Duben 2014

Hokus pokus básnička!

28. dubna 2014 v 18:02 | Katy |  Trocha ode všeho


Poznala jsem jednou z rána,
půvabného gentlemana.
V parku naproti mně seděl,
chvíli na mně divně hleděl.

Poté vstal z trávy,
vyplázl jazyk,
protáhl nožky a tichounce zavyl:
"Má paní mě zde nechala,
když do práce spěchala.
Ležím tu už druhý den,
bojím se vyjít z parku ven.
Nejspíš mne už nikdo nechce,
budu se muset o sebe starat sám.
Zkusím třeba hrát někde v telce,
tam mě však asi nevezmou,
řekli by mi:
´Pes patří ven,
nemůže hrát v Pobřežní hlídce.´
A zrovna tu sleduju nejvíce!"
zaúpěl pejsek malý a mě se ho zželelo.
Dřepnu si tedy vedle něho.
"A co zpívat na veselce, to by se ti nechtělo?"
Zadíval se ma mne smutný,
jako tělo bez duše.
"Chtěl, ale neumím,
já za pranic nestojím."
Řekl suše.
"Chybí mi má pánička,
víš, ona byla právnička.
Krásná jako růže z rána,
předevčírem tady stála.
Řekla mi jen: ´Broku, čau!´
a zmizela bůhví kam.
Ty si jí však podobná,
stejně krásná, nádherná.
Chtěl bych ti něco říct:
nechceš si mě domů vzít?
Budu hodný, poslušný,
pejsek jak by měl být.
Stačí mi jen drbání,
a nějaké to krmení.
Občas vyvenčit mne na vzduchu,
neboj, v noci budu potichu!
Nedávej mi však žádný hrách,
to bys pak nemohla dlouho spát.
Jinak se mnou problémy mít nebudeš,
můžeš mi dát i jiné jméno,
jaké chceš!
Jenom mě tu nenechávej dál,
já nejsem hrdý tygr nebo pardál,
já jsem jenom pes,
Brok, mé jméno jest!"
Už neotálím ani chviličku,
bafnu pejska za tlapičku.
"Já tě ráda poznávám,
už teď tě za kamaráda mám.
Ráda si tě vezmu domů,
bydlím odtud devět bloků.
Tak tam spolu vyrazíme,
cestou pelíšek ti koupíme.
Taky nějaké granulky,
budeš je mít jako pamlsky.
Ty jsi ten můj psí gentleman,
co nosí bílý kožich na ven!

Četli jste můj pokus o básničku. Snad potěšil.

Rozdíly - poznáš jaké?

28. dubna 2014 v 17:03 | Katy |  téma týdne
Často je pokládán za závisláka někdo, kdo vůbec není závislý. Lidi si často pletou závisláky s milovníky.
Milovník a závislák, to je velký rozdíl! Zkusíme si, jak je od sebe rozeznat.
Takže:
"Miluju něco neobvyklého...Dokonalý trávník! Nesnáším ten typ trávníku jako máme my na chatě - pampelišky, sedmikrásky a jiná havěť co se míchá v stéblech trávy. Vždycky jsem záviděla našim sousedům co si vypěstovali božskou travičku, ve které není jediný plevel, je krásně zdravě zelená, akorátně posekaná a prostě neodolatelná. Nejradši bych si na ní lehla jako na koberec a odpočívala. Takovému trávníku já nikdy neodolám a musím si na něj aspoň sáhnout. Možná jsem blázen, ale do trávy!" ( tvrdím já)
Tak co, jsem závislá, či nikoli?
Ne! Samosebou, že ne. Tohle byl příklad milovníka.
A teď ten druhý:
"Možná píšu často esemesky, ale to není nic hrozného. Jedna SMS za hodinu nikoho nezabije." (neznámý člověk)
Tohle je závislák.
Poznají se vcelku jednoduše. Milovník o sobě klidně prohlásí, že je na něco "úchylný" zatímco závislák si to nedokáže připustit. V seriálu Nejšílenější úchylky (který jsem shlédla sotva dvakrát) ukazují většinou ženy, co jsou na něco závislé. Tady je ta závislost opravdu krásně vidět, žádná z nich si nechce něco co je se závislostí spojeného připustit.
Zkuste se tedy nad sebou zamyslet a přijít na to jestli jste závislák či milovník.
Já samozřejmě milovník. A vy? S vyplazeným jazykem

VODNÍ LIDÉ:Kapitola desátá

26. dubna 2014 v 16:39 | Katy |  Vodní lidé
"Ty už nebudeš?" podivila se máma.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne, obědvala jsem ji." odpověděla jsem a misku odnesla do kuchyně.
"Dnes jsem dostala jedničku a dvojku." prohodila jsem to, co jsem řekla tátovi a ten mě neposlouchal.
"To je dobře," řekla máma. "Co jsi dostal ty, Gregory?"
"Jedničku. Z fyziky." odpověděl a nabral si další lžíci polévky.
"Ty jsi ale šikovný. Už si ani nepamatuju tvojí poslední dvojku." usmála se máma.
Matka se opřela lokty o desku stolu a promnula si spánky.
"Něco jsem chtěla říct…Ale co. Už to mám. Katy, tys dneska měla tělocvik?" zeptala se.
Polkla jsem. Věděla jsem na co se zeptá. Téměř každý měsíc se mě na to ptá. Bála jsem se, že se jednou dozví, že domů běžím. Na to nesmí příjít.
"Měla." řekla jsem suše.
"Nedělali jste snad něco, co by ti zhoršilo astma? Jestli ano, určitě jsi slečně MacDonaldové jasně řekla, že nemůžeš ze zdravotních důvodů."
"Myslíš že to neví?" opáčila jsem.
Máma se zvedla a odnesla prázdné misky táty a Gregoryho a svojí. Když se vrátila pokračovala jsem.
"Všechny učitele jsi o tom informovala."
Opřela se tak prudce, až opěradlo židle zavrzalo.
"S tatínkem o tebe máme strach. Nechceme aby se ti to zhoršilo."
"Nejhorší astmatické období mám už za sebou. Teď už to bude zase lepší." odpověděla jsem a zvedla jsem se ze židle.
"Jdu nahoru."
Máma s tátou přikývli a Gregory si šel pustit televizi.
Vystoupala jsem po schodech do patra a vešla jsem do našeho pokoje. Slabé světlo naší úsporné žárovky osvětlovala Gregoryho černou postel a počítač a mojí postel která stála u okna a dopadalo na ní slabé světlo měsíce. Přistoupila jsem k tomu oknu a zahleděla jsem se ven. Pršet přestalo a stromy byly vlhké a tmavé. Otevřela jsem okno a posadila jsem se do něj. Bylo to celkem riskantní, ale dříve jsem vylézala do okna v našem pokoji a přelézala jsem na vedlejší parapet od Kyleova pokoje a z něj do ložnice. Nikdy se mi nic nestalo. Ale tohle bylo dávno.
Teď jsem to neměla v úmyslu. Teď jsem si jen sedla do okna a čichala jsem vzduch vonící po čerstvém dešti. Když zafoukal vítr tak jsem se otřásla zimou a naježily se mi chloupky na rukách.
Možná není sníh, ale brzo bude.
Měsíc svítil bělozeleně a každou chvílí ho zakryl mrak, až nebyl vidět vůbec. Obloha trochu potemněla, ale moc ne, neboť tmě bránily mraky. Objala jsem si kolena a přemýšlela jsem o svém životě.
Ostatně jako to dělám často.

Nesnesitelné mučení

26. dubna 2014 v 16:20 | Katy |  téma týdne
Znáte to, pěkná píseň kterou byste si nejraději pouštěli celý den stále dokola. Snažíte se pochytit pár slov z písničky a za krátkou chvíli se naučíte téměř celý refrén. Ano, je fajn na chvíli vypnout mozek a soustředit se na nádhernou ódu, ale jak praví staré přísloví: "čeho je moc, toho je příliš."
Může se vám (stejně jako v mém případě stát), že ta vaše super píseň vám bude v hlavě strašit ještě bůhví jak dlouho. To vám může pěkně znechutit den. Kdykoliv se chystáte něco udělat, na něco myslet, tak se vám v hlavě začne přehrávat ta písnička, kterou jste si tak oblíbili. V nejhorším případě jenom jedna část té písně, a to je fakt hrůza.
Měla by to být nemoc. Vymyslela jsem pro ni i jméno: zápal písně.
Tedy, když máte zápal písně, musíte s ním něco dělat. Kdybyste s ním nic neudělali, mohlo by to mít ničivé následky ve vaší mysli, v nejhorším případě úplnou ztrátou vědění o světě, kterou by spustilo nutkání přehrávat si píseň zas a znova.
Proto zde přikládám první pomoc při projevech zápalu písně.
Tady jsou:
1. Sedněte si na nějaké klidné místo, a na pár minut zavřete oči a zhluboka se nadechujte a vydechujte. Na nic jiného nemyslete, jenom na váš dech a na vzduch, který vám proudí v plicích.
2. Pokud to nezabere, tak se odreagujte televizí, knihou či počítačem.
3. Kdyby ani to nezabralo, tak zbývá jen jediné: pusťte si jiné písničky, ale nesmíte si jednu pouštět víckrát za sebou, to byste si akorát znovu posílili váš skoro vyléčený zápal písně. Poslouchejte písničky třeba hodinu, dvě, a snažte se nemyslet na vaši píseň, která vás tak dlouho mučila v hlavě.
Pokud vyskoušíte všechny výše zmíněné pokyny, tak máte ve většině případech od zápalu pokoj.
POZOR!
Zápal písně je velice proradný, a může se kdykoliv vrátit! Zápal písně může přivodit až psychické potíže!
A co z tohoto článku plyne???
Neposlouchejte jednu píseň dlouhou dobu, můžete mít z toho trauma.
Na všechny tyhle tipy jsem přišla sama, při svém asi pátém zápalu písně. Opravdu fungují. Podle mě nejlíp ta televize, ale na tom se nejspíš neshodneme, na každého zabírá něco jiného, třeba to, na co jsem ještě nepřišla.
Tak se tedy ptám, méte nějaké tipy na léčbu?

VODNÍ LIDÉ: Kapitola devátá

18. dubna 2014 v 14:12 | Katy |  Vodní lidé
Další hodinu jsme si s Koko povídaly.
Učit Koko dává stejný smysl jako se snažit rozdělat oheň krabičkou lentilek.
Zkrátka žádný. Gregory se vzdal učení v naší společnosti a odešel do obýváku. Já jsem rozdělala čokoládu a s Koko jsme jí jedly.
Určitou dobu jsme vedly zajímavý rozhovor o naší popularitě ve škole až do doby kdy se Koko nervózně rozhlédla po místnosti, jako by něco hledala.
"Kolik je?" zeptala se.
"Čtvrt na sedm."
"Do prkýnka!" Koko se rychle zvedla a začala si sbírat věci co roztrousila po pokoji.
"Co je?" nechápala jsem jí.
"Má matka mě zabije! To se děje! Měla jsem být v šest doma. Promiň Katy, ale už fakticky musím!"
Koko seběhla po schodech do přízemí a málem se srazila s mojí mámou co právě vcházela domů.
"Á paní Darbyová, sorry, teda pardon, já spěchám!" řekla, popadla kabát, zakopla o bačkoru co někdo nechal v chodbě a vyřítila se ven. Máma jenom zakroutila hlavou.
"A s tímhle se přátelíš?" zeptala se nebo spíš konstatovala a znechuceně pohlédla na dveře ze kterých před chvilkou vyběhla Koko.
Jen co si pověsila mokrý kabát a srovnala odkopnutou bačkoru tak se jí na tváři objevil vřelý úsměv.
"Máma už je doma!" zahalasila a upravila si své neustále rozčepýřené vlasy aspoň tak, aby se jí tolik nepletly před očima.
Sešla jsem po schodech k ní.
"Ahoj mami."
"Holčičko moje." řekla a pohladila mě po tváři.
"Taky tě mám ráda."pousmála jsem se.
"Ženo, to je dost, že jsi přišla!" řekl táta a přišoural se k nám.
Máma mě obešla a políbila otce na tvář. Poté se vydala do obýváku.
"No Franku, to sis nemohl uklidit?! Po jídle se misky odnášejí do myčky!" zhodnotila všeobecný nepořádek co táta přes den nadělal. Raději jsem vzala misky z konferenčního stolku a odnesla jsem je do kuchyně.
"Kde jsou moje dvě děti?" máma otevřela okno a postihla jí sprcha deště.
"Krucinál! Franku, nemám rozmazanou řasenku?"
"Ne. Kyle má hokejovej zápas a Gregory se nahoře učí." odpověděl táta a zapnul televizi.
"Už je dole, tati." oznámila jsem mu a podívala jsem se na přicházejícího Gregory.
"Děláš si ze mě legraci?! Teď si zapínáš televizi?" zamračila se máma.
"Jo, pomůžu ti to tu poklidit." vzdychl táta a zvedl se z křesla. Mojí poznámku neslyšel.
"V kolik se má vrátit?" zeptala se.
"Kdo?" nechápal táta.
"Kyle." odpověděla jsem za mamku.
"Jo tak. Nevím."
"Je to ještě dítě. Jak jsi ho mohl pustit aniž by ses zeptal v kolik přijde?" máma začala ohřívat hráškovou polévku co jsme s tátou měli k obědu.
"Katy, dojdi pro Gregoryho ať nám pomůže." obrátila se na mě.
"Becky, je mu osmnáct. To už zdaleka není dítě." odporoval táta.
"Dokud bydlí tady tak je dítě. Až si najde byt tak bude dospělý."
"No dobře. Moje chyba, měl jsem se ho zeptat."
"Správně, měl."
Vyšla jsem z kuchyně do chodby.
"Nemusím ti říkat co chtěj, ne?" založila jsem si ruce na prsou. Gregory kolem mě prošel.
Vrátila jsem se do kuchyně. Máma zrovna krájela chleba a taťka míchal polévkou.
"Jde?" zeptal se táta a ochutnal polévku zdali je či není ještě ohřátá.
"Tati, stojí za tebou."
Gregory se opíral o kuchyňskou linku - ani jeden z rodičů si ho nevšiml.
"Ahoj chlape, s něčím nám pomož." pozdravil táta bratra.
"Ahoj zlatíčko, prý se učíš." obrátila se na něj mamka.
"Jo, učím. Co mám dělat?" Gregory se podíval na rozdělanou večeři.
"Něco se pro tebe najde. Katy, běž prostřít." odpověděla máma.
Došla jsem ke skříňce s prostíráním a pár jsem jich vytáhla.
"Mám prostřít i pro Kylea?" zeptala jsem se.
Máma s tátou na sebe pohlédli. Nakonec odpověděla máma.
"Ne, něco si pak připraví k jídlu sám."
Na jídelní stůl jsem položila čtyři prostírání s čtyřmi lžícemi.
" Gregory,nalij vodu do skleniček a Katy džus. Dáš si džus, viď?" tázal se táta.
"Klidně. Máme pomerančovej?"
"Vypadá to, že máme jenom ten." odpověděl Gregory a díval se do skříňky s minerálkami, džusem a vínem.
"Tak si ho dám." řekla jsem a vyndala jsem misky na polévku a ty jsem podala tátovi který ji do nich nalil naběračkou.
Všichni jsme se sešli u jídelního stolu a každý se jako obvykle staral o svůj talíř a mlčky jsme polykali polévku. Bylo slyšet cinkavý zvuk lžiček narážejících o misku, srkavé zvuky které vydával táta. Držel v ruce knihu a byl tak ponořený do děje, že nechal na pár vteřin otevřenou pusu a lžící tápal po skoro prázdné misce.
Nevím co ho na té knize tak upoutalo, když četl knihu co sám napsal.
Máma se soustředila na jídlo, ale z jejího výrazu jsem vyčetla, že je plně při smyslech a ne někde hluboko ve svojí mysli. Tak na tom byla pořád, všechno dokonale zorganizované, všechno dobře. Až na svoje vlasy byla dokonale upravená a nalíčená. Obvykle nosila drdol, ale dnes si ráno stěžovala na bolest hlavy a pevně utažený drdol by jí moc nepomohl.
Gregory zřejmě myslel na Beatrice, ale to mě jen tak napadlo.

Šťourala jsem se v polévce, hlad jsem neměla, s Koko jsme se narvaly čokoládou a po kombinaci těhlech dvou věcích by mi mohlo být špatně. Máma se na mě zahleděla, a vypadala, že mi něco co nevidět řekne.

Dva extrémy

17. dubna 2014 v 15:46 | Katy a Aranis |  téma týdne
V dnešní době převažuje jeden typ lidí - interneťáci. Tito lidé surfují převážně na sociálních sítích jako je facebook. Vyhledávají různé blogy na kterých by se mohli pobavit a myslí si, že díky svému chování jsou zkrátka super cool a in. To se ale pletou. Tímto se jen přidávají do dlouhého seznamu závisláků kteří se nedokáží odtrhnout od počítače nebo mobilu i když je ten nejkrásnější den.
Musíte uznat, že tyto lidi vidíte všude kolem sebe a nebo do nich sami patříte. Nehcete být jiní? Originální?
Potom je tu další extrémní typ lidí - knihomolové. Na takovéto lidi dnes narazíte už jen zřídka. Většinou posedávají v parku s knihou v ruce a vypadají, že by je ze četby nevyrušila ani dopadající atomová bomba. O takových lidech si dnešní generace myslí, že jsou divní, zatímco oni, s mobilem v ruce, jsou "normální." Z knižních podivínů si většinou tropí ostatní srandu, právě kvůli jejich lásce ke čtení.
A proč si nemůžou dělat legraci knihomolové z interneťáků? Ptáte se možná. Na to je lehká odpověď: Interneťáků je mnoho, knihomolů ubývá.
A tímto vzniká další otázka: Proč je knihomolů tak málo? Téměř všichni už dali na moderní technologie. Mobily, počítače, tablety, notebooky a další vymoženosti. Počet interneťáků se za posledních deset let značně zvýšil a mnozí knihomolové se také přidali k interneťákům.
Ovšem na celém světě samozřejmě nejsou jenom tyto dva extrémy. Chtěly jsme vám jen ukázat, jednu ohroženou skupinu lidí a jednu velmi obsáhlou.
A teď jedna otázka na závěr: Do jaké skupiny si myslíš že patříš?

VODNÍ LIDÉ: Kapitola osmá

11. dubna 2014 v 14:41 | Katy |  Vodní lidé
Koko přišla o půl páté.
"Promiň, ujel mi autobus." omlouvala se mi a věšela přitom svůj promáčený kabát na věšák. Během třetí a čtvrté hodiny začalo pořádně pršet.
"Bydlíš na blbým místě Katy," pokračovala. "Autobusová zastávka je aspoň za pěti ulicemi. Ale jediná výhoda toho, že jsem celá mokrá, je to, že se dnes už nemusím sprchovat." vzdychla a vyždímala si mokrou palmičku.
Ona sama bydlela v té "akčnější" části města.
"Jdeme nahoru?" očima jsem ukázala do patra.
"Pro mně za mě se můžeme učit třeba ve sklepě, hlavně když tam bude suché oblečení."
Vystoupaly jsme po schodech do mého pokoje.
"Čauky Gregory!" pozdravila Gregoryho a zářivě se usmála.
"Ahoj," pozdravil znechuceně. "Zase tady."
"Jo, budu jí doučovat." řekla jsem mu s mírným náznakem aby se dál učil.
Věděla jsem, že Koko nemá rád. Připadala mu hnusná, nechutná a spoustu dalších věcí co bych já v životě neřekla.
Došla jsem ke skříni a vytáhla jsem jedno z menších triček a tepláky. Koko mlčky stála a snažila se nezamokřit moc věcí.
"Snad ti to bude," pohlédla jsem na ní s oblečením před sebou. "Nevím jestli ti to nebude velké."
"Kde se mám převléknout?" zeptala se a oblečení si ode mne vzala.
"Běž do koupelny. Nikdo tam snad teď není."
Koko vyšla z pokoje a zamířila dolů do koupelny.
Sedla jsem si ke stolu a zahleděla jsem se na nedodělaného trpaslíka, kterému chyběla levá noha. Vzala jsem do ruky pastelku a začala jsem jí dokreslovat. Na nohách měl kalhoty z nějakého kožichu, aby mu bylo v té vánici aspoň teplo. Taky měl přilbu kdyby na něj někdo zaútočil. Ta měla drobné výstupky které by mohli protivníkovi ublížit.
"Ale celkem mi to sedí." Koko se vrátila z koupelny a teď pózovala ve dveřích.
"Tleskat nemusíte." uchichtla se.
Musela jsem se zasmát.
Kalhoty na jejích úzkých bocích visely a když dala nohy k sobě, tak by člověk nepoznal jestli má na sobě tepláky nebo sukni.
Svoje mokré oblečení přehodila přes topení, ale všechno se na něj nevešlo, a tak jsem vzala zbytek věcí a odnesla jsem je do vedlejší místnosti.
Když jsem se vrátila tak Koko seděla na mojí otáčivé židli u stolu a když jsem přišla blíž, tak jsem zjistila, že si prohlíží toho trpaslíka.
"Je už téměř hotový," prohodila jsem a shýbla jsem se do spodního šuplíku u stolu pro papír. V druhém, u pastelek a všelijakých jiných výtvarných potřeb jsem hledala propisku na psaní příkladů pro Koko, ale marně.
"Hmm. Gregory, nemáš propisku?" obrátila jsem se na svého bratra.
"Chytej." hodil po mě tužku.
"Dík." propisku jsem chytila.
"Dej mi jí, zapíšu si příklad co mi nadiktuješ." řekla Koko.
Podala jsem jí tužku.
Něco jsem jí nadiktovala. Chvíli bylo ticho, až do chvíle kdy ticho prolomil hlas Koko.
"Máš o víkendu volno? Jestli jo, tak bychom mohly někam vyrazit." řekla Koko.
"Asi budu mít čas. Kam půjdem?"
"To je perfektní!" vypískla. "Teď mě napadlo něco fakt suprovýho!"
Gregory se zatvářil velice znechuceně, ale nic neřekl.
"Přespíš u mě!"
"To snad není možný." zamumlal Gregory do polštáře.
"Báječný. V pátek si koupíme popcorn." řekla jsem.
"Můžeme si večer vyprávět horory nebo drby a tak. No prostě jako vždycky když u mě spíš." řekla Koko.
"Poslyš, vypočítala jsi to?" podívala jsem se na příklad.
"Ehm." Koko se zahleděla do země.
"Koko, takhle to nemá smysl."
"Já vím. Už se budu soustředit."

Černobílý ďábel

10. dubna 2014 v 16:02 | Katy |  Trocha ode všeho
Uplynula už řádka let co jsem si pořídila kočku. V té době mi bylo kolem devíti let a z malého "rozkošného klubíčka chlupů" jsem byla bez sebe radostí. Kočičce jsem dala jméno Samanta a milovala jsem jí. S radostí jsem sledovala jak moje Saminka spinká v pelíšku a labužnicky přitom přede. Hrála jsem si s ní, ze začátku jí krmila speciálním mlékem, později konzervami a granulkami. Všechno bylo tak krásné a pohodlné až do chvíle kdy Saminka začala zlobit.
Škrábala, syčela a hrozně divně mručela. To bylo i ze začátku, neboť máme fenu Nelu a jí se Samča bála. Ale teď jsem to nechápala. Přece jsem se o ní starala tak pěkně, co se pokazilo? Musela jsem na ní jinak. Nová bojová taktika. Nejdříve bylo na místě přestat se jí bát když syčí. Potom si musela zvyknout, že pánem jsem tady já a ona se mi musí podřídit.
To se mi podařilo. Samanta mě začala brát vážně, ale i přesto si neodpustila drobné žertíky.
Ku příkladu tenhle.
Byla jsem doma sama. Já a ona. Seděla jsem u stolu a něco čmárala na papír, když tu jsem uslyšela zvuk, jako když se něco trhá a poté ránu a rychlé cupitání tlapiček od místa činu.
Samanta!
Ta malá zrůda musela něco provést! Rozsápala lustr. Nevím, jak to udělala, ale očividně se na lustru usadila moucha a ona se odrazila z vrcholku křesla a přistála na našem látkovém lustru který byl příliž kluzký a jí nenapadlo nic jiného než použít své super ostré drápy k zachycení. Výsledkem byla pohroma.
Tak takhle se mi zavděčuješ?! Myslila jsem si a doufala, že už nic podobného neudělá.
Byla jsem na omylu.
Tentokrát neprovedla nic tak ničivého, spíš se rozhodla prozkoumat okolí našeho domu.
Ona nesměla ven. Nikdy jsme jí ven nepouštěli, ale jednou v noci se nějakým "záhadným" způsobem dostala na zahradu. Ještě štěstí, že jsem spala. Mamka mi pak vyprávěla, že myslela, že umře, jak se o ní strachovala. Nakonec jí táta objevil v rybízovém keři. Chudák kočka, byla celá vystrašená.
Tohle však nebyl zdaleka konec. Od fenky Nely se naučila štěkat, což bylo a je velice vtipné a tudíž ne nijak hrozné, rozlila nepřeberné množství váz, hrnků a dalších věcí a vyhrabala hlínu z nespočetních květináčů.
I když udělala tyhle neplechy, tak jí mám stále ráda. Za ty léta, co jí mám doma, jsem si na to zvykla, ale i tak mě nepřestává udivovat co tahle kočka všechno dovede. Je to originál. Je to moje Saminka.

Imaginární

8. dubna 2014 v 17:15 | Katy |  téma týdne
Někteří lidé mají imaginárního přítele. Při téhle větě se mi vybaví imaginární kamarád Fred z filmu "Tak už dost Frede!"
Ano, smyšlené postavy které si většinou vymýšlejí lidé když jsou sami a chtějí mít nějakou společnost. Nebo malé děti. To je taky častý případ. Ale o tom teď nebudu psát.
Každý člověk si před spaním jistě něco představuje. Můžete myslet na uplynulý nebo nastávající den, na své problémy či představa "kdybych vyhrál milion." Zkrátka a dobře jich je nepřeberné množství a každý si představuje něco jiného.
Ty představy nás většinou ukolébají k spánku a vystřídá je sen. Sny jsou banda někdy děsivá jindy kouzelná.
Abych řekla pravdu, tak jsem radši když se mi ni nezdá. Nejenom, že mám většinou smůlu v životě, tak mám smůlu i ve snech. Zdají se mi takové divné sny, při kterých na mě vybafne Garfield, spadnu do rokle, nebo se stane nějaké neštěstí.
Musím však uznat, že někdy ta smůla neplatí. Jednou se mi zdál krásný sen o nádherném místě. Byla to taková země se smaragdovou trávou, mírnými hravými kopečky a průzračnou vodou v jezírkách. Z prazvláštního důvodu všude poskakovali bílí králíčci a sem tam bylo vidět roskošná městečka. Pohoda a klid. Nemám ponětí jestli jsem v tom snu byla, či ne, ale viděla jsem vše co se tam dělo. Město se ke mně náhle začalo přibližovat. Stála jsem v ulici a vím jenom, že to tam bylo krásné.
Potom jsem se probudila a realita nebyla tak příjemná jako ten sen.
Často si říkám, jestli by nebylo lepší žít ve snu. Samozřejmě v hezkém snu, třeba jako byl tenhle. A co vy, líbilo by se vám to?

VODNÍ LIDÉ: Kapitola sedmá

3. dubna 2014 v 16:58 | Katy |  Vodní lidé
"Zapnu rádio." řekl Gregory po chvíli ticha.
Přikývla jsem a do školního batohu jsem si přendala učení na čtvrtek. Poté jsem si sedla ke stolu a začala jsem kreslit na čtvrtku papíru.
Na zdi nad stolem jsem měla velkou nástěnku na kterou jsem si věsila obrázky. Už tam byla ladná květinová víla co se schovává v houští kapradin a po které stékají kapičky rosy. Taky větrný drak co proplouvá obláčky, zimní drak, lesní elf a nyní i drak Sluneční záře. Z mých výtvorů se mi líbil nejvíc. Ten obrázek byl hezky barevný a na mojí nástěnce kde byly samé tužkové kresby se krásně vyjímal.
Teď jsem se rozhodla pro robustního trpaslíka v sněhové bouři.
Začala jsem si načrtávat jeho tělo a okolní krajinu. Po nákresu tužkou jsem začala vytvářet trpaslíkův obličej. Byl červený od silného větru a měl dost vrásek, ostatně jako každý trpaslík. Celkem dost mi připomínal jednoho tlustého chlapíka z prodejny uzenin.
"Co tvoříš, umělče?" Gregory se válel na posteli a učil se. Nějakým způsobem však zjistil, že něco kreslím.
"Ále, takový nápad."
"Něco z tvé oblíbené Narnie?"
Pohlédla jsem na něj jestli se náhodou ze mě neutahuje. Překvapil mě, tvářil se naprosto vážně.
"Narnie?" zopakovala jsem nechápavě.
"Tak jak říkáš té svojí fantasy zemičce?"
"Nijak. Nemá jméno."
"Proč?" zeptal se.
"Já nevím!"
"Dobře, dobře tak pokračuj." znovu se zahleděl do knihy.

A já jsem se vrátila ke kreslení. Všechno co jsme si možná chtěli říct jsme neřekli. Všechno bylo jak má být. Potichu a v klidu.