Březen 2014

VODNÍ LIDÉ: Kapitola čtvrtá

26. března 2014 v 15:50 | Katy |  Vodní lidé
Mraky na obloze byly stále tmavší a tmavší. Štěstí mi přálo, zatím nepršelo.
Z kapsy jsem vytáhla klíč a vsunula jsem ho do zámku u dveří.
Jen co jsem otevřela dveře, uhodilo mě do očí světlo z naší zbrusu nové zářivky co tam máma včera zavěsila. Zavřela jsem za sebou dveře, přezula jsem se do bačkor a pověsila jsem bundu na věšák. Z obýváku jsem doléhal zvuk televize.
"Ahoj tati." zavolala jsem.
"Ahoj zlatíčko, dávají Star wars, nechceš se dívat?"
Vešla jsem do pokoje kde jsem spatřila tátu rozvaleného v křesle. Na špekatém pupku se mu houpala miska s polévkou.
"Ne, co to jíš?"
"Hrášková polévka. Dej si, je jí dost." odpověděl s očima stále přilepenýma k televizi.
Došla jsem do kuchyně kde na sporáku ležel hrnec s naběračkou uvnitř. Ze šuplíku jsem vytáhla misku a lžíci.
"Krásně voní." nasála jsem vůni.
"Viď, taky jsem se divil."
"Tu sis vařil sám?"
"Samozřejmě. Vždycky si vařím."
"To teda ne. Zrovna včera jsi měl kuře od paní Badleyové." polévku jsem si odnesla na gauč.
"Nabízela mi ho. Víš jak skvěle vaří." táta se olízl.
"Dal bych si kafíčko. Katy, buď té dobroty a uvař ho svému starému tatínkovi."
Vstala jsem a odebrala jsem se do kuchyně.
"Dnes jsem dostala jedničku z diktátu a dvojku z testu z fyziky." pochlubila jsem se, ale místo odpovědi se mi dostavilo zakašlání.
"Jak jde psaní knihy?" zeptala jsem se na téma které táta tolik miloval.
"Skvěle, dnes jsem napsal patnáct stránek." zamumlal s plnou pusou.
"U čeho jsi?"
"Jak se hlavní hrdina Ross zamiluje do Peggy." odpověděl.
"Aha. S mlékem nebo bez?"
"S mlékem. Ta kniha bude bestseller, to se vsaď."
Přinesla jsem mu kávu.
"Mňam. Děkuju holčičko."
Konečně jsem se pustila do jídla.
"Výborné."
"Že jo, ten námět se mi povedl."
Zakuckala jsem se.
"Polívka." řekla jsem na vysvětlenou.
"A co ten námět? Padouch co vykradl dům a pátrá po něm policie se zamiluje do policajtky a všechno jí řekne a ta se pak bude muset rozhodnout jestli ho udat či ne." řekl otec.
"Hmm…nevím. Nemůže být Ross třeba upír?" zamyslela jsem se.
Táta si povzdychl.
"Katy, pamatuješ si co ti říkala ta hodná paní u které jsme s tebou byli? Jen co tě něco podobného napadne…"
"Musíš tu myšlenku zahnat." dopověděla jsem za něj.
"Ano, tak na ty nesmysly nemysli."
Jemu se to řekne, nemysli. On nikdy ve svých knihách nepoužil upíra nebo vlkodlaka za hlavního hrdinu. Teda, on je nikdy nepoužil.
"No dobře." přikývla jsem na souhlas.
"Skvělé. Poslyš, půjdu teď nahoru a napíšu si pár stránek. Máš nějaké úkoly?" řekl a vyzunkl kávu.
Uch. Úkoly určitě mám.
"Asi." řekla jsem neurčitě.
"Tak si je vypracuj. Vypracuj? To je hezké slovo, viď?"
Ach jo. Táta se dokázal vybavovat celé hodiny až do naprostého vyčerpání posluchače. Bohužel jen o jedné věci - knihách.
"Nádhera." řekla jsem a odnesla jsem špinavé nádobí do kuchyně.
Táta se ještě chvilku díval na Star wars a poté odešel nahoru do pracovny.

Zůstala jsem v místnosti sama.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola třetí

25. března 2014 v 16:42 | Katy |  Vodní lidé
Za bránou která vedla ke škole jsem se rozeběhla.
Studený vítr mi drásal tváře a šlehal do očí až mi z toho začaly slzet. Snažila jsem se pravidelně nadechovat a vydechovat, abych doběhla bez zastávky až domů, ale moje plíce mi za chvíli začaly vypovídat. Naslouchala jsem hlasitému bušení svého srdce, ale nehodlala jsem se vzdát teprve za jednou ulicí, ale věděla jsem, že dnes stejně daleko nedoběhnu. Někdy jsem si oběhla celý blok, ale dnes jsem se cítila maximálně na dvě ulice.
Proběhla jsem kolem cukrárny paní Owenové, kde to vždycky krásně vonělo po čokoládě a šlehačce a zabočila jsem za roh ulice. V další ulici jsem zpomalila, neboť mi začalo píchat v boku a dýchala jsem jako lokomotiva. Raději jsem si teď místo běhu zvolila klidnější chůzi a krokem jsem minula pekárnu, masnou a prodejnu se zeleninou.
Tak jenom jedna ulice.
Tady cesta už stoupala do kopce. Žila jsem v oblasti kde ještě nebyly úplně hory, ale sem tam se vynořil mohutný kopec.
Za chvíli jsem odbočila do ulice vpravo, poté vlevo do takové staré a zaneřáděné ulice a přiměla jsem se znovu k běhu. V boku mě stále píchalo a při běhu se to jen zhoršovalo. To se mi obvykle nestalo. Dnes jsem byla nějaká mimo svojí běžnou formu. Blížila jsem se ke konci ulice a zbývalo mi zabočit v zatáčce do té naší, pár ulic od lesa.
Už jenom pět kroků.
Jeden.
A byla jsem u nás v ulici. Trochu jsem zpomalila, hluboce se nadechla a vydechla a přiměla jsem se znovu rozeběhnutí.
Proběhla jsem kolem domu pana Atleeho, domu Badleyových, Jonesových, Greenových a zastavila jsem se u jasně bílého domu s krvavě červenou střechou a pečlivě upravenou zahradou na jehož brance stálo Darbyovi.

Otevřela jsem branku která zaprotestovala zaskřípáním a došla jsem ke vchodovým dveřím.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola druhá

25. března 2014 v 16:01 | Katy |  Vodní lidé
Po dozvonění zvonku se žáci žačali zvedat a skládat své učebnice a sešity do batohu.
"Tak mládeži, na zítra mi vypracujete cvičení dvě na straně osmnáct v učebnici. Je také možné, že si napíšeme opakování z posledních hodin." řekla Rottová a pomalu vstala ze židle a odešla pryč ze třídy.
"A z kolika hodin?" zeptal se někdo. Ale třída s přes sebe mluvícími žáky pohltila jeho další slova. Všichni odcházeli a já jsem si začala uklízet věci.
"Málem jsem tam umřela. Nemohlas mi náhodou radit?" Koko přišla od tabule.
"Seš slepá. Měly by ti dát silnější brejle," řekla jsem a snažila jsem se narvat co nejvíc věcí do tašky. "To je fuk. Vypočítala jsi to dobře, proč to řešíš?"
"To byla náhoda. Odpoledne je v háji, budu se muset učit."
"Neboj, zvládneš to." Konečně jsem zapnula zip u batohu a hodila jsem si ho na jedno rameno.
"To říká člověk kterému to je jedno, chci upřímnost. Nemáš dnes volno?" Koko si založila ruce na prsou.
"Jo mám, proč?"
Vyšly jsme ze třídy.
"Mohla bys mě doučovat. V kolik mám přijít?"
Vzdychla jsem. Koko moc dobře věděla, že nemám žádné kroužky a teď mě upřeně pozorovala.
"Já nevím." řekla jsem nakonec. Vůbec se mi to nehodilo. Chtěla jsem si číst.
"Ve čtyři jsem u vás před barákem." řekla Koko.
Došly jsme ke skříňkám kde jsem se oblékla do bundy a zachumlala se do šály.
Koko chodila na obědy do školní jídelny, takže se nemusela oblékat do kabátu.
Já do školní jídelny zásadně nechodím - nechci umřít předčasně.
"Tak ve čtyři." podívala jsem se na Koko.

"Ahojky." usmála se a já jsem vyšla ze šatny.

VODNÍ LIDÉ: Kapitola první

23. března 2014 v 14:25 | Katy |  Vodní lidé
Poslední hodina.
Poslední utrpení co mě dnes čeká. Venku je zataženo. Nejspíš zmoknu, při cestě domů. To je nevýhoda když bydlíte na konci města. Dál už bydlet fakt nemůžu.
Leda v části Nového východu.
Byla matematika. Ta není zas tak hrozná, čísla mi vždycky šla.
Rottová sedí u stolu a zuřivě poklepává svým dokonalým nehtem s francouzskou manikúrou do desky stolu.
Roger, kluk co sedí přede mnou se potí u tabule a zoufale se snaží přimět své mozkové závity ke spolupráci - zatím se mu to nedaří. Trvá to deset minut.
Mezitím co stojí u tabule jsem stihla nakreslit draka. Takový ten čínský, co nemá křídla. Má dlouhé vousy, je červený s protáhlým tělem.
Koko si ho už pětkrát prohlédla. Rogera, ne draka.
"Chudák,"zamumlala, "nechtěla bych být na jeho místě."
Ušklíbla jsem se.
"Co je?!"vyštěkla.
"Psst! Co je to tam vzadu?"Rottové nic neušlo.Nikdy.
"On je blbej. Vloni málem propadl, pamatuješ? Tenhle příklad zvládne i dement." řekla jsem jí.
"Hm."zabručela a opřela se o opěradlo židle.
Naklonila jsem se abych mohla nahlédnout do jejího sešitu, a hned jsem litovala toho, co jsem řekla.
"Promiň."řekla jsem.
"Máš pravdu, jsem dement."
"Nejsi."
"Dokaž to."
"Ech…" vypadlo ze mě.
"Copak? Na to tvůj geniální mozek nic nevymyslí, že?"
"Seš jak malá."
Koko se na chvíli odmlčela. Odtrhávala si kůžičku u nehtu až jí začala téct krev.
"To je jedno." řekla a olízla kapičku krve co jí stékala po prstě.
Tohle se mi na Koko vždycky líbilo. Nikdy nebyla dlouho naštvaná.
To já jsem ten mrzout co s kamarádkou týden nemluví.
Koko jsem poznala ve školce - pořád mě otravovala až jsme se skamarádily. Ve skutečnosti se nejmenuje Koko, ale Britney. Koko je jen taková přezdívka už si ani nevzpomenu proč jsem jí tak začala říkat. Koko, snad jako jediný člověk na planetě, má pro mne pochopení. A za to jsem jí vděčná.
Ve škole patří k těm "divným" stejně jako já. Nebo Leonard. Nebo prevít Bill a Julie Potterová.
Leonard je fakticky divný, pojídá mouchy a další věci o kterých se mi nechce mluvit, Bill je úchylák co plácá holky po zadku a doma krade cigarety a Julie Potterová, je holka co mluví sama se sebou.
Ano, k těmhle patříme.
Koko je se svým postavením v téhle bandě spokojená. Já ne. Dala bych cokoliv za to aby mě považovali za normální, ale vím, že se to nikdy nestane.
Koko je všeobecně známá jako drbna a největší spotřebitelka orbitek. To by jí zas tak divnou nedělalo, ale ona nosí vlasy stále sepnuté do palmičky nad čelem, přestože jí není pět a mezi rovnátky má malou skládku potravin. Ty orbitky jí aspoň ždibec toho hnusu odstraní. Domů si stále dokupuje nové balíčky žvýkaček, takže musela vyprázdnit jeden šuplík, aby je měla kam dát.
Já žvýkám nerada.
Vlastně jsem takový škarohlíd oproti Britney. Všichni - dokonce i rodiče - mě mají za holku co si žije v imaginárním světě. Na jednu stranu to je pravda, na druhou se z něj dokážu probrat zpět do protivné reality.
Hrozně ráda bych se vznášela v oblacích na hřbetě draka, potom sestoupila do svého domu na stromě a tam bych kouzlila. Taky bych cestovala a poznávala různé upíry, elfy a další. Až bych zestárla, napsala bych o tom knihu a potom bych si v klidu zemřela.
Takový život by byl pro mě.
Ne tohle - dotykové mobily, tablety, hity z youtubu ve sluchátkách a všeobecný zmatek.
Není to nic pro mě. Já nemusím sedět celý den u počítače a chatovat s přáteli jako všichni teenageři. Já si radši zalezu do pokoje a přemýšlím o svém mizerném životě a taky kreslím.Už jako malá ve mně máma viděla velký talent na výtvarku. Po letech strávených na škole specializované na kreslení, kam jsem chodila na zájmový kroužek, jsem svůj talent rozvinula a začala jsem se o kreslení vážně zajímat.
Ráda kreslím obličeje, krajiny a fantasy postavy. Asi proto mě všichni považují za divnou. Kvůli těm fantasy postavám.
V páté třídě jsme měli nakreslit nějaké zvíře a vítězný obrázek měl jít na školní výstavu. Rozhodla jsem se, že nakreslím velrybu. Nebyla to ale obyčejná velryba. Téhle jsem nakreslila do otevřené tlamy vílu, co jí čistila zuby. Můj obrázek sice vyhrál, ale děti si o mně začaly šeptat divné věci, až mi z kamarádek zbyla jenom Koko.
Koko mě vždycky podržela a zastala se mě, když jsem to potřebovala. Zastala se mě i když musela čelit posměchu, že se se mnou kamarádí. Zastala se mě i když ztratila dobrou pověst.
"Další!" zakvílela rozhořčeně Rottová.
Roger konečně vypočítal příklad.
Koko se nejistě vysunula z lavice a pomalým krokem šla čelit smrti.
"Hmm, copak dáme tobě,"řekla kousavě Rottová a krátce pohlédla na své prsty stále poklepávající o desku stolu.
Koko jí vysela na jejích rtech které jí zdobila značná vrstva lesku na rty.
"Tak se podíváme sem."
Rottová vzala do ruky svůj sešit nadepsaný jako "zapeklité, dokonalé příklady."
"Mám to!" zakvičela a několik studentů sebou trhlo.
Rottová už zase měla ten ďábelský úsměv na tváři.
"Opiš si to, je tak dlouhý."
Koko se zatvářila znechuceně a začala psát na tabuli.
"Už to máš?" zeptala se po chvíli Rottová.
Koko neodpověděla. V obličejích lidí ve třídě hledala pomoc, ale všichni byli unavení nebo je vůbec nezajímalo, že se na ně Koko dívá.
Párkrát jsem jí na prstech ukázala výsledek, ale neviděla to.
Rottové se radostně zaleskly oči. Dívala se na Koko jestli jí náhodou nenapadl výsledek a čím dál víc se začínala usmívat.
"Neví!" zvolala vítězoslavně."Katy, drahoušku, pojď to za ní vypočítat."
Vstala jsem z místa a po cestě do mě vrazila Koko a zašeptala: "Přichází oblíbenec."
"Buď zticha."odsekla jsem.
Stoupla jsem si před tabuli. Prohlédla jsem si příklad a začala jsem psát.
"Tak to má být."zašveholila Rottová a já jsem omylem zlomila křídu.
"Opatrně, jsou nové!"řekla.
Stejně jako tvoje nehty.
Dopsala jsem příklad a obrátila jsem se k učitelce.
"Znamenitě." usmála se, kysele. Vždycky se usmála jenom na mě. Sice to nebyl tak radostný úsměv jako když někdo stál beznadějně u tabule, ale i tak to byl úsměv. Většina lidí, jak mi řekla Koko, si myslí, že Rottová je nejhorší učitelka na škole. Nedivila bych se, Rottová si na spoustě žácích zasedla, ale mě se nikdy nic takového nestalo. A jsem za to upřímně ráda. Ostatně jsem byla jediný člověk ze třídy kdo dával při matematice pozor, nebo komu to šlo. Být učitelkou, také bych si sebe oblíbila.
"Tohle musíte všichni zvládat." ukázala na tabuli.
Třída ji ignorovala.
Zahlédla jsem Koko, jak vytáhla balíček žvýkaček a čtyři žvejky si strčila do pusy.
Fredie,Dave a Tom, třídní "machři" si vytáhli rukávy a v nestřeženém okamžiku orla Rottové na mě ukázali prostředníček. Jasně, všichni musí vědět, že oni jsou nejlepší.
"Katy, běž si sednout,"řekla Rottová. "Britney!"
Koko sebou trhla a vyplivla žvýkačku někam na zem.
"Ano?" zamrkala.
"Pojď,předtím jsi nevěděla jak to vypočítat, teď to jistě víš," pronesla Rottová, celá šťastná, že to zase někdo zkazí. "Běž si sednout." pohlédla na mě.
Poslušně jsem odběhla. Koko se nešťastně podívala na tabuli před kterou přikráčela. Dost se hrbila a palmička se jí na hlavě zlostně třásla.
Posadila jsem se do lavice a vrátila jsem se ke kresbě draka. Byl už skoro hotový. Stačilo dokreslit pár detailů a mohla jsem mu vymyslet jméno.
"Sluneční záře." vydechla jsem.
"Cože?" ohlédl se Roger.
"Ale nic." odbyla jsem ho.
"Je praštěná." oznámil Roger Paulovi, klukovi vedle něj.
Výborně, Rogere, toho si jistě nikdo nevšiml.

"CRRRRRRRRRRRR!" zařinčel zvonek ukončující hodinu.

O nás

6. března 2014 v 11:33 | Katy
Ahoj, srdečně tě vítáme na našem blogu!
Teď nastala ta chvíle kdy ti objasníme jak to na tomhle blogu bude chodit.
Tohle je blog který je zaměřen na psaní našich myšlenek, příběhů. Dohromady tě budou po blogu provázet čtyři adminky, každá píše svůj příběh na pokračování, takže nemusíš číst pouze jeden příběh. Kdykoliv tě bude zajímat nějaká věc ohledně nás, příběhů nebo něčeho jiného, napiš do komentářů danou otázku a my se budeme snažit co nejdříve ti odpovědět.
Taky připomínám, že tohle je blog na který můžete bezmezně psát vaše názory i kdyby byly hanlivé. Pokud nám to bude nějakým způsobem vadit, dáme vám to jasně najevo, ale doufám, že to nebude potřeba.
Naše příběhy budou hlavně fantasy, neboť jsme všechny fanynky tohoto žánru. A proč ten náš název? To je jednoduché. Motýl je krásný tvor vhodný obdivu a tak nám připadal tento název jako dělaný pro náš blog, kterému se snad dostane obdivu.
Kdyby nastaly nějaké změny na blogu tak všichni (co ho snad budou navštěvovat) se to dozví v pravý čas.
No, už to nebudu dál okecávat a tak vám jen za všechny naše adminky přeju příjemné čtení a pozorování našich stránek.
Děkuju!