Červen 2014

VODNÍ LIDÉ: Kapitola dvacátá

26. června 2014 v 16:03 | Katy |  Vodní lidé
Pořídila jsem si plátno. Stálo mě to sice dost práce než jsem objevila obchod s výtvarnými potřebami kde ho měli, protože v Green Hills je pouhý jeden obchůdeček s těmito věcmi a tam se stále drží pastelky. Rozhodla jsem se, že něco nakreslím temperami. Jednorožce jsem již zrenovovala a neměla jsem co dělat. Snažila jsem se co nejvíc zabavit, abych nemusela myslet na Britney. A tak jsem plátno spolu s ostatními potřebami odnesla ven, kde jsem se rozhodla nakreslit si velký smrk na vedlejší zahradě - proto jsem si našla pěkné místo u plotu. Ten smrk stál na zahradě kam se před třemi týdny přestěhoval Reilly.
Šla jsem po zasněžené zahradě a poslouchala křupání sněhu pod svýma nohama. K tomu plátnu jsem si obstarala ještě stojan - byl trochu dražší, ale dal se perfektně ovládat. Ten stojan jsem si upevnila, otočila všemožnými kolečky co tam byly, a na něj položila to, načež budu kreslit. Z krabičky jsem vytáhla tempery a od každé barvy co jsem potřebovala, jsem si vymáčkla trošku na kus dřevěné desky. Připadalo mi zbytečné kupovat si paletu, protože deska se liší jenom tím, že není vytvarovaná na jednotlivé barvy a že nemá otvor na prsty.
Namočila jsem štětec do zelené a smíchala ji s bílou a hnědou. Nebyl dobrý nápad pracovat venku, byla hrozná zima. Od pusy mi stoupal dým a začala jsem mít studené prsty. Sevřela jsem štětec pevně v ruce a přitiskla jej k nedotčenému povrchu. První tahy byly lehce rozpačité, jak jsem se bála, abych něco nezkazila. Po chvíli jsem je překryla další vrstvou tempery a chyby tím zakryla. V půlce stromu jsem si dala pauzu na čaj. Přinesla jsem si ho v bledě modrém hrnku, který jsem kdysi dostala od Koko. Dříve na něm bylo něco napsané, asi věnování, ale kvůli častému používání a tudíž i mytí, zmizel.
S čajem jsem se posadila na židli z kůlny, kterou jsem si přinesla, a pomalu jsem upíjela. Byl horký, musela jsem dávat pozor, abych si moc nepopálila jazyk. Na ruce hrníček příjemně hřál a tak jsem jej držela a prohlížela si svůj výtvor.
Když tu bouchly dveře. Nebylo to u nás, ale vedle. Otočila jsem se k místu kde měli vchod, a spatřila Reillyho. Vyšel ven ve své hnědé bundě, kterou nosil do školy. Často chodil cestou domů přede mnou, nebavili jsme se spolu. Obličej mu v ní krásně vynikal.
Vyšel od dveří k ulici. Zpozoroval mě, a tak mi zamával. Zamávala jsem mu nazpět, ale to už neviděl. Přišel mi poněkud divný. Divný mi připadal už delší dobu. Každý den totiž odcházel z domu o pozdním odpoledni a tvářil se sklesle a vůbec se choval tajemně. Jako kdyby přectíral to, že je v pořádku a přitom by se něco stalo. Pokaždé šel pryč stejným směrem, bez jediného rozdílu. Tedy, můj zrak mi dovolil mrknout se jen na konec ulice, ale myslím, že i v dalších ulicích šel stejně.
Došla jsem k brance a vykoukla za ním. Jasně, stejná trasa, stejný cíl. Ale jaký?

Rozhovor v Klubu pisálků

25. června 2014 v 16:40 | Katy |  Zprávy od nás pro vás
Nazdárek,
jak už název napovídá bude se jednat o rozhovor který se mnou udělal Klub pisálků. Dnes jsem odeslala odpovědi na jejich otázky, takže teď zbývá čekat až se to zveřejní na jejich stránkách.
Pokud si to chcete přečíst, tak kontrolujte tyto stránky, za nějakou chvilku se to tam objeví: http://klub-pisalku.blog.cz/

Proč to všichni říkají?!

23. června 2014 v 14:50 | Katy |  téma týdne
V běžném hovoru člověk celkem často narazí na slovo "originální." Znám lidi, kteří o sobě neustále říkají jak jsou originální, nebudu je jmenovat. V chování, v oblékání, ve stylu jejich života... Je spoustu věcí o kterých lidé tvrdí, že jsou originální. Ovšem, zamysleli jste se někdy opravdu nad významem tohoto slova?
Znamená to původní, nezávislý na žádném vzoru, samostatný, osobitý, neobvyklý, zvláštní.
Tohle slovo má zkrátka spoustu významů a dá se tedy použít v různých slovních spojeních a v každém může znamenat něco jiného.
Tak proč ho někteří tak často používají?! Myslí si snad, že když řeknou: "Originálně kreslím." (příklad) Tak, že jsou jediní na světě kteří tohle slovo vyslovili?
Když se však zamyslíme hlouběji nad významy tohoto slova, tak zjistíme, že slovo originál, originální a další útvary tohoto slova vlastně originální nejsou. No přeci, když řeknete slovo originální v nějakém slovním spojení, tak už to znamená, že originální to není. Protože slovo originální originální není.
Takže, pokud si myslíte, že jste v něčem skutečně originální, tak skuste najít ve svojí paměti nějaké jiné slovo, protože pokud vymyslíte něco co nikdo nevymyslel a ještě se nazvete jiným slovem, co znamená slovo originální, tak pak teprve originálním budete.

Snad jste se do mého krátkého zamyšlení moc nezamotali. :D

Originální !!!!!!!


VODNÍ LIDÉ:Kapitola devatenáctá 2. část

22. června 2014 v 21:07 | Katy |  Vodní lidé
Po delší době opět přidávám pokračování. Doufám, že ti, co to tady navštěvují to nevzdali a kapitolku si přečtou. Tady je.

"Už jsem vám říkala, že nemusíte klepat. Nejsem nikdo významný přece když za mě děláte životní rozhodnutí." z tónu hlasu jsem poznala, že je pěkně naštvaná.
"To jsem já, Katy." ozvala jsem se a otevřela dveře.
"Jé, já tě neviděla. Myslela jsem, že mě otravuje moje debilní matka nebo otec." Koko zmačkala batikované tričko do koule a mrskla s ním o zeď. Potom se posadila na postel zahlcenou oblečením. Sedla jsem si vedle ní.
"Díky, že jsi přišla." řekla.
"Není zač, musela jsem."
"Nevím co mám dělat, Katy. Jsem na ně děsně naštvaná." Koko vzala do ruky polštář a odejmula ho rukama. "Doufala jsem, že žertují, já vím, viděla jsem tu smlouvu, ale víš, nějaká ta naděje tam byla. Pořád až do teď. Do tohohle dne kdy můj život skončí. A prý nastane nový. Tomu bych vážně věřila." řekla ironicky.
"Nejsi jediná komu to vadí." řekla jsem.
"Já vím. A to mi vadí. Že se nebudu trápit jenom já, ale i někdo jiný." zmáčkla roh polštáře a pevně ho sevřela. Zahleděla jsem se na špičky svých bot. Přemýšlela jsem co jí řeknu. Něco povzbudivého, i když to půjde těžko, protože stejné pocity jako měla Koko jsem měla já.
"Zvládneš to. Zvykneš si na jiné prostředí, lidi. Ty to dokážeš. Já ne, neumím se přizpůsobit, ale ty jo." usmála jsem se. Nucený úsměv, tak bych to mohla nazvat.
"Dík." řekla a tvář se jí zkřivila pláčem. Nebrečela moc, spíše popotahovala, jak to lidé dělají když nechtějí vzlykat. Nevěděla jsem co mám udělat. Snažila jsem se zůstat klidná, ale pár slz mi uniklo také.
Snad na tohle zapomenu. Na tenhle smutný okamžik kdy ona brečela a já seděla vedle ní a věděla, že tohle za chvíli čeká mě. Že se doma sesypu jako domino na jednu hromadu smutku a budu se rvát čokoládou aby mi bylo líp.
Nic jsem neříkala, jen čekala, až se posadí a bude schopná se rozloučit nebo jenom si povídat. Nevím jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi, že celou věčnost. Když na mě pohlédla, tak byla ještě celá červená a byla na ní značně vidět únava.
"Lepší?" zeptala jsem se jí.
"Trochu." řekla potichu a já na ní poznala, že se přemáhá aby se znovu nerozplakala. Já měla taky co dělat abych zůstala klidná. Pohlédla jsem směrem k oknu. Venku padal sníh. Tenoučké vločky co se po dopadu rozpustí nebo se nakupí na jednu hromadu. Těch bude víc a víc až nakonec bude celé město pohlceno v bílém plášti, který přes něj přehodila sama obloha.
V pokoji bylo ticho. Smutné ticho plné vzpomínek. Prolupala jsem si kloubky na rukách.
"Pomůžeš mi zabalit?" řekla Koko a sedla si na zem vedle poloprázdného kufru.
Přikývla jsem. "Jasně."
Nic. Žádný rozhovor.Koko mi podávala složené oblečení a já je dávala do kufru. Když jsme měly hotovo tak jsme se zase posadily na postel.
"Bude se mi tam líbit?" řekla Britney po chvíli tichým hláskem. Potom se zvedla z postele a do zavazadla přidala ještě svého oblíbeného plyšáka. Byl to modrý slon, říkala mu Noník.
"Bude."
"Vážně?"
"Já nevím. Je na tobě jestli si to tam znepříjemníš a budeš tam nešťastná nebo se tam na pokoji seznámíš s nějakým žvejkačkovým maniakem a budete spolu rozebírat příchutě žvýkacích gum."
Usmála se. "Žvejkačkovým maniakem," zopakovala, "tahle varianta je lepší než ta první."
"Máš na to stejný názor jako já. I když já se už s jedním maniakem znám."
Chvíli jí trvalo než jí to došlo. "Hele, já…" zarazila se. "Jsem maniak."
"Už to tak bude. Ale to nic nemění na tom, že jsi fajn." pohlédla jsem na ni. Zadívala se mi na chvilku do očí.
"Ty jsi taky fajn. Boží."
"Boží, ano jsme boží bohyně." usmála jsem se.
"Katy, budeš mi chybět." Koko se zase zaleskly oči.
"Ty mně taky." řekla jsem. Objala jsem jí. Chvíli jsme tak seděly, každá v náručí té druhé. Ráda bych tak seděla déle, ale musela jsem jít. Pomalu jsem ji pustila.
"Už musím jít," nadechla jsem se. "Mám ti zítra zavolat nebo napsat?"
Zamyslela se. "Napiš a zavolej."
"Dobře, napíšu a zavolám." pousmála jsem a pomalu se odebrala ke dveřím.
"Ahoj." uslyšela jsem Britneyin hlas.
"O prázdninách ke mně přijedeš." otočila jsem se. "Bezpodmínečně."
"Neboj, nenechám si ujít Gregoryho v plavkách." zašklebila se.
"Víš, že nemá moc svaly." protočila jsem oči v sloup.
"Třeba kvůli mně začne posilovat." pokrčila rameny.
Zasmála jsem se. Koko se nejdřív tvářila přehnaně vážně, ale potom se taky usmála.
"Takže, čauky v létě." řekla.
"Třeba v té škole vyfasuješ nějaké plavky s nápisem školy na zadku." popichovala jsem jí. "A s odznakem šikovné žákyně na vrchním díle."
"Moc vtipný Katy," řekla ironicky. "Ale jedno se ti musí nechat - vždycky budeš má nejlepší kamarádka."
Teď mluvila vážně. Udělalo se mi těžce. Slabo, jako kdybych se měla rozbrečet. Dveře ve kterých jsem stála mi náhle připadaly moc malé. Musela jsem jít pryč. Začal mne přepadat smutek, který jsem očekávala až doma.
Koko to na mně vycítila. "Běž domů Katy. Obě to zvládneme samy."
Sevřel se mi žaludek. Chtělo se mi omdlít. Zůstat tady s kamarádkou a zároveň zmizet.
"Dokážeme to," přitakala jsem. "Já už teda…" nechtělo se mi to slovo vyslovit. Připadala bych si jako zrádce, kdybych tu větu dořekla.
"Půjdu," doplnila mě Koko. "Nezlobím se. Chci abys odešla, protože se s tím rychleji vyrovnám. S tím, že odjíždím. Navíc se ještě určitě uvidíme, na to dám krk."
"Ahoj." řekla jsem.
"Ahoj. V létě." řekla ona.
"V létě." zašeptala jsem.
V krku se mi udělal obrovský knedlík. Z oka mi unikla slza. Otočila jsem se ke Koko zády, aby si toho nevšimla. Zády k ní jsem si slzu utřela. Potom jsem zamířila ke schodišti. Neměla jsem sílu jí ještě něco říct.
Scházela jsem schod po schodu velmi pomalu. Chtěla jsem z toho domu vypadnout co nejrychleji, ale mé tělo na to nemělo sílu. V hlavě se mi předháněly myšlenky, ale já se soustředila jenom na tu, jak pluju ve tmě. Nic necítím, jen míjím samou tmu a nevidím její konec.
U dveří mi už nebylo do pláče. Chytla jsem za kliku a otevřela dveře. Do místnosti zavanul studený vítr a na rohožku dopadlo pár vloček. Pozdravila jsem Jamesovi a vyšla ven. Sníh mi křupal pod podrážkami a začal mi padat na hlavu a ramena.
U branky mě už nezajímala myšlenka tmy.

A u dveří našeho domu jsem neměla žádné emoce.

Tak co, líbilo se? Doufám, že ano. Usmívající se

Lidé, a co buterflování!

16. června 2014 v 17:46 | Katy a Aranis a MedelinMedy |  Zprávy od nás pro vás
Opět připomínáme naši akci která stále běží. Ti lidé, co sem chodí pravidelně nebo jsou tady poporvé a líbí se jim tu, tak je vyzíváme k buterflování, aneb k propagaci našich webovek. Probíhá to jednoduše: křídou napíšeš na kterékoliv místo (na chodník, silnici...atd.) naši adresu, což je mybuterfly.blog.cz. Můžete to různě vyzdobit, motýly nebo čímkoli co se vám k našim stránkám hodí. Když pak někdo půjde okolo tak nejen uvidí váš výtvor, ale zároveň zjistí adresu našich stránek. Tím nám v podstatě pomůžete, lidé se na ty stránky mrknou, ve většině případech.
Myslíme si, že jste dobří lidé a pokud máte naše stránky opravdu rádi, tak to pro nás udělejte. Jistě víte pokud máte blog, jak je těžké mít nějakou návštěvnost, tak se určitě vcítíte do naší kůže. Pokud máte také tenhle problém tak nám můžete napsat na mail: mybuterfly@centrum.cz, kde se poradíme a třeba společně přijdeme jak pomoci více blogům zároveň.
A nezapomeňte, pokud budete buterflovat, uděláte dobrý skutek.
My buterfly team

Takhle nějak to můžete udělat. :)

Osvobození od šeptání

16. června 2014 v 17:18 | Katy |  téma týdne
Kolem kulatého stolu sedělo několik zvláštních osůbek. Vypadaly jako duchové a každý z nich mluvil do mikrofonu před sebou.
"Kup mléko, slaninu a chléb!" říkala jedna osůbka stále dokola. Kousek od ní seděla jiná a taky něco říkala.
"Netrap se tím, netrap." šeptala ta druhá soucitným tónem. Byly to hlasy. Všechny zvláštnosti co seděly okolo stolu byly hlasy. Každý našeptával svému pánovi něco jiného, něco co má udělat. První hlas byl hlas připomínací, vedle něj seděl hlas uklidňovací. Kousek od nich se na židličce pohupoval hlas nápaditý, který neustále vyléval do mikrofonu svoje nápady. Od těchto hlasů se na židli krčil hlas samotář, jinak zvaný jako hlas přemýšlivý, který hloubal nad životem a smrtí.
V nejtemnější části místnosti byl hlas nenávistný. To byl zlý a skeptický mračoun co do mikrofonu mumlal různé pomsty a který nejvíce ovlivňoval chlapce, v jehož hlavě se toto odehrávalo. Jmenoval se Miki a byl neustále naštvaný díky učitelkám ve škole které ho neustále obviňovaly z různých neplech a taky díky svým rodičům kteří se pořád hádali. Potom tu byly hlasy, hlasy, které mu v jednom kuse radily a které se mu tolik znepříjemnily. Zacpával si uši před jejich šeptáním, ale nijak to nepomohlo, slyšel je i nadále.
Miki se tak často rozčiloval, protože ho nejvíce ovlivňoval právě ten nenávistný hlas. Říkáte si, že to jistě nepřineslo nic dobrého, ovšem přineslo.
Jednou to Miki dále nesnesl a rozkřikl se: "Ticho! Zklapněte, přestaňte mluvit!" A náhle bylo ticho.
Hlasy dlouho mlčely, protože nevěděly co mají udělat. Tu od stolečku vstal hlas nápaditý.
"Co míníte dělat?" zeptal se bezradně a vypnul si mikrofon, aby znovu nenaštval Mikiho.
"To bys měl vědět ty." připomněl mu hlas připomínací.
"Nic mě nenapadá." řekl zasmušile hlas přemýšlivý.
"Řeknu vám co uděláme," řekl rozzlobeně hlas nenávistný. "Navedl jsem ho k tomu, aby na nás křikl. Má toho dost. V hlavě někoho kdo nás nepotřebuje, jako je Miki nemáme co dělat. My patříme do hlavy někoho divnýho, natvrdlýho, no prostě divnýho!" zamračil se hlas.
"Takže mi podle tebe patříme do hlavy nějakýho pitomce, hmm?!" vstal od stolu hlas nápaditý.
"To jsem neřekl!" ohradil se hlas nenávistný.
"Řekl." pronesl připomínací hlas.
"Dost, dost hádkou nic nevyřešíme!" vstoupil do rozhovoru hlas uklidňovací. "Myslím, že nenávistný má jednou pravdu. Poslechněte ho, Miki nás nepotřebuje. Jestli jde nenávistný, já také." uklidňovací si stoupl vedle hlasu nenávistného.
"Ale uklidňovací, když odejdeš ty, tak nikdy nevyřešíme Mikiho trable." napadlo nápaditého.
"Miki si je vyřeší sám." uklidnil ho uklidňovací.
"Dobře, dobře. Tak jdeme." souhlasili zbylé hlasy nakonec.
Miki se tak zbavil svých hlasů, které mu neustále radily. Ale díky komu? Přeci nenávistnému hlasu. Takže, jestli se vám někdy něco nelíbí, tak skuste poslechnout váš nenávistný hlas který máte ve svém nitru, třeba vám pomůže.

VODNÍ LIDÉ:Kapitola devatenáctá 1. část

14. června 2014 v 21:13 | Katy |  Vodní lidé
"Mami, mami!" volala jsem a utíkala po schodech dolů jako o život.
"Katy? Co chceš?" ozval se mámin hlas z kuchyně.
Vběhla jsem do místnosti s napůl oblečenou mikinou. "Jdu ke Koko."
Máma povytáhla obočí. Seděla u stolu s knihou v ruce a popíjela kávu.
"A to jsi mi hodlala říct kdy?" zeptala se nepříjemným tónem.
"Teď," vydechla jsem a konečně jsem se pořádně oblékla do mikiny. "Mami, za hoďku jsem zpátky. Koko zítra odjíždí brzo ráno, chci se s ní rozloučit teď, protože pak už bych jí nemusela stihnout."
"Aha," řekla matka kousavě. "Rozluč se s ní a hned přijď. Ať stihneš večeři."
"Děkuju, přidu včas!" řekla jsem a rychle jsem došla do chodby a obula si tenisky. Navlékla jsem se do rukávů kabátu a otevřela dveře ven. Zafoukal studený vítr, tak vlezlý až jsem se zatřásla zimou. Vyšla jsem z domu. Šláhla jsem si do kapes, abych našla klíče od domu, ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je nemám, tak průvan zabouchl dveře, co jsem nechala otevřené. No a co. Snad mi potom někdo otevře.
Došla jsem k brance a otevřela jí. Zlověstně zaskřípala, jako vždycky a já jsem se rozeběhla po ulici. Nechtěla jsem jet autobusem, chtěla jsem celé město proběhnout. Byla už tma a já jsem míjela žlutá nebo oranžová světla žárovek které svítily uvnitř domů. Byl to krásný pohled a aspoň jsem viděla na cestu. Zrychlila jsem běh do sprintu a ohromnou rychlostí jsem proběhla tři ulice.
Musela jsem zpomalit. Začala jsem cítit přidušenost, jako kdyby mi měl začít astmatický záchvat. Zastavila jsem se a předklonila se. Zavřela jsem oči a poslouchala dunění svého srdce, které se mi rozeznělo v ušních bubíncích.
Doběhnu to. Nic mě nezastaví, nemusela bych jí pak už nikdy vidět.
Narovnala jsem se a pohlédla dopředu. Srdce stále rychle bilo, avšak dýchání se zlepšovalo. Byl nesmysl abych dostala záchvat, těmi trpím jen pár měsíců do roka a ty už byly pryč. Protáhla jsem si nohy a poklusem jsem vyrazila kupředu. Snažila jsem se dělat co nejdelší kroky, abych se neuhnala a zároveň abych postupovala přijatelnou rychlostí. Jemně mě píchalo v břiše, ale snažila jsem se to ignorovat. Jednu celou ulici jsem proběhla klusem a v další jsem se snažila zrychlit. Po třech blocích jsem se vzpamatovala a konečně zase uháněla plnou rychlostí, jak mi nohy dovolily. Na začátku ulice kde bydlela Koko jsem skoro letěla a při pokusu zabrzdit před jejím domem jsem uklouzla po zmrzlé louži a natáhla jsem se na záda.
"Au!" zašklebila jsem se bolestí. Rukou jsem si přejela po hlavě, jestli náhodou neobjevím krvavou stopu, ale naštěstí nic. Možná tam budu mít bouli, ale to se zpraví. Pokusila jsem se posadit, ale mé tělo zaprotestovalo a v zádech mi píchlo. Zůstala jsem ležet a hledět na černou oblohu.
"Nechceš pomoct?" ozval se tenký hlásek. Trochu jsem pozaklonila hlavu a spatřila drobného chlapečka. Oblečení na něm trochu viselo a v ručce svíral vodítko s pejskem na konci. Ten mi teď olizoval obličej.
"Bobe, nesmíš!" rozkázal mu chlapec a odstrčil ho pryč. "Promiň, je zvědavej," řekl na vysvětlenou. "Není ti nic?"
Tu mi došlo, že jsem za celou tu dobu co nade mnou stojí mu neřekla ani ahoj.
"Trochu mi podjely nohy." řekla jsem.
Hošík pokývl hlavou. Rukama jsem se zapřela do ledu a snažila jsem se aspoň posadit. Moc to nešlo, nejspíš jsem si trochu narazila zadnici. Obličej se mi mírně zkřivil a tak jsem zůstala zapřená o ruce.
"Ukaž, pomůžu ti." podal mi ruku která byla tak tenoučká a křehká, že by snad dala zlomit. Nevěřícně jsem se na ni podívala.
"Radši ne, nechci abys spadl." řekla jsem.
"Hele, to, že jsem malej, neznamená, že nemám žádnou sílu." ohradil se a maličko se zamračil.
Natáhla jsem tedy ruku a on mi ji sevřel. Zapřel se nohama o zem a společnými silami jsme mě dostali zase na nohy.
"Jsem Jonny," řekl a odehnal psa od auta, kde už už zvedal nožičku. "Bydlím naproti." ukázal na bleděmodrý domek s třešní před ním.
"Díky Jonny," usmála jsem se na něj. "Já jsem Katy."
"Katy," řekl potichu a vypadal, jako kdyby se snažil si to jméno zapamatovat. "Kam jsi šla Katy?" podíval se na mě takovým zvídavým pohledem, jaký je často vidět u malých dětí.
"Ke kamarádce." pohlédla jsem na Britneyin dům. Jonny se na něj taky podíval.
"Jamesovi. Budou se prej stěhovat. Britney mi slíbila, že mi dá nějaký její starý figurky zvířat. Já mám moc rád zvířata, hlavně psi. Tohle je Bob, doma máme ještě fenu Wendy, ta bude mít štěňata. Chtěl jsem jí jedno dát - za ty figurky, ale ona říkala, že tam kam jede nemůže mít zvířata."
"Takže jí znáš taky." obrátila jsem se od domu zpět na něj.
"A ty taky," řekl, "A jdeš za ní."
"Jo," přikývla jsem. "Děkuju, že jsi mi pomohl vstát." řekl jsem mu.
"Nemáš za co." usmál se a pohladil psíka Boba po čenichu a vzal si ho do náruče. Byl to takový ušmudlaný kříženec a měl velmi tmavé a hloupě vyhlížející oči. Olízl se a zabořil čenich Jonnymu do podpaží.
"Už půjdu." řekla jsem.
"Dobře. Měj se hezky."
"Ty taky. Čau." naznačila jsem zamávání a otočila jsem se ke svému cíli v podobě malého oprýskaného domku s oranžovými světélky v oknech.
"Jo a kdybys chtěla štěně, tak se u nás zastav za týden, to by se už měly narodit."
Otočila jsem se. "Dík za nabídku, ale spíš ne než ano."
"To nevadí," řekl a pustil Boba na zem. "Jdeme domů Bobe, ahoj Katy."
"Ahoj Jonny."
Došla jsem k brance u domu Jamesových a vešla jsem dovnitř. Zaklepala jsem na vchodové dveře. Kdo asi přijde? Pan James nebo paní Jamesová?
Ve chvíli, kdy jsem se přikláněla spíše k paní Jamesové, se dveře otevřely a v nich stál otec Koko.
"Katy?" udivil se. "Jdeš za Britney?" zeptal se a podrbal se na rameni.
"Jo, jestli můžu."
"Samozřejmě, pojď dál." usmál se a otevřel dveře tak, abych mohla projít. Vešla jsem do předsíně spojené s útulným obývákem a kuchyní. Vždycky se mi tady líbilo. Takové příjemné a uklidňující místo, na rozdíl od našeho černobílého domu, kde jediná barevná část byla můj a Gregoryho pokoj a Kyleův pokoj.
Naproti vchodovým dveřím se tyčily dřevěné schody, po kterých jsem se chystala vystoupat do patra kde byla ložnice a Britneyin pokoj.
"Kde je Britney?" zeptala jsem se pana Jamese, který stále postával za mnou.
"Nahoře. Balí věci. Nejspíš ti volala, že zítra odjíždíme." odpověděl s rukama v kapsách. Nechápala jsem, že může být tak lhostejný. Ale když jsem se zamyslela, tak jsem si uvědomila proč by měl být nervózní nebo naštvaný, vždyť dostal práci kterou si tvrdě vypracoval, určitě se spíše těšil.
"Ano, volala. Můžu za ní?" odpověď jsem sice znala, ale připadalo mi neurvalé mu nic neříct a odkráčet si po schodech za Koko.
"Ovšem, promiň, že tě zdržuju. Jdu do kuchyně."

Moc jsem nechápala, proč mi to oznamuje, ale nechala jsem to být. Raději jsem se vydala nahoru. Přistihla jsem Koko při skládání oblečení do velkého kufru. Zaťukala jsem na pootevřené dveře.

O čem se bude Katy s Koko bavit? Jak dopadne jejich loučení? to se dozvíte v další části.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola osmnáctá

13. června 2014 v 11:07 | Katy |  Vodní lidé
Trpaslíka ve sněhové vánici jsem si pověsila na nástěnku. Dopadl lépe než jsem si myslela, a měla jsem z něj až nečekaně velkou radost. Založila jsem si ruce na prsou a poodstoupila jsem od něj dál, abych se ujistila, že jsem na pastelky tlačila tak akorát, aby obrázek nebyl příliš vybledlý a aby zase moc nezářil. Musela jsem se nad ním usmát. Nebylo na něm sice nic vtipného, vždyť mrzl v sytě bílé vánici a každou chvílí mu pod nos vlétla vločka, ale zkrátka se mi líbil. Přemýšlela jsem co bych ještě mohla nakreslit, ale nic mě nenapadalo. Proto jsem si sedla na zem a vytáhla zpod postele krabici se starými obrázky. Třeba najdu inspiraci.
Víko bylo dost zaprášené a tak jsem ho utřela rukávem. Celá krabice byla vínová a na stranách měla spoustu nalepených samolepek z dětských časopisů, co mi máma dříve kupovala. Některé se maličko odlepily, a tak jsem vzala z šuplíku lepidlo a přilepila je. Přejížděla jsem prstem po hrbolcích, jak jsem některé samolepky špatně nalepila, a vzpomínala jsem na to, jakou jsem měla vždycky ohromnou radost, když jsem otevřela zbrusu nový časopis a v něm objevila krásné barevné samolepky.
Nakonec jsem tu krabici otevřela a všechny obrázky vysypala na zem. Nasbírané od třetí třídy a láskyplně seřazené podle druhů postaviček co jsem nakreslila. Teď jsem ten systém sice zničila, ale nevadilo mi to.
Prohrábla jsem svoje výtvory a našla to, na co jsem myslela. Na to, co mě napadlo, když jsem tu krabici vytáhla. Jednorožec. Moje nejlepší dílo z páté třídy. Nebyl sice tak hezký, jak jsem si myslela, že je, ale nebyl zase ošklivý. Teď však jistě kreslím líp. Měl silné nohy a blýskavý roh uprostřed čela. Stál na skále a měsíc mu oslňoval celé jeho perleťové tělo. Na některých částech těla byl dáván až moc velký důraz, jak jsem si všimla, ale rozhodně nebyl obyčejný jako všichni jednorožci. Teda, jestli se jednorožec vůbec řadit mezi obyčejná zvířata. A tak jsem se rozhodla, že zkusím "zrenovovat" tenhle obrázek.
Posadila jsem se ke stolu a rozsvítila jsem si lampičku nad stolem - slunce už začínalo mizet. Ve vedlejším domě svítila snad všechna okna. Byl to ten dům, kde bydlel můj spolužák, Reilly. Zatím nebylo vidět, že by dům nějak zvenku upravili. V podstatě se ani upravovat nemusel, protože byl perfektně udržovaný. Zajímalo by mě, kolik ten dům stál.
Někdo vyšel ven. Reilly. Prošel předzahrádku a vkročil na ulici. Ruce měl v kapsách a jemný větřík mu rozčechral světle hnědé vlasy a měl je teď nepřirozeně na stranu. Po chvíli si je učesal zase zpátky do původního tvaru. Mírně sněžilo a zůstávaly po něm na silnici tmavé stopy. Zanedlouho mi zmizel z očí, zahnul do vedlejší ulice směrem k lesu.
Crr, crr, crr, crr, crr, crr.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mi zvoní mobil. Podívala jsem se kdo mi volá. Koko.
Zvedla jsem to. "Ahoj," řekla jsem a čekala, co mi chce říct.
"Katy," bylo slyšet, že si oddychla, když jsem to vzala. "Odjíždím."
Ztuhla jsem. "Co? Cože?"
Odjíždí. Odjíždí. Koko odjíždí.
"Balím věci, zítra ráno jedu pryč." mluvila tiše, až nepřirozeně potichu.
"Chtěla jsem se rozloučit..." měla jsem v plánu ještě něco říct, ale místo toho jsem se zarazila a přemýšlela, co se vlastně stalo. Jede pryč.
"Katy? Jsi tam?"
"Jo, jasně," vzpamatovala jsem se. "Jdu za tebou."
A zavěsila jsem.

VODNÍ LIDÉ:Kapitola sedmnáctá

12. června 2014 v 21:29 | Katy |  Vodní lidé
Další kapitolka Vodní lidé od mojí maličkosti. Hezké čtení.

Tu noc mi připadalo, že mně každou chvílí praskne hlava.
Neustále jsem přemýšlela o Koko, Reillym a hlavou mi vířily všemožné otázky, na které jsem neznala odpověď. Hrozně moc jsem toužila přijít na to proč se Reilly přestěhoval, proč se musí stát zrovna mně, že se mi odstěhuje kamarádka a na další miliony věcí. Připadalo mi, že se mi v hlavě rodí nové a nové otázky, záludné, nesmyslné a nebo bláznivé. Došlo to tak daleko, že mě z těch všemožných věcí začala bolet hlava. Rozhodla jsem se tedy vstát z postele a dojít si pro prášek.
Vykročila jsem z pokoje a do chodidel se mi zaryl chlad od studené podlahy. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a očima hledala bačkory, ale nikde jsem je neviděla. Nejspíš zůstaly někde v přízemí. Takže jsem přešla bosá po chodbě a potichu jsem sestoupila po schodech dolů. Tu jsem uslyšela nějaké zvuky vycházející z kuchyně. Zastavila jsem se a napínala jsem uši, abych ten zvuk zřetelně uslyšela.
Zloděj. Nic jiného mě nenapadlo. Potichoučku jsem sešla těch pár schodů a schovala jsem se za věšák s oblečením. Zvuk se ozval znovu. Teď už mi bylo jasné, že je to člověk. Znělo to jako popotahování, jako když má někdo rýmu. Zase. Je v kuchyni, to vím jistě.
Přeběhla jsem zpoza věšáku za komodu, blíž ke kuchyni. V kuchyni svítilo jenom světlo nad dřezem, které nebylo za věšákem vidět. Osoba seděla u stolku v kuchyni, kde sedávává mamka při kávě.
"Do hajzlu." zamumlala osoba. Ten hlas mi byl povědomý.
"Kyle?" zeptala jsem se, stále schovaná za komodou.
Nic. Jenom další popotáhnutí. Vyšla jsem ze svého úkrytu jenom tak blízko, abych se přesvědčila, že je to Kyle.
"Proboha Kyle!" zhrozila jsem a zároveň si oddychla, protože tam seděl opravdu Kyle, a ne někdo cizí. Měl natržený spodní ret a držel si u nosu kapesník, aby zabránil krvi, která mu tekla z nosu. Podíval se na mě přes rameno a smutně se usmál.
"Ahoj Katy." řekl.
Posadila jsem se na protější židli.
"Večer ti nic nebylo." prohodila jsem a všimla jsem si monoklu co měl pod pravým okem.
"Nebylo." popotáhl, aby vtáhl vytékající krev zpátky do nosu.
"Nech to vytéct," poradila jsem mu. "Kdes byl?"
"To je jedno. Proč tě to zajímá, pomlácenej jsem furt."
"Takhle moc ne."
"Byl i víc, věř mi."
"Já ti nevěřím."
Vzdychl. "Katy, nech to plavat, jo?"
"Mě to zajímá." podala jsem mu čistý kapesník a on si ho vděčně vzal.
"No tak dobře," začal. "Šel jsem ven, protože jsem si chtěl provětrat mozek a rafnul jsem se tak s nějakejma chlápkama. Byli nalitý, stačí?"
Promnula jsem si oči. "No tak jo. Když ne jinak, tak stačí."
Ani jsem sama nevěděla proč přesně jsem to chtěla vědět. Asi nějaká zvědavost z unavenosti, jinak mě nic rozumnějšího nenapadalo.
Kyle pohnul krkem ze strany na stranu, přičemž mu silně zakřupalo a napil se vody kterou měl položenou na kraji stolu.
"Musel ses prát?" pohlédla jsem na něj.
"Neříkalas, že ti to stačí?"
Mlčela jsem.
"Začali mi nadávat." řekl.
"Kyle…" řekla jsem vyčítavě a než jsem stačila doříct myšlenku, tak mi skočil do řeči.
"Počkej," zarazil mě zdviženým ukazovákem, "chceš říct, že jsem je měl ignorovat. Víš, že já takovej nejsem, nenechám si všechno líbit. Prostě jsem si to s nimi vyřídil, konec tečka." sáhl si na natržený ret a začal zkoumat krev co mu zbyla na prstě. Poznala jsem, že víc už z něj nedostanu, a tak jsem se zvedla ze židle a odešla jsem k lednici, abych z ní vylovila mléko. Bolest hlavy přestala, ale měla jsem pocit, že jsem se jí ještě nadobro nezbavila.
"Chceš taky?" otočila jsem se ke Kyleovi s láhví mléka v ruce. Zvedl sklenici s vodou a zakroutil hlavou. Mléko jsem tedy nalila jen sobě a znovu jsem si přisedla k bratrovi.
"Co tady vlastně děláš?" zeptal se náhle.
"Nemůžu spát," řekla jsem a napila jsem se. "Bolest hlavy a spousta myšlenek."
Chápavě pokývl hlavou. "To znám. Taky se mi to stává. Je to otrava."
"To je," přisvědčila jsem. "Mám pocit, že se z toho zblázním."
Kyle si dal od nosu krvavý kapesník a dlaní si otřel nosní dírky, aby se přesvědčil, že se mu z nosu už nespustí rudý pramínek.
"Myslíš, že to bude na šití?" znovu si nahmatal poraněný ret.
"Co já vím. Nejsem lékař. Možná jo, možná ne." odpověděla jsem a napila jsem se mléka. Bylo chladné, protože jsem ho před chvílí vytáhla z lednice.
"Neptám se lékaře, ale svojí sestry. No tak, co myslíš?" řekl Kyle.
Pozorně jsem si prohlédla ránu. Nebylo to zas tak hluboké, asi půl až jeden milimetr. Měl kolem toho zaschlou krev, takže jsem si nebyla úplně jistá, jestli to není ještě hlubší.
"Milimetr? Já vážně nevím, nedá se to moc poznat." řekla jsem.
"Dobře, i tak díky." řekl Kyle a promnul si kořen nosu. Dopila jsem mléko a s prázdnou sklenicí v ruce jsem odešla ke dřezu, do kterého jsem ji položila.
"Už půjdu spát. Začíná na mě padat únava, tak toho využiju." zasunula jsem židli na které jsem seděla a pomalou chůzí se vydala do pokoje.
"Tak jo. Dobrou." pohlédl na mě Kyle a zamyšleně se protáhl.
"Dobrou." usmála jsem se na něj a vykročila ze dveří kuchyně. U věšáku jsem objevila svoje bačkory a tak jsem si je nazula a vystoupala po schodech do patra. Z ložnice rodičů bylo slyšet tátovo spokojené chrápání a tikání nástěnných hodin. V mém a Gregoryho pokoji bylo téměř hrobové ticho, které jemně prolomovalo bratrovo oddechování. Nikdy nechrápal, a byla jsem za to ráda.
Lehla jsem si do postele a zachumlala jsem se do přikrývky. Z postele jsem viděla do okna na noční oblohu, na hvězdy, co se třpytily jako brilianty a na měsíc, který vypadal jako jejich mocný a majestátní král. V tu chvíli mě napadlo, že by bylo moc krásné, kdybych uviděla padající hvězdu. Přála bych si, aby Koko nikdy neodjela a abychom byly kamarádky navěky. Jenomže hvězda nespadla, a vyplnění mého přání bylo tak daleko, jako samotný měsíc.

Drahá Klárko

9. června 2014 v 18:40 | Katy |  téma týdne
Drahá Klárko,
už dlouho ti chci napsat, ale bohužel jsem měl moc práce, než abych se mohl nad tebou na chvilku zamyslet. Nyní, skoro po měsíci co mě tohle trápí ti konečně píšu. Víš, v poslední době ses změnila. Už nejsi to uplakané děvčátko, co se rozplakalo kdykoli mu někdo sebral jeho oblíbenou lopatičku. Nestavíš z písku zámky pro plážové víly, který ti kluci neustále bořili a ty jsi pak chodila domů smutná. Dokonce si dáváš pozor když ti chce někdo podrazit nohy. Nezpíváš, koukáš do země a když něco uslyšíš, viděšeně se za tím zvukem otočíš.
Co se stalo? Vzpomínal jsem jestli si nevybavím situaci kdy ses změnila... A přišel jsem na to kdy.
Jednoho rána, když tě maminka přivedla do školky, tak sis sedla jako obvykle na svoje místo u kulatého stolečku a koukala jsi před sebe. Vím, přemýšlela jsi, říkala jsi mi to už mockrát, věřím ti. Ovšem kluci posměváčci tě zase kvůli tomu trápili. Nevnímala jsi je, potlačovala slzy, zatínala pěsti. Nechtěla jsi na ně myslet. "Je blbá!" hulákali a jeden z chlapců se k tobě přitočil zezadu a ušmikl ti pramen vlasů. Všimla sis toho, až když nůžky udělaly "šmik!"
Naštvala ses. Kluci rozhodili tvoje vlasy do vzduchu a se zlým smíchem pokřikovali: "Breč, breč, breč!"
A právě v téhle chvíli jsi se změnila. Nebrečela jsi, jako vždy, ale vstala jsi od stolu a vlepila jsi se zoufalým výkřikem tomu klukovi, co ti ušmikl vlasy, velkou facku. Ten z té rány spal k zemi. Přišla učitelka, vynadala ti, omyla Tondovi červenou tvář a ty jsi zbytek dne musela za trest sedět v rohu pokoje. Jak jsi tam seděla tak sis uvědomila, že se ti nikdo nebude posmívat, ubližovat ti a že si se vším poradíš.
Ach Klárko, bylo to dobré rozhodnutí, ale brala jsi to moc doslova. Stala ses zlou. Mlátila jsi děti, odmlouvala učitelkám, křičela, ničila věci, dostávala jsi záchvaty vzteku. Ano, teď mi jistě chceš říct, že to těm hrozným dětem patřilo, ale ty jsi ubližovala moc. Mnohem víc než oni tobě, a teď se dostávám k tomu, co s tebou chci vyřešit - přestaň být zlá. Buď zase hodná holčička s culíčky po stranách hlavy, stav zámky pro víly, zpívej a buď taková jaká jsi. Ne tohle pomstichtivé dítě. Nenech si ublížit, ohraď se, to samozřejmě, ale prosím přestaň s tímhle, protože život je dlouhý a jestli budeš pořád toužit po odplatě, tak si ho neužiješ.

Přemýšlej o tom Klárko, tvé svědomí