Květen 2014

Tolik smůly za třicet minut

30. května 2014 v 15:39 | Katy |  Trocha ode všeho
Dnes ráno jsem zjistila dvě věci - ve škole máme místo pracovních čiností němčinu a že jsem stále neodevzdala přihlášku na dramatický kroužek. Proto jsem se rozhodla, že tu přihlášku zkrátka dneska musím odnést do budovy, kde se kroužek odehrává. Jenže tu byla menší komplikace. Škola nám končí o půl druhé a já jako každý pátek vyrážím hned po obědě na autobus co jede za pět minut dvě a kterým odjíždím na výtvarku. Bylo mi hned jasné, že na výtvarku kvůli přihlášce dorazím trochu později, ale to by zas tolik nevadilo. Na výtvarku mám hodnou učitelku a tak jsem věřila, že to jednou přežije, když přijdu krapánek později. Jenomže když už jsem běžela od školní jídelny, tak jsem si uvědomila, že tu přihlášku mám doma. Do háje! Co teď? Musela jsem domů. Díkybohu bydlím kousek od školy, takže jsem se moc neuhnala. Když jsem však dorazila domů, tak jsem přihlášku nenašla. A ke vší smůle jsem se kvůli hledání zdržela a když jsem se podívala na hodinky, tak jsem zjistla, že plánovaný autobus mi jede za čtyři minuty. Tak pojedu na dramaťák bez přihlášky a zažádám tam o novou. Pomyslela jsem si. To by neměl být problém, ne? Ale o tom jsem už nepřemýšlela, protože jsem se hnala z domu na zastávku. Musím vám říct, že tak rychle jsem ještě v životě neběžela. Když jsem se dostavila na zastávku tak akorát přijel autobus a já jsem se celá spocená a udýchaná jako bernardýn složila na prvním sedadle jaké jsem uviděla.
Za pár minut jsem vystoupila a dala se znovu do běhu. Dům kam chodím hrát je naštěstí blízko výtvarky, asi jeden blok a podobně blízko je i zastávka, na které jsem vystupovala. Nemusela jsem běžet, ale hnalo mě svědomí, že výtvarka začala už před čtvrt hodinou. Dorazila jsem na dramaťák a hnala jsem se dát přihlášku učitelce, která mě měla učit, ale když jsem potkala na chodbě jinou učitelku co se mě ptala kam jdu a já jí odpověděla, že za Janou, tak mi oznámila, že ta učitelka, Jana, za kterou jdu, tak že ta tu dnes není. Už jsem si chtěla vzteky vyrvat vlasy, když tu na mě ta žena promluvila.
"A copak, že potřebuješ?" zeptala se.
"Ztratila jsem přihlášku a tak jsem chtěla novou abych jí mohla vyplnit a odevzdat." odpověděla jsem.
"Tak tu ti můžu dát i já." usmála se žena a došla se mnou do kanceláře kde mi dala novou přihlášku. Vyplnila jsem jí a odevzdala. Poté jsem se konečně vydala na výtvarku.
Když jsem stoupala po schodech ke třídě, kde jsem měla mít hodinu, tak jsem si říkala, že by byla ironie kdyby kroužek nebyl... Krucinál! Zlostí jsem kopla do dveří od třídy. Co se asi stalo?! Třída zamčená. Zeptala jsem se v kanceláři jestli výtvarka je a ta ženská co tam seděla mi v klídku oznámila, že ne.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! (Úplně zoufalá já)
Nemyslete si, že jsem takhle histericky ječela před tou paní, to by bylo nevychované, ne ječela jsem na chodbě.
Tak jsem se vydala zase domů. Musím říct, že špatné dny mám celkem často, ale nikdy nikdy se mi nestalo tolik špatných věcí najednou. V třiceti minutách jsem hledala přihlášku, skoro nestihla autobus, málem umřela na uhnání, zjistila, že na dramaťáku moje učitelka není a že výtvarka se nekoná. Dámy a pánové, opakuji za třicet minut.
Naštěstí teď už sedím doma v klidu u počítače a píšu vám tuhle pro ty co to nezažili, vtipnou historku a piju bylinkový čaj na uklidnění.
Na závěr píšu otázku: Stalo se vám někdy něco takového?

VODNÍ LIDÉ: Kapitola šestnáctá

29. května 2014 v 21:16 | Katy |  Vodní lidé
Ahojky lidičky, tady je pokračování příběhu Vodní lidé. Děj nyní silně navazuje na kapitolu patnáctou, takže pokud jste nečetli patnáctku, tak si jí přečtěte.
Přeju příjemné chvíle při čtení.

Naše třídní, Eve Culverová, byla hlučná a silná dáma s vysokým sebevědomím. Většinou nás učila první hodinu, jako dnes. Tentokrát se však nevřítila do třídy hned po zvonění, ale až za tři minuty. Všem se to zdálo podezřelé, neboť až na takhle dlouho se ještě nezdržela. Když konečně vešla do třídy, tak měla na tváři zvláštní výraz a bylo poznat, že jistě nad něčím přemýšlí. Odnesla si věci na stůl a kývla na nás na znamení, že si máme sednout. Potom se postavila před tabuli a zhluboka se nadechla.
"Dobré ráno třído," pozdravila. "Musím vám sdělit jednu důležitou informaci, takže byste pro jednou mohli dávat pozor, že ano Dave?!" podívala se na kluka v třetí lavici. "Dej mi ten telefon."
Dave neochotně zvedl ruku s mobilem a podal ho učitelce. Myslím, že si přitom zamumlal něco sprostého, ale mně za nic nestál, a tak jsem ho příliš nevnímala.
Culverová začala přecházet z jedné strany třídy na druhou.
"Tak tedy," začala. "Do naší školy přestupují čtyři děti, a neboť je jeden chlapec stejně starý jako vy, tak bude chodit do naší třídy." na chvíli se odmlčela.
Ve třídě byl slyšet šepot, jak každý mluvil o tom, kdo by to mohl být.
Hlavou mi bleskla myšlenka o té rodině co se přestěhovala do vedlejšího domu.
"Koko, já asi vím kdo to je!" naklonila jsem se ke kamarádce.
"Vážně? Kdo?" zašeptala a oči jí zazářily zájmem.
"Do sousedního domu vedle toho našeho se přestěhovala nějaká rodina, velká, opravdu velká rodina a měli asi čtyři děti. Dvě dívky a nejspíš dva chlapci. Viděla jsem jenom jednoho z nich, měl takové světlé vlasy a modré oči, ten by to mohl být."
"Je hezkej?" zeptala se Koko.
"Cože?!" vykulila jsem oči. "Jak tě teď může zajímat jeho vzhled?"
Pokrčila rameny. "Já nevím, prostě mě to napadlo, no."
Odfrkla jsem si a upřela jsem pohled na Culverovou.
"Byla bych ráda, kdybyste ho přijali do party a abyste se k němu chovali přátelsky a vlídně. Představte si, že byste byli na jeho místě, také byste uvítali milou společnost a ne nějaké blbečky, kteří by na vás mrzutě civěli. Tím nechci říct, že jste hloupí, to vůbec ne." rychle se opravila.
Najednou se z řady u oken zvedla ruka. Patřila již zmíněné Rachel.
"Ano Rachel." pohlédla na ní učitelka, zvědavá na dotaz.
"Jak se jmenuje?" zeptala se Rachel. Určitě si toho kluka představovala jako nějakého prince - podle toho, jak se tvářila.
"Dobrý dotaz, Rachel," řekla učitelka. "Jmenuje se Reilly, Reilly Powel. Nebojte, za chviličku se s ním sami seznámíte." usmála se Culverová a vykoukla ze dveří třídy. Bylo slyšet jak tam s někým mluví, nejspíš s tím chlapcem. Mezitím ve třídě začaly přes sebe překřikovat různé hlasy, jak se všichni bavili o novém žákovi.
"…Stejně nechápu, jak ho na školu mohli přijat skoro v půli roku." zaslechla jsem hlubší který nepochybně patřil vysokému Davidovi.
"…Myslíš, že bych mohla mít blonďaté vlasy?" Ginger se opět soustředila jen na sebe.Jinak se však ani nedalo poznat kdo o čem mluví, takový byl hluk.
"Ticho!" vykřikla Rachel a ukázala ukazovákem na otevírající se dveře.
Ve třídě se hlasy ztišily na šeptání a téměř všechny oči vysely na učitelce, která vešla dovnitř a za níž stál nesměle chlapec a prohlížel si lidi ve třídě. Jeho pohled spadl na mě a lehce se usmál. Cítila jsem, že jsem rudá až za ušima, ale i tak jsem mu úsměv oplatila, bylo to něco jako pozdrav, neboť jsem si ho pamatovala a on si pamatoval mě.
"Takže, tohle je váš nový spolužák." řekla Culverová a ukázala Reillymu aby si stoupl před tabuli. Sama se posadila na židli k učitelskému stolu a bedlivě ho pozorovala.
"Tak, já jsem Reilly Powel, jak jste už jistě slyšeli, takže teda ahoj." Reilly rukou naznačil zamávání a pokusil se o úsměv. Levou rukou si mírně poklepával o stehno a připomínal mi vyplašeného koloucha. Ani jsem se mu nedivila, taky bych byla nervózní.
"Všechno?" zeptala se učitelka a Reilly přikývnul. "Dobře, tak teď bychom ti měli najít volnou lavici kde bys seděl po zbytek roku…Á, támhle u Frediho nikdo nesedí, vezmi si věci a posaď se tam." pobídla ho Culverová a Reilly poslušně odešel k volné lavici.
"Jo a ještě něco než nám začne výuka," řekla Culverová, "dejte si na stolky jmenovky, aby měl Reilly přehled kde kdo sedí a jak se jmenuje. To jest vše. A nyní si otevřete učebnici na straně šedesát pět."

A jak to bude dál? Pokud máte nápad co se bude dít příště, tak se o tom zmiňte v komentářích.

Co se může stát v parku

26. května 2014 v 17:47 | Katy |  téma týdne
Seděla jsem v parku a četla knihu. Četla jsem jí už po několikáté, ale pořád mě nepřestávala udivovat tvůrčí schopnost autorky. Otáčela jsem stránky a vnímala jemnost papíru na kterém byla natištěna černá písmenka. Vítr si pohrával s mými rozpuštěnými vlasy a já jsem si je musela každou chvilku odhrnovat z obličeje. Bylo kolem čtvrté odpoledne a nejhorší vedro už bylo za mnou. Ovšem i tak jsem byla ráda, že sedím ve stínu a ne na slunci. Starší paní co seděla na protější lavičce se na mě zamračila, když jsem si lehla na břicho a četla v leže. Vypadalo to, jako by čekala až odejdu, aby se mohla posadit na tu mojí lavičku ve stínu. Ona se totiž potila na slunci a co chvíli se ovívala novinami, co držela v kostnaté ruce. Nemám nic proti starým lidem, a samozřejmě bych tu paní pustila si sednout vedle mne, ale o sto metrů dál byla volná lavička taky pod stromem, tudíž ve stínu a ta ženská si tam přece mohla dojít a posadit se tam.
Ale o tomhle teď nechci psát, to by bylo na dlouho. Chci se vám svěřit s jednou věcí co se stala o pár minut později co tahle dáma odešla.
Paní se náhle zvedla popadla kabelku a šla po písečné cestičce pryč. Ještě přes rameno na mě vrhla zlostný pohled. Já jsem zaklapla knížku a vyndala si svačinu v podobě jablka, ale když už jsem se chtěla zakousnout do zeleného golden, tak moje oči spozorovaly pohyb. Něco černého se přiřítilo do parku a teď se to krčilo za keřem. Za chviličku to vyšlo zpoza keře a já jsem teď zírala na černou ovci. Cože? Ovce?! Ovce v parku?! Divné. Připadalo mi, že je zvířátko vystrašené a tak jsem si řekla, že by bylo jistě dobré o tom někoho informovat nebo prostě něco dělat. Ještě by ta ovce vlítla na silnici pod auto a to bych té chuděrce nepřála.
Rozhodla jsem se vstát a přiblížit se k zvířeti - ne že bych věděla co udělám až budu u něj, ale doufala jsem, že na něco do té doby přijdu. Zůstala jsem stát asi osm metrů před ovcí a prohlédla jsem si jí od hlavy až ke kopytům, jestli není zraněná. To bych pak mohla volat na veterinu. Naštěstí jí nic nebylo a jak to vypadalo, tak ta ovečka byla vcelku ochočená. Nevypadala totiž nijak vyděšeně spíš na mě hleděla s úplným klidem, jako kdyby si říkala: "Proč na mě tak divně civíš?!"
Proto mě napadlo jí přinést svoje jablko, kdyby se mi totiž podařilo jí nalákat až k mojí ruce s jablkem, tak bych jí mohla chytnout a držet dokud si pro ni nepřijde ten komu utekla nebo než někam nezavolám pro pomoc. V duchu jsem se smála při představě jak volám na policii. "Haló, sedím v parku a držím ovci." To by byl opravdu vydařený telefonát.
Vzala jsem tedy jablko co na mě čekalo na lavičce a vyhlíželo tak sladce, až se mi sevřel žaludek, nad tím, že ho obětuji právě té černé ovci a že si na něm nepochutnám jak jsem měla v ůmyslu.
Když jsem se vrátila k ovci, která mimochodem v klídku okusovala keřík, tak jsem natáhla ruku vydala nějaký zvuk, co měl tu ovci nalákat na jablíčko a čekala, jak na to bude reagovat. Přišla. Hodná holka. Jablko začala kousat a já jsem jí pohladila po srsti. "No vidíš, jak jsme to zvládly." usmála jsem se a dbala na to, abych v pravou chvíli rukou ucukla, abych nepřišla o prsty.
Ani ne za deset minut se přihnaly nějaké děti co prý navštěvovaly přírodovědný kroužek a kterým ta ovce utekla a ovečku si odvedly. Děkovaly mi a já jsem se dokonce dozvěděla té ovce jméno, Berta.
Když teď o tom skoro po roce přemýšlím, tak nevím jak bych se zachovala teď. Dospěla jsem k názoru, že stejně. Ale kdo ví, třeba se mi někdy v budoucnu stane ještě nějaká podobná příhoda... Nejspíš však s jiným zvířetem.

A co vy, stala se vám nějaká příhoda se zvířectvem?

Změna

26. května 2014 v 16:59 | Aranis |  Zprávy od nás pro vás
Ahoj,
vím, že jsem na blog už dlouho nepsala pokračování příběhu a bylo to proto, protože nevím jak pokračovat. Utekla mi nit, nevím jak dál. A neboť vždycky při hodině tajně píšu básničky, tak jsem se rozhodla, že sem čas od času nějakou tu báseň dám. Jsou většinou komické, ale vážná umím být taky vážná. Kvůli básním přejmenuji taky svoji složku z "Aranis - PŘÍBĚH" na "Aranis - básně".
Tady vám píšu krátkou ukázku mé tvorby.

Na louce zelené s trávou vysokou,
pod jediným stromem,
leží bílé koťátko zahalené tmou.
Ticho se tam občas protne hromem,
je před bouří.
Koťátko však spinká tiše,
těžko se probouzí,
ve svých snech ho nebolí v břiše,
jako po té myšce cizí,
co ráno ulovilo.
Kotě nechce jídlo vyvrhnouti,
když ho tak těžce honilo.
Tak teď sní a ve snech svých
chutným holubům chce krk ohnouti,
nebo se schovat do tlapek máminých,
vonících po dítěti,
co jí ráno chovalo.
Máma by si kotě přitáhla blíž,
aby jí v náruči vrnělo,
ona by pak byla šťastná,
že pryč od ní by nechtělo.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola patnáctá

20. května 2014 v 13:12 | Katy |  Vodní lidé
To, že Koko odjede pryč byla pravda. Děsivá a nevěřícně opravdová pravda. Tyčila se přede mnou jako nějaké obludné monstrum a co chvíli se mi připomínala. Nenáviděla jsem jí a nenáviděla jsem rodiče mojí kamarádky, kteří jí tohle studium na internátě zařídili. Nejraději bych je všechny tři postřílela, rodiče a tu mizernou pravdu.
Koko mi ve středu přinesla papíry - smlouvu.
"Nemůžu to roztrhat?" zeptala jsem se jí svírajíc listinu v ruce.
Zakroutila hlavou.
"Ptala jsem se jich, jestli je to fakt nutné, ale oni mi řekli, že tahle škola je blíž k městu kde budou pracovat a budou mě moci častěji navštěvovat, než kdybych bydlela nadále tady. Navíc si tam prý najdu nějaké skvělé kamarádky." Koko se zatvářila znechuceně a sjela po židli na které seděla dolů.
"Ty kráso, máš už i rezervovaný pokoj," vykulila jsem oči na drobná písmenka, která jakoby se mi vysmívala. Budeš sama. Oznamovala mi a já jsem se musela zamračit.
"B14. Pokoj s dvěmi lůžky, společná koupelna a toalety." přečetla jsem větu.
Koko smutně přikývla.
"Četla jsem to skrz naskrz. Já tam nechci." podívala se na mne a oči se jí zaleskly slzami.
"Taky nechci abys odjela." řekla jsem a musela jsem zamrkat, abych potlačila obří slzu, co se mi drala z oka. Ale co jsem s tím mohla dělat? Nic. Vůbec nic se s tím dělat nemohlo. Jamesovi se už jednou rozhodli, že to takhle bude, a já a Koko jsme se mohly vztekat jak jsme chtěly a nic se by se nezměnilo.
"Budeš mi psát," řekla jsem. "Hodně často."
Koko se usmála. "Na tebe bych nezapomněla."
To už se jí po tváři skutálela naducaná slza. Koneckonců mně se po chvíli z očí spustil menší potůček slaného smutku a tekl mi přes tváře až po bradu.
"Musíme vypadat hrozně komicky." řekla jsem a donutila jsem se přestat brečet a začít se usmívat.
"Tomu bych věřila."popotáhla Koko a utřela si dlaněmi oči, aby jí z nich nevytekl další příval slz. Měla teď zarudlé oči a mokré řasy.
Chvilku jsme se na sebe dívaly až jsme se nad tím rozesmály.
"Přímo filmový okamžik." vyprskla Britney smíchy.
"To mi povídej, přímo doják." zasmála jsem se.
Koko se shýbla pro balíček žvýkaček a tři si dala do úst. Nabídla mi, ale já jsem odmítla.
"Bude zvonit. Nechci, aby na to Culverová přišla, na to, že žvýkám při hodině."
Koko na to chápavě kývla a na dlaň si vysypala dalších pět žvýkaček.
Rozhlédla jsem se po třídě. Většina dětí seděla v lavicích nebo na lavicích a povídaly si. Kluci mastili hry na mobilech přičemž ostatním ukazovali svoje nejvyšší skóre a holky se mezi sebou bavily o módních trendech a podobných věcech. Rachel, třídní romantička, seděla na židli s hlavou podepřenou rukou a četla si nějaký dívčí románek ze svojí oblíbené edice "Věčná láska."
Proč věčná? Nikdo není zamilovaný navždy. Láska může vydržet léta, ale postupně umírá a už není tak silná jako první rok. Po letech je malá, nepatrná a drží se jenom proto, protože musí. Touha. Ano, touha po tom druhém utichá, a hledá si někoho jiného, u kterého by zase ožila. Láska není nic jiného než touha. Silná touha co zmizí.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtrnáctá

20. května 2014 v 13:09 | Katy |  Vodní lidé
V minulém díle Katy uviděla nové sousedy a nyní se vše bude odehrávat o pár minut později potom co je uviděla.

Pustila jsem koště a šla jsem se podívat blíž. Chtěla jsem si ty lidi pořádně prohlédnout. Bylo jich hodně - aspoň deset lidí. Dvě dívky byly asi stejně staré jako Gregory a opodál od společnosti stál kluk, jemuž nemohlo být víc jak čtrnáct. Ti lidé sem mohli přijet před chvílí nebo už dopoledne, ale spíše bych si tipovala, že přijeli dopoledne. Nejspíš to uvnitř domu poklidili aby teď už mohli stěhovat věci.
Zrzavá žena s tmavýma očima nalévala čaj a láskyplně se usmívala. Vlastně se všichni usmívali, proč taky ne, mají krásný dům není důvod být smutní. Chlapec co stál opodál měl ruce v kapsách a prohlížel si celou ulici. Měl světle hnědé vlasy a byl velmi podobný jedné ženě co se teď bavila s tou zrzkou. Usoudila jsem, že je to jeho matka.
Najednou se otočil k našemu domu a spatřil mě. Ihned jsem odvrátila pohled od něj a pomalým krokem jsem odešla za tátou. Takový trapas. Teď si jistě myslí, že jsem ho okukovala. Jako nějaká babka, co musí všechno vidět. Blbá, jsem tak blbá. Kdybych se dívala z povzdálí tak by se mi tohle nestalo.
Sedla jsem si zem a pozorovala jsem otce jak se činí v "akci." Do kýble dával dřevo a Kyle to pak odnášel domů.
"Neseď na zemi, nastydneš."
Otočila jsem se za hlasem. Máma. Stála na nezameteném chodníku a ruce měla zlostně překřížené na prsou.
"Proč jsi to nezametla?" zeptala se.
Nechtělo se mi jí svěřovat, že jsem šla šmírovat cizí lidi, a tak jsem jen pokrčila rameny.
"Tak dělej, zameť." podala mi koště.
Ve své podstatě to nemělo žádný smysl, neboť sníh tam ráno bude stejně, ale poslechla jsem ji.
Ti lidé už začali stěhovat krabice, které vyndávali z velké dodávky. Ramenatý muž podával krabice ostatním, kteří stáli v řadě, aby každý něco odnesl. Teď na řadu přišla jedna z dvou zrzavých dívek. Měla krásné dlouhé vlasy které se třpytily při sebemenším pohybu. Na sobě měla tmavý skoro černý kabát a ty vlasy na něm úžasně vynikaly. Dostala celkem malou krabici, ale zřejmě byla pěkně těžká, neboť se trochu zakymácela když jí tu krabici muž vrazil do rukou. Po této dívce se přímo gigantické krabice chopil urostlý kluk a v jeho podání vypadalo nošení krabic jako něco úplně primitivního.
"Trochu se ovládej. Víš, že není slušné na někoho zírat, tak to nedělej."
"Tati. Já nezírám." ohradila jsem se.
"Katy, pojď dovnitř. Už jsme venku dlouho, doma si uvaříme čaj." pohlédl na mě a otíral si ruce od pilin do kalhot.
"Uklidím koště." řekla jsem a zamířila jsem směrem ke kůlně, kterou jsme měli v rohu zahrady. Otevřela jsem dveře do malé místnůstky a koště jsem opřela o dřevěnou zeď. Při zavírání mě něco píchlo do prstu. Už jsem zapomněla na tu třísku a ta se mi teď snažila připomenout.
Vrátila jsem se k domu a vyběhla jsem po schodech nahoru k dveřím. Od vedlejšího domu ke mně dolehla hádka, ten ramenatý muž se na někoho rozčiloval, ale toho nešťastníka jsem neviděla. Ale zase jsem viděla toho kluka, který si před chvílí prohlížel ulici. Tentokrát si mě nevšiml. Pomáhal stěhovat jídelní stůl spolu s dalšími lidmi.
Ještě chvíli jsem je pozorovala a poté jsem zmizela uvnitř domu.

Šířím Tag

19. května 2014 v 18:36 | Katy |  Trocha ode všeho
Před několika mála minutkami jsem byla jistou Abigail nominována na tagu. Vlastně ani pořádně nevím o co vlastně běží, ale dostala jsem na jejím blogu instrukce, co mám udělat, abych tag šířila dál, dalším lidem.
Takže, tady jsou instrukce:

1. POVĚZTE O SOBĚ DESET VĚCÍ
2. ODPOVĚZTE NA DESET OTÁZEK BLOGERKY/BLOGERA, KTERÝ VÁS NOMINOVAL
3. NOMINUJTE PĚT BLOGERŮ, KTEŘÍ MAJÍ MÉNĚ NEŽ 200 PRAVIDELNÝCH ČTENÁŘŮ
4. VYMYSLETE DESET OTÁZEK PRO TY, KTERÉ BUDETE NOMINOVAT
5. INFORMUJTE BLOGERY O TOM, ŽE JSTE JE NOMINOVALI

Takže teď budu v následujících odstavcích vyplňovat výše zadané úlohy.

1. POVĚZTE O SOBĚ DESET VĚCÍ

1. Jsem Katy
2. Mám ráda zvířata, knížky, dokonale posekanou jarní travičku a svou rodinu.
3. Baví mě psaní blogu a knih, spaní, čtení a věci s přáteli.
4. Chci učit v mateřské školce a stát se spisovatelkou (což nemusí být tak reálné jako ta školka).
5. V létě mám k jídlu nejradši točenou zmrzlinu, v zimě cukroví.
6. Zbožňuju rozbalování a zabalování dárků.
7. Nesnáším "nijaké" dny (neprší ani nesvítí slunce, není zima, ale není teplo).
8. Mám odpor k němčině.
9. Vadí mi prstové rukavice (palčáky jsou nejlepší!).
10. Jsem optimista i pesimista v jednom.

2. ODPOVĚZTE NA DESET OTÁZEK BLOGERKY/BLOGERA, KTERÝ VÁS NOMINOVAL
1.Máte rádi bouřky? Proč?

1. Bouřky jsou zvláštní, ale nemám ráda hromy.

2.Co ve škole nejvíc nesnášíš?

2. Němčinu a když při suplování probíráme látku daného suplujícího učitele.

3. Řekl/a bys o sobě, že jsi chytrý/á?

3. Jsem chytrá, ale jenom na něco.

4.Jaký máš názor na: Angličtinu? Němčinu? Španělštinu?

4. Angličtina je super. Němčina je kupka hnoje (omlouvám se koho se to dotklo). A španělštinu se neučím.

5.Baví tě psát články na blog? Proč?

5. Jsem ráda když mi někdo pod příběh napíše komentář. Většinou se nad tím usměju a jsem ráda, že někdo projevil názor na moje psaní.

6. Byl/a jsi někdy v novinách, v televizi?

6. Ano, v televizi. Je to záběr z jedné soutěže, není to však na nějak známé televizi.

7. Co bys udělal/a, kdyby ses dozvěděl/a, že zítra je konec světa?

7. Propukla bych naprosté hysterii.

8. Jaký předmět máš nejblíže k pravé ruce?

8. Hmm, nejspíš dějepis.

9. Umíš střílet z pistole? Pokud ne, chtěl/a bys?

9. Nestřílím a ani bych netoužila to umět.

10. Kam jde člověk/jeho mysl/ když zemře? Existuje ráj?

10. Dříve jsem věřila na ráj, ale teď se spíše přikláním k možnosti znovuzrození.

3. NOMINUJTE PĚT BLOGERŮ, KTEŘÍ MAJÍ MÉNĚ NEŽ 200 PRAVIDELNÝCH ČTENÁŘŮ

http://nikka19.blog.cz/
http://ander-stories.blog.cz/
http://thranduil-thranduil.blog.cz/
http://http://the-strength-of-the-elements.blog.cz/
http://http://proby.blog.cz/

4. VYMYSLETE DESET OTÁZEK PRO TY, KTERÉ BUDETE NOMINOVAT

1. Jaká barva se ti líbí? Má pro tebe nějaký zvláštní význam?
2. Máš radši jaro nebo léto?
3. Měl/a jsi někdy velkou trému? Kdy a proč?
4. Jsi spokojený/á se svým životem?
5. Bojíš se smrti?
6. Raději bys žil/a ve městě nebo na vesnici, kdyby sis měl/a vybrat? Napiš důvod.
7. Proč sis založil/a blog?
8. Čteš rád/a? Proč?
9. Máš raději ráno nebo večer?
10. Na kterou z uvedených otázek se ti nejlépe odpovídalo?


5. INFORMUJTE BLOGERY O TOM, ŽE JSTE JE NOMINOVALI

Tak, teď jdu ostatní informovat.



Přeji hodně štěstí v šíření Tagu! Užijte si to.
Katy

Příběh s P

19. května 2014 v 17:28 | Katy |  Trocha ode všeho
Ahojky lidičky! Říkala jsem si, že by bylo zajímavé zkusit napsat nějaký příběh, ve kterém by každé slovo začínalo na P. (Je jedno jestli malé nebo velké) takže přeji příjemné počtení.


Pepa psal povídku. Povídku pro psa Pajdu.
Pod poklopem plakal pes. Psa pánové pustili po plíně pod poklop. Pod poklopem puch páchnul. Pes proklínal puch, pány, plínu, poklop. Pořád plakal, protože poklop pevně připadal pod povrch planety. Pes pod poklopem pošel.

Pepa psaní prostříhal, protože pokus podat povídku psovi Pajdovi prošvihl.

KONEC

Stručné, krátké. Líbilo se? Jestli ano, napište. A jestli chcete taky napsat něco podobného, tak neváhejte a do komentářů napište!! Těšíme se.

Děsivá noc

19. května 2014 v 16:28 | katy |  téma týdne
Ručičky hodin se pomalu, ale jistě blížily k půlnoci. V tichem prosycené místnosti bylo slyšet jen tiché "tik" a pravidelné oddechování dívky, co v pokoji spala. Když tu se venku mohutně rozpršelo. Zablesklo se a ozval se hrom. Dívka se v posteli posadila a promnula si oči. Dunivá rána jí probrala ze snu, a ona se teď rozhodla jít se napít. Vstala tedy z postele a nazula si bačkory. Podlaha byla chladná a dívku studila do holých chodidel.
Vykročila z pokoje a vstoupila na chodbu. Venku se opět zablesklo, ale už nezahřmělo. Klidným krokem procházela chodbou, když tu uviděla pohyb. Zastavila se. Někdo je tady. Problesklo jí hlavou. Nesmysl, rodiče mají přijet až zítra. Uvědomila si po chvíli a znovu vykročila kupředu. Zase. Opět se někdo pohnul ve stejnou chvíli jako ona. V duchu si už představovala vraha, jak se tiše plíží k ní s kudlou v ruce a v nestřeženou chvilku jí podřízne hrdlo. Nikdo tady není. Uklidňovala se v duchu. Ale byl. Osoba, se pohnula ve stejnou dobu jako dívka. Ta se jí opět lekla a zastavila se.
"Haló?" zeptala dívka rozpačitě. "Je tady někdo?"
Nic.
BUM!
Dívka leknutím vyskočila a rychle se schoulila na zem. Srdce jí div nevyletělo z těla, jak se vyděsila. Zanedlouho však zjistila, že ta rána, které se lekla, nebyl útočící vrah, ale jenom další hrom.
Postavila se na nohy a šla. Pohyb. Něco, naproti ní, se pohnulo.
"Dost už, prosím." zaprosila vyděšeně. Co mám dělat? Ptala se sama sebe, až nakonec se rozhodla připlížit k té divné věci, nebo k někomu, kdo jí sledoval. Srdce jí tlouklo jako o život, jak se blížila k temnému koutu, když tu spatřila oči.
"Ne!" vykřikla hrůzou. Chtěla utéct, ale stála jako přimrazená. Nemohla pohnout s nohama ani s rukama. Jenom zírala na oči a hrozně se bála.
Zamrkala a ty oči taky. Počkat, taky?!
"Já jsem ale hloupá!" rozčílila se dívka a plácla se rukou o tvář. "Já se celou dobu bojím, kdo to je, a přitom jsem to celou dobu já! Můj odraz v zrcadle!" teď už se holka smála, šťastná, že jí nikdo nemohl a nechtěl ublížit.

A co vy? Stalo se vám někdy něco s tím někdy zlým, jako v tomhle případě, světem za zrcadlem?

Kamila a její loď

18. května 2014 v 16:47 | Katy a MedelinMedy |  téma týdne
Tady je další pokus o básničku. Bláznivá pro bláznivou dobu. Snad potěší. :D

Po oceánu se plavila,
v loďce velmi malé,
dívka jménem Kamila,
co měla ráda želé.
Plavila se den co den,
sama kostky hrála,
rozveselilo ji jen,
když matce dopis psala.
Milá drahá maminko,
po moři si plavu,
tak usměj se malinko,
že nestrácím svou hlavu.
Uplynuly čtyři léta co jsme se viděly,
mám tě pořád stejně ráda,
vrátím se v neděli.
Poté dopis do ruličky stočila,
doufala, že doplave k matce,
do láhve psaní vsunula,
a volala: "Připluj k ní hladce!"
Dopis si tak v láhvi plul,
po vodičce modré,
náhle ho však ryba snědla,
řekla: "Fuj, to nebylo dobré!"
A tak skončil dopis ve velrybím břiše,
matka je doma smutná,
neví, jestli jí dcera píše.
* * *
Kamila domů chtěla plout,
však plachta se protrhla
a loď strhl silný proud.
Kamila žije teď na ostrově Bolu,
tam jí moře vyvrhlo jako leklou rybu.
Pije kokosové mléko, relaxuje,
vějíř z listů v ruce má,
krabům na pláži svou vládu dokazuje,
ví, že ona je zde pán.
Kamila si někdy vzpomene na matku,
neměla jsem se raději vrátit do pátku?
Její loď je zničená,
zbylo z ní jen kormidlo,
pro Kamilu byla to věc jediná,
co se jí kdy povedlo.
Postavila loď sama, vlastníma rukama,
nechtěla kvůli tomu, běhat za klukama.
Letos by té loďce bylo pět let,
co bych jí dala? myslela si Kamila,
už vím, vzala jí na výlet!
Po takovém výletu by si jistě pamatovala,
kdy jí bylo pět,
nebo taky ne, je to loď,
nemá pojem o tom, kolik jí je let.