VODNÍ LIDÉ:Kapitola sedmnáctá

12. června 2014 v 21:29 | Katy |  Vodní lidé
Další kapitolka Vodní lidé od mojí maličkosti. Hezké čtení.

Tu noc mi připadalo, že mně každou chvílí praskne hlava.
Neustále jsem přemýšlela o Koko, Reillym a hlavou mi vířily všemožné otázky, na které jsem neznala odpověď. Hrozně moc jsem toužila přijít na to proč se Reilly přestěhoval, proč se musí stát zrovna mně, že se mi odstěhuje kamarádka a na další miliony věcí. Připadalo mi, že se mi v hlavě rodí nové a nové otázky, záludné, nesmyslné a nebo bláznivé. Došlo to tak daleko, že mě z těch všemožných věcí začala bolet hlava. Rozhodla jsem se tedy vstát z postele a dojít si pro prášek.
Vykročila jsem z pokoje a do chodidel se mi zaryl chlad od studené podlahy. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a očima hledala bačkory, ale nikde jsem je neviděla. Nejspíš zůstaly někde v přízemí. Takže jsem přešla bosá po chodbě a potichu jsem sestoupila po schodech dolů. Tu jsem uslyšela nějaké zvuky vycházející z kuchyně. Zastavila jsem se a napínala jsem uši, abych ten zvuk zřetelně uslyšela.
Zloděj. Nic jiného mě nenapadlo. Potichoučku jsem sešla těch pár schodů a schovala jsem se za věšák s oblečením. Zvuk se ozval znovu. Teď už mi bylo jasné, že je to člověk. Znělo to jako popotahování, jako když má někdo rýmu. Zase. Je v kuchyni, to vím jistě.
Přeběhla jsem zpoza věšáku za komodu, blíž ke kuchyni. V kuchyni svítilo jenom světlo nad dřezem, které nebylo za věšákem vidět. Osoba seděla u stolku v kuchyni, kde sedávává mamka při kávě.
"Do hajzlu." zamumlala osoba. Ten hlas mi byl povědomý.
"Kyle?" zeptala jsem se, stále schovaná za komodou.
Nic. Jenom další popotáhnutí. Vyšla jsem ze svého úkrytu jenom tak blízko, abych se přesvědčila, že je to Kyle.
"Proboha Kyle!" zhrozila jsem a zároveň si oddychla, protože tam seděl opravdu Kyle, a ne někdo cizí. Měl natržený spodní ret a držel si u nosu kapesník, aby zabránil krvi, která mu tekla z nosu. Podíval se na mě přes rameno a smutně se usmál.
"Ahoj Katy." řekl.
Posadila jsem se na protější židli.
"Večer ti nic nebylo." prohodila jsem a všimla jsem si monoklu co měl pod pravým okem.
"Nebylo." popotáhl, aby vtáhl vytékající krev zpátky do nosu.
"Nech to vytéct," poradila jsem mu. "Kdes byl?"
"To je jedno. Proč tě to zajímá, pomlácenej jsem furt."
"Takhle moc ne."
"Byl i víc, věř mi."
"Já ti nevěřím."
Vzdychl. "Katy, nech to plavat, jo?"
"Mě to zajímá." podala jsem mu čistý kapesník a on si ho vděčně vzal.
"No tak dobře," začal. "Šel jsem ven, protože jsem si chtěl provětrat mozek a rafnul jsem se tak s nějakejma chlápkama. Byli nalitý, stačí?"
Promnula jsem si oči. "No tak jo. Když ne jinak, tak stačí."
Ani jsem sama nevěděla proč přesně jsem to chtěla vědět. Asi nějaká zvědavost z unavenosti, jinak mě nic rozumnějšího nenapadalo.
Kyle pohnul krkem ze strany na stranu, přičemž mu silně zakřupalo a napil se vody kterou měl položenou na kraji stolu.
"Musel ses prát?" pohlédla jsem na něj.
"Neříkalas, že ti to stačí?"
Mlčela jsem.
"Začali mi nadávat." řekl.
"Kyle…" řekla jsem vyčítavě a než jsem stačila doříct myšlenku, tak mi skočil do řeči.
"Počkej," zarazil mě zdviženým ukazovákem, "chceš říct, že jsem je měl ignorovat. Víš, že já takovej nejsem, nenechám si všechno líbit. Prostě jsem si to s nimi vyřídil, konec tečka." sáhl si na natržený ret a začal zkoumat krev co mu zbyla na prstě. Poznala jsem, že víc už z něj nedostanu, a tak jsem se zvedla ze židle a odešla jsem k lednici, abych z ní vylovila mléko. Bolest hlavy přestala, ale měla jsem pocit, že jsem se jí ještě nadobro nezbavila.
"Chceš taky?" otočila jsem se ke Kyleovi s láhví mléka v ruce. Zvedl sklenici s vodou a zakroutil hlavou. Mléko jsem tedy nalila jen sobě a znovu jsem si přisedla k bratrovi.
"Co tady vlastně děláš?" zeptal se náhle.
"Nemůžu spát," řekla jsem a napila jsem se. "Bolest hlavy a spousta myšlenek."
Chápavě pokývl hlavou. "To znám. Taky se mi to stává. Je to otrava."
"To je," přisvědčila jsem. "Mám pocit, že se z toho zblázním."
Kyle si dal od nosu krvavý kapesník a dlaní si otřel nosní dírky, aby se přesvědčil, že se mu z nosu už nespustí rudý pramínek.
"Myslíš, že to bude na šití?" znovu si nahmatal poraněný ret.
"Co já vím. Nejsem lékař. Možná jo, možná ne." odpověděla jsem a napila jsem se mléka. Bylo chladné, protože jsem ho před chvílí vytáhla z lednice.
"Neptám se lékaře, ale svojí sestry. No tak, co myslíš?" řekl Kyle.
Pozorně jsem si prohlédla ránu. Nebylo to zas tak hluboké, asi půl až jeden milimetr. Měl kolem toho zaschlou krev, takže jsem si nebyla úplně jistá, jestli to není ještě hlubší.
"Milimetr? Já vážně nevím, nedá se to moc poznat." řekla jsem.
"Dobře, i tak díky." řekl Kyle a promnul si kořen nosu. Dopila jsem mléko a s prázdnou sklenicí v ruce jsem odešla ke dřezu, do kterého jsem ji položila.
"Už půjdu spát. Začíná na mě padat únava, tak toho využiju." zasunula jsem židli na které jsem seděla a pomalou chůzí se vydala do pokoje.
"Tak jo. Dobrou." pohlédl na mě Kyle a zamyšleně se protáhl.
"Dobrou." usmála jsem se na něj a vykročila ze dveří kuchyně. U věšáku jsem objevila svoje bačkory a tak jsem si je nazula a vystoupala po schodech do patra. Z ložnice rodičů bylo slyšet tátovo spokojené chrápání a tikání nástěnných hodin. V mém a Gregoryho pokoji bylo téměř hrobové ticho, které jemně prolomovalo bratrovo oddechování. Nikdy nechrápal, a byla jsem za to ráda.
Lehla jsem si do postele a zachumlala jsem se do přikrývky. Z postele jsem viděla do okna na noční oblohu, na hvězdy, co se třpytily jako brilianty a na měsíc, který vypadal jako jejich mocný a majestátní král. V tu chvíli mě napadlo, že by bylo moc krásné, kdybych uviděla padající hvězdu. Přála bych si, aby Koko nikdy neodjela a abychom byly kamarádky navěky. Jenomže hvězda nespadla, a vyplnění mého přání bylo tak daleko, jako samotný měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naira | 12. června 2014 v 22:47 | Reagovat

Ooooo super. Tak jako, jsem se do toho tak nějak zakousla a trochu mě naštvalo, že je jich jen sedmnáct. Ale pořád lepší než nic, že? Mooooooooooc se těším na tvoji další tvrdou práci a namáhání mozkových buněk, aby si dala dohromady další povídku. PS: snad v tom vedru nepojdeš stejně jako já. :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

2 Katy | Web | 13. června 2014 v 8:20 | Reagovat

Moc děkuju za pochvalu, další díly určitě přibudou.

3 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 21:20 | Reagovat

Poslední věta nese krásnou metaforu, moc se mi to líbí :) ale jako fakt megalibovou, už dlouho mě žádné slovní spojení nenadchlo (kecám, nedávno jsem dočetla pýchu a předsudek, pak jsem nemohla téměř spát :D ) Jinak mm díra ve rtu není zas tak moc, ale mám ho ráda, už jen kvůli tomu, že se bitkaří a dostane nakládačku, ale pořád si drží svůj bad-ass styl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama