Co se může stát v parku

26. května 2014 v 17:47 | Katy |  téma týdne
Seděla jsem v parku a četla knihu. Četla jsem jí už po několikáté, ale pořád mě nepřestávala udivovat tvůrčí schopnost autorky. Otáčela jsem stránky a vnímala jemnost papíru na kterém byla natištěna černá písmenka. Vítr si pohrával s mými rozpuštěnými vlasy a já jsem si je musela každou chvilku odhrnovat z obličeje. Bylo kolem čtvrté odpoledne a nejhorší vedro už bylo za mnou. Ovšem i tak jsem byla ráda, že sedím ve stínu a ne na slunci. Starší paní co seděla na protější lavičce se na mě zamračila, když jsem si lehla na břicho a četla v leže. Vypadalo to, jako by čekala až odejdu, aby se mohla posadit na tu mojí lavičku ve stínu. Ona se totiž potila na slunci a co chvíli se ovívala novinami, co držela v kostnaté ruce. Nemám nic proti starým lidem, a samozřejmě bych tu paní pustila si sednout vedle mne, ale o sto metrů dál byla volná lavička taky pod stromem, tudíž ve stínu a ta ženská si tam přece mohla dojít a posadit se tam.
Ale o tomhle teď nechci psát, to by bylo na dlouho. Chci se vám svěřit s jednou věcí co se stala o pár minut později co tahle dáma odešla.
Paní se náhle zvedla popadla kabelku a šla po písečné cestičce pryč. Ještě přes rameno na mě vrhla zlostný pohled. Já jsem zaklapla knížku a vyndala si svačinu v podobě jablka, ale když už jsem se chtěla zakousnout do zeleného golden, tak moje oči spozorovaly pohyb. Něco černého se přiřítilo do parku a teď se to krčilo za keřem. Za chviličku to vyšlo zpoza keře a já jsem teď zírala na černou ovci. Cože? Ovce?! Ovce v parku?! Divné. Připadalo mi, že je zvířátko vystrašené a tak jsem si řekla, že by bylo jistě dobré o tom někoho informovat nebo prostě něco dělat. Ještě by ta ovce vlítla na silnici pod auto a to bych té chuděrce nepřála.
Rozhodla jsem se vstát a přiblížit se k zvířeti - ne že bych věděla co udělám až budu u něj, ale doufala jsem, že na něco do té doby přijdu. Zůstala jsem stát asi osm metrů před ovcí a prohlédla jsem si jí od hlavy až ke kopytům, jestli není zraněná. To bych pak mohla volat na veterinu. Naštěstí jí nic nebylo a jak to vypadalo, tak ta ovečka byla vcelku ochočená. Nevypadala totiž nijak vyděšeně spíš na mě hleděla s úplným klidem, jako kdyby si říkala: "Proč na mě tak divně civíš?!"
Proto mě napadlo jí přinést svoje jablko, kdyby se mi totiž podařilo jí nalákat až k mojí ruce s jablkem, tak bych jí mohla chytnout a držet dokud si pro ni nepřijde ten komu utekla nebo než někam nezavolám pro pomoc. V duchu jsem se smála při představě jak volám na policii. "Haló, sedím v parku a držím ovci." To by byl opravdu vydařený telefonát.
Vzala jsem tedy jablko co na mě čekalo na lavičce a vyhlíželo tak sladce, až se mi sevřel žaludek, nad tím, že ho obětuji právě té černé ovci a že si na něm nepochutnám jak jsem měla v ůmyslu.
Když jsem se vrátila k ovci, která mimochodem v klídku okusovala keřík, tak jsem natáhla ruku vydala nějaký zvuk, co měl tu ovci nalákat na jablíčko a čekala, jak na to bude reagovat. Přišla. Hodná holka. Jablko začala kousat a já jsem jí pohladila po srsti. "No vidíš, jak jsme to zvládly." usmála jsem se a dbala na to, abych v pravou chvíli rukou ucukla, abych nepřišla o prsty.
Ani ne za deset minut se přihnaly nějaké děti co prý navštěvovaly přírodovědný kroužek a kterým ta ovce utekla a ovečku si odvedly. Děkovaly mi a já jsem se dokonce dozvěděla té ovce jméno, Berta.
Když teď o tom skoro po roce přemýšlím, tak nevím jak bych se zachovala teď. Dospěla jsem k názoru, že stejně. Ale kdo ví, třeba se mi někdy v budoucnu stane ještě nějaká podobná příhoda... Nejspíš však s jiným zvířetem.

A co vy, stala se vám nějaká příhoda se zvířectvem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 26. května 2014 v 17:59 | Reagovat

Pěkné pojetí tohoto TT. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama