Kaktus story

17. září 2015 v 17:45 | Katy, Aranis |  Píšeme
Po dlooouuuhé době je tu něco nového! Všem vám patří naše veliká omluva, ale to víte, škola. Škola, škola a zase škola. A poněvadž se tento rok musíme soustředit, tak to drobné hezké rozptýlení s cedulkou "blog", musí chvilku počkat. Nicméně, je tu pro vás za odměnu dlouho připravované a slibované "Kaktus story" na jehož upoutační (to je jenom naše slovo, kdo nechápe, napište) obrázek se koukáte už... Pár měsíců (?).
O čem naše drobné básnické dílko je, vyplívá už asi z názvu. A tak. A tak vám nic dál psát nebudeme, protože chceme, abyste nečetli tenhle odstavec, ale rovnou tu básničku. Takže už koukejte rozkliknout celej ten článek a čtěte. :)


↓ IS HERE! ↓
 

Kdo chce být slavnej, musí bejt divnej aneb Buď Američan!

12. června 2015 v 20:00 | Katy |  Trocha ode všeho
...A o hodinu později se v médiích přebíjely co nejvíc skandální články...

I když to každý neříká, tvrdí, že si to nemyslí, že by tak žít nechtěl - tak stejně tiše chce. Možná si to nepřipouští a ani si to nechce připustit. Ale stejně - nesnažte se mi to vyvrátit - každý chce být slavný. Být obdivovaný, žádaný, pro mnohé dokonalý nebo aspoň inspirativní. Užívat si ten pocit, když ho pozvou do televize nebo do rádia, když se na něj lidé dívají s neskrývaným zájmem, když si fanoušci žádají o váš podpis. Opravdu každý si to přeje. Možná ne moc, možná, že o něčem takovém vůbec nepřemýšlí, možná, že... Stejně si to přeje. Třeba o tom ani neví, ale přeje si to. Ostatně kdo by nechtěl být někdy někým výjmečným?

Co to má být?

22. května 2015 v 16:38 | *Meli* |  Trocha ode všeho
Všichni nejspíš dobře znáte, tedy pokud se zajmáte alespoň trochu o kreslení či malování, že si v mysli uděláte obrázek o tom, jak by měl váš výtvor vypadat. Někdy je to ale nad vaše síly a obrázek se nepovede podle představ, pak příjde sklamání, někdy větší někdy menší, někdy jen nepatrný, a občas si nad tím sednete a řeknete si "Tohle se mi povedlo." Ale jen těm nejlepším malířům/kám a kreslířům/kám se to povětšinou povede podle jejich představ.
I já se pokouším o kreslení či malování, a také si povětšinou vytvořím vyzi, kterou vidím když kreslím nebo maluju, po většinou je tato vyze mimo můj um a talent, a tak to vzdám, zmuchlám a odhodím do kouta. Úplně to zazdím a válí se to tam třeba i rok či dva, a pak to jednoho velmi nudného dne najdu, tu malou zmuchlanou kuličku z papíru, a rozbalím ji a vida, obrázek, který jsem před pár lety zatratila, se mi začíná líbit, pustím se do toho, upravím ho, a nakonec se z nepovedeného draka stane prehistorický dravec, z části porostlý srstí. Je zajímavé jak se věci vyvinou když se jim dá čas. Stalo se vám to taky někdy?

 


"Ale mě to nezajímá!"

15. května 2015 v 18:40 | MadelinMedy |  téma týdne

"Ale mě to nezajímá!" je časté slovo u bezohledných lidí, tady je jeden takový menší příběh k tomuto tématu.
Na dřevěné verandě seděla malá holčička, s tmavými vlásky spletenými do krátkých copánků. Na konci copánků byly velké růžové gumičky. Holčička v rukou držela plyšového a trochu špinavého medvídka a něco mu špitala. Po chvíli se rozběhla k červené plastové houpačce a posadila se na ni. V rukou stálé držela plyšového medvídka, i přesto že by mohl spadnou na zem a ušpinit se. Holčička se chytla za provazy, kterými houpačka byla přivázaná k větvi stromu a snažila se rozhoupat. Zkusila houpačku rozhoupat všemožnými způsoby, ale ne tím správným. Po více jak deseti minutách, by to každý vzdal ale ona ne. Po skoro dalších deseti minutách se už holčička houpala do výšky a její copánky vlály ve větru. holčička radostně vykřikovala a její nadšení, bylo nepřekonatelné. Ze dveří od verandy vyběhl její starší bratr. V uších měl černá sluchátka a hnědé vlasy mu padaly do očí, jeho modré oči se pod vlasy ukrývaly, že by si jich nikdo nevšiml. Přes hlavu měl přehozenou černou kapucu a mikinu zapnutou až ke krku, i přesto že byl letní den. Chlapec naštvaně zahulákal :
" Co tady tak vřeštíš !? "
Dívenka spatřila svého bratra a svým dětským slabým hláskem vykřikla:
" Podívej naučila jsem se houpat na houpačce, podívej. "
Chlapec sešel z dřevěné verandy a popošel pár kroků a nemilosrdně jí řekl :
" Ale mě to nezajímá, a až mi budeš chtít říct další tvou stupidnost tak u toho nemusíš tak vřískat, a vůbec už mi nic neříkej."
Kluk si povrchně prohrábl vlasy a odešel svižným krokem s rukama v kapsách. Holčička smutně svěsila hlavu a čekala až se houpačka dohoupe a bude moct seskočit dolů. Dívenka vzala medvídka za jednu tlapku a plouživým krokem odešla.

Spousta lidí se k dětem chová tímto způsobem, a je jedno jestli jsou to děti nebo dospělí na každém to může ponechat psychické následky.

Konec Vodních lidí

15. května 2015 v 17:36 | Katy |  Zprávy od nás pro vás
Prosím, neberte to tak vážně jak to zní. Teda, jestli vám to zní vážně. Prakticky to nic není.
Po pročítání a mračením se nad mým "dílem" jsem usoudila, že přeci jenom od doby, kdy jsem Vodní lidi začala psát, se můj styl psaní a nápady trochu změnily, takže jsem se rozhodla některé části upravit, nebo dokonce přepsat. Jelikož by vám to v dalších kapitolách mohlo udělat zmatek v hlavě, tak jsem se rozhodla, že prozatím s kapitolami na blogu končím. Což ale vůbec neznamená, že se tu postupem času zase nezačnou objevovat. To by sem přišlo vše předělané znova. Ale to teď nebudu řešit, aktuální je to, že momentálně sice budu v psaní pokračovat, ale další kapitoly sem nebudu dávat... Ale vážně, tohle ještě není definitivní konec, takže žádný strachy. :)





Dorkontové, kapitola 3.

3. května 2015 v 17:34 | *Meli* |  Kapitolovky
Probudila jsem se na gauči u Ranelovích přede mnou seděl Max. Promnula jsem si oči a posadila se, z vlasů mi spadl ručník, a když jsem se na ně podívala se zděšením jsem zjistila, že jsou skoro do poloviny modré. Vyděsila jsem se, ale na výkřik jsem se nezmohla, vlastně jsem se nezmohla skoro na nic. V hlavě jsem měla prázdno a zdálo se, že i přemýšlení bolí. Po chvíli přišla paní Ranelová: "Meliso …ráda…vzhůru…rodiče." Když mluvila, bylo to, jako když si přehrávám starý poškrábaný cédéčko. Zatřásla jsem hlavou a zamrkala díky tomu byl svět kolem mě rozmazaný, jako by byl napitý vodou, rozhlédla jsem se kolem a zaregistrovala cosi malého, chundelatého a světle hnědého, co mi vklouzlo do klína a otíralo se mi to o ruce. Začal se mi zaostřovat zrak a zjistila jsem, že to na klíně je mládě dorkonta, bylo tak milé a okamžitě mi přirostlo k srdci. Vrátil se mi i sluch jako na schvál ve chvíli když na chodbě klaply podpatky a do pokoje vešla moje matka, mláďátko jsem přivinula k sobě a pořádně si prohlédla matku. Měla nově obarvené vlasy na blonďato a natočené kulmou, na sobě měla jako vždy krátkou sukni a sáčko kolem krku omotaný šátek, dlouhé jehly na nohou to aby vypadala vyšší a šíleně drahou kabelku. Přísně se na mě podívala, protočila panenky a povzdechla si: "Co jsi to zase udělala." Nebyla jsem sto jí odporovat ani odpovědět, ale v duchu jsem jí vysvětlovala, že za to nemůžu a nacházela stále další a další námitky aby neřekla, že jsem hulila nebo pila. "Tak jdeme." Pronesla chladně a já vzala to koťátko a vstala, nohy však nebyly připraveny na udržení těla a tak jsem se zhroutila do mezery mezi gaučem a stolkem. Max mě okamžitě přispěchal na pomoc, nejprve mi chtěl vzít koťátko, které se třáslo s mém náručí ale to jsem mu nedovolila tak mě opatrně vzal do náručí a v chodbě malé kotě přikryl mou bundou, aby ho rodiče neviděli. Když vyšel ven, zavřela jsem oči a poslouchala vše kolem sebe. V dálce jsem slyšela slabé jakoby vytí spojené s předením a dávivými zvuky, vůbec se mi to nelíbilo, jako by se celé moje tělo obracelo na ruby a do břicha jsem dostávala křeče. Max mě opatrně položil na koženou zadní sedačku mamčiného drahého mercedesu, schoulila jsem se do klubíčka a začala hladit koťátko, které muselo být vylekané a pod mojí rukou se celé chvělo.
V průběhu cesty se mi udělalo líp, posadila jsem se, odkryla bundu a pořádně si prohlédla toho malého dorkonta. Připadalo mi jako bych viděla zmenšenou a světlejší verzi Embr. Ještě v autě jsem zjistila, že je to holka, a tak jsem jí dala jméno Tila, jako zkratku jména Atila protože bylo jasné, že jen ty nejsilnější mláďata přežijí, pokud jejich matka nepatří mezi "smetánku". Pohladila jsem flekatou hlavičku, Tila ke mně obrátila své velké a žluté oči a začala příst. Nevěděla jsem že dorkonti předou, ale bylo to příjemné a vnášelo mi to klid do duše, který jsem teď opravdu potřebovala.
Klid zmizel, když auto zastavilo a rodiče vystoupili. Rychle jsem se rozhlédla po sedadle a spatřila svůj batoh. Otevřela jsem ho a odsunula foťák na stranu, co nejvíc to šlo a opatrně jsem vsunula Tilu dovnitř, jí se to zřejmě nelíbilo, ale nekladla přílišný odpor. Zapnula jsem zip a opatrně batoh zvedla a k mému zneklidnění se zevnitř ozvalo slabé chraplavé a polekané zamňoukání. Otevřela jsem dveře auta a vstoupila do chladné garáže pod panelákem, ve kterém jsme bydleli. Dala jsem si batoh na záda a šla za rodiči do výtahu. Po celou cestu bylo ticho, nikdo nepromluvil, jen máma po mě házela vražedné pohledy. Konečně výtah zastavil, nejprve vyšla mamka, pak táta a já. Když táta otevřel dveře do bytu, rychle jsem se kolem něj
prosmýkla a vyrazila po schodech nahoru do svého pokoje, cítila jsem, že v batohu se všechno naklání a promíchává a doufala že Tila je v pořádku. Jakmile jsem dorazila do pokoje zamkla se a otevřela batoh. Tila se na mě koukala lehce uraženýmpohledem, částečně přimáčknutá pod fotoaparátem.

Další články


Kam dál