VODNÍ LIDÉ: Kapitola první

23. března 2014 v 14:25 | Katy |  Vodní lidé
Poslední hodina.
Poslední utrpení co mě dnes čeká. Venku je zataženo. Nejspíš zmoknu, při cestě domů. To je nevýhoda když bydlíte na konci města. Dál už bydlet fakt nemůžu.
Leda v části Nového východu.
Byla matematika. Ta není zas tak hrozná, čísla mi vždycky šla.
Rottová sedí u stolu a zuřivě poklepává svým dokonalým nehtem s francouzskou manikúrou do desky stolu.
Roger, kluk co sedí přede mnou se potí u tabule a zoufale se snaží přimět své mozkové závity ke spolupráci - zatím se mu to nedaří. Trvá to deset minut.
Mezitím co stojí u tabule jsem stihla nakreslit draka. Takový ten čínský, co nemá křídla. Má dlouhé vousy, je červený s protáhlým tělem.
Koko si ho už pětkrát prohlédla. Rogera, ne draka.
"Chudák,"zamumlala, "nechtěla bych být na jeho místě."
Ušklíbla jsem se.
"Co je?!"vyštěkla.
"Psst! Co je to tam vzadu?"Rottové nic neušlo.Nikdy.
"On je blbej. Vloni málem propadl, pamatuješ? Tenhle příklad zvládne i dement." řekla jsem jí.
"Hm."zabručela a opřela se o opěradlo židle.
Naklonila jsem se abych mohla nahlédnout do jejího sešitu, a hned jsem litovala toho, co jsem řekla.
"Promiň."řekla jsem.
"Máš pravdu, jsem dement."
"Nejsi."
"Dokaž to."
"Ech…" vypadlo ze mě.
"Copak? Na to tvůj geniální mozek nic nevymyslí, že?"
"Seš jak malá."
Koko se na chvíli odmlčela. Odtrhávala si kůžičku u nehtu až jí začala téct krev.
"To je jedno." řekla a olízla kapičku krve co jí stékala po prstě.
Tohle se mi na Koko vždycky líbilo. Nikdy nebyla dlouho naštvaná.
To já jsem ten mrzout co s kamarádkou týden nemluví.
Koko jsem poznala ve školce - pořád mě otravovala až jsme se skamarádily. Ve skutečnosti se nejmenuje Koko, ale Britney. Koko je jen taková přezdívka už si ani nevzpomenu proč jsem jí tak začala říkat. Koko, snad jako jediný člověk na planetě, má pro mne pochopení. A za to jsem jí vděčná.
Ve škole patří k těm "divným" stejně jako já. Nebo Leonard. Nebo prevít Bill a Julie Potterová.
Leonard je fakticky divný, pojídá mouchy a další věci o kterých se mi nechce mluvit, Bill je úchylák co plácá holky po zadku a doma krade cigarety a Julie Potterová, je holka co mluví sama se sebou.
Ano, k těmhle patříme.
Koko je se svým postavením v téhle bandě spokojená. Já ne. Dala bych cokoliv za to aby mě považovali za normální, ale vím, že se to nikdy nestane.
Koko je všeobecně známá jako drbna a největší spotřebitelka orbitek. To by jí zas tak divnou nedělalo, ale ona nosí vlasy stále sepnuté do palmičky nad čelem, přestože jí není pět a mezi rovnátky má malou skládku potravin. Ty orbitky jí aspoň ždibec toho hnusu odstraní. Domů si stále dokupuje nové balíčky žvýkaček, takže musela vyprázdnit jeden šuplík, aby je měla kam dát.
Já žvýkám nerada.
Vlastně jsem takový škarohlíd oproti Britney. Všichni - dokonce i rodiče - mě mají za holku co si žije v imaginárním světě. Na jednu stranu to je pravda, na druhou se z něj dokážu probrat zpět do protivné reality.
Hrozně ráda bych se vznášela v oblacích na hřbetě draka, potom sestoupila do svého domu na stromě a tam bych kouzlila. Taky bych cestovala a poznávala různé upíry, elfy a další. Až bych zestárla, napsala bych o tom knihu a potom bych si v klidu zemřela.
Takový život by byl pro mě.
Ne tohle - dotykové mobily, tablety, hity z youtubu ve sluchátkách a všeobecný zmatek.
Není to nic pro mě. Já nemusím sedět celý den u počítače a chatovat s přáteli jako všichni teenageři. Já si radši zalezu do pokoje a přemýšlím o svém mizerném životě a taky kreslím.Už jako malá ve mně máma viděla velký talent na výtvarku. Po letech strávených na škole specializované na kreslení, kam jsem chodila na zájmový kroužek, jsem svůj talent rozvinula a začala jsem se o kreslení vážně zajímat.
Ráda kreslím obličeje, krajiny a fantasy postavy. Asi proto mě všichni považují za divnou. Kvůli těm fantasy postavám.
V páté třídě jsme měli nakreslit nějaké zvíře a vítězný obrázek měl jít na školní výstavu. Rozhodla jsem se, že nakreslím velrybu. Nebyla to ale obyčejná velryba. Téhle jsem nakreslila do otevřené tlamy vílu, co jí čistila zuby. Můj obrázek sice vyhrál, ale děti si o mně začaly šeptat divné věci, až mi z kamarádek zbyla jenom Koko.
Koko mě vždycky podržela a zastala se mě, když jsem to potřebovala. Zastala se mě i když musela čelit posměchu, že se se mnou kamarádí. Zastala se mě i když ztratila dobrou pověst.
"Další!" zakvílela rozhořčeně Rottová.
Roger konečně vypočítal příklad.
Koko se nejistě vysunula z lavice a pomalým krokem šla čelit smrti.
"Hmm, copak dáme tobě,"řekla kousavě Rottová a krátce pohlédla na své prsty stále poklepávající o desku stolu.
Koko jí vysela na jejích rtech které jí zdobila značná vrstva lesku na rty.
"Tak se podíváme sem."
Rottová vzala do ruky svůj sešit nadepsaný jako "zapeklité, dokonalé příklady."
"Mám to!" zakvičela a několik studentů sebou trhlo.
Rottová už zase měla ten ďábelský úsměv na tváři.
"Opiš si to, je tak dlouhý."
Koko se zatvářila znechuceně a začala psát na tabuli.
"Už to máš?" zeptala se po chvíli Rottová.
Koko neodpověděla. V obličejích lidí ve třídě hledala pomoc, ale všichni byli unavení nebo je vůbec nezajímalo, že se na ně Koko dívá.
Párkrát jsem jí na prstech ukázala výsledek, ale neviděla to.
Rottové se radostně zaleskly oči. Dívala se na Koko jestli jí náhodou nenapadl výsledek a čím dál víc se začínala usmívat.
"Neví!" zvolala vítězoslavně."Katy, drahoušku, pojď to za ní vypočítat."
Vstala jsem z místa a po cestě do mě vrazila Koko a zašeptala: "Přichází oblíbenec."
"Buď zticha."odsekla jsem.
Stoupla jsem si před tabuli. Prohlédla jsem si příklad a začala jsem psát.
"Tak to má být."zašveholila Rottová a já jsem omylem zlomila křídu.
"Opatrně, jsou nové!"řekla.
Stejně jako tvoje nehty.
Dopsala jsem příklad a obrátila jsem se k učitelce.
"Znamenitě." usmála se, kysele. Vždycky se usmála jenom na mě. Sice to nebyl tak radostný úsměv jako když někdo stál beznadějně u tabule, ale i tak to byl úsměv. Většina lidí, jak mi řekla Koko, si myslí, že Rottová je nejhorší učitelka na škole. Nedivila bych se, Rottová si na spoustě žácích zasedla, ale mě se nikdy nic takového nestalo. A jsem za to upřímně ráda. Ostatně jsem byla jediný člověk ze třídy kdo dával při matematice pozor, nebo komu to šlo. Být učitelkou, také bych si sebe oblíbila.
"Tohle musíte všichni zvládat." ukázala na tabuli.
Třída ji ignorovala.
Zahlédla jsem Koko, jak vytáhla balíček žvýkaček a čtyři žvejky si strčila do pusy.
Fredie,Dave a Tom, třídní "machři" si vytáhli rukávy a v nestřeženém okamžiku orla Rottové na mě ukázali prostředníček. Jasně, všichni musí vědět, že oni jsou nejlepší.
"Katy, běž si sednout,"řekla Rottová. "Britney!"
Koko sebou trhla a vyplivla žvýkačku někam na zem.
"Ano?" zamrkala.
"Pojď,předtím jsi nevěděla jak to vypočítat, teď to jistě víš," pronesla Rottová, celá šťastná, že to zase někdo zkazí. "Běž si sednout." pohlédla na mě.
Poslušně jsem odběhla. Koko se nešťastně podívala na tabuli před kterou přikráčela. Dost se hrbila a palmička se jí na hlavě zlostně třásla.
Posadila jsem se do lavice a vrátila jsem se ke kresbě draka. Byl už skoro hotový. Stačilo dokreslit pár detailů a mohla jsem mu vymyslet jméno.
"Sluneční záře." vydechla jsem.
"Cože?" ohlédl se Roger.
"Ale nic." odbyla jsem ho.
"Je praštěná." oznámil Roger Paulovi, klukovi vedle něj.
Výborně, Rogere, toho si jistě nikdo nevšiml.

"CRRRRRRRRRRRR!" zařinčel zvonek ukončující hodinu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikka | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 19:18 | Reagovat

MMoc pěkné :-D :-D :-D

2 visnovysad | 22. dubna 2014 v 11:24 | Reagovat

Vtipné a svěží. Vtáhlo mě to zpátky do starých zlatých časů na střední... :-D

3 Luna | 26. dubna 2014 v 11:38 | Reagovat

Hezké!

4 Kai | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 17:39 | Reagovat

Je to zajímavé, to se musí nechat :D líbí se mi tvůj styl psaní :)

5 Em Zet | Web | 18. srpna 2014 v 18:29 | Reagovat

Tak zatím jsem se nedozvěděla, proč se to jmenuje tak, jak se to jmenuje, a to mě bude nutit číst další kapitolu. :D Máš to ale promyšlené, holka. :-D

Jinak - trocha kritiky, nemůžu si to odpustit. Ne že bych tě chtěla tak moc kritizovat, jen kdyby ti to nikdo neřekl, budeš to tak psát pořád. :D

Neumíš psát interpunkci, pokud jde o věty s přímou řečí -> máš třeba větu:

"Sluneční záře." vydechla jsem.

Kdežto správně by to mělo být:

"Sluneční záře," vydechla jsem.

Někde to máš správně (možná náhodou?), ale ve většině případů ne. Dej na to pozor, není tam tečka, pokud vyloženě neukončuješ větu, jako jsi to udělala tady, otazníkem:

"Cože?" ohlédl se Roger.

Tam to máš dobře, malé písmeno a všechno. :-)

Zadruhé bych úplně vymazala tu poslední větu. Je to... neprofesionální a divné a takové... prostě ne. :-?  :-D Ale záleží na tobě.

6 Em Zet | Web | 18. srpna 2014 v 18:29 | Reagovat

Jinak píšeš moc dobře - máš dobrou slovní zásobu, píšeš svižně a neokecáváš zbytečnosti. Jen tak dál.

7 reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 7:14 | Reagovat

Mít takovou učitelku, asi bych matematiku nesnášela ještě více než doposud.
Každopádně, jsem zvědavá, jak se tato povídka vyvine, protože mě zaujal hlavně název, ale zatím to není to, co bych obvykle četla.
Ale musím uznat, že máš talent. Obrovský. Používáš úžasná slovní spojení, a já přecházím na další kapitolu (to mám co dělat, viď?)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama