VODNÍ LIDÉ:Kapitola devatenáctá 1. část

14. června 2014 v 21:13 | Katy |  Vodní lidé
"Mami, mami!" volala jsem a utíkala po schodech dolů jako o život.
"Katy? Co chceš?" ozval se mámin hlas z kuchyně.
Vběhla jsem do místnosti s napůl oblečenou mikinou. "Jdu ke Koko."
Máma povytáhla obočí. Seděla u stolu s knihou v ruce a popíjela kávu.
"A to jsi mi hodlala říct kdy?" zeptala se nepříjemným tónem.
"Teď," vydechla jsem a konečně jsem se pořádně oblékla do mikiny. "Mami, za hoďku jsem zpátky. Koko zítra odjíždí brzo ráno, chci se s ní rozloučit teď, protože pak už bych jí nemusela stihnout."
"Aha," řekla matka kousavě. "Rozluč se s ní a hned přijď. Ať stihneš večeři."
"Děkuju, přidu včas!" řekla jsem a rychle jsem došla do chodby a obula si tenisky. Navlékla jsem se do rukávů kabátu a otevřela dveře ven. Zafoukal studený vítr, tak vlezlý až jsem se zatřásla zimou. Vyšla jsem z domu. Šláhla jsem si do kapes, abych našla klíče od domu, ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je nemám, tak průvan zabouchl dveře, co jsem nechala otevřené. No a co. Snad mi potom někdo otevře.
Došla jsem k brance a otevřela jí. Zlověstně zaskřípala, jako vždycky a já jsem se rozeběhla po ulici. Nechtěla jsem jet autobusem, chtěla jsem celé město proběhnout. Byla už tma a já jsem míjela žlutá nebo oranžová světla žárovek které svítily uvnitř domů. Byl to krásný pohled a aspoň jsem viděla na cestu. Zrychlila jsem běh do sprintu a ohromnou rychlostí jsem proběhla tři ulice.
Musela jsem zpomalit. Začala jsem cítit přidušenost, jako kdyby mi měl začít astmatický záchvat. Zastavila jsem se a předklonila se. Zavřela jsem oči a poslouchala dunění svého srdce, které se mi rozeznělo v ušních bubíncích.
Doběhnu to. Nic mě nezastaví, nemusela bych jí pak už nikdy vidět.
Narovnala jsem se a pohlédla dopředu. Srdce stále rychle bilo, avšak dýchání se zlepšovalo. Byl nesmysl abych dostala záchvat, těmi trpím jen pár měsíců do roka a ty už byly pryč. Protáhla jsem si nohy a poklusem jsem vyrazila kupředu. Snažila jsem se dělat co nejdelší kroky, abych se neuhnala a zároveň abych postupovala přijatelnou rychlostí. Jemně mě píchalo v břiše, ale snažila jsem se to ignorovat. Jednu celou ulici jsem proběhla klusem a v další jsem se snažila zrychlit. Po třech blocích jsem se vzpamatovala a konečně zase uháněla plnou rychlostí, jak mi nohy dovolily. Na začátku ulice kde bydlela Koko jsem skoro letěla a při pokusu zabrzdit před jejím domem jsem uklouzla po zmrzlé louži a natáhla jsem se na záda.
"Au!" zašklebila jsem se bolestí. Rukou jsem si přejela po hlavě, jestli náhodou neobjevím krvavou stopu, ale naštěstí nic. Možná tam budu mít bouli, ale to se zpraví. Pokusila jsem se posadit, ale mé tělo zaprotestovalo a v zádech mi píchlo. Zůstala jsem ležet a hledět na černou oblohu.
"Nechceš pomoct?" ozval se tenký hlásek. Trochu jsem pozaklonila hlavu a spatřila drobného chlapečka. Oblečení na něm trochu viselo a v ručce svíral vodítko s pejskem na konci. Ten mi teď olizoval obličej.
"Bobe, nesmíš!" rozkázal mu chlapec a odstrčil ho pryč. "Promiň, je zvědavej," řekl na vysvětlenou. "Není ti nic?"
Tu mi došlo, že jsem za celou tu dobu co nade mnou stojí mu neřekla ani ahoj.
"Trochu mi podjely nohy." řekla jsem.
Hošík pokývl hlavou. Rukama jsem se zapřela do ledu a snažila jsem se aspoň posadit. Moc to nešlo, nejspíš jsem si trochu narazila zadnici. Obličej se mi mírně zkřivil a tak jsem zůstala zapřená o ruce.
"Ukaž, pomůžu ti." podal mi ruku která byla tak tenoučká a křehká, že by snad dala zlomit. Nevěřícně jsem se na ni podívala.
"Radši ne, nechci abys spadl." řekla jsem.
"Hele, to, že jsem malej, neznamená, že nemám žádnou sílu." ohradil se a maličko se zamračil.
Natáhla jsem tedy ruku a on mi ji sevřel. Zapřel se nohama o zem a společnými silami jsme mě dostali zase na nohy.
"Jsem Jonny," řekl a odehnal psa od auta, kde už už zvedal nožičku. "Bydlím naproti." ukázal na bleděmodrý domek s třešní před ním.
"Díky Jonny," usmála jsem se na něj. "Já jsem Katy."
"Katy," řekl potichu a vypadal, jako kdyby se snažil si to jméno zapamatovat. "Kam jsi šla Katy?" podíval se na mě takovým zvídavým pohledem, jaký je často vidět u malých dětí.
"Ke kamarádce." pohlédla jsem na Britneyin dům. Jonny se na něj taky podíval.
"Jamesovi. Budou se prej stěhovat. Britney mi slíbila, že mi dá nějaký její starý figurky zvířat. Já mám moc rád zvířata, hlavně psi. Tohle je Bob, doma máme ještě fenu Wendy, ta bude mít štěňata. Chtěl jsem jí jedno dát - za ty figurky, ale ona říkala, že tam kam jede nemůže mít zvířata."
"Takže jí znáš taky." obrátila jsem se od domu zpět na něj.
"A ty taky," řekl, "A jdeš za ní."
"Jo," přikývla jsem. "Děkuju, že jsi mi pomohl vstát." řekl jsem mu.
"Nemáš za co." usmál se a pohladil psíka Boba po čenichu a vzal si ho do náruče. Byl to takový ušmudlaný kříženec a měl velmi tmavé a hloupě vyhlížející oči. Olízl se a zabořil čenich Jonnymu do podpaží.
"Už půjdu." řekla jsem.
"Dobře. Měj se hezky."
"Ty taky. Čau." naznačila jsem zamávání a otočila jsem se ke svému cíli v podobě malého oprýskaného domku s oranžovými světélky v oknech.
"Jo a kdybys chtěla štěně, tak se u nás zastav za týden, to by se už měly narodit."
Otočila jsem se. "Dík za nabídku, ale spíš ne než ano."
"To nevadí," řekl a pustil Boba na zem. "Jdeme domů Bobe, ahoj Katy."
"Ahoj Jonny."
Došla jsem k brance u domu Jamesových a vešla jsem dovnitř. Zaklepala jsem na vchodové dveře. Kdo asi přijde? Pan James nebo paní Jamesová?
Ve chvíli, kdy jsem se přikláněla spíše k paní Jamesové, se dveře otevřely a v nich stál otec Koko.
"Katy?" udivil se. "Jdeš za Britney?" zeptal se a podrbal se na rameni.
"Jo, jestli můžu."
"Samozřejmě, pojď dál." usmál se a otevřel dveře tak, abych mohla projít. Vešla jsem do předsíně spojené s útulným obývákem a kuchyní. Vždycky se mi tady líbilo. Takové příjemné a uklidňující místo, na rozdíl od našeho černobílého domu, kde jediná barevná část byla můj a Gregoryho pokoj a Kyleův pokoj.
Naproti vchodovým dveřím se tyčily dřevěné schody, po kterých jsem se chystala vystoupat do patra kde byla ložnice a Britneyin pokoj.
"Kde je Britney?" zeptala jsem se pana Jamese, který stále postával za mnou.
"Nahoře. Balí věci. Nejspíš ti volala, že zítra odjíždíme." odpověděl s rukama v kapsách. Nechápala jsem, že může být tak lhostejný. Ale když jsem se zamyslela, tak jsem si uvědomila proč by měl být nervózní nebo naštvaný, vždyť dostal práci kterou si tvrdě vypracoval, určitě se spíše těšil.
"Ano, volala. Můžu za ní?" odpověď jsem sice znala, ale připadalo mi neurvalé mu nic neříct a odkráčet si po schodech za Koko.
"Ovšem, promiň, že tě zdržuju. Jdu do kuchyně."

Moc jsem nechápala, proč mi to oznamuje, ale nechala jsem to být. Raději jsem se vydala nahoru. Přistihla jsem Koko při skládání oblečení do velkého kufru. Zaťukala jsem na pootevřené dveře.

O čem se bude Katy s Koko bavit? Jak dopadne jejich loučení? to se dozvíte v další části.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Naira | 15. června 2014 v 0:04 | Reagovat

Nemůžu psát, to je boží, nebo, to je úžasny. Prostě nedokážu to popisovat slovy. Nemám astma, ale po několika metrech běhu nemůžu dýchat....Takže jsem se docela vcítila do její role, když běžela ke Koko.....A kdopak je Jonny? :-D Bude tam někdy ještě vystupovat? (Doufám v to, že když už Koko odjíždí, tak se tam bude hodněkrát oběvovat!!) Vážně se těším na další díl a nevím co jiného dál očekávat, prosté se nechám překvapit. Ale i tak to má pointu a dobré zádrhely :-D  :-D

2 Naira | 15. června 2014 v 0:06 | Reagovat

(Aby se tam hodněkrát Koko i Jonny oběvovali, takhle jsem to myslela)

3 Katy | Web | 15. června 2014 v 20:06 | Reagovat

Kde začít... Jonny by neměl moc být, ale mohu tě ujistit, že Reilly tam bude dostatečně. Další díl přijde asi o chviličku později, protože to píšu jako knížku a další kapitolky se chystám psát ještě teď, vždycky jsem pridávám již napsané díly. A vzhledem k tomu, že školou jedu na tří týdenní výlet tak pokračování očekávej nejdříve v pátek. Ráda bych dřív ale nemám moc čas. Ovšem v pondělí pridávám články na téma týdne, takže tu můžeš něco očekávat. Zase ti děkuju za pěkné hodnocení. :-D

4 Katy | Web | 15. června 2014 v 20:08 | Reagovat

Ježiš! Valím oči kolik chyb jsem se dopustila. Kdyby ti něco z toho nedavalo smysl tak mi děj vědět.

5 Naira | 15. června 2014 v 20:43 | Reagovat

Têším se :-D. Tyjo tří týdenní výlet? Jako vážně? Učitelka nás vzala jen na osm hodin ven.

6 Katy | Web | 15. června 2014 v 21:09 | Reagovat

Nojo, takhle to máme každý rok, není to nic extra, ale není to tak špatný. :-D

7 mybuterfly | Web | 16. června 2014 v 8:07 | Reagovat

Promiň, překlep. Tří denní!

8 stuprum | Web | 16. června 2014 v 14:26 | Reagovat

Doufám, že loučení dopadne dobře. 8-)

9 Katy | Web | 16. června 2014 v 19:56 | Reagovat

[7]: to byla zpráva ode mě, spletla jsem se.;)

10 Nikka | E-mail | Web | 21. června 2014 v 20:05 | Reagovat

Páni, už se moc těším na pokračování  :-D omlouvám se že jsem tak dlouho nebyla na tvému blogu, ale okolností mi nedali příležitost  :-D a tuším dobře že se cestou domů od Britney potká s  Reillim ?? O:-) O:-) :-D :-D

11 Katy | Web | 22. června 2014 v 10:35 | Reagovat

[10]:  no, ještě se s ním nesetká, ale v celkem blízké době ano, a ne moc romanticky, spíš se zděsí... No nic, to si pak snad precteš. A promiň že jsem teď nebyla dlouho na tvém blogu, škola a starosti. Jinak díky.

12 Nikka | E-mail | Web | 22. června 2014 v 19:46 | Reagovat

[11]: V pohodě, myslím že to chápu líp jak kdokoliv jiný :D :D :D :-)  :-)

13 Kai | E-mail | Web | 19. října 2014 v 21:33 | Reagovat

Wow, komentáře se tu rozjely, nevím, jestli vůbec je co dodávat :D Jsem ráda, že jsou kapitolky delší, stejně jako jsem ráda, že se zde konečně zapojí Reilly. A ještě bych ráda zmínila, že se mi moc líbí jména postav :) Jsou taková neobyčejně obyčejná...dodává jim to na kráse a jedinečnosti a to se mi líbí :) Nemám ráda, když někdo používá jména jako: Lenka, nebo naopak úplná science fiction jména, pokud to k té postavě přímo nesedí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama