VODNÍ LIDÉ:Kapitola desátá

26. dubna 2014 v 16:39 | Katy |  Vodní lidé
"Ty už nebudeš?" podivila se máma.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne, obědvala jsem ji." odpověděla jsem a misku odnesla do kuchyně.
"Dnes jsem dostala jedničku a dvojku." prohodila jsem to, co jsem řekla tátovi a ten mě neposlouchal.
"To je dobře," řekla máma. "Co jsi dostal ty, Gregory?"
"Jedničku. Z fyziky." odpověděl a nabral si další lžíci polévky.
"Ty jsi ale šikovný. Už si ani nepamatuju tvojí poslední dvojku." usmála se máma.
Matka se opřela lokty o desku stolu a promnula si spánky.
"Něco jsem chtěla říct…Ale co. Už to mám. Katy, tys dneska měla tělocvik?" zeptala se.
Polkla jsem. Věděla jsem na co se zeptá. Téměř každý měsíc se mě na to ptá. Bála jsem se, že se jednou dozví, že domů běžím. Na to nesmí příjít.
"Měla." řekla jsem suše.
"Nedělali jste snad něco, co by ti zhoršilo astma? Jestli ano, určitě jsi slečně MacDonaldové jasně řekla, že nemůžeš ze zdravotních důvodů."
"Myslíš že to neví?" opáčila jsem.
Máma se zvedla a odnesla prázdné misky táty a Gregoryho a svojí. Když se vrátila pokračovala jsem.
"Všechny učitele jsi o tom informovala."
Opřela se tak prudce, až opěradlo židle zavrzalo.
"S tatínkem o tebe máme strach. Nechceme aby se ti to zhoršilo."
"Nejhorší astmatické období mám už za sebou. Teď už to bude zase lepší." odpověděla jsem a zvedla jsem se ze židle.
"Jdu nahoru."
Máma s tátou přikývli a Gregory si šel pustit televizi.
Vystoupala jsem po schodech do patra a vešla jsem do našeho pokoje. Slabé světlo naší úsporné žárovky osvětlovala Gregoryho černou postel a počítač a mojí postel která stála u okna a dopadalo na ní slabé světlo měsíce. Přistoupila jsem k tomu oknu a zahleděla jsem se ven. Pršet přestalo a stromy byly vlhké a tmavé. Otevřela jsem okno a posadila jsem se do něj. Bylo to celkem riskantní, ale dříve jsem vylézala do okna v našem pokoji a přelézala jsem na vedlejší parapet od Kyleova pokoje a z něj do ložnice. Nikdy se mi nic nestalo. Ale tohle bylo dávno.
Teď jsem to neměla v úmyslu. Teď jsem si jen sedla do okna a čichala jsem vzduch vonící po čerstvém dešti. Když zafoukal vítr tak jsem se otřásla zimou a naježily se mi chloupky na rukách.
Možná není sníh, ale brzo bude.
Měsíc svítil bělozeleně a každou chvílí ho zakryl mrak, až nebyl vidět vůbec. Obloha trochu potemněla, ale moc ne, neboť tmě bránily mraky. Objala jsem si kolena a přemýšlela jsem o svém životě.
Ostatně jako to dělám často.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kai | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 18:06 | Reagovat

Tak teď jsi mi dala spousty teorií, jak by to mohlo pokračovat :D Celkem se těším dál; dej mi prosím vědět, kdy přibude další, ke mně na blog :D Děkuji :))

2 Katy | Web | 28. dubna 2014 v 19:55 | Reagovat

Jé ta tvoje pochvala mě tak hřeje u srdíčka. Děkuju. A taky dám vědět. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama