkovém balení, Kyleovi chránič na zuby, ten mě stál nejvíc, tátovi tmavě modrou kravatu a mámě tu kuchařku. Prošla jsem tak celé Kulaté náměstí, a po tak dlouhém nakupování jsem se rozhodla na chvíli si nout do místí prodejny pečiva. V celém Green Hills bylo pekáren pět, aby lidé nemuseli chodit pro pečivo moc daleko, stejně jako prodejen se zeleninou a ovocem. Větší obchody byly jenom dva, zato ty nabízely zboží od sýrových rohlíků až po spodní prádlo.
Tuhle pekárnu jsem však měla docela ráda. Ne že bych měla nějak v oblibě obchody, ale tento krám byl celý do bílé a růžové barvy, a nacházelo se v něm několik krásných boxů na sezení a pult nad kterým se tyčil velký skleněný lustr. Taky všude byly poličky na kterých byly vystaveny zdobené talíře, a po celém krámku voněla vůně čerstvého pečiva. Starší babičky si sem chodily popovídat a maminky s dětmi se tu stavovaly koupit rohlíky pro svoje ratolesti.
Já jsem se rozhodla tu poobědvat. Nechtělo se mi chodit do hospod, kterým se říkalo vznešeně "restaurace," a přitom to byly pajzly ve kterých se nacházeli ti největší ožralové z města. Na to, abych šla domů jsem byla příliš líná, a nejbližší místo, kde bych se mohla dobře najíst, byla tahle prodejna.
"Jeden sýrový croissant," řekla jsem u pultu. "ten plněný, ne ten sypaný sýrem."
Dívka která tu zřejmě byla na brigádě,mi dala na talíř oběd a já jsem zamířila k volnému boxu.
Pohodlně jsem se usadila, a skontrovala jsem dárky, jestli jsou všechny. Naštěstí jsem nic neztratila, a tak jsem se zakousla do křupavého těsta. Byla jedna hodina, jak jsem zjistila podle hodin. Ostatní si ve škole ještě chvilku posedí. Táta doma nebude dřív jak ve čtyři, takže jsem měla jisté, že až přijdu domů tak si ještě užiju samoty.
"Hmm." zamručela jsem. Jídlo bylo opravdu moc dobré. Po croissantu jsem si objednala horkou čokoládu, kterou jsem vyzunkla jedna dvě. Potom jsem vyrazila domů.

Oblékla jsem si kabát a vyšla na čerstvý vzduch. Dnes bylo mnohem chladněji než včera, a sněhu bylo skoro dvakrát tolik. Celou cestu jsem se příšerně loudala a myslela na nejrůznější věci. Hlavně jsem nechtěla myslet na Reillyho.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá čtvrtá

19. července 2014 v 21:02 | Katy |  Vodní lidé
Šla jsem se koupat. Jen co jsem vkročila do studené vody tak jsem si nebyla jistá, jestli jsem stále odhodlaná tam vlézt. Nakonec jsem ze sebe shodila oblečení a zůstala pouze v plavkách. Pomalu jsem vcházela do studené vody a cítila, jako kdyby se mi v každé žilce a žíle zastavovala krev. Zamrzávala.
Když mi byla voda po krk, tak jsem nechtěla jít dál, ale nohy stále šly, i když jsem se snažila sebevíc zastavit. Už mi zmizel i nos pod vodou a já jsem se začínala dusit. Mizely i oči a zbytek hlavy. Zběsile jsem mávala rukama pod vodou, ale nemohla jsem vyplout na vzduch a nadechnout se. Tu mě někdo chytil za kotník. Z úst mi vyšel výkřik, ale pod vodou nic nebylo slyšet, jen mi do úst natekla voda a drala se mi do plic. Něčí ruce mě stahovaly dolů a já se dívala nad sebe na vzdálenou hladinu, která stále byla dál a dál.
Mé nohy stanuly na dně. Jedna ruka mě pustila, ale druhá stále držela. Cítila jsem, že mi nezbývá moc času. Zoufale jsem chtěla pryč, ale i když jsem kopala sebevíc, tak mě ruka nepouštěla, ba naopak se mi její nehty zarývaly do masa.
Najednou jsem ucítila bolest. Ta ruka, co mě nedržela, mi na nohy svrhla balvan a ten mi rozmačkával prsty na nohou a chodidla. Potom mi ty cizí slizké ruce začaly putovat nahoru po těle a já jsem najednou z očí do očí koukala na ohizdného netvora se světle zelenou pletí, žlutýma krví podlitýma očima a se špičatými zuby, které se nacházely v pootevřené tlamě. Byl to Reilly.
"Ne!" vykřikla jsem a posadila se na posteli. Srdce mi bušilo v uších. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a hlavu složila do dlaních. Proč se to stalo? Zněla mi v hlavě otázka. Proč jsem ho musela vidět se měnit zrovna já? Proč přešel k nám na školu?
"Co se ti stalo?" na vedlejší posteli se posadil Gregory. Naši nepřišli, nejspíš jsem ze spaní nekřičela moc nahlas.
"Nikdy se neptáš," došlo mi. "Proč teď ano?"
"Protože jsi mě právě probudila svým křikem." řekl po chvíli. Byl dost rozespalý.
"Aha," řekla jsem, "v tom případě ti to řeknu." zívla jsem. Na mém budíku ukazovaly ručičky půl čtvrté. Ještě jsem potřebovala spát.
"No?" ozval se hlas.
"Jé, promiň." byla jsem tak unavená, že jsem zapomněla mluvit. "Zdál se mi zlý sen."
"To byl nějakej krvák ne?" zeptal se.
"Já…" zarazila jsem se. Už už jsem chtěla říct o tom vodním člověku, ale nakonec jsem to neřekla. "Nepamatuju si to," vysvětlovala jsem, "ovšem vím, že to bylo strašný."
"Dobře." teď pro změnu zívl on.
"Jdu spát." zamumlala jsem a zavrtala se do přikrývky. Nedostalo se mi odpovědi a tak jsem to brala jako souhlas.
Jen co jsem zavřela oči tak jsem zadoufala, že se mi takový sen už nebude zdát. Stačilo to shlédnout v reálu a bylo to hrozné a ve snech jsou věci přece daleko horší a víc nesmyslné. Takže co horšího bych ještě mohla vidět?

Proč se opičit?

16. července 2014 v 10:22 | Katy |  téma týdne
Jen co jsem si přečetla, co je tento týden za téma, tak mi v hlavě naskočil název seriálu, který před pár lety skončil. Ošklivka Katka, jak jinak.
Tento seriál jsem nikdy nesledovala, nemám příliš v oblibě tento druh. Já patřím spíše k těm co sledují dvacetiminutové sitcomy a smějí se spolu s imaginárním publikem. Ale to teď nemám v plánu napsat. Vrátím se zpátky k ošklivce Katce.
Před nedávnem jsem hledala na internetu obrázky k tomuto seriálu, jem tak, abych věděla jak ta holka vlastně v reálu vypadala.

A tady je.
Potom jsem si prohlížela víc obrázků, a narazila jsem na tento:

Když jsem to rozklikla, tak jsem narazila na článek pojednávající o porovnávání obou ošklivek - americké Betty a české Katky.
To se Česko nezmůže na vymyšlení scela českého seriálu? Musíme pořád napodobovat američany?!
Připadá mi nesprávné kopírovat nápady jiných, protože už vzniklo tolik českých seriálů které vymysleli lidé z jiných zemí. Vzniká potom takovéto porovnávání, jako která z ošklivek je hezčí. Navíc spousta lidí má již rádo víc americké dabované seriály, co nám promítají v televizi, než ty české. Přiznávám, taky patřím do tohoto hojného počtu lidí, ale to je jenom proto, že mi české "napodobeniny" lezou krkem a rozčilují mě, že režiséři nemohou být svý. Nevím sice, jaký názor mají jiní příznivci amerických seriálů, ale myslím si, že by se ke mně jistě někdo přidal.
Neuznávám ani ty "nekonečné" seriály. I když jsou třeba české, a nekopírované, tak mi stejně připadá přitažené za vlasy, že jsou všechny stejné. Ano, jsou tam jiné postavy, jména, ale děj je téměř stejný. Všimli jste si, že skoro v každém jsou doktoři?
Bylo by velké štěstí, kdyby na tento článek narazil nějaký režisér. Vím, že se to nejspíš nestane, ale bylo by fajn, kdyby jo. Třeba by se zamyslel nad pointou tohoto článku plného upřímné kritiky ode mě, a začal by natáčet seriál který tu ještě nebyl.
Může se to stát, i když pravděpodobnost je velmi nízká. Ale co, někdy se náhody a zázraky stávají. :D

Zdroje obrázků:
http://revue.idnes.cz/osklivka-katka-dala-sbohem-divaci-ji-odmenili-sledovanosti-pat-/lidicky.aspx?c=A090421_110436_lidicky_ved
http://www.super.cz/224326-souboj-osklivek-pobrala-mene-krasy-ceska-katka-nebo-americka-betty.html

Omluva

16. července 2014 v 9:41 | Katy. MedelinMedy, Aranis, *Meli* |  Zprávy od nás pro vás
Konečně jsou prázdniny. Tedy pro nás, školou povinných. I my máme prázdniny, my, adminky blogu. A proto bychom se vám chtěly omluvit, pokud budeme vydávat článků méně než v jiných měsících. Každá z nás jede na dovolenou a má spoustu dalších prázdninových akcí, a tak nám snad prominete občasnou nepřítomnost na tomto blogu. Kapitolovky budou vycházet asi více nepravidelně, ovšem využijeme každé možnosti dostat se k počítači a vrhnout se na psaní. Jiné články, jakožto téma týdne, nějaké básničky, zamyšlení, atd., si budete moci přečíst také, jistě se nejmíň šest článků tohoto druhu vydá.
A teď už na tu zábavnější část tohoto informačního článku, protože se připravují jisté akce. Tak jdem na to:
V sprpnu nebo na začátku září se můžete těšit na básničkový soubor, který sestavujeme všechny, a který nese název "Kaktus". Bude to pojednávat o životě jednoho kaktusového mužíka.
Dále je na řadě Prázdninový šálek kávy, který připravuje Katy. PŠK (prázdninový šálek kávy), bude vycházet jednou týdně, a budou to články k zamyšlení nebo s prázdninovými nápady a vychytávkami. Dalo by se říct, že to bude takový mix všeho.

No a to je prozatím všechno. Kdybychom náhodou přišly na něco nového tak vám to napíšeme. Nebo si to necháme jako malé překvápko. :D

Nový článek

14. července 2014 v 17:24 | MadelinMedy |  Příběh
Zdravím všechny čtenáře a čtenářky,
bohužel mám pro vás asi špatnou zprávu. O letních prázdninách jsem začala psát nový příběh a k tomu starému jsem stratila vztah a chuť psát. Doufám že se nový příběh bude líbit Usmívající se

Kolem sebe jsem cítila stébla suché letní trávy, vdechovala příjemný studený vzduch. Seděla jsem s nohama u hlavy a zpocené čelo se mi opíralo o dvě kolena. Pomalu jsem prozřela oči se mi začali otvírat a slzy které mi ztékaly po tvářích jsem otřela do rukávu zašedlé staré mikiny. Zvedla jsem hlavu a podívala se na vlakové koleje a červeně blikající semafor. Nevěděla jsem kdo jsem a jak jsem se jsem dostala ale neměla jsem chuť se ani zvednout jen užívat si klid a ticho.Všude byla tma, ale ne ta černo černá tma byla zbarvená do tmavě modré všechno bylo jako velká modrá noční obloha jediné co mě ujišťovalo, že nejsem v nějaké tmavé díře byly stříbrně zářící hvězdy, které se třpytily jako diamanty, ale občas nějaká ta hvězda přeletěla přes oblohu. Z krásného letního nebe jsem zaměřila svůj zrak na jakou si osobu která stála uprostřed kolejí. Když jsem zaostřila poznala jsem že ta osoba je žena. Měla dlouhé vlasy zřejmě tmavé, nebylo jí vidět do tváře, protože měla hlavu svěšenou k zemi naháněla mi hrůzu její světlé natrhané šaty
vlály ve větru pomalu jsem šla k ní.
V dálce jsem viděla velkou zářivou hvězdu, která se stále přibližovala. Netrvalo dlouho a došlo mi to ,,VLAK!!!"
Zakřičela jsem zoufale. Vlak se stále přibližoval a já začala utíkala blíž k silnici cítila jsem jeho rychlost, srdce mi bušilo až v krku. Běžela jsem tak rychle až jsem skoro přestala dýchat vlak začal nepříjemně hvízdat a brzdit. Už jsem byla skoro u silnice ale vlak stále nezastavil už jsem nemohla dál ale ta paní stála stále v kolejích už jsem byla u závor, které zabraňovaly přejezd autům. Snažila jsem se co nejrychleji dostat se k ní, ale vlak byl rychlejší. Uviděla jsem jak se ta žena srazila s tím vlakem.Všude bylo ticho až na skřípání kolejí a asi proto jsem slyšela ten náraz těla a vlaku do sebe jako kdybych stála hned vedle té ženy….

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá třetí

13. července 2014 v 20:06 | Katy |  Vodní lidé
Tady je další kapitolka o Vodních lidech. Doufám, že se bude líbit.

Seděla jsem v tátově křesle zabalená do teplé přikrývky a snažila se nevnímat zkoumavě vyhlížející obličeje mých rodičů. Seděli naproti mně - táta opřený o opěradlo, máma s nohou přes nohu.
"Takže," začala mamka, "můžeš nám vysvětlit co se ti tak strašného stalo, že jsi zalezla do skříně a brečela na celý dům?"
Zahleděla jsem se na svá kolena opřená chodidly o sedadlo a zamyslela se. Nemohla jsem jim říct, že jsem viděla někoho jak se mění na vodní zrůdu. To by nešlo, už takhle jsem chodila k psycholožce, protože si rodiče mysleli, že nejsem normální, když si kreslím víly a často o takovýchto věcech mluvím. Přidělala bych si zbytečně další problémy, a to se mi samozřejmě nechtělo. Musela jsem si něco vymyslet.
"Katy!" řekla mamka ostrým hlasem a já se leknutím zatřásla.
"Cože?" zeptala jsem se potichu a sevřela přikrývku v ruce.
"Mluv." řekla rozčileně.
"No…já…honil mě pes." vypravila jsem ze sebe a přála si, aby mi to sežrali.
"Jaký?" zeptal se táta míň nepříjemně než matka. Spíše ustaraně - to byl celý on. Máma byla vždy ta metrnice.
"Velký. A taky černý. Jo, byl celý černý." řekla jsem.
"A to ti máme věřit?" zeptala se mamka.
"Becky." zasyčel táta a káravě se na ni podíval.
"No co je?!" vyjela na něj. "Kdybys mi pomohl tohle vyřešit, tak bychom tu neseděli už půl hodiny, ale ty musíš mlčet."
Táta se nadechoval a chtěl něco říct, ale máma ho zarazila. "Víš co? Teď už mlč."
Obrátila se opět na mě. "Takže pes?" nebyla to otázka. Věděla jsem, že mi nevěří.
"A proč tě vůbec začal honit?" zeptala se.
"Jak to mám vědět." pokrčila jsem rameny.
"Nebuď drzá! Mohlo by tě to mrzet." vyhrožovala mi.
"Ale já jsem opravdu utíkala před psem!" bránila jsem se. "Proč mi nikdo nevěří?"
"Klid, nikdo ti to nevymlouvá zlatíčko." usmál se táta a podal mi hrnek s kakaem.
"Před večeří ne." řekla máma a hrnek mi vytrhla z ruky.
Táta se ni zle podíval. "Nemíchej se do toho laskavě, buď té dobroty. Taky jsi to s ní mohl probrat dřív než jsem přišla." připomenula mu máma. Dnes to řekla již po třetí.
"Jdu udělat večeři, tam budu užitečnější." řekl taťka a vstal.
"Tati." vydechla jsem vyčítavě. To je zrada.
"Promiň Katy, mamka má pravdu."
"Jako vždy." usmála se máma.
"Dobře, jako vždy." opravil se táta a odešel do kuchyně.
Chvíli bylo ticho než promluvila mamka. "No, kde jsme to skončily?"
"Že mě doopravdy honil pes." řekla jsem.
"Ach ano, pokračuj. Dopověz to."
"Na toho psa jsem narazila při procházce k lesu," začala jsem a při slově "les" se otřásla. "Nevím jak se tam objevil, ale začal na mě štěkat a já jsem utíkala domů. Běžel za mnou. Asi ne tak dlouho jak jsem si myslela, ale ani ne krátkou dobu. Hrozně jsem se ho bála." najednou se mi před očima zjevil přeměněný Reilly a mě ukápla slza.
"Aha," máma pomalu přikývla. "dobře."
Doufala jsem, že mi věří. Musela mi věřit. Nedokázala jsem si představit, co bych jí řekla kdyby mi oznámila, že lžu.
"Věřím ti Katy, můžeš jít." řekla po chvíli přemýšlení.
"Díky. A můžu to…" ukázala jsem na hrneček kakaa co držela v ruce.
"Tak dobře. Když jsi tak vystrašená." mamka se usmála a podala mi hrnek.
"Nezapomněla jsi na něco?" zeptala se mě když jsem upila horkou dobrotu.
"Nojo, děkuju." řekla jsem. Vstala jsem z křesla stále ještě zabalená v dece, a vyšla z pokoje. Nevěděla jsem o čem bych tak s mámou mohla mluvit, a tohle mi přišlo jako dobré řešení. Nikdy jsem si s mamkou nerozuměla a ani jsem neměla důvod se o to snažit, protože tady bylo všechno podle ní a na tom se nic neměnilo.
Vyšla jsem po schodech nahoru do pokoje a posadila se na postel. Nejradši bych si strčila hlavu pod polštář a pořádně si zakřičela, ale protože u počítače seděl Gregory, tak jsem to neudělala. Neptal se mě co se stalo, jako moji drazí rodičové, a to se mi na něm vždycky líbilo. Když jsem spadla a rozbila si koleno, tak mě pomohl vstát, utřel mi kapesníkem slzy, ale neptal se. Omylem jsem na sebe shodila krabici s knížkami z nejvyšší police - uklidil rozsypané knihy, pohladil mě po hlavě a neptal se. Upustila jsem skleněný džbán - uklidil střepy, neptal se. Našel mě brečíc ve skříni - neptal se.
Těchto "dětských nehod" bylo ještě víc, a ne se všemi mi pomohl Gregory, ale i tak se nikdy neptal. Ani později jsme to neprobrali, prostě jsme nějak brali, že se to stalo a není důvod to řešit. Ovšem dnes mi to nebylo lhostejné, jako jindy, dnes mi to přišlo líto, že se nezeptal. Nevěděla jsem proč, ale když jsem pomyslela na Reillyho v jezeře tak jsem se oklepala hrůzou.
Musím to někomu říct. Pomyslela jsem si. Byla to pravda. Nemohla jsem to v sobě dusit a nakonec se z toho zbláznit, protože tak jsem řešila hodně věcí a nikdy to nezabralo, naopak jsem se cítila daleko hůř.
Podívala jsem se na bratrova záda zkroucená na židli u počítače. Jemu ne. Gregory by pro něco takového neměl pochopení, akorát by se přidal k rodičům s tím, že jsem blázen.
Kyle taky nepřipadal v úvahu. Měla jsem ho ráda, možná ještě víc než svého mladšího bratra, protože se mnou nebyl dennodenně v jedné místnosti. Taky byl věčný optimista, až na své slabé chvíle, které má jednou za čas každý. Jistě bych se mu mohla svěřit s milionem jiných věcí, které jsem nikomu nikdy neřekla, dokonce ani Koko, a se kterými by mi pomohl, ale kdybych mu vylíčila jak se člověk mění ve stvůru, tak by si zjevně také zaklepal na čelo, jako ostatně každý.
Jediný komu bych to mohla říct byla Koko. Jenže ta mi teď dva dny nevzala telefon a já teď neměla sílu jí volat. A i kdybych se odhodlala a vyklopila jí to, tak jsem si nebyla jistá její reakcí.
Lehla jsem si na postel. Nejspíš si to nechám pro sebe. Jako to dělám často.