VODNÍ LIDÉ:Kapitola devatenáctá 2. část

22. června 2014 v 21:07 | Katy |  Vodní lidé
Po delší době opět přidávám pokračování. Doufám, že ti, co to tady navštěvují to nevzdali a kapitolku si přečtou. Tady je.

"Už jsem vám říkala, že nemusíte klepat. Nejsem nikdo významný přece když za mě děláte životní rozhodnutí." z tónu hlasu jsem poznala, že je pěkně naštvaná.
"To jsem já, Katy." ozvala jsem se a otevřela dveře.
"Jé, já tě neviděla. Myslela jsem, že mě otravuje moje debilní matka nebo otec." Koko zmačkala batikované tričko do koule a mrskla s ním o zeď. Potom se posadila na postel zahlcenou oblečením. Sedla jsem si vedle ní.
"Díky, že jsi přišla." řekla.
"Není zač, musela jsem."
"Nevím co mám dělat, Katy. Jsem na ně děsně naštvaná." Koko vzala do ruky polštář a odejmula ho rukama. "Doufala jsem, že žertují, já vím, viděla jsem tu smlouvu, ale víš, nějaká ta naděje tam byla. Pořád až do teď. Do tohohle dne kdy můj život skončí. A prý nastane nový. Tomu bych vážně věřila." řekla ironicky.
"Nejsi jediná komu to vadí." řekla jsem.
"Já vím. A to mi vadí. Že se nebudu trápit jenom já, ale i někdo jiný." zmáčkla roh polštáře a pevně ho sevřela. Zahleděla jsem se na špičky svých bot. Přemýšlela jsem co jí řeknu. Něco povzbudivého, i když to půjde těžko, protože stejné pocity jako měla Koko jsem měla já.
"Zvládneš to. Zvykneš si na jiné prostředí, lidi. Ty to dokážeš. Já ne, neumím se přizpůsobit, ale ty jo." usmála jsem se. Nucený úsměv, tak bych to mohla nazvat.
"Dík." řekla a tvář se jí zkřivila pláčem. Nebrečela moc, spíše popotahovala, jak to lidé dělají když nechtějí vzlykat. Nevěděla jsem co mám udělat. Snažila jsem se zůstat klidná, ale pár slz mi uniklo také.
Snad na tohle zapomenu. Na tenhle smutný okamžik kdy ona brečela a já seděla vedle ní a věděla, že tohle za chvíli čeká mě. Že se doma sesypu jako domino na jednu hromadu smutku a budu se rvát čokoládou aby mi bylo líp.
Nic jsem neříkala, jen čekala, až se posadí a bude schopná se rozloučit nebo jenom si povídat. Nevím jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi, že celou věčnost. Když na mě pohlédla, tak byla ještě celá červená a byla na ní značně vidět únava.
"Lepší?" zeptala jsem se jí.
"Trochu." řekla potichu a já na ní poznala, že se přemáhá aby se znovu nerozplakala. Já měla taky co dělat abych zůstala klidná. Pohlédla jsem směrem k oknu. Venku padal sníh. Tenoučké vločky co se po dopadu rozpustí nebo se nakupí na jednu hromadu. Těch bude víc a víc až nakonec bude celé město pohlceno v bílém plášti, který přes něj přehodila sama obloha.
V pokoji bylo ticho. Smutné ticho plné vzpomínek. Prolupala jsem si kloubky na rukách.
"Pomůžeš mi zabalit?" řekla Koko a sedla si na zem vedle poloprázdného kufru.
Přikývla jsem. "Jasně."
Nic. Žádný rozhovor.Koko mi podávala složené oblečení a já je dávala do kufru. Když jsme měly hotovo tak jsme se zase posadily na postel.
"Bude se mi tam líbit?" řekla Britney po chvíli tichým hláskem. Potom se zvedla z postele a do zavazadla přidala ještě svého oblíbeného plyšáka. Byl to modrý slon, říkala mu Noník.
"Bude."
"Vážně?"
"Já nevím. Je na tobě jestli si to tam znepříjemníš a budeš tam nešťastná nebo se tam na pokoji seznámíš s nějakým žvejkačkovým maniakem a budete spolu rozebírat příchutě žvýkacích gum."
Usmála se. "Žvejkačkovým maniakem," zopakovala, "tahle varianta je lepší než ta první."
"Máš na to stejný názor jako já. I když já se už s jedním maniakem znám."
Chvíli jí trvalo než jí to došlo. "Hele, já…" zarazila se. "Jsem maniak."
"Už to tak bude. Ale to nic nemění na tom, že jsi fajn." pohlédla jsem na ni. Zadívala se mi na chvilku do očí.
"Ty jsi taky fajn. Boží."
"Boží, ano jsme boží bohyně." usmála jsem se.
"Katy, budeš mi chybět." Koko se zase zaleskly oči.
"Ty mně taky." řekla jsem. Objala jsem jí. Chvíli jsme tak seděly, každá v náručí té druhé. Ráda bych tak seděla déle, ale musela jsem jít. Pomalu jsem ji pustila.
"Už musím jít," nadechla jsem se. "Mám ti zítra zavolat nebo napsat?"
Zamyslela se. "Napiš a zavolej."
"Dobře, napíšu a zavolám." pousmála jsem a pomalu se odebrala ke dveřím.
"Ahoj." uslyšela jsem Britneyin hlas.
"O prázdninách ke mně přijedeš." otočila jsem se. "Bezpodmínečně."
"Neboj, nenechám si ujít Gregoryho v plavkách." zašklebila se.
"Víš, že nemá moc svaly." protočila jsem oči v sloup.
"Třeba kvůli mně začne posilovat." pokrčila rameny.
Zasmála jsem se. Koko se nejdřív tvářila přehnaně vážně, ale potom se taky usmála.
"Takže, čauky v létě." řekla.
"Třeba v té škole vyfasuješ nějaké plavky s nápisem školy na zadku." popichovala jsem jí. "A s odznakem šikovné žákyně na vrchním díle."
"Moc vtipný Katy," řekla ironicky. "Ale jedno se ti musí nechat - vždycky budeš má nejlepší kamarádka."
Teď mluvila vážně. Udělalo se mi těžce. Slabo, jako kdybych se měla rozbrečet. Dveře ve kterých jsem stála mi náhle připadaly moc malé. Musela jsem jít pryč. Začal mne přepadat smutek, který jsem očekávala až doma.
Koko to na mně vycítila. "Běž domů Katy. Obě to zvládneme samy."
Sevřel se mi žaludek. Chtělo se mi omdlít. Zůstat tady s kamarádkou a zároveň zmizet.
"Dokážeme to," přitakala jsem. "Já už teda…" nechtělo se mi to slovo vyslovit. Připadala bych si jako zrádce, kdybych tu větu dořekla.
"Půjdu," doplnila mě Koko. "Nezlobím se. Chci abys odešla, protože se s tím rychleji vyrovnám. S tím, že odjíždím. Navíc se ještě určitě uvidíme, na to dám krk."
"Ahoj." řekla jsem.
"Ahoj. V létě." řekla ona.
"V létě." zašeptala jsem.
V krku se mi udělal obrovský knedlík. Z oka mi unikla slza. Otočila jsem se ke Koko zády, aby si toho nevšimla. Zády k ní jsem si slzu utřela. Potom jsem zamířila ke schodišti. Neměla jsem sílu jí ještě něco říct.
Scházela jsem schod po schodu velmi pomalu. Chtěla jsem z toho domu vypadnout co nejrychleji, ale mé tělo na to nemělo sílu. V hlavě se mi předháněly myšlenky, ale já se soustředila jenom na tu, jak pluju ve tmě. Nic necítím, jen míjím samou tmu a nevidím její konec.
U dveří mi už nebylo do pláče. Chytla jsem za kliku a otevřela dveře. Do místnosti zavanul studený vítr a na rohožku dopadlo pár vloček. Pozdravila jsem Jamesovi a vyšla ven. Sníh mi křupal pod podrážkami a začal mi padat na hlavu a ramena.
U branky mě už nezajímala myšlenka tmy.

A u dveří našeho domu jsem neměla žádné emoce.

Tak co, líbilo se? Doufám, že ano. Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix | Web | 23. června 2014 v 8:00 | Reagovat

hezký blog ;)

2 Naira | 24. června 2014 v 17:49 | Reagovat

Líbilo, ale je mi strašně, když tu bude chybět žvýkačkový maniak -п- . //promiň, píšu komentář pozdě D:

3 Katy | Web | 24. června 2014 v 21:05 | Reagovat

Nevadí, spíš jsem si oddychla. Víš, někdy přijdou sem lidé co si něco přečtou pochválí a pak zmizí. Myslela jsem si, že k nim patříš, ale teď mi spadl kámen ze srdce. :-) další díl tu bude nejpozději do soboty, ale spíš dřív. :-D

4 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 21:41 | Reagovat

Konec korunuje dílo - sice tohle není konec, ale občas mi zakončení některých kapitol sebere dech. Ne, že by to v některých dnech bylo těžké, ostatně vždy záleží na situaci, kulturních a interindividuálních aspektech lidské psychiky (ano, znova jsem se do ní dneska ponořila), ale myslím, že tobě se to při vyvstalé příležitosti daří velmi dobře... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama